BEZ HRANIC - náš online šuplík
1. kolo - Povídka č. 2
Sekce
Anketa
05.11.2011 [00:00], Soutez, ze série 1. Battle, komentováno 22×, zobrazeno 809×
Tématem prvního kola bylo Smrt jí sluší. Jak se s tím soutěžící poprali?
Nad komentáři můžete hlasovat, která povídka se Vám líbí více.
„Klap-klap-klap-klap…“
„Mohl bys prosím tě přestat podupávat tou nohou?“ vyjela jsem na něj. Stál kousek ode mě ve výklenku jeskyně a baterkou, kterou měl v ruce, osvětloval celou prostoru. Očividně mě nevzal na vědomí, tak jako tolikrát před tím jsem pro něj byla jako vzduch.
„Klap-klap,klap…“
„Ještě jednou klapneš tou botou a já po tobě tu vázu hodím.“
Jen se ironicky ušklíbl a opřel se o druhé rameno.
„Nemusíš se hned rozčilovat,“ odpověděl protáhle. „Navíc, ty bys ji po mě nikdy nehodila. Na to máš tu vázu moc ráda a já jsem pro tebe naopak bezcenný.“ Neodporovala jsem mu. I když momentálně ve mně touha tím krámem hodit nesmiřitelně rostla.
Byl asi jediný člověk, se kterým jsem dokázala pracovat. To ale neznamenalo, že ho mám ráda.
Pro mě ale v tuhle chvíli bylo důležité jen to, že přestal.
Šedou větrovkou profoukl ledový průvan a chlad mě donutil otřást se. Klečela jsem v jeskyni a nad hlavou měla jediný otvor, který nás spojoval se světem. Kdo by byl řekl, že se v téhle díře skrývá něco tak důležitého.
Když se řekne Španělsko, každý si představí palmy, moře cikády a teplo. Jen já jsem byla jako vždy exot. Mě se totiž vybavily jeskyně, ve kterých se podle pověstí skrývá bájná soška, po které pátrám už od svých patnácti let. Dnes ráno, když jsem dokázala rozluštit svitky, ve mně poprvé za tři roky svitl plamínek naděje. Jenže tady mě čekalo hořké zklamání. Místo chrámu ukrývajícího sošku tady byla jen pitomá malá jeskyně s jednou pitomou, ale hodně starou vázou.
S povzdechem jsem se odvrátila od netrpělivého seladona a upřela pohled na symboly vyryté na starodávném kusu keramiky. Zamračeně jsem studovala klikyháky na váze a snažila se přijít na to, co to mám ksakru před sebou za jazyk.
„Měli bychom už jít,“ ozvalo se po chvíli. V první chvíli jsem měla opravdu chuť hodit po něm tu vázu a zbavit se tak předmětu, který mě rozčiloval. Nakonec jsem odolala a bafla první kámen, který byl okolo.
„Nebuď agresivní, Madlen,“ řekl a bez problému se vyhnul dobře mířenému hodu. „Ty symboly můžeme rozluštit až nahoře.“ Nevěděl, že já jsem agresivní právě proto, že najednou něco nevím. Vševědoucnost je jako droga. Člověk si na ní hodně rychle navykne a když to najednou není tak, jako vždy, máte pořádnej absťák. A já před ním rozhodně nechtěla přiznat, že něco nevím.
„Trhni si,“ zavrčela jsem. Znovu se do mě pustila zima a já s ním chtě, nechtě musela v duchu souhlasit. „Hoď mi svou bundu.“
„To mi ale bude zima,“ namítl líně.
„Doufám, že ti na tom tvým ksichtu nezamrzne úsměv,“ zavrčela jsem vztekle. Chvíli jsem se mu dívala do očí, jeho modré proti mé temné zeleni. Nakonec si s povzdechem svlékl koženou bundu a hodil mi jí.
„Jestli nastydnu, tak mi uvaříš čaj,“ neodpustil si.
„Jo, a přidám do něj arzén.“
„To bys neudělala,“ řekl sebevědomě, zatímco jsem vázu opatrně balila do jeho bundy.
„Udělala a s chutí. Hned by bylo na světě o jednoho sebestřednýho egoistickýho prachatýho parchanta míň.“
„A kdo by ti financoval tvoje výpravy bez toho, aniž by ses s ním vyspala? Měla by sis konečně uvědomit, že jsem naprosto dokonalý muž.“ Jo, v tom prvním měl pravdu. Opravdu jsem netušila, kde bych sebrala jiného stejně nechutně bohatýho člověka, kterej by miloval historii a beze slova financoval moje výlety za poznáním. Nutno dodat, že on taky nepřicházel zkrátka. Sem tam některý nalezený artefakt dost tučně prodal konkurenci a víc se nezajímal o to, co se s ním stane.
A za to jsem ho opravdu nenáviděla.
„Někdy bych chtěl být v kůži těch věciček, co hledáš. Na každou z nich se díváš s takovou jiskrou v očích, že úplně čekám, kdy si dáte francouzáka.“
„Jdeme,“ utnula jsem ho rázně. Když jsem ho sebou brala sem, myslela jsem si, že po tolikaleté spolupráci dokážu ty jeho kecy ignorovat. A jako tolikrát před tím jsem se šeredně pletla. Byla jako osina v zadku. Člověk se ho nedokázal sám zbavit a navíc byl příšerně otravnej.
Vázu pečlivě zabalenou do jeho bundy jsem strčila do brašny a přešla k lanu, které jako černý had vykukovalo z temné díry nad našimi hlavami.
„Dámy mají přednost,“ usmál se.
„Ale copak, Jerome, snad tě nechytil záchvat galantnosti?“
„To ani náhodou. Ale cestou nahoru chci mít výhled na tvůj zadek.“ Vzápětí jsem ho nechala za sebou a vydala se opatrně vzhůru. Celou cestu si tlumeně pískal.
***
Hotelový pokoj byl prázdný a tichý, jen z koupelny bylo slyšet tlumené šumění vody a pískání. On si bezstarostně užíval, zatímco já jsem seděla nad kupou knih a snažila se přijít na to, co mi ty symboly na váze připomínají.
Nebyly pro mě naprosto neznámé, přesto jsem je nedokázala zařadit. Šumění vody utichlo.
„Nevíš, kde mám tu fialovou košili?“ ozvalo se z druhé místnosti.
„Jsem archeoložka, ne pokojská,“ zavrčela jsem nazpátek.
„Tak promiň, Indiano Jonesová.“
Po chvilce ticha mi ale zvědavost nedala.
„Kam se chystáš?“ zeptala jsem se co nejlhostejněji.
„Recepční mě pozvala na večeři.“
„Nezve náhodou chlap na večeři ženu?“
„Jsme v době emancipace. Takže muž neloví hezkou ženu, ale žena loví hezkého a bohatého muže. Navíc je odtud, takže bych se od ní mohl dozvědět něco o té tvé sošce. A o to nám přece jde, nemyslíš?“
„Pro mě za mě si dělej, co chceš. Ale zítra nefňukej, jak je chudinka Jerome nevyspalý.“ Neodpověděl.
„Už máš něco rozluštěného?“ ozvalo se najednou těsně za mnou. A teď zase já neodpověděla jemu.
„Ne,“ zavrčela jsem po chvíli vyčkávavého ticha. Chuť vyhodit tu vázu z okna byla desetkrát silnější než před půl hodinou.
„Zkoušela jsi arabštinu?“ zeptal se najednou.
„Cože?“
„No, tohle území bylo ještě docela nedávno obsazeno Araby. Nemohly by ty klikyháky být stará Arabština?“ Poznání ve mně svitlo jako žárovka zamontovaná do závitu. Chtěla jsem si vyfackovat za to, že mi to nedošlo dřív. Tak to prostě dopadá, když jeden hledá něco složitého a neprověří předtím ty primitivní možnosti.
Bez váhání jsem skočila ke kufru a vytáhla notebook.
„Asi tě začínám mít ráda,“ zamumlala jsem při otevírání příslušného souboru.
„Ale no tak, lhát se nemá,“ řekl. „A přeji příjemný večer, doufám, že si to tu s vázou užijete!“
„O tom nepochybuj,“ odpověděla jsem mu těsně před tím, než se zabouchly dveře.
***
Dvě hodiny jsem seděla nad improvizovaným slovníkem a snažila se rozluštit starou arabštinu. Měla jsem chuť s tím seknout, ale nemohla jsem. Ne teď, když byl cíl tak blízko.
V něčem byl text na váze podobný tomu na svitcích… Stejný typ nápovědy, který mě dovedl do jeskyně.
Vytáhla jsem spisy, abych si ověřila svou teorii. Starým odrbaným listům rozhodně neprospěla cesta sem. Nechápala jsem, kde Jerome odkoupil dávno ukradené svitky, které byly sepsány v jednom z prvních klášterů mnichem, jehož existence nikdy nebyla prokázána. Ale už kvůli svému čistému svědomí jsem to raději nezkoumala.
Úplně na poslední straně byla na osmi řádcích napsána nápověda:
Tak jako hvězdy září tvoje oči,
a tvé rty jak růže zbarvené.
Co všechno vím já a ty ne.
Ty jsi jen kůň a já tvůj kočí.
Jen drž se pevně, moje drahá,
už nebude dlouhá cesta k ní.
Dolů klene se klikatá dráha,
tam kde smrt dá polibek poslední…
Jo, poslední verš vybízel podívat se dolů. A tak jsme to udělali. Tu jeskyni jsem objevila náhodou v prostoru vymezeném tím mnichem. Jenže proč by křesťanský mnich psal Arabsky? A navíc na vázu. To bylo to, co jsem opravdu z hlouby duše nechápala.
Vlastně jsem ani nevěděla, jak je ta soška cenná. Jestli je z kamene, zlata nebo ze dřeva. Věděla jsem jenom, že má představovat panenku Marii s Ježíškem v náručí. Svatý předmět kláštera, ve kterém byly sepsány svitky.
Moje honba za ní byla osobní. Táta vždycky toužil prokázat, že první klášter vznikl v Evropě. Jako silně věřící prostě nemohl unést, že by se něco tak významného mělo stát v Africe nebo v nějaké jiné tramtárii. Měl spoustu teorií, nikdy ale nedokázal najít důkaz. A tahle soška by konečně mohla ukázat pravdu. Musela jsem ji najít.
Jerome tuhle touhu považovat za posedlost, já za nutnost. Musela jsem dokázat, že otec měl pravdu.
Znovu jsem se vrátila už k téměř hotovému překladu. Očima jsem přejela text, který do mě vlil nové odhodlání.
Tvé vlasy barvy topasu
a tvé nohy jako laní rychlé.
Náboženství vaše zpychlé.
Teď už nedbej na krásu.
Už blízko je, a blíž a blíž,
Jen podívej se zlato výš.
Pojď vzhůru k nebesům, moje lásko.
Smrt je blízko, krásek krásko.
Nejvíc mě na těch říkačkách děsila jejich doslovnost. Ta osobitost, se kterou byly napsané. Jak mohl někdo před tolika staletími vědět, že sošku bude hledat žena? Jak mohl vědět, že to má být blondýna? Podle legendy, opřádající údajně nejstarší Madonu, ji měl ukrýt mnich v jeskyni. Jenže tam nebyla. Kde může být? Ta váza rozhodně nebyla tak stará, jako měla být soška. Tak kde se tam vzala?
V mysli mi vyvstala Jeromova věta. „Tohle území bylo obsazeno Araby…“ Proto byla váza popsaná Arabštinou! Znovu jsem si k sobě přitáhla první text.
Už jsem chápala, co je špatně. „Náboženství vaše zpychlé…“ Zpychlé… To by kněz nenapsal. V té době bylo křesťanství utlačované, ještě zdaleka nedosahovalo svého pozdějšího rozmachu. Kdežto o několik set let později, v době vzniku vázy, ano. Vaše…
Až do teď jsem v duchu pátrala po vyvýšeném křesťanském místě v okolí. Jenže já neměla hledat křesťanské místo… Já měla hledat muslimské.
Netrpělivostí zkřehlými prsty jsem chmátla po mapě. Asi dvacet kilometrů od jeskyně ležel kopec. A ten kopec se jmenoval Santuario…
Svaté místo.
Kopec, kde ležela teď už pobořená maurská pevnost.
Tak blízko! Vykřikoval kdosi v mé hlavě. Tak blízko… Ruce se mi třásly nervozitou. To není možné. Nemůže to být tak jednoduché. Je tam vůbec ta soška, nebo ji uchvatitelé ukradli?
Na to jsem co nevidět měla mít odpověď.
Rychle jsem vstala a na papír naškrábala vzkaz pro Jeroma. Už jsem se obouvala, když se ozvalo škrábání na dveře.
„Kůzlátka holátka, otevřete vrátka. Jen dva prstíčky ohřeju a hned zase půjdu,“ ozvalo se zpoza dveří podmanivým hláskem. Kdybych nebyla tak vzrušená, tak bych se asi smála. A nebo mu dala přes hubu. Nakonec se ale euforie z rozluštění nápověd smísila s milosrdnou náladou.
„Mám od maminky zakázané pouštět do domu cizí lidi,“ odpověděla jsem mu podobným tónem. „Navíc mícháš dvě pohádky do kupy,“ dodala jsem už opět střízlivě.
„No tak, Madlenko moje milovaná, otevři mi dveře, zapomněl jsem si klíče,“ řekl Jerome už zase normálně. Zůstal mu jen lehce se motající jazyk.
„Když jsi za dveřmi, tak lichotíš. Ale jen co je otevřu, tak si budeš zase vyskakovat.“
„Přece mě nenecháš spát na chodbě jako psa,“ řekl plačtivě. Hoch prostě přebral.
„Jak tě tak poslouchám, tak sis večeři velmi užil,“ neodpustila jsem si.
„Ale vůbec ne. Kdybych si ji užíval, tak bych si ještě užíval. Náboženství dokáže krásnou dívku strašně zkazit.“ Skoro jsem přes dveře viděla jeho výraz. Ta vrozená arogance smíšená s úctou, lehce pozdvižený vrchní ret a nadzvednuté obočí. Zvláštní lesk v očích, ve kterém není nic zklamaného.
Znala jsem ho už dlouho.
„To ty klíče vyrábíš?“ zeptal se už o poznání nevrleji. „Ještě chvilku a začnou si mě tu fotit turisti v domnění, že jsem socha svatého.“ Slyšela jsem zaškrábání, jak se sesul po dveřích k zemi. „Madlenko, prosím, když mě pustíš, tak tě povozím na ocásku!“ řekl ospale, jazyk se mu pletl jako sukně břišní tanečnice. S úsměvem jsem vzala z věšáčku vedle dveří klíč a odemknula mu.
Ztratil oporu a propadl mi k nohám, na rtech měl blažený úsměv, oči lehce přivřené.
„Anděl,“ usmál se, v jeho tónu jsem ale slyšela ironii.
„Ani jako opilý nedokážeš držet jazyk za zuby?“
„Ani jako opilý,“ zopakoval. „Už jsem ti někdy řekl, jak moc tě mám rád?“ zeptal se a pracně se zvedal ze země. Byla jsem měkká, místo abych ho nechala vylízat si jeho nezodpovědnost, tak jsem mu začala pomáhat.
„Opravdu? Kdybys byl Pinocchio, tak už jsem bez oka,“ ušklíbla jsem se. Nejdřív se zamračil, bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. Pak se mu tvář rozzářila jako vánoční stromeček, na rtech se mu objevil bezelstný zářivý úsměv bez jakékoliv stopy ironie nebo hořkosti. A mě hlavou problesklo jediné. Takhle se smějí jen děti.
„Ty jsi řekla vtip!“ řekl tak překvapeně, až jsem uvažovala, jestli se nemám urazit.
„Pomalu začínám litovat, že jsem tě pustila dovnitř. Bez tebe tu byl takový klid.“ Opíral se o zeď, skoro jsem čekala, kdy se mě zeptá, proč jsme na lodi. Místo toho se beze slova otočil a šoural se ke dveřím do své ložnice. Nohy se mu pletly a bez opory zdi po levé ruce a mě po pravé ruce by to možná dopadlo špatně.
Ale po chvilce mého hekání nad jeho tíhou a jeho pobavenému chechtání bez příčiny jsme konečně stáli nad jeho postelí.
„Dobrou noc,“ řekla jsem a snažila se popadnout dech. Pořád se mě držel, i když se zdál už mnohem jistější než před chvílí. Když jsem zvedla hlavu, abych mu viděla do tváře, vypadal jinak.
Obličej měl úplně vážný, s rozcuchanými vlasy vypadal jako kluk. V očích mu zářily plamínky, které jsem i přes domnění, že ho znám naprosto dokonale, nepoznávala.
„Máš nádherné oči. Jsou jako mech. Víš o tom?“ zeptal se chraplavě. Tón jeho hlasu už vůbec nezaváněl opilostí, překvapila mě jeho uvědomělost a… vážnost.
„Moc jsi toho vypil,“ řekla jsem, ale můj tón nebyl tak odsuzující, jak jsem chtěla. Bylo to spíš ustrašené zašeptání, které ani v nejmenším nebral na vědomí.
Ticho, které nastalo, bylo dusivé a přesto jaksi přirozené. Cítila jsem jeho teplou ruku, jak se sune vzhůru.
Jako pátračova loď plul po mém rameni. Narazil na výstřih trička a svou velkou rukou zajel pod něj. Najednou se vůbec nepotřeboval opírat, druhou rukou si mě přitáhl blíž k sobě. Nebránila jsem se.
Hlavu jsem měla zdviženou a jako loutka se mu dívala do očí.
Hlásek v mé hlavě, který křičel, ať okamžitě uteču, byl nemilosrdně pohřben. Najednou stál tak blízko, že jsem cítila každý sval na jeho těle.
Jeho rty byly kousek od mých, nastala ta vteřina těsně před jejich dotykem… Jako řízena jinou vůlí jsem těsně před spojením rtů ucukla. Místo na puse jsem ucítila jemnou vlhkost na tváří.
Magická chvíle byla porušena.
Nedokázala jsem se mu podívat do očí, sklonila jsem hlavu a studovala šedomodrý vzorek koberce.
Ticho se prohloubilo. Jerome vytáhl ruku zpoza mého trička a zastrčil si ji do kapsy. Lehce si odkašlal, v duchu stejně jako já hledal slova, kterými by mohl rozseknout tíživý klid.
„Máš pravdu, asi jsem toho moc vypil. Dobrou noc,“ zašeptal až moc klidně. Konečně jsem našla odvahu zvednout k němu oči. A dívala jsem se na naprosto cizího muže.
Jerome, kterého jsem znala, byl za všech situací hravý, nikdy nebyl v rozpacích a vždy měl nějakou vtipnou a trefnou odpověď. On se nemusel vymlouvat, nemusel uhýbat očima. A přesto se teď díval všude kolem jen ne na mě.
„Dobrou noc,“ hlesla jsem a zbaběle utekla.
Až po pár minutách, ve chvíli, kdy jsem se vzpamatovala, mi došlo, že jsem mu neřekla nic o svém objevu…
***
To ráno bylo jedno z nejhorších i nejlepších v mém životě. Nejlepší bylo z toho důvodu, že jsem po tolika letech konečně byla na konci cesty. A nejhorší v tom, že jsem se nemohla vyznat sama v sobě. Ztrácela jsem se ve svých pocitech, když jsem stála ve dveřích pokoje a pozorovala jeho spící postavu. Vypadal tak klidně, mírně a nevinně. Děsila jsem se chvíle, kdy se probudí a já budu muset čelit jeho nebesky modrému pohledu. Pořád dokola jsem si přehrávala ten okamžik, kdy se na mě poprvé od našeho setkání díval jinak než provokativně nebo nečitelně uvolněně.
Uvažovala jsem, co by se stalo, kdybych ho nechala políbit mě. Kolik věcí by se změnilo. Ale svého rozhodnutí jsem nelitovala. Byl sukničkář a ze svého úletu by se brzy vzpamatoval. Zato já bych si to s sebou nesla hodně dlouho. Zničilo by to vztah mezi námi, který mi až do teď maximálně vyhovoval. Byli jsme přátelé, přesto kamarádství nepřerostlo do té míry, abychom si říkali pravdu. Žádné mimopracovní návštěvy nebo představování rodinám a přátelům.
Jenže pracovní vztah najednou nebyl pracovní vztah. A to mě žralo.
Nevěděla jsem, co budu dělat, až otevře oči. Měla bych tomu dát čas. A sobě taky. Aspoň chvíli, aby si mohl všechno urovnat v hlavě a ne hned čelit realitě.
Mohla bych jet napřed. Beztak jsem to měla v plánu už včera a vůbec jsem nechápala, proč z toho mám najednou černé svědomí. Třeba vytipované místo vůbec není pravdivé, třeba jsem se mýlila.
Nemýlila. To jsem věděla jistě. Sice jsem zatím netušila, jak se k Madoně dostanu, ale i přesto jsem věděla, že ještě dnes v poledne ji budu držet v rukou.
Možná bych ho měla vzbudit. Jenže co budu dělat s chlapem, který je nevyspaný, má opici a ještě k tomu bude na sto procent nepříjemný? Vydala jsem se ke stolu a chtěla mu napsat vzkaz. Až v tu chvíli mi došlo, že jsem mu jeden napsala už včera a tak jsem to nechala být. Potichoučku jsem se vplížila do jeho ložnice a položila mu lístek na noční stolek. Bylo tam stručně vysvětleno na co jsem přišla, kam jedu a co si od toho slibuji. Naposledy jsem se na něj podívala a potlačila náhlé nutkání ho vzbudit a omluvit se mu. A pak jsem si obula boty, vyšla z hotelu, nasedla do svého jeepu a vydala se na Santuariu.
***
Cesta by byla poměrně krátká, ale silnice nestála za nic. Kopec odříznutý od civilizace prostě nebyl nejfrekventovanější místo. Přesto jsem se tam nakonec zdárně dostala.
Ke svému zklamání jsem ale skončila jen v troskách kdysi určitě krásné a majestátné pevnosti.
Zaparkovala jsem pod kopcem a hledala nějakou cestu, která by vedla nahoru. Nakonec jsem to vzdala a vyšplhala se mezi létem unavenou trávou až na vrchol. Bylo tu nádherně. Dole vládlo dusné ticho a teplo. Na vrcholku kopce profukoval lehký větřík, který mi čechral vlasy. Dusno se změnilo na příjemné teplo.
A i samotná společnost pobořené pevnosti na mě působila dobře. Nezbylo z ní nic víc než základy a pár rozházených kamenů. Jediná částečně dochovaná součást byla nevysoká zeď.
Nevím, co mě dovedlo až k ní. Najednou jsem prostě cítila silnou potřebu, která mě strkala blíž a blíž k tomu výklenku. Nešlo tomu odolat, prostě jsem se tam musela vydat. Váza, která mi spolu s notebookem zatěžovala rameno, se zdála těžší a těžší, vítr utichl, nastalo naprosté ticho.
Viděla jsem, jak se na obzoru začaly kupit těžké bouřkové mraky, které sem tam protkal záblesk. Byl nejvyšší čas to tu vyřídit a vrátit se do hotelu. Možná, že Jerome bude ještě spát a ani se nedozví, že jsem byla pryč. Těšila jsem se na jeho pohled, až mu ukážu sošku…
Rychlým krokem jsem došla až ke zdi. Nebyla ničím zajímavá, až na ten výklenek pokrytý symboly. Když jsem byla konečně u něj, tak jsem spatřila ještě něco. Ve výklenku byla prohlubeň. A mě téměř okamžitě nevěřícně došlo, k čemu slouží.
Měla naprosto stejný tvar jako váza, kterou jsem měla v tašce. Roztřeseně jsem ji vytáhla a přiložila na místo. Nic se nestalo. Klekla jsem si na kolena a podívala se na výklenek pořádně. Byl propleten drobnými vystoupenými žilkami, které mi něco připomínaly. V tu chvíli jsem už stoprocentně věděla, co mám udělat. Přiložila jsem vázu a začala jí pomalu otáčet. Byla to nejdelší minuta v mém životě. A pak, z ničeho nic, se bez varování ozvalo jemné cvaknutí a kámen asi dva metry ode mě se odsunul.
Konečně…
Je to blízko…
Možná hned pode mnou.
Chtěla jsem vázu vyndat, ale nešlo to. Jednorázový východ, blesklo mi hlavou. Když se klíč, v tomto případě váza, uloží do zámku, nejde vyndat jinak než rozbitím. Dnes nebo nikdy.
Ticho přerušilo zlověstné zahřmění, začalo poprchat. S bušícím srdcem jsem se vydala k odsunutému kameni. Jak jsem předpokládala, objevila se mezi obrovským balvanem a zbytkem zdi mezera sotva tak velká, aby se jí mohl protáhnout dospělý člověk. A za ní byla tma.
Vytáhla jsem baterku, posvítila si do škvíry a radši nemyslela na to, jací tvorové se právě rozprchli na všechny strany. Uvažovala jsem, jestli je vevnitř nějaké bezpečností čidlo. Když tam vlezu, může se to zavřít. Ale neměla jsem na výběr. Navíc jsem nebyla jediná, kdo věděl, kde jsem. Vzpomněla jsem si na Jeroma a jeho oblibu v pohádkách. Můj princ na bílém koni mě jistě zachrání.
S posledním hlubokým nadechnutím a hromem v patách jsem vešla dovnitř. Nic se nestalo, cesta ven zůstala odkrytá. Baterkou jsem pátrala okolo.
Stála jsem na vrcholku krátkého a kdysi zářivě bílého schodiště. Teď byly ale stupně pokryty staletým nánosem prachu. Světelný kužel baterky přejížděl po vlhkých zdech. Nic se nezdálo podezřelé.
Je to malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo, zaznělo mi v hlavě. Pomalu a obezřetně jsem sestoupila po schodech a ocitla se pod zemí. Celá místnost byla vyložena bílým mramorem, který ve světle baterky jemně probleskoval. Nebyla tu ani jediná pavučina, vše se zdálo tak čistě, jako by stavitelé místnost opustili teprve včera. A tam, na samém konci nevelké krypty stála ona.
Dřevěná Madona byla asi patnáct palců vysoká, v umně vyřezaném náručí držela drobounkého Ježíška. Její nevidomé, barvou na modro nabarvené oči, se na něj dívaly s nesmírnou láskou. Autor sošky nezapomněl ani na drobné detaily, které i v šeru byly velmi dobře patrné. Jako ve snu jsem přešla celou místnost.
Najednou jsem byla malátná, přemohla mě únava. Váhavě jsem přistoupila k pultíku a prsty opatrně obejmula Mariin útlý pas. Ten pocit, který se mě zmocnil, když jsem ji zvedla do vzduchu, se nedal popsat. Měla jsem v rukou něco, co mělo naprosto nedozírnou cenu. Byla nádherná. Fascinovaně jsem hleděla na sošku, kterou otec hledal celý svůj život.
Už jsem se obracela k odchodu, když jsem uviděla drobné prohlubně na místě, kde ještě před chvílí stála sošku. Zvědavost smíšená s euforií mi nedovolila odejít. A já u sebe měla slovník.
I přes únavu, která se mě zmocňovala čím dál víc, jsem si sedla na pultík, vytáhla notebook a začala luštit. Šlo to snáze než včera a i když se mi klížily oči, tak jsem přece jen víc chápala jejich jazyk a slovosled.
Za chvíli se přede mnou vynořila první sloka…
Tvoje prsty elegantní
odejmuly sošky pas.
Neboj se, střetnem se zas.
Tam kde sen o snu sní.
Tam kde sen o snu sní? Jestli byly minulé říkačky nejasné, tak tahle mě zmátla dokonale. Bez váhání jsem se pustila do luštění další sloky.
Tvoje oči trumfem září
teď se jen připrav na zkoušku.
Nesejdeš na nemoc, stáří.
Smrt ti sluší, drahoušku…
Znovu jsem si přečetla poslední řádek. Nechápala jsem ho. Byla jsem čím dál víc malátná a mozek mi fungoval strašně pomalu.
Smrt ti sluší, drahoušku…
Smrt ti sluší. Doprkýnka. Něco je špatně. Text před očima se mi začal míhat, najednou jsem nedokázala rozeznat jednotlivá slova. Můj mozek ve snaze udržet mě vzhůru vyslal pokyn k zazívání. Smrt ti sluší.
Musím vypadnout, uvědomila jsem si. Ke spánkem otupělým smyslům dolehl jakýsi šramot.
„Madlen?“ zakřičel Jerome. „Madlen, jestli tam jsi, tak se mi okamžitě ozvi!“
Chtěla jsem mu odpovědět, chtěla jsem mu říct, ať se na mě nezlobí kvůli mé sólové akci a tomu včerejšímu nedorozumění. Chtěla jsem vrátit čas. Ale ani jedno nešlo. Záblesk světla baretky pronikl do kobky.
Celá cesta k sošce nebyla naivně jednoduchá. To všechno bylo schválně, projelo mi hlavou. Ale já, ve své posedlosti, jsem to nevnímala.
Pohled se mi zamlžoval, místnost se nořila do tmy. Jeho postava se objevila v průchodu. Chtěla jsem rozeznat jeho výraz, ale viděla jsem jen stín, který byl tak daleko. Z posledních sil jsem vrávoravě vstala a vydala se mu naproti.
„Madlen!“ z hlasu mu zaznívala panika, ale i přes svou touhu dostat se až k němu jsem nedokázala odolat tíživé temnotě…
***
„Ťuk, ťuk, ťuk,“ ozvalo se.
„Jerome nech toho,“ zasípěla jsem.
„Ťuk, ťuk, ťuk…“
Pomalu jsem rozloupla oči a rozhlédla se okolo. Nebyla jsem v žádné bílé jeskyni a ani v hotelovém pokoji. Byla jsem v místnosti zaplněné skříněmi plnými knížek. Co se to děje?
Kalhoty mě nepříjemně tlačily do břicha, bolelo mě za krkem a byla jsem strašně unavená.
„Ťuk, ťuk, ťuk…“ ozvalo se potřetí netrpělivě.
Někdo klepal na dveře.
„Dále,“ křikla jsem, protože jediné, po čem jsem toužila, bylo zbavit se toho otravného zvuku.
Pomalu mi docházelo, co se tu děje. Do místnosti strčil hlavu asi patnáctiletý kluk a pihami na nose. Láďa.
„Paní učitelko, tak jsem tady pro ty dějepisný atlasy, jak jste řikala,“ řekl protáhle.
„Jsou na stole,“ zamrkala jsem. Kluk se o nic jiného nezajímal, popadl atlasy a odešel.
Nastalo ticho přerušované jen občasným výkřikem z chodby.
Rozhlédla jsem se po přeplněném kabinetu a s povzdechem si pomyslela, že minimálně do příštího snu se s Jeromem rozhodně nepotkám…
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
21) Popoles (08.11.2011 22:08)
Jůůů... celé to byl jen sen. 
Výborně napsáno, hlavně ten nápad, umístění a vůbec celý příběh je neotřelý - byla jsem napnutá až do konce.
19) yasmini (08.11.2011 21:12)
Krásný Indiana Jones, to je pochvala, nechybělo nějaké to napětí a překvapivý závěr.
18) ambra (08.11.2011 18:30)
Skvělé!!! Jsem nadšená!!! Námět není tak úplně origoš, ale řekla bych, že o to těžší je zpracovat něco podobného poutavě. A to se tady povedlo
. Závěr mi přijde jako logické řešení toho, že to měla být jednorázovka, takže s tím nemám žádný problém. A básničky úžasné!!!
17) monikola (07.11.2011 17:59)
jeeej Jerome bol skvelý, Madlen bola skvela, námet bol skvely akurat ja osobne si myslim, ze tema bola lepsie vystihnuta v poviedke cislo jeden...ale to bola dokonala jednorazovka...zato na pokracovanie tejto vecicky by som sa rada tesila...akurat bez toho prebudenia v kabinete 
16) Lenka326 (06.11.2011 21:54)
Taky tyhle archeologické povídky můžu, navíc tady je skvělá kombinace nadšené vědkyně a (na druhý pohled) ne tak špatného sponzora. Už jsem se začínala bát, do jakého prokletí se to dostala, a ono je to takhle. To se mi moc nelíbilo, škoda, že i Jerom byl jen sen.
14) Kája (06.11.2011 11:17)
Ahoj, jsem asi tupá, ale KDE SE HLASUJE? v komentářích? nebo se hlasovací pole ukazuje jen registrovaných čtenářům? Chtěla jsem hlasovat, jen jsem prostě nenašla kde. Sice se v úvodu píše, že se hlasuje nad komenty, ale mé oko nic nevidí
(( Díky za radu
12) AliceBrandon (05.11.2011 20:49)
Krása, krása, nááádhera. Dokonalá, dokonalá, naprosto dokonalá povídka. Úplně mě vcucla do děje. Napínavé. Neotřelý příběh. Žádné klišé. Bomba. Závěr skvělý.
Tadááá, děkuji.
11) AMO (05.11.2011 18:54)
Byla napínavá, veselá a ten konec... spadla jsem zpátky na zem. Usnula jsem? To probuzení, utřít sliny z koutku, urovnat vlasy, makeup a hurá před partu pubeťáků!!!
10) belko (05.11.2011 18:04)
Ten příběh je parádní, líbil se mi. Nebudu literárně kritizovat a hodnotit, na to nemám, prostě se to četlo velice dobře!
9) Kia (05.11.2011 17:28)
Cely pribeh som mala sanku dole, bolo to skvele. Potom ten zaver,co to cele znicil...
8) Twilly (05.11.2011 16:40)
Tahle povídka mě zaujala. Moc. Nechyběl jí ani smysl pro dobrodružství a taky vztah. Ale... přesto mi to tak nějak nevystihovalo zadané téma...
7) sfinga (05.11.2011 14:32)
Povídka se mi líbila, ale... ALE... nemáte pocit, že se básničky objevují čím dál tím častěji? Nějak mi to tu připadalo dětinské. A pak to probuzení v kabinetu! Ten závěr celou povídku degradoval. Kdyby to skončilo před ním, bylo to lepší 
6) jeanine (05.11.2011 13:42)
Úvod byl skvělý, průběh taky. Říkanka parádní. Prostě skvělej příběh. Ale ten závěr! Prostě to zabil. Vůbec mi k tomu nepasoval.
5) milica (05.11.2011 13:12)
Hezké, jen škoda, že to nebyla realita.
Byla jsem zvědavá jak to dopadne s Jeromem.
Jinak skvělá povídka
4) Evelyn (05.11.2011 12:53)
Začátek a prostředek se mi líbily - fanynka Indiana Jonese se ve mně nezapře 
. Ale konec mě trošku zkalamal - nemám ráda, když se v napínavé scéně ozve budík a je čas vstávat.
Za první dvě třetiny ale tleskám
3) semiska (05.11.2011 11:43)
Moc pěkné. Vtáhlo mě to do děje, pohltilo mě to a do poslední chvíle jsem si myslela, že je to realita... NO, ale otřáslo to se mnou. Verše pěkně propracované, čtivé a ukrývající tajemství sošky. Nádhera...
No, jsem na vážkách komu dát hlas...
22) Kája (08.11.2011 23:10)
Ty jo, skvělá povídka. Přesně takovej styl miluju, byla jsem napnutá jak kšandy, celou dobu litovala, že to nemá 250 stránek a pevnou vazbu
)) a poslední oddstavec to prostě zabil. 
Nechápu to? Proč? kdybych si to koupila jako knihu, asi bych po tomhle závěru šla zabít autora, nebo možná ječet na knihkupce, že chci zpět svoje peníze. Už 2 dny si lámu hlavu, jak komentovat či hlasovat. Tak jsem odhlasovaa, hlasovala jsem pro tuto povídku, protože její styl odpovídá knížkám, které čtu. Ale jsem naštvaná a asi i otrávená, protože tomu nerozumím. Tak doufám, že po odhalení nám to autor vysvětlí.