Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (86)

Celkem hlasů: 188

31.12.2011 [00:00], Soutez, ze série 1. Battle, komentováno 6×, zobrazeno 322×

Letadlo se dotklo runwaye a zavládl v něm nadšený šum a mírný potlesk. Jakmile zhasnulo upozornění na zapnuté pásy, všichni se začali zvedat a tlačit, aby se co nejrychleji dostali ven. I já jsem se těšila, až vylezu z tohoto zatuchlého a neklimatizovaného prostoru, ale fakt, že jsem prospala téměř celou cestu a tudíž jsem naprosto ztuhlá, mi zabránil se k všeobecné tlačenici přidat.

Z letadla jsem vystoupila jako poslední, i když jsem měla zablokovaný krk a bolelo mě celé tělo, svítání nad seschlou africkou krajinou mi vzalo dech. Slunce nízko, těsně nad obzorem, už teď rozpalovalo zem a všichni tvorové se tomu snažili utéct, ptáci schovávající se ve stínu a pavouci utíkající do skulin v zemi. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla…

Z mého úžasu mě vyrušil až neznámý hlas se zvláštním přízvukem: „Miraculous Lassie?“

Sklonila jsem pohled a zaostřila na jednu ze dvou postav stojících přede mnou. Dívali se přímo na mě. Jeden z nich byl menší černoch, chlapec v triku s Batmanem, a druhý středně vysoký hnědooký muž s kloboukem, jako nosívá Indiana Jones.

„Pardon?“ otázala jsem se a vyčkávajíc na odpověď jsem popošla k nim.

„Are you Catherine Dvorska?“ zeptal se ten s kloboukem a mile se usmál.

„Yeah, I am, but call me Kath, please,“ požádala jsem ho. Nešlo se na něj nezubit, byl velice sympatický a také byl rád, že mě vidí. Co víc si může člověk přát?

„Nice to meet you,“ prohlásil, „I am Garry Wheath and he is Thabo Sesotho,“ představil sebe a svého společníka.

„I am so happy, Miraculous Lassie is here,“ prohlásil Thabo a potřásl si se mnou rukou.

„Miraculous Lassie,“ prohlásila jsem zmateně, „who is she?“ S otázkou jsem se utočila na Garryho, ale odpovědi se ujal Thabo.

„You, you are Miraculous Lassie. You are a doctor, aren´t you?“ ujišťoval se.

„Yes, I am,“ souhlasila jsem, ale pointa mi i přesto nadále unikala.

„So, you are miraculous…“ Došlo mi to až teď, a musím přiznat, že mi to vážně lichotilo – myslí si, že jsem zázračná.

Najednou se všechno jako mávnutím hůlky změnilo. Seděla jsem na studené hrbolaté podlaze v odporné tmavé místnosti a po tvářích mi stékaly slzy a krev…

„Miss, are you OK?“

„Yes, I am, mister,“ odpověděla jsem celá vyděšená, rozklepaná, zpocená a udýchaná sedíc na jednom z pohodlných polstrovaných sedadel nějaké evropské letadlové společnosti. Rychle jsem se odpoutala a zamířila k nejbližším toaletám.

Rozrazila jsem dveře kabinky a zabouchla za sebou, sklopila prkýnko a vyčerpaně se na něj posadila. Kdyby tu byl někdo se mnou, nejspíš bych prohlásila, že mám smítko v oku, ale nevím, jestli by mi to kdokoliv uvěřil. Z očí mi stékaly slzy, až jsem cítila jejich slanou chuť v ústech. Snažila jsem se moc nepřemýšlet, protože mi bylo jasné, o čem by to bylo.

Nic lepšího, než zpívat si písničku Travička zelená, mě nenapadlo, ale kupodivu to zafungovalo docela dobře. Po chvíli jsem už dýchala pravidelně a přemýšlela jsem o tom, co si dám k večeři.

Rychle jsem si osušila oči a přejela je řasenkou. Vypadala jsem tak mnohem lépe, a tudíž jsem byla připravena vrátit se zpět mezi lidi a možná se i dát do řeči s tím milým starším pánem, co sedí vedle mě.

Tento plán jsem ale musela o něco oddálit, skutečnost, že se mi v letadle dělá špatně, zapracovala, a já skončila s hlavou v záchodové míse vydávajíc odporné dávivé zvuky.

 

Prodírala jsem se davem lidí na letišti se sedmdesáti pěti litrovým batohem a sportovní taškou přes rameno, mým cílem bylo stanoviště taxíků, protože s mojí bagáží se mi přeplněným autobusem vážně nechtělo, určitě bych pomlátila nejen sebe, ale i minimálně dalších pět lidí. Procházela jsem tím známým prostředím a rozhlížela se všude kolem. Trafika po pravé straně, obchod se suvenýry po levé, McDonald u vchodu, zastávka autobusu, stanoviště taxi, stánek s hot dogy.

„Neignoruj,“ prohlásil krásný hnědovlasý chlap opřený o černou audinu směrem ke mně.

Pomalu jsem se otočila, přešla k němu a zadívala se mu do očí. „Když ti řeknu, že jsem tě neviděla, uvěříš mi to?“

„Tobě cokoliv…“ odpověděl prostě a políbil mě. „Chceš odvoz?“ zeptal se.

„Proto tu jsi, ne?“ ujišťovala jsem se. Nemohla jsem si být úplně jistá, jestli to, že tu je, není jenom náhoda. Nikomu doma jsem totiž nedávala vědět, že se vracím.

Přešel ke dveřím spolujezdce a otevřel je dokořán. „Prosím madam, račte vstoupit,“ prohlásil a vzal si moje zavazadla.

„Tak povídej!“ vyzval mě, potom co si i on sedl do auta.

„Jak si věděl, že se vracím?“ nevydržela jsem to.

„No od tebe očividně ne,“ odsekl. „Proč si mi přestala psát?“

Na chvíli jsem se zamyslela. Nakonec jsem mu podala tu nejnepravděpodobnější výmluvu, která mě mohla napadnout: „Satelit se na oběžné dráze srazil s meteoroidem, a tak byla celá střední Afrika odstřižena od internetu a jiné podobné pokrokové komunikace.“

„Vážně?“ ujišťoval se nevěřícně, „tak jak mi mohl ten člověk s americkým přízvukem zavolat?“

„Asi to už opravili,“ tipla jsem si. „Co všechno ti Garry říkal?“

„Nic moc,“ přiznal po chvíli, „jen, že ses rozhodla odjet. A vypadalo to, že má o tebe upřímný zájem. Až moc upřímný.“ Nastalo trapné ticho, které ale za chvíli prolomil: „Měli jste spolu něco?“

„Cože?“ zasmála jsem se. „Dane, ty žárlíš?“

„No, no, no…“ zamyslel se. „To ti řeknu, až mi odpovíš!“

„Vzhledem k tomu, že jsem s ním strávila téměř nepřetržitě rok a půl, je to můj kamarád. Bylo by dost špatné, kdyby nebyl. Vždyť jsme tam byli my dva, a pak samí domorodci, samozřejmě, že tam občas přijel nějakej neafričan, aby nám přivezl zásoby, ale on tam byl prakticky jediný, s kým se dalo pořádně domlu-“

„Cože?“ skočil mi do řeči, „téměř nepřetržitě? Jak to myslíš?“

„Měli jsme společnou ložnici,“ poznamenala jsem. „Já ti to neřekla?“

„Co?“ vykřikl zděšením.

„Pro tvou informaci: to byl vtip,“ ujistila jsem ho škodolibým hlasem, „jen jsem chtěla vědět, jestli žárlíš…“

 

Projížděli jsme stepní krajinou a jediný, kdo si to užíval, jsem byla já. Je jasné, že pro Thaba to je denní chléb a Garry tu nádheru asi také už několikrát viděl, ale já jsem se jí nemohla nabažit. Stádo gazel se páslo asi o tři sta metrů dál, ale jakmile jsme se k nim přiblížili, začaly utíkat. Bylo to kouzelné a děsivé zároveň.

Měli jsme zamířeno do vesnice s názvem Gomoto uprostřed pouště, tudíž se krajina po chvíli patřičně změnila, všechny stromy a veškerá vegetace jako by zmizely, zbyl tu jen písek, který mi občas vlétl do očí.

Už asi hodinu nikdo z nás nepromluvil, a mě to bylo nepříjemné…

„So, Garry, where are you from?“ přerušila jsem to protivné ticho nakonec já.

„Well, I am from New York…“

„Really?“ ujišťovala jsem se. „When I was younger, I wanted to know some human from the USA…“

„Why?“ zajímal se okamžitě s mírným úsměvem.

„Because I liked to speak Englesh and I hated an accent, so I wanted speak with somebody without an accent.“ Tato odpověď ho očividně velice pobavila, začal se smát, až to nebylo vtipné…

Přijeli jsme do vesnice a všichni nás začali vítat. Snad se všemi jsem si podala ruku a téměř každý druhý mě objal, bylo to milé. Takovou radost z mého příjezdu už dlouho nikdo neměl. Jediný, kdo se neradoval, byl menší, mírně zavalitý muž stojící opodál. Měl na sobě na zdejší poměry až moc čisté a nové oblečení. Díval se na mě s velice nepřátelským pohledem. Okamžitě jsem od něj odvrátila své oči, ale Garry si toho všiml.

„He is a shaman for this village…“ zašeptal. Jediná tato věta vysvětlovala vážně hodně, proto mě tu viděl nerad, bál se, že přetáhnu všechny jeho zákazníky k sobě, a že zchudne…

A znovu ta studená vlhká zem a já na ní s rukama a obličejem od krve a očima plnýma slz, všechny zvuky jako by zněly z dálky a všechno jako by bylo špatné. Jen já a moje bolest…

Probudila jsem se v Danově objetí s mírnou migrénou. Tenhle sen se mi zdával už téměř dva měsíce skoro každou noc, nemohlo mě v něm nic překvapit ani vylekat, byla to jen stále se opakující rutina. Dech jsem měla klidný a chtělo se mi spát. Naneštěstí o tom, jestli si můžu přispat, jsem přestala rozhodovat přibližně před rokem.

Smířeně jsem se vyhrabala z postele a zašla do koupelny, kde mě pořádně probrala až ledová sprcha. Vysušila jsem si vlasy, oblékla se do prvního, co jsem vzala do ruky a ladilo to spolu, nalíčila se, ale všechno to téměř ve vteřině přišlo vniveč. Najednou se mi udělalo šíleně zle a jen o fous jsem stihla doběhnout k záchodu.

Mé odporné dávivé zvuky probudily Dana, který se rozhodl prozkoumat, o co jde.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkl okamžitě, co mě spatřil, a chytil mi vlasy.

„Jo,“ odpověděla jsem stále s hlavou v záchodové míse, „všechno OK.“

Pravou rukou mi zajel na čelo: „Máš teplotu a zvracíš, a tomu říkáš OK?“

„Vynechal si, že mě bolí hlava,“ poznamenala jsem.

„Zavolám do práce, že nemůžeš přijít,“ oznámil mi a vyšel z koupelny tak rychle, že jsem ani nestihla protestovat.

Chvíli jsem ještě seděla vedle záchodu, ale vypadalo to, že už zvracet nebudu, a tak jsem si šla opláchnout obličej. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mě všechno bolí. Jakoby si veškeré mé svalstvo řeklo pauza a vykašlalo se na mě. Bylo mi vážně špatně…

„Jak se cítíš?“ zeptal se Dan opřený o futra dveří.

„Mnohem líp,“ zalhala jsem okamžitě. „Půjdu do práce,“ jen tak mimochodem jsem poznamenala a prošla kolem něj.

„To teda nepůjdeš,“ ujistil mě záhy. „Vypadáš na chřipku.“

„Zapomínáš na to, že z nás dvou jsem já ta, co strávila šest let studiem medicíny!“

„A ty zapomínáš na to, že já jsem ten, který svůj titul doktora využívá…“

Chtěla jsem protestovat, a vysvětlit mu, že není žádný důvod, proč bych se měla dnes nad práci povznést, ale fakt, že jsem začala zase zvracet, mi to dokonale překazil. A tak jsem strávila týden doma v posteli, i když mi to bylo proti srsti, nic jsem s tím dělat nemohla, protože nemocní se nikdy vážně neberou…

Nějaké plusy ten promarněný týden přeci jenom měl: Rozhodli jsme se, kam pojedeme na dovolenou, zhlédli jsme všechny díly Útěku z vězení a shodli jsme se nad tím, kde budeme trávit Vánoce.

V pondělí ráno jsem ale zažila neobvyklé deja vu, když jsem se probudila a Dan objímal záchodovou mísu. „Zavolám do práce, že nepřijdeš,“ oznámila jsem mu okamžitě. Neměl šanci protestovat. A já mu aspoň mohla vrátit tu ignoraci, kterou mi věnoval minulý týden, když jsem mu říkala, že nic nepotřebuji a že je mi fajn.

 

Zrovna jsem vyřizovala objednávku jednoho ze studentů mikrobiologie, když mě oslovil známý hlas: „Pěkný den to dnes, že?“

„Pane profesore, ráda vás vidím, co si dáte?“

„Kávu, jako vždy…“ odpověděl mírně překvapeně, nejspíš to považoval za zbytečnou otázku…

„Velké Latté bez cukru,“ poznamenala jsem.

„Víte Catherine, nikdy by mě nenapadlo, že bude moje nejlepší studentka pracovat v univerzitní kavárně. Myslel jsem si, že budete jedna z nejznámějších a nejlepších chirurgů dnešní doby, nebo že budete aspoň pracovat na univerzitě na jakémsi výzkumu, nejlépe na tom samém, co já…“

„Jsem vaše nejlepší studentka?“ ujišťovala jsem se.

„Jistě, jste jediná, která kdy spojila dvě cévy bez jakýchkoli instrukcí hned napoprvé. A když už se takto bavíme, jaké to bylo v Nigeru?“

„V Nigeru?“

„Ano, myslel jsem, že jste tam byla jako dobrovolnice…“

„Máte pravdu,“ souhlasila jsem opatrně,“ jen jsem nevěděla, že to víte. Upřímně jsem trochu zmatená, na tohle se mě už minimálně pět let nikdo nezeptal.“ Na chvíli jsem se zamyslela, abych pečlivě zvolila vhodná slova, ale nic chytrého mě nenapadlo. „Bylo úžasné, poznat tamější kulturu, ale jejich šaman mě neměl zrovna dvakrát v lásce, jednou se mě pokusil dokonce začarovat.“

Pan profesor nejspíše nečekal tak krátkou a neodbornou odpověď. „Úchvatné,“ poznamenal neupřímně. „Nicméně, proč zde vlastně jsem: Napadlo mě, jestli byste se se mnou nechtěla podílet na výzkumu rakoviny thalamu.“

„To je od vás velice milé,“ podotkla jsem zmateně, „ale pro tuto práci nemám ani zdaleka kvalifikaci…“

„Och ano,“ poznamenal znuděně, „co je to thalamus?“ otázal se okamžitě.

„Část mozku, takzvaná brána do vědomí,“ odpověděla jsem automaticky.

„Vidíte?“ Byla to řečnická otázka, ale přesto jsem na ni odpověděla tázavým pohledem. „Máte potřebné vzdělání…“

Mlčky jsem mu podala Latté v plastovém kelímku, on se otočil na podpatku a odešel. „Čekám vás zítra v devět v laboratoři!“ zavolal ještě za mnou a ani se neohlédl.

 

Bylo krásné prosluněné dopoledne, a já měla všechny preventivní prohlídky za sebou.

„What are you planning to do the rest of the day, Miraculous Lassie?“ překvapil mě Garrry. Vůbec jsem nevěděla, že tu je.

„I am Kath!“ opravila jsem ho okamžitě. „I am going to desert with Thabo. He has promised me, that he show me some scorpions…“

„It is a date, isn´t it?“ vypálil na mě okamžitě.

„No, it isn´t, of course!“ začala jsem protestovat. Jak ho mohlo napadnout, že je to rande?

„So, I can to go with you…“ poznamenal.

„Of course, you can,“ souhlasila jsem okamžitě.

Za normálních okolností bych takovouto konverzaci neukončila v Garryho prospěch, ale do ordinace mi vběhl dav lidí.

„Miraculous Lassie! Miraculous Lassie!“ volali všichni.

Prodral se ke mně Thabo  s malým klučinou v rukou: „He has fallen from a tree. He is paining his leg,“ vysvětlil mi ve zkratce.

„Put him on the table!“ přikázala jsem mu okamžitě a on udělal, jak jsem řekla. „Wahat is youre name?“ snažila jsem se s pacientem konverzovat, abych ho uklidnila, Thabo ochotně překládal.

„Mabou,“ odpověděl dívaje se mi do očí.

„How old are you?“

„He is seven,“ odpověděl tlumočník.

„Tell me something about your family, please!“ požádala jsem ho.

Za tu čtvrt hodinu jsem se dozvěděla snad všechno, že má dvě sestry a jednoho bratra, že si ochočil pavouka, a že mi ho rád ukáže, že moc rád loví ryby, a také že je jeho největším snem ulovit gazelu. A za celou tu dobu nevydal ani hlásek s náznakem bolesti, byl úžasný. Když odcházel s berlemi, umíval se jako nejšťastnější dítě na světě a popřál mi pěkný den, samozřejmě s oslovením Miraculous Lassie.

„So, can we go to hunt of scorpions?“ otázal se Thabo, jakmile zmizel Mabou.“

„Of course, we can,“ odpověděl za mě Garry. Thabo se na mě rozpačitě a tázavě podíval. Asi měl Garry vážně pravdu, mělo to být rande…

A obraz se opět změnil: Už jsem nestála, seděla jsem na zemi s nohama přitisknutými k břichu celá od krve a slz, děsivý, ale očekávaný konec snu…

„Kath, Kath vstávej, přijdeš pozdě do práce!“ šeptal mi Dan do ucha, ale já ho naprosto dokonale ignorovala. Nejspíš to věděl, a tak přehodnotil způsob buzení. Naklonil se těsně k mému obličeji a políbil mě, a mně nezbývalo nic jiného, než se také zapojit. Jakmile jsem to udělala, přestal, a já nespokojeně otevřela oči. „Musíš do práce,“ upozornil mě.

„Kolik je hodin?“ zajímala jsem se.

„Bude sedm.“

„Tak mám ještě hodinu čas,“ oznámila jsem mu a políbila ho. „Včera za mnou přišel pan profesor Grant a nabídl mi spolupráci na výzkumu. Mám přijít devět.“

„Jaký výzkum?“ zajímal se okamžitě.

„Rakovina thalamu.“

„Ty o tom něco víš?“

„Rakovina je nemoc a thalamus část mozku, proč?“

„Vždyť na to nemáš vůbec žádnou kvalifikaci…“

„Zvláštní,“ zamyslela jsem se, „to samé jsem včera řekla já jemu.“

„A co on na to?“

„Nevím přesně,“ přiznala jsem.“ Něco ve smyslu zítra v devět v laborce, jenže spisovněji a soustředěně…“

 

„Je to dost smutné,“ poznamenal George sklíčeně.

„Že se zabíjejí malé roztomilé fretky kvůli kožichům? Že jsem nikdy nepotkal Supermana? Musíš to upřesnit!“ rozkázal Frankie.

„Spíš jsem měl na mysli to, že jsme za ty čtyři roky neobjevily žádnou látku, která by působila pozitivně na rakovinu thalamu, nebo aspoň pozastavila její postup…“

„Buďte trošku optimističtí,“ vyzvala jsem je. „Berte to tak, že aspoň víme, co už nemusíme zkoušet…“

„Když to řekneš takto, nezní to zas tak špatně,“ souhlasil George.

„Jo, ale až k tomu zapojíš mozek, dojde ti, že to je naprostá pitomost!“ srazil můj názor Frankie.

„A tak, co kdybychom zkusili něco, co už tu bylo?“

„Ubohé!“ shodil mě Frank znova.

„Tak se vsadíme: Já vyberu, nějakou částečně účinnou vakcínu, a pokud ji zdokonalíme, vyměníme si kanceláře!“

„A když ne, tak mi napíšeš doporučující dopis, až budu žádat o svůj vlastní výzkum, a nebude v něm ani písmenko jízlivosti!“ souhlasil a napřáhl ke mně ruku.

„Fajn,“ stiskla jsem ji.

„Jaká vakcína to bude?“

„PAZ,“ odpověděla jsem okamžitě.

„To je vakcína objevená v Norsku,“ poznamenal George. „Myslel jsem, že Nory nenávidíš…“

„Loví velryby a lední medvědy, zabíjí největší a nejroztomilejší savce na světě, nelze je mít rád…“ odůvodnila jsem svou averzi.

 

„Vezmu tě do nemocnice,“ prohlásila jsem tónem uzavírajícím debatu.

„Ale vždyť mi téměř nic není,“ protestoval Dan stále.

„Už týden máš čtyřicítky, bolí tě v krku a špatně se ti polyká, a ani trochu se to nelepší. Jsi v takovém stavu, že bych tě přeprala i já, takže nemáš na výběr!“ odůvodnila jsem své rozhodnutí a začala mu balit věci.

 

„Kath, Kath, where are you?“ křičel na mě z ordinace Garry velice rozrušeným hlasem.

Okamžitě jsem se k němu rozběhla. Tohle se mu ani trochu nepodobalo, on byl vždy ten klidný, ten, kterého nemohlo nic rozhodit, něco bylo špatně, a já to uviděla, jakmile jsem rozrazila dveře.

„Oh my God!“ vyjekla jsem. „What was happened?“

„I don´t know, I found him near river and this knife was next to him…“ vysvětlil a položil Thaba na stůl a vedle něj zakrvácený nůž. V břiše měl obrovskou řeznou ránu a byl téměř celý od krve.

Okamžitě jsem k němu přiskočila, a dala mu dva prsty na krkavici, abych nahmatala tep. Nic. Předklonila jsem se k jeho ústům, jestli dýchá. Nedýchal.

„Resuscitation,“ zařvala jsem okamžitě, „now!“ Garry mě pochopil a přiskočil ke stolu. Mezitím, jsem Thabovi začala stlačovat hrudník. Šlo to ztuha, ale já se nevzdávala. Po chvíli se ozvalo nepříjemné křupnutí, to jak mu praskaly hrudní kosti. „Fourteen, fiflen,“ zakřičela jsem. Garry mu ucpal nos a do úst mu vdechl celý svůj obsah plic. Poprvé, podruhé.

„Go!“ řekl Garry a já zase začala.

Oba jsme už byli vysílení, ale ani jeden jsme se nevzdávali. Thabo byl náš kamarád, nemohli jsme ho nechat zemřít. Byla jsem celá zpocená a od krve, ale bylo mi to fuk. „…fourteen, fifteen.“ Pořád dokola, jako stroj. Pot mi stékal do očí, rychle jsem si ho otřela a pokračovala dál. Nic jsem nevnímala, ani to kde jsem, ani to že jsem vyčerpaná, jen to, že ho musíme zachránit.

Zase jsem počítala do patnácti, ale tentokrát po posledním čísle nenásledovaly dva hluboké vdechy. Zvedla jsem hlavu ke Garrymu a zadívala se mu do očí. „He is dead,“ vyslovil to, co jsem si nechtěla připustit, ale měl pravdu.

Skácela jsem se na podlahu a rukama si objala nohy. „He is dead,“ zopakovala jsem po něm. Slzy na mém obličeji se mísily s krví a já se nemohla uklidnit, nešlo to. Jeden z mých nejlepších přátel byl mrtvý. Nic jsem nevnímala ani prostor, ani čas, jenom tu obrovskou bolest a ztrátu. Jako bych tu byla jen já, ledová podlaha a smrt…

Probudilo mě vyzvánění telefonu. Okamžitě jsem vstala z křesla a začala svůj mobil hledat. Naštěstí se mi to podařilo dřív, než to protivné vyzvánění stihlo probudit Dana, připojeného k přístrojům. Vyběhla jsem na chodbu a hovor přijala: „Haló?“

„Měla jsi pravdu!“ zakřičel George nadšeně.

„Jo, to já občas mívám,“ souhlasila jsem. „V čem tentokrát?“

„Ta vakcína funguje…“ vysvětlil. „Ale moc nechápu proč.“

„Protože tu složku POZ, která chrání účinnou složku, vždy zničila reakce s kyslíkem, takže implantovat tuto vakcínu do krve, má jen nepatrný účinek, ale do mozkomíšního moku to lze, protože v něm nejsou červené krvinky, které by kyslík přenášely. To znamená, že je těch ničících reakcí mnohem méně…“

„A proč jsi nám to neřekla před čtyřmi lety?!“ zeptal se Frank zvýšeným hlasem. Málem mi to urvalo uši…

„Protože mě to napadlo teprve před měsícem,“ vysvětlila jsem prostě. V tu chvíli jsem si všimla opodál stojícího doktora, dívajícího se přímo na mě. „Musím končit,“ poznamenala jsem do telefonu a zaklapla telefon.

„Vy jste Katherine Dvorská?“ otázal se a já přikývla. „Jmenuji se Petr Vosílek a mám výsledky testů…“ Okamžitě jsem zbystřila. „Váš přítel je HIV pozitivní…“ oznámil onu hroznou zprávu bez průtahů, jako by se ho vůbec netýkala. „Takže vás musíme dát také testovat…“

Málem jsem se skácela, jak se to mohlo stát? Všude o tom slyšíte, ale nikdy by vás nenapadlo, že zrovna vy…

Vzpamatovala jsem se až po tom, co jsem si na toaletách opláchla obličej, a v tu chvíli mi to došlo.

Rozběhla jsem se směrem k recepci.

„Kde má ordinaci pan doktor Vosílek?“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Dveře číslo dvě stě třináct,“ odpověděla sestra obratem. „Ale jde přímo támhle,“ dodala a ukázala k lavicím asi pět metrů od nás.

Pomalu jsem k němu došla. „Pane doktore, je možné, že se aids může předat očima?“

„Nechápu, jak to myslíte,“ odpověděl popravdě.

„Prostě že oči přijdou do styku s krví nakaženého,“ vysvětlila jsem.

„To je velice nepravděpodobné…“ prohlásil a odvrátil se.

„Ale já se ptám, jestli to je možné!“ nenechávala jsem se odbít.

„Možné to samozřejmě je,“ odpověděl, „ale nepravděpodobné.“

Víc jsem slyšet nepotřebovala. Thabo se zabil, protože zjistil, přenašečem jakého viru je, a já jsem se nakazila ve chvíli, kdy jsem si otřela pot z čela rukou s jeho krví…

Jakoby se svět zatočil a všude nastala tma, zčásti už nepřítomná jsem spadla na zem a praštila se do hlavy…

 

Ten rok, zabil virus HIV více jak dva miliony lidí a Dan byl jedním z nich.

A já, já jsem v pořadí…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1