Hlavolam zavřených očí - 1. kapitola | | BEZ HRANIC

Sekce

Další odkazy

Facebook

Anketa

29.12.2011 [22:00], Veronika, ze série Hlavolam zavřených očí, komentováno 1×, zobrazeno 197×

http://bez-hranic.cz/gallery/Darjahd.jpg

Pokud máte rádi romantiku, jste na správném místě. Avšak čeho je moc, toho je příliš a proto vám ve svém delším příběhu nabídnu i trochu nadpřirozených myšlenek. Pokud byste se rádi dozvěděli něco o hodné Darje, která za velice krátkou chvíli přišla o dvě nejdražší osoby a teď se snaží popasovat se se životem co nejlépe, stačí kliknout výše.

Za okny byl slyšet jemný podzimní větřík, dešťové kapky bušící o skleněnou výplň oken a auta projíždějící po mokrých silnicích sem a tam. Skrze otevřené okno proudil do místnosti svěží vzduch a zmírňoval tak mou nevolnost. Ležela jsem v příjemně chladném pokoji na modrém gauči se zavřenými oči a snažila se myslet na něco hezkého, abych zatlačila ty hrozné myšlenky žaludečních potíží co nejdále z mysli.

Déšť stále bubnoval, asi zase nějaká přeháňka. Poslední dobou prší v jednom kuse. Koryta řek jsou plná vody. Po pár takových dnešních slejvácích se asi vylijí a zaplaví to tady všechno.

Nejde to. Dnešní snídaně přišla v niveč. Sladký rohlík s marmeládou skončil ve žlutém lavoru v podobě zelené kaše, aniž bych si mohla uvědomit, jak moc byl dobrý. Otřela jsem si ústa vlhkými kapesníčky, kterými mi maminka před sedmnácti lety otírala pozadí a postrčila si pokrývku k bradě.

Hlavou mi poletovaly myšlenky jako zbláznění jarní motýlci a já, jako bych se snažila ty motýlky chytit do sítě, abych od nich měla již konečně pokoj. Byly tak otravní. Míhaly se mi před očima jako prskavky, které každé vánoce zapalujeme s Kamilou.

Zrovna jsem vzpomínala na maminku, když do mé hlavy zabloudil asi Žluťásek, přinášejíc novou myšlenku. Na Stelu. Co asi ta holka teď dělá. Přijde mi, že s ní kamarádím snad celý život, přitom ji znám až od střední. Je to sotva dva roky, co jsem zvládla napsat přijímačky na výbornou a dostala jsem se tak na jeden z nejlepších gymnázií ve městě. Coby vzorná žákyně jsem se tehdy vydala na pospas nové škole s tím, že mermomocí budu ta nejlepší. Představy o samých jedničkách a pochvalách mě neopustily ani po těžkých týdnech plných perných chvil z hlediska učiva a tak jsem si ve třídě vysloužila pozici blbečka, který každou přestávku vysvětluje půlce třídy novou látku. Jediná Stela se mě při posměškách zastávala a jen s ní jsem si dokázala vybudovat bližší vztah. Stala se mou jedinou kamarádkou, které se svěřuji i s věcmi, o nichž bych nemluvila ani s tátou.

Stela je o rok starší než já, za týden bude slavit osmnáctiny a abych pravdu řekla, i moudřejší. Z velké části je to má nejlepší kamarádka, kterou mám nade vše ráda, ten zbytek Stely beru jako maminku. Je to netradiční postavení, avšak svůj smutek z maminčiny smrti si kompenzuji právě ní. Připomíná mi maminku, proto je mi se Stelou tak dobře. A i když jí musím každou hodinu matematiky vysvětlovat oč šlo, nevzdala bych se jí za nic. O mém tajemství věděla vždy jen maminka a když zemřela, musela jsem se svěřit někomu jiného. Kromě Stely, táty a Kamily se mi všichni posmívali. Táta by mě vzal tak akorát k psychiatrovi s tím, že šílím, Kamilka byla moc malá, ale Stela, o té jediné jsem si byla jista, že mě pochopí.

Do hlavy mi zabloudil Modrásek, který mi v mysli létá den co den, hodinu za hodinou, sekundu za sekundou. Myšlenka na maminku. Nikdy se s její smrtí nesmířím. Milovala jsem ji mnohem víc než kohokoliv. I víc než sebe. Byla jsem s ní mnohem větší kamarádka než se Stelou, o tom není pochyb. Vzdala bych se kvůli ní všemu a dala bych nevím co, aby tu se mnou teď byla. Chytla mě za ruku a řekla, ať si vezmu Acylpyrin, že po něm se mi udělá lépe.

Z očí mi vytryskl proud slz a v ústech jsem ucítila pachuť žaludečních šťáv. Do hry vstoupil žlutý lavor s oranžovými puntíky, jejichž barva se již dávno sloupala a zůstaly po nich jen bělavé skvrnky. Bylo mi mizerně. Bůh ví, co si teď Stela myslí. Má nevolnost nebrala konce a já nebyla schopna dojít si na záchod vyprázdnit žlutý lavor, natož vzít do ruky telefon a naťukat do chlívečku s nápisem „Text SMS“ kraťounkou větu: „Je mi zle, do školy nedorazím“.

Před dveřmi do mých vzpomínek poletoval opět Modrásek s myšlenkou na maminku a dobýval se dovnitř, když ho předlétl Bělopásek se vzpomínkou na Štefana. Byl snad ještě dotěrnější než modrásek a já chtěla spát. Chtěla jsem zapomenout, jenže na Štefana se zapomenout jen tak nedalo.

Asi před rokem jsem se jednoho listopadového rána rozhodla probudit své hormony svižným během. Není lehké odhodlat se vylézt z teplé postele v šest hodin ráno a předstírat, že se na ranní maratón těším, kord když venku mají všichni ještě půlnoc a tmu tam osvětluje jen pár pouličních lamp. Učinila jsem však, jak si má hlava večer usmyslela, natáhla přes sebe několik svetrů a vyrazila do chladného ovzduší. Poslouchala jsem nejnovější desku Petera Gabriela, téměř se zavřenými oči naslouchala jeho jazzu a užívala si ranní vycházku. Vše by proběhlo naprosto bez odezvy, kdybych náhle nenarazila do postaršího pána s kelímkem kávy v ruce. Byl to typický mrzout, kterých denně potkám nespočet a ačkoliv si většina z těch staroušů stěžuje na můj velký batoh v tramvaji, neohleduplnost v autobuse či smutných výrazů na ulici, kterých na ně vrhám, tenhle dědula úplně zrudl, rozkřikl se na mě jako nervózní otec na neposlušnou dceru, která přišla domů z diskotéky o tři hodiny později a slítla jsem od něj několik bolestivých facek. A to se to kafe vylilo jen drobátko. Nejspíš bych jen tupě zírala a ani necekla, jen postávala vedle šíleného blázna, kdyby se neobjevil ten krásný kluk. Jaká náhoda. Na scénu přichází Štefan a jeho okouzlující šarm. Nikdy jsem s klukem nechodila ba ani neflirtovala a zuřící chlap rudý jako rajčata v salátu mi tehdy moc nepomohl. Stalo se ze mě stejně červené rajče jako z dědka vpravo a vlevo celou situaci pozoroval, dříve ještě zcela neznámý, Štefan. V tu dobu mě napadaly šílené myšlenky, jako že uteču nebo budu předstírat, že jsem dostala infarkt, ale já se nezmohla na nic jiného, než na prosté zírání na celou situaci s otevřenou pusou.

Se Štefanem, který mě tehdy jako velice empatický a příjemný kluk vysvobodil z chapadel starého blázna, jsem se seznámila natolik, že jsem na celý jeden rok mohla říkat, že mám toho nejbáječnějšího kluka na světě. Počítat zážitky s ním bylo asi jako počítat hvězdičky na nebi. S ním jsem se cítila, jako kdybych si píchla nějakou zakázanou drogu, která člověka absolutně omráčí. Polibky s ním byly vášnivé a nikdy se mi nezprotivily. Vychutnávala jsem si každou pusu, kterou jsem od něj obdržela. Nelíbali jsme se často, proto mně připadal každý polibek neznámý, nový a tak příjemný. Přesto jsem věděla, že mě má rád. Snad jen párkrát mi řekl do očí, že mě miluje, avšak já vnitru srdce věděla, že naše láska je opravdu vzájemná. Ačkoliv jsem ho milovala a věřila mu, mé tajemství věděla stále jen Stela a jemu jsem o tom nikdy necekla ani slůvkem.

Poslední noc, co jsem mohla tvrdit, že žádná jiná dívka nemá na Štefana právo, jsem strávila u něj. Teď toho lituji víc, než všech pětek z matematiky i fyziky dohromady. Lituji toho možná i víc, než když jsem Kamile, své sestře, řekla, že ji nesnáším a dva týdny s ní neprávem nemluvila.

Každá holka si představuje, jak ji jednoho dne chlapec zavede do místnosti plné růží a svíček, růžové barvy a rozestlané postele s nápisem „Miluji Tě“ připraveným z bonbónů. Všude kolem by mělo být příjemné šero a uprostřed té nádhery kluk s květinou pro dívku. I já si dělala zbytečné naděje a když mě Štefan tu osudnou noc zavedl do tmavého kamrlíku, kde byla jen jedna rozvrzaná válenda, velice nerada jsem si vzpomněla na ten zvláštní pocit úzkosti, který jsem cítila, když na mě řval rudý dědeček a dával mi co proto prostřednictvím facek. Pocit, při kterém se mi do očí draly slzy a žaludek se mi nepříjemně převracel. Ztěžka jsem dokázala na své tváři vydolovat úsměv. Ale já, tehdy velice hloupoučká a nevinná, si ještě stále naivně myslela, že mě Štefan miluje a zbožňuje jako já jeho.

O několik chvil později se válenda nepříjemně rozvrzala a mnou projel bolestivý šok, který jsem bojácně přeřvala hlasitým výkřikem a nikdy v životě bych ho nedokázala popsat.

Vlastně bych všechno nějak přežila. Tu nehoráznou zimu, bolest, ošklivou místnost, pavouky i nechutný gauč. Stačilo by mi, kdyby mi Štefan alespoň malíčkem naznačil, že mu na mě záleží. Kdyby mě políbil a objal, neviděla bych v té zvláštní noci nic tak krutého. Jenže on to neudělal. Ráno se sebral a zdrhl.

O týden později se stalo to s maminkou. Na ubohého Štefana, který se doteď nezmohl vysvětlit mi situaci, jsem rázem zapomněla, jelikož mou milovanou maminku jsem zbožňovala víc než nějakého osmnáctiletého kluka. Tím se náš vztah definitivně rozpadl a já na něj teď nemám ani telefonní číslo. Za to maminčino mám. Mám ho hned první v seznamu a…

Vzlykala jsem jako malé děcko, kterému bylo sebráno jahodové lízátko, tahala kapesníčky z igelitového pytlíku jako závislí cigarety z obalu a vyplakala si snad všechny slzy.

Párkrát jsem zakašlala a vzpomenula si na žlutý lavůrek doslova přeplněný mou stravou rozmixovanou na padrť. Nedalo se svítit. Sebrala jsem se z vyhřáté postele a bosými nožkami cupitala po ledových dlaždicích. V jedné ruce se mi kymácel naplněný lavor a do druhé jsem popadla mobil, jelikož Stela již zprávu ode mě jistě očekávala. Hlava se mi z dlouhého ležení a snění motala jako nikdy před tím a já byla ráda, když se mé zesláblé tělo dostalo bezpečně zpět do postele.

Cestou jsem potkala dalšího motýlka. Nejspíš Babočku admirála. Na Babičku jsem čekala celé ráno a on ne a ne zabloudit do mé hlavy. Na něho jsem vzpomínala ráda. Přilétl se vzpomínkou na klavír a já začala opět bloudit ve svých rozmanitých myšlenkách.

Klavírním virtuózem toužím být od svých čtyř let, kdy jsem si poprvé vyzkoušela zahrát na opravdický klavír. Maminka mi vyprávěla, že když jsem coby nezbedné batole šmejdila po domě, vždycky jsem si vyštrachala ze skříně malý keyboard, hračku pro děti, a brnkala si nesmyslné rytmy. Když jsem poprvé spatřila klavír, opravdový, žádnou atrapu, zamilovala jsem se do něj jako v šestnácti do Štefana. Bělostné klapky střídající se s černými mě fascinovaly víc, než všelijaké přírodní divy světa. Neexistující tóny se za pár let proměnily ve správné a každým dnem se zlepšují. Maminka mi můj sen vždycky schvalovala, to táta je proti. Co je špatné na klavíristce? Po maturitě nastoupím na konzervatoř, ale ne do Prahy, kde bydlím. Chci cestovat. Budu na sobě makat víc než kdy jindy, pojedu do Anglie, vystuduji konzervatoř a budu nejlepší.

Když jsem hrávala Štefanovi, byla jsem pokaždé v sedmém nebi. Mou hru si pochvaloval a nikdy nepochopím proč, vždy mě naladil do příjemné nálady, kdy jsem měla chuť povalit ho do postele, strhnout z něho šatstvo a líbat ho po celém těle. Zažívala jsem pocity, při kterých jde člověku mráz po zádech, každou chvíli se otřese zimou, přestože v místnosti je stupňů tolik, jako v poušti někde v Austrálii a hrdlo má stažené, že nemůže promluvit ani slůvko, přitom by chtěl křičet a řvát radostí z toho překrásného pocitu. Na Štefanův úsměv, který na mě vrhl pokaždé, když jsem zahrála Beethovenovu skladbu pro Elišku, nezapomenu. Tak krásný, něžný, upřímný úsměv… Je pryč a s ním plno vzácných vzpomínek.

Asi zázrak, pomyslela jsem si, když se mi udělalo lépe. Nadechla jsem se, stále ještě svěžího, vzduchu v místnosti a přivřela oči. V hlavě mi doznívaly závěrečné melodie ze skladby pro Elišku a já pomalu zapomínala na ranní, myšlenkové pochody. Mysl mi upadala do hlubokého spánku a s ní celé, po dlouhé a probdělé noci, ochablé tělo.