Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

12.02.2012 [13:30], Alrobell, Romance, komentováno 20×, zobrazeno 469×

11.

„Neslyším tlouct srdíčko,“ zopakoval ještě jednou doktor, jako by se chtěl ujistit, že jsem ho předtím nepřeslechla.

„Máte to pokažené?“ zkusila jsem možnost, za kterou jsem se modlila.

„Je mi to líto, Kristýno,“ řekl tiše a já vytřeštila oči.

„Ale… Zkuste to ještě jednou, prosím,“ žádala jsem ho, i když jsem věděla, že je to zoufalý pokus. Neřekl by to, pokud by si nebyl jistý. „Kryštofe?“ zalapala jsem po dechu. Cítila jsem, jak mi zmáčkl dlaň.

Slyšela jsem, jak spolu doktor a Kryštof mluví. Padala slova jako nevím příčinu, někdy se to stane, musíte jet do nemocnice, vyvolaný porod, lítost, jste mladí, lítost…

A pak jsem najednou seděla v autě - ani nevím, jak jsem se tam dostala – hlavu jsem měla přitisknutou k chladnému bočnímu sklu a my se řítili ulicemi do nemocnice. Pak následovalo další martyrium doktorů, ultrazvuk, kde nám potvrdili… Kde nám řekli, že našemu děťátku netluče srdíčko.

Můj malý Kristián.

Tak jsem mu chtěla říkat.

Nechala jsem mu to vyšít na polštářek, který jsem pečlivě schovala ve skříni.

Ležela jsem v pokoji na nemocniční posteli. Kryštof seděl vedle mě a pořád říkal, že bude všechno v pořádku.

Opravdu?

Všechno bude v pořádku? Mám v sobě našeho mrtvého syna! Chtěla jsem na něj křičet. Chtěla jsem mu říct, ať jde pryč! Chtěla jsem umřít! Místo toho jsem jen seděla a dívala se před sebe. Snažila jsem se soustředit na to, že musím dýchat. V hlavě se míhaly obrazy toho, co jsem udělala špatně, hledala jsem příčinu. Hledala jsem důvod.

Proč?

Proč já?

Proč my?

Kristián?

Za chvíli vešla mladá doktorka, která mi vysvětlovala, co se bude dít. Protože jsem se během jejího přednesu zhroutila, dostala jsem injekce na uklidnění a nějaké další tabletky. Pak si pamatuji bolest a slova jako tlačit…

Bolest..

Bolest…

Bolest…

Bolest…

Vzbudila jsem se a měla jsem sucho v puse. Jako vždy jsem si přejela rukou po břiše, které bylo nyní ploché, protože Kristián byl pryč. Ta skutečnost do mě narazila jako kamión. S takovou razancí, že jsem zalapala po dechu.

„Kristý,“ slyšela jsem Kryštofův hlas. Byl u mě a objímal mě.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Prý se to občas stává,“ řekl smutně. Jeho oči byly opuchlé.

Plakal.

Ne přede mnou, ale plakal.

„Já chci vědět, co jsem udělala špatně,“ zašeptala jsem.

„Nic jsi neudělala špatně. Doktorka říkala, že někdy prostě neznají příčinu. Přestalo mu bít srdíčko…“

„Kristián,“ zašeptala jsem.

„Cože?“

„Chtěla jsem, aby se jmenoval Kristián,“ zopakovala jsem hlasitěji.

„Budeme mít jiné, slibuju,“ řekl do ticha v pokoji.

„Nechci jiné, chtěla jsem tohle,“ dostávala jsem ze sebe.

„Kristý,“ přitiskl mě k sobě a pevně mě držel. Seděla jsem strnule a dívala se před sebe. Nemohla jsem nic…  Nedokázala jsem ho zachránit. Byla jsem poslední dobou unavená. V práci toho bylo hodně, Kryštof říkal, ať se šetřím, ale já…

„Děti moje,“ slyšela jsem hlas mojí mámy, která se k nám hnala. Její oči byly plné slz. Táta stál za ní a jeho nos byl červený. Taky brečel.

„Bude to v pořádku Týnko, neboj se,“ konejšila mě máma. Nic nebude v pořádku. Lehla jsem si na postel a otočila s k nim zády. Nechtěla jsem vidět ty soucitné pohledy, to zklamání, to přemáhání, tu lítost, bolest a zadržované slzy.

Chtěla jsem být sama.

Chtěla jsem truchlit sama.

Chtěla jsem, aby odešli, všichni - i Kryštof.

Těch pár snů v nemocnici jsem prožila tak nějak v mlžném oparu. Když mě Kryštof vezl domů do bytu, protože dům ještě nebyl zcela zařízený, jeli jsme v tichosti. Doktorka mi dala pokyny a telefonní číslo na nějakou psycholožku. Hodila jsem to všechno do kabelky, objala si hrudník a pevně ho stiskla. Při odchodu z nemocnice jsem se střetla s budoucí maminkou, ze které i přes bolest v obličeji vyzařovalo štěstí. Byla jsem překvapená, jakou jsem vůči ní pocítila závist a nenávist. Až jsem sebou trhla. Kryštof si všiml mého pohledu a chtěl mě obejmout. Obratně jsem se mu vyhnula a nesnažila se to žádným způsobem skrýt.

Domů jsme jeli za naprostého ticha, které nás uvítalo i doma. Mechanicky jsem si sundala boty, hodila kabát na zem a šla do ložnice. Šla jsem ke skříni a začala z ní vyhazovat všechny věci. Chtěla jsem se dostat k té schované světle modré tašce. V tom jsem se zarazila. Dívala jsem se po ložnici – něco bylo jinak.

V rohu stála ještě před pár dny velká krabice, ve které byla nová postýlka. Teď byl roh prázdný. Šla jsem k menší komodě, kam jsme dávali věci pro prcka. Zásuvka, ještě nedávno naplněná oblečením, byla prázdná. Začala jsem pátrat po všech věcech. Nic tam nebylo. Kniha, z které jsme si četli, jak roste, tady taky nebyla. Šla jsem do kuchyně, kde jsme měli vystavené jednotlivé fotky z ultrazvuku – na ledničce byl na magnetce jen poznámkový bloček se vzkazem, že musím koupit mlíko.

Všechno bylo prázdné, jako já.

Všechno bylo pryč, jako Kristián.

Slzy se mi začaly hrnout po tváři a já se je ani nesnažila utírat.

„Kryštofe!“ zakřičela jsem. Kryštof byl hned u mě, ale zůstal stát mezi dveřmi. „Kde jsou všechny věci?“ zeptala jsem se.

„Odvezl jsem je pryč. Nechtěl jsem…“

„Jak jsi to mohl udělat?“ řvala jsem na něj skrz vzlyky a šla k němu. Rukama jsem začala bušit do hrudníku a on tam jen tak stál. „Proč jsi to udělal? Proč se to stalo?“ Kryštof mi pevně chytil ruce a pevně mě k sobě přivinul. Chvíli jsem s ním bojovala, ale nakonec jsem se poddala. Pomalu jsme se svezli na podlahu. Konejšil mě, pevně mě svíral, houpal se mnou ze strany na stranu. Když jsem ucítila na svém spánku něco mokrého, otočila jsem se na něj a viděla, že taky pláče.

Zavinila jsem, že Kryštof pláče.

Vinna.

Cítila jsem vinna za všechno.

Pevně jsem se k němu přitiskla. Zůstali jsme tak sedět asi dvě hodiny. Ani jeden z nás nic neříkal.

A co si říct?

Že bude všechno v pořádku?

Že budeme mít další?

Tyhle fráze nikomu nepomohou, tak by se mohly přestat říkat. Kryštof právě telefonoval s Michaelem a já se dívala na skříň, která ukrývala jedinou věc, kterou Kryštof nevyhodil. Jedinou malou upomínku toho, že Kristián byl. Vyhrabala jsem se z postele, opět se začala přehrabovat ve skříni a brzy jsem to svírala v náruči.

Modrý polštářek ve tvaru mráčku, na kterém bylo vyšité jméno Kristián. Pevně jsem ho k sobě přitiskla a plakala.

Tohle se nedá spravit.

Tohle se nedá změnit.

Celé dny jsem tak nějak prodýchala. Bylo to jediné, na co jsem se dokázala soustředit. Prostě jen nádech, výdech, a tak pořád dokola. Nemluvila jsem, jen jsem kývala nebo vrtěla hlavou. Kryštof si vzal v práci volno a snažil se mě rozveselit. Vzdal po třech dnech, když jsem na něj začala křičet. Málem jsem mu řekla, že ho nenávidím. On si prostě žil dál. Pořád mi opakoval, že budeme mít jiné dítě.

Jiné dítě! Jako by ho nemiloval. Jako by ho neztratil. Pokaždé, když jsem večer usínala, přesvědčovala jsem samu sebe, že to bude bolet o trochu méně. Pokaždé, když jsem se ráno vzbudila, to bolelo stejně.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla, odkud na mě koukala pohublá blondýnka s vyhaslýma očima. Šla jsem si dát sprchu a rozhodla se, že se vrátím do práce. Co doma? Mezi čtyřmi zdmi. Prostě půjdu v pondělí do práce a hotovo. Večer jsem to řekla Kryštofovi, který se mnou souhlasil, a pak hovor stočil k zařizování domu. Jako by byl výběr gauče a poliček nějak důležitý. Nebavilo mě to, nenáviděla jsem to. Na co dům? Proč?

V pondělí jsem vstala, oblékla se a vyrazila do práce. Už od recepce jsem viděla Petřin velmi soucitný pohled. Ještě pár takových a někoho opravdu pošlu do prdele. Což se stalo záhy, protože mou kancelář okupovala nějaká černovláska v kalhotovém kostýmku. Prý můj zástup. Vykopla jsem ji z kanceláře a zabouchla za ní dveře.

O pět minut později mi na dveře klepaly holky. Bez vyzvání vešly. V ruce nesly pro každou kafe latté a papírový sáček s malinovými taštičkami. Ani jedna neřekla, je mi to líto, jen si ke mně sedly, podaly mi kafe a potichu jedly každá svou taštičku. Byly to sice slepice, ale věděly, kdy mlčet, a já jim za to byla vděčná.

A pak jsem promluvila. Zeptala jsem se na tu čůzu, co mi okupovala kancelář. Vždyť jsem byla pryč jenom pár dnů… Počkat, vlastně měsíc! Holky na mě chrlily jednu novinku za druhou a já je zpracovávala. Na chvíli jsem se cítila líp.

O toho dne jsme měly porady každý den. Holky se mě nikdy neptaly na to, co se stalo. S Kryštofem to šlo od desíti k pěti. Spal stále v pracovně, nemluvili jsme. Dokonce jsme odložili stěhování do nového domu. Kryštof se vracel z práce stále později, vídala jsem jeho obrys za dveřmi vždy okolo jedenácté, když jsem se tulila k polštářku ve tvaru mráčku.

Vlastně jsem to chápala. Důvod být se mnou pominul. On to věděl taky a dával mi to jasně znát. Začala jsem se soustředit na práci, když mi přišla nabídka odjet na tři měsíce do Londýna. Začala jsem o ní vážně uvažovat, ale věděla jsem, že když odjedu, bude to definitivní konec. Váhala jsem. Stále ve mně byla naděje, sice malá, ale byla.

Jenže i tu mi vzal. Jednoho večera se vrátil opilý.

Vzbudila mě rána, zamžourala jsem na budík, byly dvě ráno. Vystřelila jsem z postele, ale u dveří jsem se zastavila. Co když je to zloděj?

„Týno?“ slyšela jsem Kryštofův hlas. Vyšla jsem z ložnice a našla ho na zemi. Už na první pohled bylo jasné, že pil.

„No, ty vypadáš,“ poznamenala jsem a začala ho zvedat.

„No, že to říkáš zrovna ty,“ poznamenal zostra.

„Kryštofe, pojď se vyspat, nemám na tohle náladu,“ opravdu to poslední, co jsem chtěla, byla hádka ve dvě ráno.

„Ty nikdy nemáš náladu… Od té doby, co… Copak si myslíš, že mě to nebolelo? Nebo nebolí? Ale tobě se muselo ulevit. Zbavíš se mě. Stejně jsi nikdy nic z toho nechtěla,“ chrlil ze sebe. Nevěděla jsem, odkud se to ve mně vzalo, ale moje ruka vystřelila tak rychle, že než jsem se vzpamatovala, ozvalo se plesknutí a já mu vrazila facku s takovou razancí, že zavrávoral a skoro upadl. „Dobře, že to vím, stejně je to všechno jenom tvoje vina.“

Jsem vinna. Nenávidí mě. Věděla jsem, že si mě vzal jenom kvůli…

V tu chvíli jsem se rozhodla.

V pondělí jsem v práci oznámila, že do toho Londýna jedu. Na sbalení jsem měla dva dny.

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1