Ještě jednou zamrkal, než přelétl z parapetu na opěradlo židle. 
„Potvoro! Okamžitě vypadni!“ smlouvala jsem. A co bylo horší. Smlouvala jsem s bílým kuřetem! Nevšímal si mě! Přelétl na stůl a čučel mi na zápisky z dějin. Prudce jsem vyšvihla ručník proti holubovi.