Město | | BEZ HRANIC - náš online šuplík

Sekce

Další odkazy

Facebook

Anketa

23.12.2011 [22:30], Paike, Ostatní, komentováno 1×, zobrazeno 154×

Příběh o jednom absurdním Městě. Příběh o jednom absurdním vztahu Otce a Syna.

Jména nejsou uváděna záměrně. Co kdyby se někdo poznal?

Sněžilo. Nebyl to ten sníh, který se ještě před dopadnutím na zem mění ve studenou dešťovou kapku, tenhle ulpíval na autech, na lampách, na jediné telefonní budce ve městě. Jeho lehká vrstva, která by jistojistě křupala pod nohama, překryla křivě namalované přechody pro chodce, které se směrem k Městskému parku velmi viditelně rozšiřovaly, zakryla hluboké brázdy po vyjetých pneumatikách v pěstěném anglickém trávníku před altánem, kde se konaly všechny kulturní akce ve Městě. Náhle Město vypadalo pokojněji, kdyby teď pár chvil před pátou ranní někdo Městem projížděl, musel by se zastavit, možná by ho ani nerozčílila absence jakýchkoli dopravních značek.

Většina lidí, která Město navštívila, by řekla, že je městem bláznů, kde jinde se konaly podivné oslavy prvního sněhu, prvních paprsků slunce, prvních uzrálých rajčat, prvních lidí, kteří si koupili vstupenku do místního muzea se stálou expozicí Městských slavností. Ve Městě panovala zvláštní atmosféra, kterou nedokázala pochopit každý. Snad ji nechápal vůbec nikdo.

Z domku těsně přiléhajícímu k Samoobsluze vyšel muž a vzhlédl k obloze, z níž se bez přestání snášely další sněhové vločky, pár se jich zachytilo i v jeho prošedivělém plnovousu. V koutcích úst mu pohrával úsměv, miloval, když se ve Městě něco změnilo, když byl narušený běžný koloběh, a za narušitele koloběhu dokázal považovat i první sníh.

Ještě v chlupatých pantoflích vyběhl na silnici a zrezivělým klíčkem, jenž sňal z háčku na vnitřním rámu dveří, otevřel dveře svého milovaného auta, které vlastnil již jeho otec a které již měl přislíbeno jeho syn. Bylo staré, na všech dveřích se loupal lak po kusech, ale bylo jejich. V žádném jiném autě nevezl svou rodící manželku zácpou do nejbližší nemocnice, v žádném jiném neučil svého syna řídit. Syna, na něhož se snažil, poté co utekl z domu, zanevřít, ale přese všechnu snahu v první letní den, v den jeho narozenin, vždy v návalu dojetí vykouřil tlustý doutník, po němž ho vždy rozbolel žaludek.

Napodruhé nastartoval zmrzlý motor auta a byl plný příjemného pocitu, když v dlaních svírajících volant cítil ten známý třas. Nejdříve jen párkrát obkroužil jejich malé náměstí, projel okolo Květinářství, jehož majitel vždy spal při rozsvícené lampičce, minul Hospodu ve Městě, přes nevábný název byla Hospoda i Hospodský pýchou města, vařili tam vyhlášené Městské jehněčí. Byl hrdý, že Starostou Města je právě on.

Až poté zamáčknul červený knoflík do palubní desky a megafon na střeše auta tím s praskáním přivedl do chodu. Třásly se mu ruce. Jako pokaždé, když měl mluvit k Městu.

„Vážení spoluobčané, vím, že je brzy. Také doufám, že vy už poté, co jsem vás svým začátečním odpočítáváním do třiceti vzbudil, víte také, že napadl první sníh! Ano, čeká nás Slavnostní víkend prvního sněhu! A protože do víkendu zbývá jen pár dní, budu vaše nápady přijímat ve svém domě. Děkuji!“

Projížděl všemi postraními uličkami a své hlášení opakoval do chvíle, kdy se mu na předním skle za rozčileného křiku rozprskla sněhová koule:

„Zmlkni, ty šílenče. Je pět ráno!“

Přes veškerý ranní křik se před Starostovým domem nahromadila spousta lidí, pro některé bylo ranní probuzení nepříjemné, pro některé inspirativní. Paní, která bydlela ve velkém domě za řekou, přišla za svítání, kdy Starosta teprve dopíjel hořkou kávu a z malovaného talíře prstem sbíral drobky z buchty s rozinkami, kterou upekla jeho žena.

„Rád vás vidím.“ Usmál se na příchozí paní a pomáhal jí z kabátu, zatímco jeho žena v kuchyni rychle uklízela po snídani, zastával heslo, že pracovna musí být čistá a pokud pracovnou byla vlastní kuchyň platí toto pravidlo dvojnásob.

Poté, co i jeho žena přišla do malé předsíně přivítat starou ženu, věděl, že jeho pracovna je čistá a že konečně může pracovat, aniž by přecházel své zásady. Nikdo nevěděl, proč si za svou pracovnu vybral svůj dům, když byl před dvaceti lety do funkce zvolen, když na radnici po minulém starostovi zůstala velká pracovna, která teď ležela ladem. Ale nikdo nikdy nedokázal na tomto způsobu starostování hmatatelnou chybu. Nikdy se neztratil žádný z ceněných dokumentů, nebo to dokázali s manželkou chvatně utajit, nikdy, když zazvonili na jeho dům, se netvářil uraženě, že ho vyrušili při sledování oblíbeného seriálu, nebo dokonce při něčem intimnějším.

„Stále vás bolí záda?“ zeptal se starostlivě a letmo políbil svou ženu odcházející do práce, když stařenku vedl do kuchyně.

Těžce si povzdechla, i odpověď byla o několik sekund kratší než samotné vzdechnutí:

„Kdepak.“

Posadila se, z rukou sundala rukavice z tmavé kůže a zatímco v malé kabelce hledala papír, na němž měla zapsány všechny své poznámky, vyslovila otázku, která zůstala viset ve vzduchu celé ráno a možná i zbytek dne.

„Přijede váš Syn na Vánoce? Kde teď vůbec je?“

Otázku položila naprosto bezelstně, přesto v ní pociťoval nádech zákeřnosti, která se mu zaryla do morku kostí.

„Myslím, že nepřijede,“ odpověděl chladně, jeho výraz byl teď úplný opakem oproti tomu, jak ženu vítal na zápraží. „Je daleko.“

Nevšimla si raněné pohledu, který zabodával do jejích bílých kudrlin na temeni sepnutých dřevěnou sponou, protože, když zvedla hlavu, úplně bezstarostně zašveholila:

„Už jsem ho našla.“

To on Syna nehledal. Neviděl ho již pět let, ale nikdy ho nenapadlo ho hledat. Přesvědčoval své podvědomí, že se jednou vrátí. Jednou. Zdálo se, že i jeho žena se s odchodem Syna vyrovnala, už se v noci nebudil zvukem jejího pláče tlumeného polštářem. Buď se naučila brečet tiše, anebo nebrečela. Nevěděl, která z variant je horší.

Klábosil se starou ženou z velkého domu, s Pošťákem, Zahradníkem i Hospodským, dále se svým sousedem, který se omlouval za neurvalé chování svého syna a strachoval se, zda mu ta zledovatělá sněhová koule nerozbila čelní sklo, s Ředitelem školy, s nímž vyjednával, zda by se Slavnostního víkendu prvního sněhu mohla zúčastnit i pochodová kapela zdejší střední školy, která sice hrát neumí, ale všichni rodiče vytrvale chodí na jejich ojedinělá vystoupení a každý účastník slavností je dobrý.

Večer byl nesmírně unavený. Poslední dobou stále častěji přemýšlel nad tím, že na práci starosty nestačí. Jenže nevěděl, co by dělal, kdyby nepořádal velkou spoustu poměrně nesmyslných akcí, při jejichž přípravách mu na bradě zešedivěl další pár vousů. Nechtěl posedávat na lavičce a vést konverzace o ničem se všemi, kteří půjdou okolo. Nepřipadal si starý, byl jen příliš vyčerpaný. Unavený tím více, čím se blížilo výročí šesti let bez Syna.

„Je to, jakoby byl mrtvý,“ zašeptal večer, když manželka u televize žehlila prádlo a on se díval na film, který byl stejně nesmysluplný jako název, který si nedokázal zapamatovat.

Prudce zdvihla hlavu a do očí jí spadlo pár pramenů temně plavých vlasů vyklouznuvších z ledabyle upleteného copu.

„Víš, že to není pravda.“ Zavrtěla hlavou, výraz v její tváři byl nešťastný, nevěděl, jestli reakcí na jeho slova, nebo pomyšlením na jejich Syna. „Je to něco úplně jiného, žije, může se kdykoliv vrátit, kdykoliv napsat hloupý dopis, můžeme ho ještě někdy vidět. Kdyby byl mrtvý, bylo by to horší. O moc. Takhle můžeme pořád doufat.“

Je povzdech připomínal vyprázdnění velkých měchů.

„Ani nevíme, že žije. Nikdy nám nedal vědět.“

„Nikdo nám nedal vědět, že nežije.“

Zmučeně zavřel oči a otevřel je až příštího rána. Neležel celý zlámaný na malé pohovce naproti televizi, hověl si v jejich manželské posteli přikrytý těžkou péřovou peřinou. Přenesla ho sem jeho žena, která v útlých paží měla až nečekanou sílu? Doklopýtal se do postele sám? Nevěděl.

Z pod těžkých závěsů se do prosté ložnice dralo světlo, posadil se na posteli a se zakloněnou hlavou pomalu sunul k zemi, otřásl se, když se jeho bosé nohy dotkly chladné, dřevěné podlahy. Při chůzi po špičkách nadělal většího hluku než obvykle, ale dostal se k oknu, aniž by mu omrzly palce.

Rozhrnul závěsy.

„Proboha.“

Zahradu u jejich domu velkou asi jako palec zakrývala sněhová duchna téměř tak tlustá jako ta péřová, pod níž spal. Staré napadené jabloni nezakryla jen podivně zkroucené kořeny deroucí se ze země ale i většinu kmene a ty nejspodnější větve. Už dlouho v jejich městě nenapadlo tolik sněhu, většinou byli všichni rádi, když na ulicích udržela zmrzlá slupka sněhu, který při sebemenším oteplení hned tála. Možná by nadcházející slavnosti měli přejmenovat na Víkendové slavnosti prvních závějí.

Snídani, kterou mu připravila žena, nechal netknutou na kuchyňském stole, přestože ještě poté, co ho odvlékla do postele, upekla jablkový koláč, který miloval. Chtěla, aby se alespoň chvíli nezaobíral truchlivými myšlenkami.

S rukama zabořenýma v kapsách tmavého kabátu pomalu postupoval Městem, neměl žádné zvláštní boty do velkého sněhu, a tak musel postupovat velmi rozvážně, aby si do polobotek nenabral větší množství sněhu, než bylo nutné. Mířil za Pastorem, vyjednat s ním, zda by nemohl jeho kostelní sbor vystoupit na slavnostech.

Dveře kostela byly otevřené, Pastor s koštětem v ruce nejspíš měl zametat schody ke kostelu od sněhu, ale právě teď byl zabrán do hovoru s mužem v kožené bundě, ten měl na zádech pouzdro s kytarou. Neznal ho. Snad to byl jen turista, který zabloudil. A potom ho Pastor uviděl, jak přicházel parkem, naklonil se k mladému muži v šedé čepici stažené do čela, kterému i na dálku ve tváři přečetl překvapení, ten přikývl a kvapným krokem se brodil závějemi podél kostela.

„Starosto,“ pokynul mu Pastor. „Přicházíš se poklonit Bohu?“

„Ne,“ odpověděl, ale pod nesouhlasným pohledem Pastor znejistěl. „Ach, také. Jdu si promluvit především s tebou.“

„Bůh by ti měl být přednější, Starosto,“ poznamenal Pastor, když procházeli cestou mezi lavicemi, až zasedli do té první, která byla nejblíže k oltáři. Ti dva si spolu nikdy moc nerozuměli, přestože je dělil jen týden mezi jejich narozeninami a dvě a půl minuty cesty od domu jednoho k domu toho druhého. On, Starosta, nikdy ve víru v Boha moc nedbal, ačkoli jedním z předmětů ve třetím ročníku na Městské střední škole bylo právě náboženství, obvykle ho mívali jako odpolední vyučování a odpoledne bylo v osmnácti tolik co k dělání jako nikdy. Ucítil osten černého svědomí, že po tolika letech právě tohle vyčítal svému Synovi.

„Vím.“ Řekl pouze, chtěl, aby se Pastor zeptal, proč přišel.

„Co tě sem zavedlo, Starosto?“

„Přišel jsem s jednou prosbou,“ začal opatrně.

„Všichni by sem chodili jen prosit. Obvykle ale ne o odpuštění. A dál?“

„Přál bych si, aby tvůj kostelní sbor vystupoval na slavnostech. Připravili byste si nějakou nábožensko - vánoční píseň, ty bys řekl něco o svátcích pohody, klidu a míru, když teď nadcházejí Vánoce a usmál se na všechny.“ Po chvíli váhání dodal. „I na ty, co do kostela nechodí.“

„A jakou protislužbu mi nabízíš?“

„Protislužbu?“ Zeptal se překvapeně. „Neposkytuje Bůh své služby odměnou za víru?“

Pastor se pousmál. „Bůh ano, já ne.“

„Tak to nejsi tak dobrý boží služebník, jak jsem si myslel.“ Se skřípěním se zvedl ze staré lavice, již stál v uličce připravený odejít, když ho Pastor zastavil:

„Vystoupíme, když necháš zahrát i toho mladého muže, s nímž jsem mluvil před kostelem.“

„A pokyneš věřícím i nevěřícím?“

Pastor zaváhal, nebyl si jistý, zda mu za to ten mladý muž stojí, zda to není i na služebníka božího příliš velká dobrota.

„Dobrá, ale bude vystupovat pět minut v ten nejlepší čas.“

Pokrčil rameny. „Proč ne, nemůže být horší než pochodová kapela, kterou jsem na ten čas chtěl zapsat.“

Byl ve dveřích kostela, když za sebou znovu zaslechl hlas.

„A tvá modlitba k Bohu?“

Poslušně znovu zasedl do lavice, sepnul ruce a mluvil. Mluvil možná v duchu, možná mluvil nahlas. Nebyl si jistý. Rozhodně ale mluvil o Synovi. O tom, jak na něj den před tím, než odešel, křičel něco hrozného, když zjistil, že peníze, které mu posílali na studium na univerzitě ekonomie, zůstali kdesi mezi jeho přáteli a mužem, od něhož si pronajímali studio, aby nahráli nepříliš dobré demo verze svých prvních písní a posílali je velkým hudebním vydavatelstvím.

Po odchodu z kostela si nepřipadal nijak lehčí na duchu, ani na těle. Možná Bůh vůbec není.

Připadalo mu, že do víkendu vůbec nespal, že vůbec nejedl, že vůbec nebyl doma. Přes počáteční nadšení mu sníh přidělal spíš starosti. Bylo ho moc, museli ho odvážet z celého parku, museli ho smést i ze střechy altánu, aby pod jeho tíhou nepovolila a závěj nezavalila celou pohodovou kapelu a půlku kostelního sboru. Musel zajistit občerstvení, které by se dalo požívat i zmrzlé, až teplota k večeru klesne pod bod mrazu.

„Vypadáš spokojeně,“ zamumlala jeho žena těsně před zahájením slavností, když si hřáli ruce o šálek horké kávy, kterou zakoupili v jednom stánku.

„Nechápu to, ale letos vše probíhalo nějak hladce,“ řekl zamyšleně. „Nemusel jsem Ředitele školy přemlouvat několik hodin, aby na poslední chvíli řekl, že jim polovinu kapelu sklátila střevní chřipka.“

Podium setmělo, podle programu měl nastoupit ten neznámý muž, který před ním na schodech kostela utekl, doufal, že to nebude nic pohoršujícího, protože u stánku s vlněnými výrobky zahlédl starou ženu z velkého domu, rozpustile se na něj usmála a prodírala se davem k němu.

Do mikrofonu na scéně někdo zakašlal a zvláštně přiškrceným hlasem několikrát napočítal do tří. Náhlé světlo z reflektorů na jevišti všechny oslepilo.

„Město! Tak jsem zase tady!“ zahlaholil muž v kožené bundě a šedou čepicí naraženou do tváře. „Jsem si jistý, že jsem všem chyběl. Jo, pán s beranicí na hlavě v druhé řadě vyhrává jackpot. Právě totiž uhodl, že se vrátil Starostův Syn!“

Zastavil se, nevšiml si, že mu stará žena z velkého domu nadšeně křičela do ucha, že to je přeci jeho Syn, zíral na muže, který ho tím hloupým humorem i samolibým úsměvem připomínal. Když na něj před zahájením písně mrkl, neměl pochyb.

Znovu na něj křičel něco hrozného o tom, jak se opovažuje zničit mu jeho Víkendové slavnosti prvního sněhu v jeho Městě.

Jeho křik ale pohltil chraplavý hlas elektrických kytar.

Veselé víkendové slavnosti vánočních svátků!