Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

26.01.2012 [16:45], Karolka, ze série Kronika zítřka, komentováno 28×, zobrazeno 510×

V první chvíli cítil jen paniku. Uzavřela mu ústa na zámek a stáhla hrdlo, takže by promluvit nedokázal, ani kdyby chtěl. Ona. To. Našla.

Ba co víc. Její výraz jasně napovídal, že ví, nebo alespoň tuší, co našla.

„Na co se mě přesně ptáš?“ zeptal se hlasem ostrým jako břitva.

Elaine byla ze svého objevu ještě trochu v šoku. Navíc ji zaskočilo, že se Bran objevil ve dveřích. Mnohem silněji se v ní ale probudila potřeba zjistit, jak se dostal k slze jednorožce.

Beze slova k němu natáhla ruku se zářivým čirým drahokamem. Byl velký jako holubí vejce a jeho dech beroucí rozměry nebyly tím, co na něm obvykle uchvacovalo nejvíc. Jako by do sebe nasával veškeré světlo. Přitahoval ho a vstřebával do sebe, aby ho pak šířil do okolí změněné. Myriády duhových odlesků ulpívaly na všem. Dokonce i vzduch, který Elaine a Bran dýchali, měl jinou chuť a vůni.

„Kdo jsi?“ zeptala se znovu, tentokrát naléhavěji. Hlavou jí jako blesky noční oblohou prolétávaly desítky šílených vysvětlení. Ukradl to? Našel? Jak by se k něčemu takovému mohl dostat?!

„Bran. Kovář,“ odpověděl dutě, aniž z drahokamu spustil oči. Pak je zvedl k Elainině tváři, která stejně jako všechno kolem, získala magický nádech. Její duhovky se najednou podobaly dvěma velkým květům fialek.

„Kde jsi to vzal?“ pokračovala ve vyptávání, ale teď téměř bez hlasu. Jako by Brana viděla poprvé. S hrůzou si uvědomila, že ho vlastně vůbec nezná. Věděla, že umí velmi dobře zacházet s mečem a že je zručný kovář. Znala všechny výrazy v jeho tváři, dokázala odhadnout, jak se cítí jen podle pohledu v jeho očích. Ale všechno, co leželo za ním, jeho minulost a vlastně ani plány a budoucnost, o tom nevěděla nic. Bran byl cizí.

Konečně se probral z ochromení. Nečekaně rychle přešel celou místnost a sebral Elaine kámen z dlaně. Jak se ukryl v jeho velké ruce, světlo pohaslo a s ním se ztratilo i kouzlo.

„Jak by se ti líbilo, kdybych se ti hrabal ve tvých věcech?“ zabručel. Sebral z podlahy kožený měšec, drahokam do něj schoval a spěšně začal házet všechny věci zpátky do truhly. Elaine neuniklo, že vzácný kámen do ní už nedal.

„Odpusť, hledala jsem…“ Bezradně se rozhlédla. Najednou si nebyla schopná vzpomenout, co vlastně. Pohled jí padl na výšivku, kterou několik hodin zdobila Branovu přikrývku. „Potřebovala jsem kousky kůží.“

Tvářil se, jako by jí to nevěřil. Mračil se. Elaine stále ještě klečela na podlaze a pozorovala ho těma velkým zkoumavýma očima.

„Kdo jsi a kde jsi k tomu přišel?“ opakovala tvrdohlavě.

Pomalu se narovnal a kupičku košilí, kterou se právě chystal uklidit, pustil zpátky na zem. V ruce cítil váhu a oblý tvar kamene, který se rýsoval i skrz váček. Tu věc skrýval stejně pečlivě, jako svůj původ. A teď by měl tomu všetečnému dítěti všechno říct?

Zahleděl se na ni. Pod jeho přísným pohledem měla potřebu se přikrčit.

„Ty víš, co to je?“ odpověděl otázkou. A zasáhl do černého. Elaine najednou zrudla a sklopila oči.

„Tuším…“ zamumlala.

„Neznám nikoho, kdo by věděl, jak přesně vypadají,“ pokračoval Bran v rozehrané hře. „Nikdo je totiž neviděl několik stovek let.“

„Otec mi ji jednou ukázal,“ odpověděla vyhýbavě. Lhát neuměla. Vždy byla zvyklá říkat, co si myslí. A teď to bylo úplně jasné.

„Lžeš,“ reagoval Bran tiše.

Nakonec se rozhodl. Vrátil se ke dveřím, vyhlédl ven, a když nikoho neviděl, pečlivě zavřel. Pak se vrátil k Elaine a sedl si na zem. Zády se opřel o truhlu. Pochopila, že se rozhodl mluvit a oči se jí rozhořely dychtivostí, která by byla vlastně roztomilá, kdyby Bran neměl tak svázaný jazyk. Ten kámen byl úzce spjatý se smrtí jeho otce.

„Něco za něco,“ začal a upřel na ni pohled, o kterém doufal, že je plný autority. „Řeknu ti, kdo jsem a ty mi prozradíš, kde je druhá slza jednorožce, kterou našel tvůj otec.

Souhlasně přikývla a se zatajeným dechem čekala. Bran si povzdechl. Nejen, že se jeho život ubíral úplně špatným směrem. Teď se navíc ocitl v ohrožení, protože jeho velké tajemství odhalila malá upovídaná holka.

Nastavil dlaň a obrátil váček dnem vzhůru. Drahokam se vykutálel ven a vzduch se znovu naplnil magickou září.

„Dal mi ho můj otec, Elaine,“ řekl tiše Bran. „V ten den, kdy zemřel. Hrad byl už dva týdny v obležení, a bylo jasné, že ho déle neudržíme. Otec a já…“ odmlčel se. Pozoroval duhové odlesky, které se na povrchu kamene samy od sebe přeskupovaly a tvořily zvláštní obrazce.

„Jednoho dne hradby padly. Vojáci v barvách Lugliru a Angharadu vtrhli do Morriganu a vraždili všechno živé. Kdo se nezachránil útěkem, zemřel.“

Elaine se zachvěla. Ještě stále si pamatovala zvláštní atmosféru zříceného hradu. Ty kameny si to všechno pamatovaly a byly toho plné.

„Bál jsem se. Měl jsem svůj meč, ale bylo mi teprve devět. Díval jsem se na otce. Stál nade mnou a mě pouhý pohled na něj dával naději, že všechno bude dobré. Když se křik blížil a s ním i dusot zabijáků, dal mi tohle.“

Zvedl oči od kamene a pohlédl na Elaine. Teď naslouchala s údivem pootevřenou pusou. Její oči vypadaly, jako by to všechno viděla. Právě teď, když jí to Bran vyprávěl.

„Nařídil mi, abych to spolkl.“ Bran se smutně pousmál. „Myslel jsem, že žertuje, ale nakonec to do mě v podstatě nacpal. Pak mě pevně objal a řekl mi, že mě miluje.“

Bran zavřel oči a sevřel ruku v pěst. Záře pohasla.

„Tvůj otec…“ špitla Elaine, „tvůj otec byl král…“

„Aeron,“ doplnil Bran s přikývnutím. Když zase otevřel oči, připadalo jí, že ji ani nevidí. Hleděl skrze ni do temné bolestné minulosti.

„Co bylo dál?“ zeptala se napjatě.

Bran procitl. Nevesele se usmál a řekl jen. „Ty víš, jak to skončilo.“

Pohlížel na svou zaťatou pěst a v hlavě mu potisící běžely poslední okamžiky velkého Aerona. Brzy možná zapomene, jak jeho otec vypadal, ale na tu chvíli nezapomene nikdy.

Probral ho jemný dotek na tváři. Elaine se přisunula blíž a s napůl soucitným napůl fascinovaným pohledem se dotýkala jeho jizvy.

„To ti udělali tenkrát?“ Mluvila tiše. Bříšky prstů obkreslila celou tu dlouhou čáru od Branova spánku a ž ke koutku jeho úst. Díval se na ni a na okamžik zalitoval, že není jeho skutečná sestra. Právě v tu chvíli ji totiž toužil obejmout. Přál si, aby někdo pevně objal jeho.

„Jsi na řadě,“ řekl místo toho.

Elaine pomalu stáhla ruku a zase se trochu začervenala.

„Když se to někdo dozví…“ začala.

„Tak jsme oba mrtví,“ přerušil ji. „Tedy… přinejmenším já,“ opravil se, když si uvědomil, že dívka, která proti němu klečí, je téměř jistě panna čistá, o které hovořila Kronika. Vždyť i s tou Taranisovou byly slzy jednorožce už tři.

Elaine přikývla. Potom si se sotva slyšitelným povzdechnutím sáhla do výstřihu košile a vytáhla odsud malý váček, který jí visel na krku na tenkém řemínku. Rozechvělýma rukama jeho obsah vyklopila do své dlaně.

Branovi se zadrhl dech. Nikdy by ho nenapadlo…

„Ty to máš celou dobu u sebe?“ vydechl.

Elaine přikývla.

„Otec věří, že beze mě se proroctví stejně nenaplní. Bylo snazší střežit jedno místo, než dvě.“ Pokrčila rameny.

Bran neodolal a rozevřel pěst. Záře se znásobila a naplnila místnost tak intenzivně, že oba museli přimhouřit oči.

„Páni…“ povzdychla si Elaine. Užasle se dívala přímo do zdroje toho světla. Pak zvedla ruku a tázavě se podívala na Brana.

„Smím?“

Přikývl. Držela svůj kámen a druhou rukou pohladila ten Branův. V tu chvíli jí tělem projelo známé mravenčení. Stejné, jako když se dotýkala jednorožce. Najednou si připadala naplněná, silná, spokojená…

Bran se nedokázal pohnout. Ve chvíli, kdy se dívka dotkla jeho kamene, stalo se něco zvláštního. Jako by místnost naplnil vítr, ale přesto se nic nepohnulo. Její oči teď bezpochyby hořely fialovým světlem. Usmívala se. Ne jako dítě a dokonce ani jako žena. Usmívala se jako někdo, kdo… ví.

 

◊◊◊◊◊◊◊◊◊◊

 

Měl na to týdny. Čtyřicet pět dní, než se před ním na úpatí Erad – Balašanského pohoří, objevila špička vysoké věže. Přesto Conor nevymyslel, jak si poradit s úkolem, který mu otec dal. Princ vyslal Hagarda do vzduchu a zvolnil. Na nebi bez mráčku zářilo slunce. Ptáci zpívali a od nedaleké hranice Lesů až sem doléhal štěkot psů. Při pohledu na Věž se ale Conorovi zazdálo, že je od celého okolního světa odtržená. Mlčenlivě se tyčila nad vrcholky nejvyšších stromů a budila dojem, že se kolem ní zastavil čas.

Trvalo ještě hodinu, než skutečně dorazil až k úpatí bílých zdí a sesedl z koně. Majestátnost věže ostře kontrastovala s dvorečkem plným holubů, který u ní ležel. Ptáci s vrkáním přistávali na napůl rozbahněné hlíně a lačně se vrhali na zrnka obilí, která jim velkoryse nabízel stříbrovlasý stařec.

„Vítej, Conore z Lugliru,“ přivítal prince, aniž se k němu otočil. Místo toho pokračoval v rozhazování ovsa a při tom na ptáky pískal.

„Znáš mě?“ zeptal se princ. Sundal si rukavice a přetáhl koni ohlávku, aby se mohl volně pást.

Stařec se ohlédl přes rameno. Musel být velmi starý. Jeho tvář byla scvrklá jako loňské jablko a lemovaly ji bílé dlouhé vlasy, které místy protkávaly nažloutlé prameny. Vousy, které muži sahaly do pasu, mu ale spolu s vyšívaným oděvem dodávaly důstojného vzezření.

„Znám,“ odpověděl stručně a pak našpulil rty, protože na jeho rameno usedl vypasený modrošedý holub. „Ale Oisine,“ pokáral laskavě ptáka a pak se potěšeně usmál, když se opeřenec poslušně snesl na zem.

„A víš, proč jsem přijel?“ zeptal se Conor. Připadal si trochu hloupě. Asi jako když kdysi, coby dítě, pozoroval kočovného čaroděje, jak tahá z rukávu králíky. Tehdy si také nebyl jistý, jestli to není jen nějaký trik.

„Jistě, synu Taranisův. Na dnešní den čekám celý svůj život.“ Rozhodil poslední zbytky zrní a pak se s trochu smutným výrazem zahleděl k vrcholku věže.

„Pojď, chlapče,“ vyzval prince a sám zamířil ke dveřím věže.

Chlapče?! Conor se pousmál. Takto ho nikdo neoslovil dobrých patnáct let.

Belenus pomalou dýchavičnou chůzí vešel do pokoje, který obýval většinu svého života, a zkoumavě se rozhlédl. Všude vládl až úzkostlivý pořádek. Stařec tu nemíval vždy tak pečlivě uklizeno, ale dnes to bylo třeba. Nervózně si promnul ruce.

„Posaď se, můj pane,“ vyzval Conora, který nerozhodně postával na prahu.

Princ poslechl a sedl si na dřevěnou lavici pod oknem.

„Dobrá,“ prohlásil zamyšleně Belenus. „To bychom měli.“

Conor usoudil, že stařec má po tolika desetiletích osamělého života na trochu podivínství nárok. Doufal jen, že s ním přeci jen bude rozumná řeč.

„Pověz mi, strážče, jak se jmenuješ?“ oslovil ho, když se kmet usadil a zjevně se nechystal nic říct.

„Hm?“ reagoval překvapeně Belenus.

„Tvé jméno, pane,“ oslovil ho Conor uctivě.

Stařec se hluboce zamyslel.

„Říkávali mi Belenus,“ odpověděl po chvíli.

„Pověz mi, říkal jsi, že víš, proč jsem přijel. Dáš mi tedy odpověď, kterou hledám?“ zkusil to princ.

Belenus se pousmál a rukama si uhladil vousy. „Odpověď, kterou hledáš, můj pane, není z těch, které se válejí venku v trávě. Jsi tu příliš brzy. Nejdříve musíš znát otázku, pak teprve se můžeš ptát. Ty ale ještě tu správnou otázku neznáš.“

Conor se zamračil. Belenova odpověď nedávala žádný smysl.

„Vím, na co se chci zeptat. Hledám Elaine, dceru Fearghasovu,“ oponoval rozladěně.

„Ach toto,“ mávl rukou stařec, jako by to ani nestálo za řeč. „Už jsi na cestě, synu Taranisův. Některým věcem se člověk nevyhne.“

Conor potlačil netrpělivé zafunění.

„Říká se, že strážci kroniky mají dar předvídat budoucnost. Proto jsem přišel. Potřebuji vědět, kde najdu svou sestřenku.“

Belenus se zahleděl z okna. Mlčel. Po chvíli se zdálo, že si něco brouká.

„Pane?“ oslovil ho Conor a cítil, jak v něm roste nechuť k poslání, které dostal. „Tu odpověď musím získat.“

Belenus na něj zpříma pohlédl, poprvé od chvíle, kdy se setkali. Jeho oči nesly jen sotva znatelné stopy někdejší modři.

„Nezlobím se na tebe. A myslím, že by sis to neměl vyčítat. Není to tvá vina.“ Pak vstal, přešel k oknu a pokračoval v pozorování pláně.

„Říkal jsi, že víš, proč jsem přijel! A že jsi na mě čekal!“ rozhořčil se Conor. „Tak proč teď hovoříš vyhýbavě?“

Vstal a horečnatě přemýšlel, co dělat. Taranis si možná představoval, že jeho syn získá odpověď jakýmkoli možným způsobem, ale Conor nebyl z těch, kteří by se vyžívali v mučení. Kromě toho, nezdálo se, že to ten muž má v hlavě v pořádku.

Belenus se k němu otočil.

„Dnes zemřu, synu Taranisův.“

Conor na něj vytřeštil oči. Polkl. Byl si téměř jist… ne, věděl určitě, že by tomu muži neublížil. Rozhodně ne tak, aby ho usmrtil.

„Ale opravdu si to nemusíš vyčítat,“ usmál se. Vyhlédl z okna a rozzářil se.

„Aha! Nejvyšší čas!“ Pak nezvykle svižně, i když s obtížemi, vyběhl ze dveří. Conor ho následoval jako v mrákotách.

Venku se mu naskytl zvláštní obrázek. Po louce, kudy předtím přijel on sám, přicházel nějaký mladík, asi dvacetiletý. Udiveně se rozhlížel, ale jakmile uviděl starce, zamířil k němu a hluboce se uklonil. Belenus ke Conorově překvapení udělal totéž. Pak chlapce poplácal po rameni.

„Nejvyšší čas,“ zopakoval.

Zavedl mladíka k holubníku. Ukázal na tři otvory a polohlasně vysvětloval: „Luglir, Angharad, Morrigan.“

„Morrigan?“ podivil se ten hoch.

Stařec přikývl.

„A teď už pojď, jistě se nemůžeš dočkat. Stejně jako já.“ Belenova tvář se celá rozzářila a i ten mládenec se dychtivě usmál. Zamířili k věži.

„Pane!“ zvolal Conor, když ho oba bez povšimnutí minuli a vydali se ke schodišti.

Belenus se na něj jen usmál a započal zdlouhavý výstup. Jednou rukou se opíral o zábradlí, druhou o mladíka, který před chvílí přišel.

Conor osaměl. Byl zvědavý, strašně rád by šel s nimi a viděl Kroniku na vlastní oči, ale nějak věděl, že prostě nesmí. Místo toho vyšel na prostranství plné holubů a zadumaně je pozoroval. Cítil se zmatený a trochu i rozčarovaný. Od cesty na Pomezí si toho opravdu moc nesliboval, ale tohle nečekal.

Chvíli jen tak stál a nevěděl, co si počít. Když se přiblížil Hagard, raději ho zavolal, nakrmil a nasadil mu čepičku. Vypasení holubi by mohli dravce lákat. Neměl tušení, kdy se stařec vrátí. Ani ve snu by ho nenapadlo, že to bude trvat několik hodin. Po nějaké době se rozhodl, že odsedlá koně. Od strážce se zatím nic podstatného nedozvěděl a bez jeho rady nevěděl, kam dál. Musel čekat.

První dvě hodiny měl vztek. Kdyby se Belenus objevil v té chvíli, asi by na vlastní kůži poznal, že Conor je vskutku Cianův potomek a prchlivost je součástí jeho zděděných povahových rysů. On ale nepřicházel. Na Conora postupně doléhala únava a brzy také hlad. Uvařil si večeři z vlastních zásob a použil k tomu strážcovo ohniště. Už se smrákalo, když se z věže konečně ozvaly blížící se kroky. Belenus zavěšený do mládence se na Conora přívětivě usmál.

„Jsem téměř připraven, synu. Zbývá vykonat jen poslední věc.“

Princ opět nerozuměl, ale pochopil tolik, že si na něj stařec brzy konečně udělá čas. Hoch, který ho doprovázel, se poklonil a se zasněným úsměvem zmizel ve věži.

„Tak kdepak je máme?“ povídal stařec napůl pro sebe a šouravým krokem zamířil k holubníku. S tichým pohvizdováním natáhl ruku po jednom z ptáků, kteří vysedávali u otvoru úplně vlevo a Conor ke svému překvapení zjistil, že mu připevňuje na nohu zprávu.

„Kronika opět promluvila?“ vyjevil se. „Děje se něco? Vojsko už připlulo?“

Belenus ale jen shovívavě zavrtěl hlavou.

„Je mi líto, synu Taranisův, ale mé zprávy jsou určeny jen králům. Oni rozhodnou komu je povědí.“

Conor se zase dopálil.

„Ale já jsem Taranisův dědic! Tu zprávu by mi dal přečíst!“

Stařec jen pokrčil rameny a vyhodil do vzduchu hnědého holoubka, který téměř okamžitě zamířil na jih.

„Tak pojď, krasavče,“ řekl pak opeřenci, který seděl před angharadským holubníkem. „Dnes je opravdu vzácný den,“ pochvaloval si, zatímco upevňoval zprávu. Netrvalo dlouho a také druhý posel se rozletěl pryč. Tentokrát na sever, k Ledovým pláním.

Conor očekával, že přichází jeho chvíle a on se konečně – a tentokrát mnohem důrazněji – zeptá na cestu. Ale Belenus udělal dva kroky a sáhl po holubovi, který seděl v té části holubníku, který předtím označil jako morriganský.

„Ale to přece…“ vydechl užasle Conor. Byl tak překvapený, že se nejdříve nezmohl na slovo. To až později, kdy se stařec chystal vypustit temně sivého holuba směrem na západ, do Lesů.

„Říkal jsi, že proroctví je určeno jen králům!“ obořil se na dobře naladěného Belena.

„Tak jest,“ odtušil strážce a naposledy pohladil ptáčka po hlavě.

Conor reagoval rychleji, než si to stihl promyslet. Za celé odpoledne zažil tolik podivných věcí. Navíc byl na cestě týdny a soužila ho obava o osud Lugliru. Bobtnal v něm hněv a v tomto okamžiku jeho trpělivost přetekla.

„Chci si to přečíst, strážče! Komu je určena zpráva do Morriganu?! Tam přeci není žádný král!“

Vyrazil vpřed a vztáhl ruce po holubovi, aby ho chytil dříve, než uletí. Belenus couvl. Jeho noha ale sklouzla po blátě a muž se skácel rychleji, než ho byl Conor schopen zachytit. Ve stejné chvíli stařec rozevřel ruce a vylekaný pták vyrazil za svým cílem.

Conor zaklel.

Pohlédl na strážce, připravený s ním začít jednat, jak se na prince a Taranisova syna patří. To tajnůstkářství musí skončit! Jenže Belenus nevstával. Zůstával na zádech a jeho oči hleděly směrem k vrcholku věže.

„Pane!“ vyděsil se Conor a přiskočil k němu. Klekl si do bláta a pokoušel se strážce zvednout. V tu chvíli uviděl malý, ale špičatý kámen, který trčel ze země přesně v místech, kam před chvílí dopadla Belenova hlava.

Stařec se pousmál a s největší námahou poplácal Conora po ruce. „Říkal jsem ti, že to není tvá vina. Nezlobím se na tebe.“

Princ se sotva dokázal nadechnout. Zdánlivě nesmyslná slova pronesená před mnoha hodinami náhle začala dávat smysl.

„To jsem nechtěl,“ vypravil ze sebe. Bylo mu zle. Zabil už ve svém životě mnoho mužů, ani by je nedokázal spočítat, ale vždy to bylo v boji.

„Já vím, že ne,“ pravil laskavě Belenus. Na okamžik zavřel oči a jen mělce dýchal. Nepřestával se usmívat. „Má paní je laskavá. Řekla svému služebníkovi vše podstatné a dala mu dlouhý a šťastný život ve své blízkosti.“

Conor poznal smrt, když se blížila. Viděl to už nespočetněkrát. Belenus odcházel. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že nedokáže ani otevřít oči, pohlédl zakaleným pohledem na prince.

„Nemohu ti dát odpověď, pro kterou sis přijel, můj pane. Věz, že jsi na cestě, která tě vede za tvým osudem. Dám ti ale mnohem víc…“ odmlčel se a ztěžka polkl. Zavřel oči. Conor se bál promluvit, aby mu neuniklo jediné slovo. Nevnímal ani, že z věže vyšel ten mladík.

„Conore, synu Taranisův, dozvíš se teď tu nejdůležitější otázku. Na tu bys měl hledat odpověď.“

Několikrát se chabě nadechl. „Chceš být falešným králem, nebo pravým hrdinou?“

Princ se okamžitě chtěl ptát, co ta otázka znamená, ale v ten moment tělo na jeho klíně dodýchalo.

◊◊◊◊◊◊◊◊◊◊

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

«   1 2

«   1 2