Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

15.12.2011 [17:00], Alrobell, Romance, komentováno 21×, zobrazeno 791×

 

1.

‚Ne, ne, ne, ne… někde je chyba… Špatná várka… Všechno špatně… Tohle se nemohlo stát… Taková blbost! Pitomost! Do prdele práce!‘

Koukala jsem na tu hromadu krabiček se zmuchlanými návody a pak na ty bílé plastové tyčinky, kde na mě koukaly ty růžové čárky a smály se mi do ksichtu.

„No to mě poser,“ zakňučela jsem a začala si utírat nos toaleťákem. „Třeba jsem se spletla,“ zamumlala jsem nahlas - znělo to jako modlitba – a dala jsem se znovu do luštění návodu.

O deset minut později jsem vyšla flekatá v obličeji a s hromadou těhotenských testů do obýváku. Práskla jsem s sebou na gauč a testy hodila na časopis, který ležel nahoře.

Jeden titulek hlásal – Baby boom v Česku!

„Jdi do prdele,“ zanadávala jsem a testy nahrnula na titulek. Co budu dělat? Štrachala jsem telefon z kapsy džín a chtěla vytočit Kryštofa. Najela jsem na jeho jméno a pak jsem telefon zase odložila.

„A co mu jako řekneš, blbko? Musíš si to promyslet! Jo, jo, promyslet. Takže mysli,“ mluvila jsem sama k sobě.

Za půl hodiny jsem dokázala myslet jen na tu vodku v baru, kterou si evidentně teď! Nemůžu dát! Udělala jsem si kakao – fakt skvělá náhrada!

‚Půjdu k doktorovi, třeba je to jen falešný poplach,‘ rozhodla jsem se.

‚Cha cha, falešný poplach na deseti těhotenských testech?‘ smála jsem se sama sobě.

‚No, třeba špatná várka, vždyť to se stává pořád,‘ uklidňovala jsem se.

‚Měla bych se raději objednat i u psychiatra.‘

Volala jsem doktorovi - gynekologovi, můj hlas zněl naprosto vyrovnaně. V práci jsem si vzala týden dovolenou, bylo po uzávěrkách, takže nikdo nic nenamítal. Zvlášť, když jsem si letos nevybrala ani jeden den a bylo září.

Zapípal mi mobil.

‚Kryštof!‘

‚Už to ví?‘

‚A od koho by se to asi dozvěděl? Jsi úplně střelená, Kristýno.‘

Kryštof a Kristýna. Nejlepší kamarádi od školky. Až na jednu pusu ve dvanácti, kdy jsme se učili navzájem líbat, a na opileckou noc před dvěma měsíci mezi námi nic nebylo.

Kdo nás zná, říká, že jsme spřízněné duše, ti co znají déle, tvrdí, že jsme jak manželé po třiceti letech. Dokonale se známe a naše protějšky na nás vždycky žárlí. Ale nemají proč, nikdy – teda až na tu noc, ale to jsme byli oba opilí a single.

‚Takovým lidem by se mělo zakázat souložit. Není na to nějaký zákon?‘

Myslela jsem si, že ten pravý bude Dalibor. Odešel ode mě před třemi měsíci za nějakou nohatou, kozatou brunetou – prý mu rozumí a nesekýruje ho. Koukla jsem na svoje jedničky. Možná jedničky a půl – nezvětšily se mi? Zpátky k Daliborovi. Byli jsme spolu tři roky. Měla jsem i prstýnek a on pak potkal tu čůzu – prý je úplně jiná a on se zamiloval – překlad: odkýve mu všechno, dělá mu služku a pečlivě roztahuje nohy.

‚No jo, princezna nechodí do práce. Celý den se válí v tatíčkově vile a řeší, jestli pojede na Bali nebo Hawai. Dalibor je debil!‘

Četla jsem Kryštofovu zprávu.

Hej, Pupíku! Jdeme do toho kina? Ty budeš koukat na Timberlaka a já na Kunis. Ozvi se mi, pusu Kryštof.

Rychle jsem mu odepsala.

Neříkej mi Pupíku! Do kina nejdu, není mi dobře. Pusu Kristýna.

Asi deset sekund po odeslání mi začal zvonit telefon. Zvažovala jsem, jestli to vezmu.

Když to nevezmu, mám ho tady do půl hodiny. Když to vezmu, možná ho přemluvím, že zeleninová polévka a filmový maraton– náš rituál proti nemoci – není nutný. Zvažovala jsem své možnosti.

„No?“ vzala jsem to a snažila se tvářit a znít nemocně, ale ne zas moc.

„Mám přijet?“ zeptal se okamžitě. Vzadu jsem slyšela ruch restaurace.

„Ne, to je dobrý, je to jenom hlava. Vezmu si prášek a půjdu si lehnout,“ hlesla jsem. Nechtěla jsem mu lhát, ale co jsme měla dělat?

„Určitě? Mohl bych přijet, jsem teď na pozdním obědě s klientem, ale stavím se do odchodu a pak do videopůjčovny a budeme u tebe,“ navrhoval.

‚Oooouuu. Kryštofe!‘

„Vážně půjdu spát,“ utnula jsem ho tvrdě. „Promiň, jsem nějaká podrážděná, mám toho v práci hodně,“ omluvila jsem se.

„To je dobrý, Pupíku. Vím, že mě miluješ,“ slyšela jsem jeho pobavený hlas.

„Neříkej mi Pupíku!“ rozkřikla jsem se.

„Tak si vem prášek, zavolám ti zítra, Pupíku.“ Ještě jsem slyšela jeho smích a pak už nic.

Moc dobře věděl, že nesnáším přezdívku Pupík, stejně jako on Kryštůfku Robine.

Chápete? Pů – Pupík. Vypadám snad jako žlutý medvěd, co se cpe medem? Já jsem metr šedesát vysoká blond žena, co po kilech futruje čokoládu!

Když jsem večer usínala, přemýšlela jsem, se kterou ze svých přítelkyň dneska Kryštof je. Andreou? Lenkou? Ivanou?

‚Všechny jsou to stejný čůzy.‘

------------------------------------------------------------------------------------------

„…Takže je třeba, abyste jedla vyváženou stravu a tady ty vitamíny…“ slyšela jsem doktorův hlas odněkud z dálky. „Slečno Dokoupilová, posloucháte mě? Zdáte se taková ohromená,“ poznamenal můj gynekolog.

Ohromená! No, ty musíš být geniální! Možná genitální, nevím. Zapřemýšlela jsem o změně doktora. Ohromená! Já jsem v šoku! V šoku a v prdeli! Těhotná! Kurva! Co práce? Co Kryštof? Co budu do prkýnka dělat s miminem – sama – ječím ve své hlavě.

„Jsem zaskočená,“ dostala jsem ze sebe, protože doktor evidentně čekal nějakou odpověď.

„Samozřejmě jsou zde i jiné možnosti, slečno Dokoupilová,“ začal.

„Ne, ne, já… Musím si to promyslet,“ zastavila jsem jeho příval slov.

„Dobře…“ a začal mě zase poučovat. Moc jsem ho nevnímala, protože jsem se snažila vymyslet, jak tohle řeknu Kryštofovi. Klepne ho pepka!

Když jsem se dostala z ordinace, sestřička mi vrazila do ruky nějaké vzorky čehosi – rozhodla jsem se to prozkoumávat později - letáky a takovou malou knížečku, na které bylo tučně psáno – TĚHOTENSKÝ PRŮKAZ.

No ty vole, to musí mít těhotné průkazku?

„Ještě fotečka,“ strčila mi sestřička navrch toho tmavý snímek do ruky a pakovala mě z ordinace. V čekárně jsem se svalila na židličku a koukala asi deset minut před sebe. Pak jsem se jako v mrákotách oblékla. Cestou taxíkem jsem psala Kryštofovi.

Nouzovka, dneska v šest u mě. Udělám večeři. Důležité!

Odeslala jsem to, a když mi do minuty došla kladná odpověď, rozmrkávala jsem slzy.

------------------------------------------------------------------------------------------

Doma jsem koukla na hodiny a zjistila jsem, že mám ještě čas začít chystat večeři. Sedla jsem si k noťasu a zkoumala těhotenství týden po týdnu.

Jsem v… šmátrala jsem v kabelce… otevřu ten svůj průkaz – protože zřejmě je nezákonné být těhotná bez něj - a zjistila jsem, že v osmém týdnu. Koutkem oka jsem zabloudila na tu fotku.

Světlá skvrnka. Malá… Moje… Bude to holka, nebo kluk? Proč jsem se nezeptala? Zase mi zvlhly oči.

No nic, musím se trochu dovzdělat a začít pátrat, napadlo mě.

Šok!

Mému dítěti pomalu mizí jakýsi ocásek! CO?!

Má asi dva centimetry. Prsty jsem si to odměřila. To je prcek!

Budou mě bolet prsa a budu zřejmě zvracet – no to už vím. Díky tomu mi taky došlo, že jsem zřejmě těhotná!

Četla jsem dál a zjistila jsem, že nesmím pít – smutně kouknu k baru, kde ukládám své vynikající červené víno. Nebrat drogy – neberu. Nesmím kouřit  - to je v pohodě, nekouřím asi rok. Musím omezit kafe – no, tak to celé těhotenství prospím. Musím hodně spát – když nesmím kafe, tak to bude v pohodě. Musím se vyhýbat stresu – to abych přestala žít, nebo alespoň chodit do práce.  Vyvarovat se nadměrné fyzické zátěže – super! To u mě nehrozilo a teď už jsem to měla oficiálně zakázané medicínsky.

Studiu o tom, co se děje s mým tělem, jsem se věnovala asi hodinu, a pak zabrouzdala na stránky, kde se to hemžilo manželama, snažilkama a mimískama – rychle jsem to zavřela. Tohle není, nebylo a nebude nic pro mě.

Šla jsem do kuchyně a chtěla si udělat kafe, pak jsem si uvědomila, že jsem už dnes jedno měla, zvolila jsem tedy čaj a v duchu jsem nadávala Kryštofovi – stejně to spískal on…

Před osmi týdny

„Byla to kráva,“ utrousila jsem na adresu Kryštofově nyní už bývalky a napila se ze skleničky. Kryštof přikyvoval.

„Hele, došlo,“ zamumlal Kryštof a odpotácel se k baru pro další flašku. Nesl vodku.

„Vodku ne! Bude nám blbě!“ namítla jsem.

„Hele, dneska pijeme podle mě! Mě opustila holka,“ šermoval mi před očima.

„Tak jo,“ kývla jsem.

S přibývajícími skleničkami jsme byli víc a víc hluční a vysmátí. Tancovali jsme po pokoji a pak parodovali Milenu. Pak jsme se svalili na koberec jeho bytu.

„Jsi stejně nejlepší,“ přivinul si mě k sobě.

„Ty jsi nejlepší,“ oplatila jsem mu.

„Já vím,“ zasmál se.

„Blbečku,“ převalila jsem se na něj a koukala na ten jeho hezký obličej – jako z plakátu. Oba jsme měli džíny a pocintaná trička. Jeho ruka vystřelila a přitáhla si mě blíž. Cítila jsem, jak se jeho rty jemně dotkly mých. Páni! Ten ale uměl líbat! Bylo to jiné než tenkrát v parku, kdy jsme se to vzájemně učili.

Bylo to tak sexy!

„Měli bychom přestat,“ snažila jsem se to utnout, abychom nepřekročili mez.

Vždyť je to Kryštof! Spávala jsem vedle něj ve vytahaném tričku běžně.

„Jsi krásná,“ ignoroval moje námitky a znovu mě políbil. Slyšela jsem, jak mi proudí krev v žilách. Opustil moje rty a začal mi přejíždět rty po krku.

Bylo to tak – Aáááááááááá!

„Dobře, dohoda,“ navrhla jsem. Vypadalo to, že ho to zajímá, a tak se ode mě odtáhl. Pečlivě jsem sledovala jeho výraz a zvažovala, jestli ta slova vypustit nebo ne. Přece jen, vydávala jsem všanc naše přátelství. „Jen dnes a nebudeme o tom mluvit?“

Chvíli studoval můj výraz a kývnul. Pak se zvedl a podal mi ruku. Opatrně jsem se zvedla, protože někdo otáčel celým pokojem, a přijala jeho pomocnou ruku.

Stejně to bude trapas - napadlo mě, když za námi klaply dveře ložnice.

Nebyl.

Byl to ten nejúžasnější sex v životě!

Do hajzlu!

Druhý den jsem se vypařila, než se vzbudil. Týden jsem mu nebrala telefony, dokud nepoužil svůj klíč, nevtrhl ke mně a neřval na mě, jak já na úřednici z banky, když mi zablokovali kartu.

O té doby to bylo zase dobrý, jen jsem se na něj dívala jinak.

Současnost

Ochutnala jsem omáčku, kterou jsem podlila hovězí masíčko.

Není nic lepšího než kus kravičky. Mňam! blesklo mi v hlavě.

Přihodila jsem mražené lusky a koukla na brambory v troubě.

Dobrý.

Všechno je v cajku.

Začala jsem krájet zeleninu na salát. Rajčata, papriku, okurku, římský salát. Šup do misky a zalít zakysanou smetanou.

Uprostřed toho všeho mi pípnul telefon. Kryštof.

Stavuju se do obchodu, mám skvělé zprávy! Němci mi to podepsali a s Renátou jsem se rozešel! Jedu pro šampus a pak už mířím k tobě! Kryštof

Ok a Smajlík.

To bylo jediné, co jsem mu odepsala. A budeš táta – problesklo mi v hlavě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Kryštof možná chtít to dítě nebude.

No tak ho budu mít sama!

„Neboj, já tě nedám,“ pohladila jsem si bříško.

Miminku se prý vyvíjí ouška, takže všechno slyší.

Vypnula jsem troubu a šla se převléct do legín a svetru. Cestou mi oči zavadily o bar.

Kéž bych mohla – na kuráž!

 

 

další kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »