Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

09.08.2011 [15:00], Nebraska, ze série Do/Ze dna, komentováno 19×, zobrazeno 910×

1. Zlý svět

Krimi/Thriller

Režie: David Saltak

Hrají: Paul Hammond, Trent Ellis, Sylvia Silverblue

Hodnocení na IMDb: 4,6

 

---

 

„Nech mě na pokoji,“ zachrčel jsem. Bylo mi zle. Ne, oprava: bylo mi tak strašně, že jsem si nebyl jistý, jestli kromě třeštící hlavy vlastním ještě nějaký kus těla. Možná jsem se rozprodal. Nebo mi nějaký pičulíny utrhaly nohy a odnesly si je domů.

„Jestli nevstaneš, zmeškáme let,“ odsekl Dex vztekle. Rád bych na něj ukázal fakáče, ale netušil jsem, kde mám ruku.

„Seru na let,“ zamumlal jsem a vzápětí zaúpěl, protože ten idiot roztáhl závěsy. Podělaný horní patro podělanýho Mark Mandarin v podělaným New Yorku! Tedy pokud jsem v tom hotelu v tom městě.

„Coleen volala během posledních dvanácti hodin šestkrát. Říkala, že jestli tam nebudeš, končí s tebou a už tě v životě nechce vidět,“ řekl Dexter ledově. Odfrkl jsem a okamžitě toho zalitoval, protože ten zvuk mi rozvibroval kosti v lebce a měl jsem pocit, že se mi hlava rozpadne na kusy. Na tohle si musím vzpomenout, až se někde vyskytne scéna s kocovinou, protože by to žádnej scénárista nevymyslel. Z Coleen jsem strach neměl. Poslední dobou mi neustále vyhrožovala tím, že odejde a nechá mě napospas všem těm hyenám. A když měla pocit, že se mnou její výhružky nic nedělají, vyrobila novou smlouvu, ve které po mně chtěla sedmdesát procent z příjmů, protože má díky mě vysoce rizikové povolání. Ona byla vždycky vtipná.

„Možná tě překvapí, že se vůbec nesmála. Slíbil jsi, že tam budeš. Je to pro Dětskou nemocnici!“

„Děti, zvířata, geronti, houmlesáci... Jako by to nebylo jedno,“ zabručel jsem a otevřel zkusmo jedno oko. Pořád po mně někdo něco chtěl. Pane Ellisi, dejte nám něco svého. Pane Ellisi, nechtěl byste nám poslat šek? Pane Ellisi, za poslední film jste dostal osmnáct milionů, takže nám jistě můžete přispět na rakovinu, koliku, syndrom vyhoření a křivé zuby.

Najednou se mnou něco škublo a byl jsem ve vzduchu. Zaskučel jsem, ale zároveň jsem si stihnul uvědomit, že začínám cítit tělo. Podíval jsem se na Dextera a někde vzadu v hlavě mi blesklo, že je fakt zle.

Tvářil se jako buldok.

Ne. Tvářil se jako nejděsivější a nejhnusnější zvíře na světě. Naposledy jsem ho takhle viděl, když jsme díky paparazziům málem nabourali. Chytil jednoho z nich a chvíli to vypadalo, že ho prostě sežere. Tenkrát jsem mu za to byl vděčný, ale netušil jsem, proč se stejně tváří teď. A vlastně mi to bylo asi jedno.

„Umyj se, obleč se a za dvacet minut odjíždíme. Sbalím ti věci,“ zavrčel Dex. Pomalu pustil moje triko, za které mě až doteď držel ve vzduchu a kterým mě škrtil. Zavrávoral jsem a změklá kolena nevypadala, že by mě hodlala unést. Sesunul jsem se na postel a měl chuť někomu něco provést. Protože mi bylo blbě a netušil jsem, z čeho všeho. Nechtěl jsem se snažit vzpomenout si, kde jsem v noci byl a co jsem tam dělal, protože podle toho, jak hrozně mi bylo to byla vážně divoká akcička.

„Já fakt nikam nejedu,“ zavrtěl jsem hlavou. Zvedl se mi žaludek, ale dokázal jsem to ukočírovat. „Je mi zle. Potřebuju spát. A panáka. A hranolky.“

„Panáka nedostaneš, hranoky ti koupím na letišti a spát můžeš nad Atlantikem. Seber se a jdi se umejt, smrdíš jak hromada hnoje.“ Dexter mě ignoroval a sbíral po pokoji oblečení v různém stádiu zašpiněnosti. Nesnášel jsem, když mi do pokoje lezla hotelová služba. Občas se mi něco ztratilo a jedno moje oblíbený triko pak vyhrála nějaká pipka v aukci a chtěla ho vyměnit za to, že se s ní vyspím. Zas tolik jsem o to triko nestál. A navíc byla hnusná. Ta vzpomínka mě nasrala. Proč se mi furt všichni motají do života? Jsem snad debil, co se o sebe neumí postarat sám? Proč mi nemůžou dát na chvíli pokoj, kreténi! Stejně jim jde jen o moje prachy, všem. Tímhle plešatým přizdisráčem počínaje.

Zjistil jsem, že se třesu. Asi vzteky; nechtěl jsem myslet na jiné možné důvody pro třas rukou. Bylo mi zle a on mě prudil. Dělal to celou tu dobu, co pro mě makal. Místo aby se o mě staral a odháněl ode mě ty pičulíny, furt mě jen peskoval. Nepij, nekuř, dávej bacha, ať nepropálíš to čalounění, chceš, aby se spustil požární alarm?, ani na ty holky nekoukej, mazej na plac. Je to bodyguard, tak co se do mě sere? Zasranej bodyguard, co mi ničí život!

Najednou jsem věděl, co mám udělat.

„Sklapni. Máš padáka,“ řekl jsem mu. Hned se mi udělalo líp. Vyhodil jsem ho už několikrát. Vždycky se jen ušklíbl a dotlačil mě do auta, do letadla nebo na plac. Párkrát na mě zkusil to svoje šílený kulení očí, hekání a řvaní. Nikdy bych mu nepřiznal, že mě v tu chvíli fakt vyděsil, přestože jsem věděl, že to je jen přehrávaný divadýlko. Tentokrát na mě nezačal vrčet a hekat. Narovnal se, pustil moje kapsáče na zem a pár vteřin jen tak stál.

„Co je, Dexíku?“ neodpustil jsem si. „Nerozuměl jsi?“

Otočil se ke mně a jeho obličej byl úplně bez výrazu. Žádný ringa pakia, uma tiraha. Jen na mě zíral. A pak se zhluboka nadechl a usmál se. Beze slova se vydal ke dveřím do společného obýváku. Docela mě zmátl, nečekal jsem, že mě tu nechá o samotě. No tak jsem si na něm musel vybít zlost, no a co? Dělám to pořád. Asi si potřeboval odskočit. Nebo šel zavolat Coleen a postěžovat si jí. Jo. Tak si volej, chlapáku. Jestli si myslíš, že ti stěžování si na mě zaručí cestu do její postele, tak se pleteš. Asi si myslel, že nevidím, jak se na ni dívá. Na starou, dobrou Coleen! Proboha, mohla by mu dělat matku, asi.

Jenže najednou byl zpátky ve dveřích mé ložnice. I se svou krosnou, ve který měl vždycky všechno. Ať jsem najednou potřeboval nůžky, náhradní ponožky, sluneční brýle nebo mikinu s kapucí a falešný vousy, Dex zakouzlil a vylovil to ze svého batohu.

„Co děláš?“ nechápal jsem. Ušklíbl se a hodil po mně letenku.

„Letí to v poledne. Sbohem.“ Pak se vydal ke dveřím apartmá, jako by se nechumelilo.

„Hej!“ křikl jsem. „Stůj, ty šmejde! Kam si myslíš, že jdeš? Beze mě nikam nejdeš! Okamžitě se vrať!“ Uslyšel jsem už jen klapnutí dveří. On mě tu fakt nechal! Parchant jeden podělanej australskej, co si o sobě myslí? Měl jsem ho vyhodit už dávno, a ne se s ním pořád babrat a vysvětlovat mu furt dokola, co má dělat. Ať si táhne, nikdo o něj nestojí. Takových, jako je on, můžu mít během hodiny deset. Padesát! Každej bude loudit, abych si vybral zrovna jeho. Stejně je to všechno jen banda nevděčnej, tupejch hovad.

Ať mi všichni políběj prdel.

 

Podruhý mě vzbudil nějakej cizí hlas. Zabral mnohem rychleji než Dexův, protože jsem na chvíli ztratil přehled o tom, kde jsem a co se děje. Když jsem otevřel oči, stál nade mnou ředitel hotelu ve svým frajerským obleku. Vůbec se netvářil tak rozradostněně, jako když jsem se tu před pár týdny ubytovával.

„Pane,“ kývl odměřeně. „Volal váš bodyguard a žádal nás, abychom vás vzbudili a vyprovodili ven.“

„Co?“ zeptal jsem se nechápavě. Ředitel nehnul ani brvou, ale najednou se zpoza něho vynořili dva jeho poskoci a začali snášet moje věci na jednu hromadu. „Co to děláte? Nesahejte na to, nebo vás zažaluju!“ Ignorovali mě. Jejich šéf ucedil, že bych možná chtěl před odchodem navšítiv koupelnu. Poslal jsem ho do prdele, což samozřejmě s tím svým snobsky zvednutým rypákem přešel beze slova. Pak se ozval můj močák, a přestože mě štvalo, že jsem ho v podstatě poslechl, na to, abych to pustil do postele jsem byl už moc střízlivej.

V zrcadle se na mě dívala troska. Až mě překvapilo, jak blbě vypadám. Chtěl jsem si tohle volno v New Yorku užít do posledního doušku, ale že budu vypadat jako zarostlej houmles, to mě fakt nenapadlo. Kruhy pod očima vypadaly jak od Andy, co dostala Oscara za masky. A s těmahle vousama jsem si mohl být skoro jistej, že mě dneska žádný pičulíny obtěžovat nebudou.

Když jsem vylezl ven, kufr a tašku jsem měl sbalený. Ředitel čekal u otevřených dveří.

„Co když tu chci zůstat?“ zeptal jsem se jízlivě. Tou samou strohou dikcí, jakou se mnou mluvil poslední týden mi řekl:

„Bohužel jsou všechny pokoje v našem hotelu obsazené.“

Tak si polib prdel, řekl jsem mu v duchu. Nepotřeboval jsem ho. Hnusný město mě právě přestalo bavit. Vrátit se do Los Angeles bude fajn. Samozřejmě to udělám proto, že chci, ne proto, že Coleen domluvila nějakej podělanej charitativní večírek.

„Obávám se, že váš hotel nebudu moci doporučit svým přátelům,“ varoval jsem mu skoro dokonalou imitací jeho hlasu. Nehnul ani brvou, ale zněl vesele, když odpověděl:

„Díkybohu.“

Nesnášel jsem to město. Nesnášel jsem debilní taxíky s taxikářema, co ani neuměli pořádně anglicky, takže si člověk nikdy nemohl být jistej, jestli mu rozuměli, kam ho vlastně mají dovézt. Nesnášel jsem zdejší lidi, vadili mi protivní číšníci. Ale nejvíc mě sralo, že pokaždý, když jsem byl někde venku mě někdo napráskal těm bulvárním čubkám a druhý den byly titulní stránky plný toho, s kým jsem se kde vyspal a koho jsem pozvracel. I teď, když jsem se pokoušel chytit jeden z projíždějících taxíků, jsem zahlédl v novinovém stánku svůj ksicht. Měl jsem na sobě totéž triko, takže bylo pravděpodobný, že šlo o fotky ze včerejška. Jako vždycky jsem těm krysám nadával, takže jsem vypadal jako debil. Mnohem víc mě ale uchvátila ta černoška ve třpytivých minišatech, kterou jsem držel za ruku. Byla vysoká, vyšší než já. Hubená, zmalovaná. Zjevně sjetá. V hlavě se mi vybavil tenký proužek bílého prášku, který vedl kolem bradavky jen o odstín tmavší než čokoládově hnědý zbytek těla.

Jo. To by vysvětlovalo, proč je mi tak blbě.

A kde byl sakra Dex?!

Rozhodl jsem se, že mu dám padáka. Pak jsem si uvědomil, že už jsem to vlastně udělal. Ten den byl čím dál horší. Další průser nastal v taxíku, když rozesmátý moderátor v rádiu ohlásil, že je pravé poledne. Vytáhl jsem z náprsní kapsy kožené bundy letenku a v naději, že jsem to nějak spletl, jsem se na ni podíval. Odlet z letiště JFK ve 12:05. Byl jsem pěkně v hajzlu.

Čím víc jsem střízlivěl, tím hůř mi bylo. Na letišti jsem už věděl, že jestli se nedostanu do večera na druhý konec Států, Coleen mě zabije. Možná mi ještě promine, že jsem vyhodil Dexe, ale ty zasraný děti jí fakt ležely na srdci a opakovala mi to už aspoň měsíc. Potřeboval jsem to stihnout. Další let letěl ve dvě, ale kravka u přepážky mi pořád dokola tvrdila, že je totálně plný. Sundal jsem si brýle a kšiltovku a uculil se na ni. Věděl jsem, jak dosáhnout svého.

„Podívejte...“ Naklonil jsem se přes pultík, abych si mohl přečíst její jmenovku. „Sally. Jmenuju se Trent Ellis, možná už jste o mně slyšela.“ Podle toho jak zbystřila jsem měl pravdu. „Vím, že teď nevypadám moc dobře, ale to je kvůli nové roli, víte?“ dodal jsem pro jistotu. Přikývla. Byla moje. „Vážně se potřebuju dostat do LA. Měl jsem odlétat v poledne, ale před hotelem jsem se zdržel.“ Mysli, Trente, přemýšlej! „Čekali tam na mě mí fanoušci ze speciální školy pro vozíčkáře.“ Jo, tohle je dobrý! „Víte, miluju svoje fanoušky. A tyhle děti a jejich vozejčky, no odolala byste jim?“

„Asi ne,“ hlesla Sally a v jejím výrazu jsem už viděl tu dobře známou oddanost.

„Já taky ne. Přece jsem je tam nemohl nechat. Ale uletěl mi můj let. Potřebuju být do večera v Hollywoodu, víte?“ Omámeně kývla. „Je tam charitativní akce pro děti... s leukémií!“ Zatvářila se soucitně. „Vážně by se nenašla ani jedna letenka v první třídě? Sally?“

„No...“ zaváhala. Letecký společnosti nikdy neměly úplně plná letadla. Nikdy. Jen chtěly nasrat co nejvíc lidí.

„Říkal jsem vám o své nemocné matce?“ dodal jsem zkroušeně. „Bude tam taky.“

„Tak chvilku vydržte,“ řekla tajnůstkářsky a začala psát do počítače. Po chvilce se ke mně naklonila a zašeptala: „Mám tu pro vás jedno úžasné místečko. Ale pst!“

„Díky, Sally! Jste ta nejúžasnější žena v tomhle státě!“ Krávo blbá, jako bys mi ho nemohla dát hned.

Když jsem o něco později zjistil, že ta debilní letenka je do byznys třídy, měl jsem chuť někoho zabít. Vážně si myslej, že se budu sedm hodit mačkat na těch malých sedadlech jak v nějakým podělaným autobuse? Já? Poslední film, ve kterým jsem hrál, vydělal za první týden skoro třicet milionů! Nebudu sedět s usmrkanejma fakanama a hromadou pičulín, co se jen třesou na to, aby si na mě mohly šáhnout!

Docela urostlý stevard mě přesvědčil o opaku. Při startu jsem nenáviděl celej svět. Zasraná Dětská nemocnice ode mě neuvidí ani dolar! A Coleen dostane padáka!

Jediné štěstí všech těch imbecilů kolem mě bylo, že si mě nevšímali. Kšiltovku jsem měl naraženou až do čela, brýle jsem za celou dobu nesundal. Tvářil jsem se tak, že se letuška vždycky omluvila, než se zeptala, jestli něco nepotřebuju. Nikdo jinej si ke mně netroufal přijít. Vedle mě vpravo seděla nějaká brýlatá blondýna, co naštěstí mlčela a všímala si svého. Po levé ruce jsem měl staršího chlapa, který usnul ještě před rolováním po ranveji. I když jsem mohl být vděčnej a možná jsem taky mohl spát, vztek ve mně spíš rostl. Drzej Dexter mě tam klidně nechal! Co kdyby se mi něco stalo? A proč se o mě v noci nestaral? Proč mě nechal, aby mi bylo tak blbě? Vážně, proč mám štěstí na samý tupce?

„Promiňte?“ ozvalo se zprava a přerušilo to můj vnitřní monolog, který tvořily hlavně nadávky. Zavřel jsem oči. Ne. Jdi do háje, ženská! Doteď ses chovala slušně, tak pokračuj!

„Promiňte, pane?“ zopakovala a sáhla mi na paži. Ucukl jsem a zavrtěl hlavou. Ne, nechci si s ní povídat. Nechci jí vyprávět, jaký je dělat u filmu. Nechci s ní rozebírat žádnou svou postavu, nechci se bavit o nikom z ostatních herců a rozhodně odmítám posoudit její talent. Každej si myslí, že umí hrát a je jen chybou Hollywoodu, že ho ještě neobjevil. A nechci se ani podepisovat, kurva! Chci mít chvíli klidu!

„Já jen,“ řekla. Vybuchnul jsem.

„Co? Ježiši, nemůžete mi dát pokoj?! Musíte pořád otravovat? Jste tupá, nebo co? Dejte to sem, ať už konečně sklapnete!“ Popadl jsem knížku, kterou žmoulala v ruce, a z kapsy jsem vytáhl jednu z fixek. Ti retardi, co chtěli podpisy, nikdy neměli nic na psaní. Na první stránku jsem pod název a autora načmáral svoje jméno. Pak jsem se zadíval na ten název. Poslední kabriolet? Je úplně blbá?!

„Ale v tomhle jsem nehrál,“ ušklíbl jsem se. Podíval jsem se na ni a čekal, že začne koktat a omlouvat se, ale ona se tvářila šokovaně. „No fakt ne. Ani nevím, kdo to režíroval.“ Zvedla vytřeštěné oči za černými obroučkami a zamračila se.

„Vy idiote!“ vypadlo z ní.

„Cože?“ zeptal jsem se dotčeně. Tak ona si nechává podepsat úplně blbou knížku a ještě mi za to nadává?

„Co mi čmářete do knížky? Co si to dovolujete?“ pokračovala vztekle.

„Protože jste to chtěla!“ odsekl jsem. Tohle mi fakt chybělo.

„To je nesmysl! Chtěla jsem, abyste uhnul, protože musím na toaletu!“ štěkala. Zarazil jsem se. Netušil jsem, co říct. Totálně mě rozhodila. Znovu se podívala na svou knížku a jedovatě řekla: „Trent Ellis? No samozřejmě. To se dalo čekat.“

„Co tím jako myslíte?“ vyjel jsem. Uculila se:

„To byste nepochopil, pane Ellisi. A teď, pokud dovolíte, bych ráda na tu toaletu.“

Uhnul jsem jí a nevěděl, jestli mám nadávat sobě, nebo jí. Přechytralá čubka, jo. Takže jí. Co jsem komu udělal? Co?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1