BEZ HRANIC - náš online šuplík
Na rameni draka - 3. kapitola
Sekce
Anketa
08.11.2010 [19:45], Nebraska, ze série Na rameni draka, komentováno 29×, zobrazeno 1226×
Trvalo to, já vím. Ale snad (ťukání na dřevo a na hlavu) to už teď bude lepší.
Na shrnutí jsou k vidění obrázky, kdyby někdo nechtěl při přemýšlení o vzhledu postav spoléhat na svou fantazii ;-)
Civěla jsem na jeho ústa hodně dlouho. I když už se dávno nesmál a dvakrát mě oslovil jménem, nedokázala jsem odtrhnout oči od rtů, za kterými se skrývaly výrazné špičáky. Nenapadaly mě žádné logické myšlenky, myslela jsem jen na ty zuby.
To jako vážně? Upír?
Nedovedla jsem s jistotou říct, jestli se mi to jen zdá. Všechno bylo tak zatraceně reálné – ta bolest, jeho štípanec, trol na schodech i ten nepříjemný pocit, když jsem se dostávala odtamtud sem. Sakra, i jeho zuby vypadaly naprosto přirozeně! Prostě k němu patřily!
Když jsem konečně dokázala uhnout pohledem, hlasitě si vydechnul.
„Můžeme jít?“ zeptal se a kývl bradou k městečku.
„Já nevím,“ přiznala jsem. „Asi si zapálím,“ oznámila jsem mu a naučeným pohybem sáhla do kapsy. Byla prázdná. Okamžitě mi hlavou bleskla vzpomínka na krabičku a zapalovač na okně. Zasténala jsem.
„Je ti něco?“ Hned byl u mě a zkoumavě mě pozoroval. Ucouvla jsem.
„Hele, bacha,“ řekla jsem varovně. „Máš moc velký zuby na to, abys byl takhle blízko!“
Podezíravě přimhouřil oči a pozoroval mě. Tentokrát jsem znervózněla já.
„Co?“ vyhrkla jsem dotčeně.
„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Jsem z tebe zmatený.“
„Ty jsi zmatený?“ Uchechtla jsem se. A potom znovu. Hysterické zvuky, které jsem vyluzovala, ho donutily se znovu pokusit přiblížit, ale couvla jsem. A pak mě z vteřiny na vteřinu smích přešel a já se konečně smířila s tím, co se mi celou dobu snažil vysvětlit:
„Nezdá se mi to, co?“ Znovu se na mě pěkně zeširoka usmál a já zavřela oči.
„Jsem rád, žes to akceptovala. Všechno pro tebe bude snadnější.“ On mě pochválil?
„Jo, bezva, jsem ráda, že ti dělám radost,“ podotkla jsem jízlivě. „Proč já? Proč se takovýhle věci dějou mně? Proč nemůžu žít chvíli v klidu, do prdele?“
„No...“ Na chvíli zaváhal, jako by přemýšlel, jak mi to podat. „Tady už právě budeš žít v klidu. Myslím.“
Měla jsem chuť na něj začít ječet.
„Myslíš? Žít tady? Já chci domů! Chci domů, vzít si prášky, aby mě přestala bolet hlava, a zapomenout na to, že jsem viděla slizouna a upíra!“
„To byl trol,“ opravil mě. „Slizouni jsou ve skutečnosti takoví nehezcí jeskynní fae, vypadají trochu jako mloci. Nemají ale rádi, když se jim tak-“
„Dost,“ zakňourala jsem. „Já to nechci vědět. Nezajímají mě mlokofojové, nebo cože.“
„Fae,“ opravil mě. „V podstatě jsou to všechny bytosti, které nejsou zařazeny jinde. Často je těžké určit, kde začíná hranice mezi-“
„Dost!“ Tentokrát jsem byla důraznější. „Co jako seš? Nějakej expert na... Tyhle věci?“ Než se stihl nadechnout, mávla jsem rukou: „Mě to nezajímá, jdu domů!“
Nechala jsem kufr kufrem, otočila se a s heknutím otevřela těžké kované dveře od kostela. Ani jsem se na něj nepodívala a překročila práh.
Stála jsem uvnitř kostela. Žádné divné pocity, mlha, nic. Byla jsem si jistá, že stojí za mnou na těch pitomých schodech a směje se mi. Nebo se aspoň tváří pobaveně. I když, vzhledem k tomu, jaký je suchar se možná tváří zase úplně normálně.
„Nefunguje to,“ oznámila jsem a zírala do tmy kostelní lodě.
„Nemáš dost síly. Vlastně nemáš prakticky žádnou, jen vidíš.“
„Myslím, že na překročení prahu mám síly dost, děkuju,“ zamumlala jsem naštvaně.
„Nemyslel jsem fyzickou sílu,“ namítl.
„Prosím tě,“ zaúpěla jsem a rezignovaně se vrátila na krok od něj. „Mlč. Mě to nezajímá.“ Zatvářil se překvapeně a pak se zamračil:
„Vážně mi vadí, když mi pořád skáčeš do řeči. Měla by sis poslechnout, co ti chci říct.“
„Co uděláš? Kousneš mě?“ Vlastně jsem se divila, že už to dávno neudělal. Bylo mi jasné, že jsem nepříjemná, ale kdo by na mém místě nebyl? A navíc jsem nechala doma cigarety. Bože, jestli tady, ať už jsem sakra kdekoliv, nemají automaty na cigára, tak budu vážně, ale vážně naštvaná!
„Nemusíš se bát, nekousnu tě,“ řekl laskavým tónem. „Hm, asi nemá cenu ti vysvětlovat, jak to tu chodí, viď?“ Můj pohled ho v jeho přesvědčení utvrdil. Pokýval hlavou a pak se ke mně otočil zády a vzal do ruky můj kufr. „Pojď, půjdeme tě ubytovat. Vyspíš se a zítra se popovídáš i s ostatními.“
„Moment,“ zarazila jsem se. „Vedeš mě k dalším upírům? Jsi si jsitý, že mě nikdo nesežere?“ Pak mi hlavou bleskla vzpomínka na něj na protějším chodníku a hned vzápětí na první setkání u nemocnice. Tam dokonce svítilo slunce. „Hele! Jak je možný, že jsi byl venku ve dne? Nesežehlo tě to a dokonce jsi ani nesvětélkoval!“
Zaklel. Nerozuměla jsem mu, ale podle tónu jakým to pronesl a podle toho, jak se zarazil a ztuhl mi došlo, že to není přání dobrého dne.
„Nesvětélkoval,“ zopakoval pak posměšně. „Prostě pojď za mnou.“
Asi mu došla trpělivost.
Měla jsem chuť dělat naschvály a prostě za ním nejít, ale napravo od kostela se ozvalo šustění a já vyrazila v Redových stopách.
„Počkej na mě,“ kníkla jsem vyděšeně. Lepší upír, který mě evidentně nechce sníst, než něco ve tmě. Cosi.
Neohlédl se a svižnou chůzí kráčel po cestě dolů mezi domy. Nebyla jsem si moc jistá, ve tmě z nich nebylo vidět o moc víc, než tmavé stíny, ale vypadaly víceméně normálně. Okna, komíny, ze kterých se kouřilo, předzahrádky. Některé byly zjevně kamenné, jiné nejspíš zděné. Takže upíři nežijí v jeskyních ani hrobkách, to je rozhodně dobrá zpráva. Za okny jednoho domu po pravé ruce se mihl obrovský stín, který rozhodně nevypadal lidsky. Vyjekla jsem a s pohledem upřeným na ten zvláštně hranatý tvar jsem pobohěhla dopředu. S cvaknutím zubů jsem narazila do Reda, který se otočil, aby viděl, co se děje.
„Pst,“ sykl.
„Naser si!“ zašeptala jsem výhružně. Beze slova se zase vydal na cestu. Začínala jsem na něj být alergická. Když už pro mě někdo někoho poslal, mohl si dát víc záležet na výběru.
Měla jsem co dělat, abych mu stačila. Možná už mě měl vážně plný zuby – a že měl o hodně větší zuby než já. Nebo prostě jen rád chodil rychle. Taky jsem doma v noci chodila rychle, abych případným útočníkům utekla. Ta vzpomínka způsobila, že jsem znovu popoběhla blíž k němu. Je rozdíl mezi zfetovaným chudákem a věcí, co vypadala jako obří krabice od bot.
Pak mi došlo, že ten blázen míří bez zaváhání k budově, která byla na rozdíl od většiny těch, co jsme už měli za zády, patrová. Všechna okna v přízemí svítila do tmy a zevnitř se ozýval hlasitý řehot, křik a občasné rány. Znělo to, jako by někdo bušil do dřeva, ale možná bušil do něčeho, co tu žilo a patřilo to k dřevěným mlokům. Byla jsem si jistá, že Red za chvíli řekne, že něco takového taky existuje. Skoro to vypadalo jako hospoda, kde jinde by se sešlo tolik hlasitých a hulákajících pitomců?
„Nejdeš dovnitř, že ne? Jsou tam lidi!“ vyjekla jsem polohlasně.
„Ne, nejsou,“ řekl mi přes rameno a tón, kterým to řekl, byl tak nějak jiný. Jako by mi něco unikalo... Aha. Nejsou tam lidi!
Zastavila jsem se a srdce mi bušilo ještě víc, než doteď. Vzhledem k tomu, že jsem prakticky už několik hodin měla tep a tlak v téměř neměřitelných hodnotách, čekala jsem, kdy omdlím nebo mi vybuchne srdce a hlava.
Red došel k rohu budovy a otočil se.
„Pojď,“ vybídl mě. „Počkáš vzadu. Řeknu Marlene, aby zavřela dřív.“ Když jsem pořád váhala, zavrtěl hlavou. „Nemusíš se bát. Pomezí je neutrální zóna. Tady ti nikdo nic neudělá.“
Skoro se mi ulevilo, ale než k tomu stihlo dojít, dodal:
„Teda pokud někoho nenaštveš. Což zjevně umíš velmi dobře.“
Takže se mi neulevilo a navíc jsem na něj dostala vztek. Měla bych se mu snad omlouvat za to, že se necítím pohodlně a nemám chuť jásat? Nahlas jsem ale neřekla nic; nebyla jsem si jistá, jestli mě nezradí hlas. Tělo už toho stresu mělo dost a začalo se nekontrolovatelně třást. Ještě chvíli a vážně se sesypu. Všiml si toho, nechal kufr kufrem a vrátil se pro mě.
„Chceš odnést?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Dokážu tam dojít, jen kdyby se nedělo tolik věcí a kdyby ten hlahol zevnitř nezněl tak hlasitě. Vyložil si moje váhání přesně a bez dalších okolků mě objal pevně kolem pasu a dovlekl mě za roh ke dřevěným dveřím. To, že na sobě měly klasickou kliku se zámkem a ještě jeden další zámek ve výši očí mě svým způsobem uklidnilo, protože to vypadalo jako většina dveří, na které jsem byla zvyklá. Nebyly zamčené, nebo jsem si nevšimla, že by je odemykal. Otevřel a vkročil do tmy, a já ho bez zaváhání následovala nemotorným krokem. Nehodlala jsem zůstat venku, když on, jediný člověk, kterého tu znám, bude uvnitř. Tedy, jediný... jediná... věc?
Najednou jsem oslepla. Red rozsvítil. Když mé oči přivykly tomu přechodu ze tmy do jasného žlutého světla, rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem v něčem, co trochu připomínalo kancelář. Stůl, police se šanony, židle na kolečkách, podobná té, na které jsem seděla v práci já, když jsem neměla do koho píchnout jehlou nebo jsem pracovala na návrzích.
„Žádný gotický rekvizity,“ broukla jsem pro sebe úlevně. Za sebou jsem zaslechla dotčené syknutí a pak zvuk zavíraných dveří.
„Jsme upíři, ne idioti.“ Red prošel kolem mě ke dveřím na opačné straně místnosti a netvářil se zrovna pobaveně. Pohár jeho trpělivosti nejspíš přetekl. Nebo vážně neměl vůbec žádný smysl pro humor. „Počkej tu,“ nakázal mi a zmizel někam pryč.
Unaveně jsem se posadila na křeslo, na desce stolu si zkřížila paže a na ně si položila hlavu. Cítila jsem se tak hrozně utahaná a zároveň ještě překvapená. Pořád jsem čekala, kdy mi zazvoní budík a já se probudím, nebo kdy otevřu oči, doopravdy otevřu oči, a někdo v bílém plášti mi řekne, že mi v hlavě praskla cévka a byla jsem chvíli mimo. Ale všechno vypadalo reálně. Dřevo stolu bylo nalakované a na omak hladké, místnost byla cítit nějakou sladkou vůní, přestože osvěžovač ani žádné vonné svíčky jsem nikde neviděla. Napadlo mě, že bych se mohla podívat do šanonů, co je uvnitř, ale neměla jsem dost odhodlání k tomu, abych se zvedla. Šanony jsou přece lidské, ne? Proč by tu byly šanony?
Domy jsou taky lidské. Upíři přece spějí v rakvích. Nebo ve sklepech. Nebo nespí.
Vydala jsem ze sebe hlasité zahučení, ale neprobralo mě to a ani kolem mě se nic nezměnilo.
Pak se hluk, který jsem pořád slyšela zpoza těch vnitřních dveří, na chvíli odmlčel a následně se ozval venku. Nedůvěřivě jsem otočila hlavu a čekala, kdy se něco z těch věcí venku rozhodne podívat dovnitř. Neutrální půda, připomínala jsem si Redova slova. Jen nikoho nenasrat. Dobře. To zvládnu. Zjistím, co se děje a pak odsud vysmahnu a dojdu si pro prášky, aby mě přestala-
Hlava!
Rychle jsem se narovnala a pro jistotu si oběma rukama sáhla na čelo. Stále jsem ji měla. A nebolela. Netušila jsem, jestli na mě pořád ještě působí Redova blízkost – a proč vlastně dokázal, aby mě nebolela – nebo jestli opravdu tady bolest zmizela. A až se vrátím domů, znovu se objeví?
S rukama na čele a určitě velmi inteligentním výrazem mě našel Red, který se pro mě vrátil.
„Děje se něco?“
„Nebolí mě hlava,“ přiznala jsem.
Přikývl. „To jsem přece říkal. Jsi tu.“
„A až se vrátím?“
Podíval se na mě a vypadal unaveně. Až teď jsem si uvědomila, že je modrooký a zcestně mě napadlo, že bych mohla zkusit tu barvu zachytit do té černobílé kresby. Pak trhnul rameny.
„Jestli se budeš chtít vrátit, budeš si muset dojít pro léky. Už jsem ti to říkal. Pak bolest zmizí a zároveň s ní zmizí i všechno tohle. Přijdeš o možnost nás vidět a být tu.“
Mlčela jsem. Vzhledem k tomu, co jsem zatím viděla, jsem necítila nutkavou potřebu se tu usídlit.
„Nevím, proč se chceš vracet,“ dodal tiše. „Máš tu být. Jinak bychom o tobě nevěděli. Neviděla bys mě, nemohla bys projít kostelem.“
„Pořád ještě nevím, proč bych tu měla být,“ zamračila jsem se.
„To neví nikdo. Teda,“ usmál se, ale jen trochu, špičáky zůstaly schovány, „Vědma to ví, ale ta nám to jen tak neřekne.“
„Vědma to ví a my se to dozvíme, až bude ten pravý čas,“ ozval se za mými zády ženský hlas. Otočila jsem se a uviděla vysokou blondýnku, která vypadala, jako by vypadla ze stránek časopisu. Oči měla o pár odstínů tmavší než Red, ale bylo na první pohled jasné, že mají hodně společného.
„Nechte mě hádat,“ ušklíbla jsem se. „Upírka?“
Rozesmála se a její špičáky byly jasnou odpovědí. Přišla ke mně a položila mi ruku na rameno. Překvapilo mě, že jsem neměla nutkání se odtáhnout; jen jsem na ni zírala a nechápala, jak může být někdo tak hezký i s takovými tesáky.
„Jsou to špičáky, Zoe,“ mrkla na mě. Ztuhla jsem.
„To jako fakt? Čteš myšlenky?“
„Ne,“ uklidňovala mě. „Jen když ten druhý chce. Třeba on,“ kývla bradou k Redovi. „Můžu s ním mluvit, aniž bychom řekli nahlas jediné slovo. Další komunikační kanál,“ vysvětlovala s omluvným úsměvem.
„Ale já nic takového nechtěla,“ bránila jsem se. Dlaň na mém rameni se pohnula, hladila mě.
„Tvoje hlava ještě sama neví, co chce. Musíš si tu zvyknout a hlavně musíš počkat, až se ti udělá líp. Jak dlouho to trvalo, ty bolesti? Tak devět, deset dní?“
Přikývla jsem.
„Dej tomu tak týden tady. Tvůj mozek potřebuje čas, aby se srovnal s těmi změnami.“
Zaraženě jsem ji pozorovala. Věděla toho asi víc než Red. Nebo byla sdílnější.
„Ty jsi ta Vědma?“ zeptala jsem se. Znovu se rozesmála a tentokrát jsem ji pobavila vážně hodně, protože si utírala slzy. Red se posadil na desku stolu, založil si ruce na prsou a s pobaveným úsměvem čekal, až ji to přejde.
„Redley, co jsi celou dobu dělal? Ona neví nic!“
Úsměv mu z tváře zmizel a postavil se. Vypadal nabroušeně.
„Tos nemusela.“
„Ale no tak,“ řekla konejšivě. „Nevěříš jí? Má tu být.“ Jen škubl ramenem. „Neřekls jí, jak se jmenuješ?“
„Řekl jsem jí to,“ zahučel.
„Red není jméno, je to přezdívka.“ Zdálo se mi to, nebo se vyžívala v tom rytí a dělalo jí dobře vidět, jak je nesvůj?
„Je to zkrácenina,“ zamračil se. „Musíme to řešit?“
„Někteří zdejší obyvatelé věří, že když znáš něčí jméno, máš nad ním určitou moc. Jsou to báchorky,“ vysvětlovala mi. Nemohla jsem si nevšimnout, že se Red ušklíbl. „Jsem Marlene, a je mi jedno, jestli mi teď budeš moct způsobit vyrážku.“
Byla mi jednoznačně mnohem sympatičtější než Red. I přes fakt, že byla tak hezká, že jsem vedle ní určitě musela vypadat prakticky neviditelně. Každý si musel všimnout jí.
Ve světě s upíry a mloky rozhodně bod pro mě.
„Takže nejsi Vědma?“ zeptala jsem se pro jistotu. Zavrtěla hlavou:
„Jen majitelka baru. A taky slyším, co Vědma říká. Proto sem všichni chodí; jsou zvědaví na novinky.“
„A Vědma řekla, že tu mám být?“ ověřila jsem si, ale moje sympatie zas byly ty tam. Někdo, kdo vám mluví do hlavy mě ohlásil, když jsem ještě netušila, že mi něco bude?
„Proto je to Vědma,“ odpověděla mi Marlene, nejspíš i na to, na co jsem jen myslela.
„Co když žádná není a ty jen tvrdíš, že ti něco říká?“ zaútočila jsem na ni. Red ostře řekl moje jméno, ale Marlene ho zarazila:
„Nech ji. Je chytrá, to je dobře.“ Znovu mě přátelsky poplácala po rameni a řekla: „Neboj. Uvidíš. Jen tomu dej čas. A teď se pojď najíst, musíš mít hrozný hlad. Vždycky mi při průchodu kostelem vyhládne, tobě ne?“
Uvědomila jsem si, že vážně mám hlad. Zároveň s tím se mi v hlavě ale vyrojily otázky. Tu nejpalčivější jsem musela říct nahlas:
„Hele, bude to lidský jídlo, že jo?“
Tentokrát jsem náramně pobavila oba. Výborně, jsem tu za debila a komika. Zlomyslně jsem se ušklíbla a řekla:
„Prosím tě, Redforde, vezmeš mi kufr?“
Zaraženě se na mě podíval, ale nakonec jsem zvedl jedno obočí a popadl do ruky moje zavazadlo. Marlene se ke mně nahnula a polohlasně řekla:
„Redley, ne Redford.“
„No tak!“ zavrčel na ni.
Byla jsem za klauna, a přitom moje vtípky nikdo nechápal. Jo, takhle jsem rozhodně chtěla skončit. V doupěti nevtipných upírů.
Prošla jsem za Marlene chodbou a dalšími dveřmi. Přede mnou se objevil klasický barový pult, přes který jsem viděla místnost se stoly a židlemi. V rohu stál dokonce kulečníkový stůl. U baru seděl mladý kluk, kterému nemohlo být víc než osmnáct, maximálně dvacet. Tmavé vlasy měl rozčepýřené a vypadal, že si je ostříhal sám nůžkami na nehty. Zvedl hlavu od knihy, podíval se na mě a při pohledu do jeho očí, které ve světle žárovek vypadaly jasně zeleně, jsem měla pocit, že bych se měla nekam schovat. Vypadal úplně neškodně, takovej holobrádek, ale naskočila mi z něj husí kůže. Automaticky jsem ucouvla a on se ušklíbl.
„Tohle je Zoe,“ řekla vesele Marlene. „A tohle je další náš spolubydlící, Drak.“
„Ahoj.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale chlapec jménem Drak to neocenil. Znovu už se na mě nepodíval, zaklapl knížku v kožené vazbě a vstal z barové stoličky. Vypadal drobně, ale když si stoupl vedle Marlene, byl vyšší než ona. Musel mít aspoň metr osmdesát, spíš víc.
„Potřebuju ven,“ řekl Redovi.
„Myslíš ven, nebo...?“ ověřil si Red. Kluk znechuceně mlaskl.
„Jo, jasně, budu tě potřebovat na procházku kolem baráku.“
„Teď v noci?“ Red nevypadal moc nadšeně. Kluk s přezdívkou Drak, který asi taky věřil na moc, kterou máte, když znáte něčí jméno, se zamračil.
„Jo, teď. Byl jsi pryč přes týden a mě už svrbí celý tělo. Myslíš, že si to užívám? Takhle?“ Ukázal na sebe ukazováčky. „Tohle?“ nacpal Redovi své dlaně před obličej. Red si povzdechl a pak se usmál:
„Promiň. Jo, vyrazíme. Jen se převlíknu.“
„Díky,“ zahučel kluk. Všiml si mého nechápavého pohledu a štěkl: „Co je?“
„Buď na ni hodný,“ napomenula ho Marlene. „Je toho na ni moc.“
„No jasně. A my se tu z ní máme všichni posrat, že?“
„Sklapni!“ vyjekla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. Šmejd mladej!
„Ne,“ řekl a najednou se zdálo, že jeho oči mají trochu jinou barvu. Spíš šedozelenou. Udělal krok směrem ke mně a ignoroval Marlene, která ho chytila za rukáv. „Ty sklapni. Měli jsme se tu dobře bez tebe. Jsi tu host, tak se tak koukej chovat!“
Husí kůže a divný pocit se zase vrátily. Tohle nebyl jen kluk.
„Nech toho,“ uklidňovala ho Marlene. „Běž počkat na Redleyho ven. Za chvilku už ti bude líp.“
Nechápala jsem, co se děje. Drak vztekle oddupal ven předními dveřmi a nezapomněl s nimi pořádně prásknout. Marlene se omluvně usmála:
„Takhle dlouho bez Redleyho ještě nebyl. Je unavený a vzteklý, potřebuje se proletět.“
„Aha,“ udělala jsem, jako bych snad chápala, o čem mluví. Pak jsem se zarazila: „Proletět?!“
„Drak,“ řekl Red, který se mezitím objevil v místnosti. Měl na sobě černé oblečení a farmářky, které měl doteď, vyměnil za vysoké odrbané kožené boty. Marlboro man se změnil v rockera.
„Hm, sexy,“ ocenila jeho vzhled Marlene. Zašklebil se na ni:
„Nechci být hned vidět. Ne, že by mi to pomohlo, já vím.“
„Drak?“ zopakovala jsem konsternovaně. Red přikývl. „Drak jako...?“ zkusila jsem to znovu.
„Velký zuby, křídla, ne moc vonící dech, oheň a tak. Drak,“ vysvětloval trpělivě. Pomalu jsem otočila hlavu ke dveřím, za kterými zmizel ten fracek. Jako by to věděl, rozrazil je a jeho oškubaná hlava se objevila zpátky vevnitř.
„Tak dělej!“ houkl netrpělivě. Teď jsem si byla jistá. Ty oči už nebyly zelené. Byly skoro šedé a ani vzdáleně nebyly lidské.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
26) Anna43474 (12.11.2010 16:10)
Ne moc vonící dech 
Drak je... hm, zvláštní. Ale podle fotky docela... 
A Zoe??? Nakonec zjistí, že je kříženec mločího sliza a obřího slimáka??? Nebo já nevím... 
TKSATVO 
25) AliceBrandon (12.11.2010 10:34)
Zajímavý, fakt zajímavý.
Docela by mě zajímalo, co má jako Zoe být zač. Nějak mi příjde, že bude jako pro něco vyvolená, nebo tak něco. Trochu mi to připomíná Matrix, to bude asi tou vědmou. Neo - Zoe, skoro stejné, hm, no skoro 
Bylo docela vtipné, že Red varoval Zoe ať nikoho nenasere a co udělá hned jak vstoupí? Nasere Draka, šikulka. Redovo přiblížení, co si představit pod pojmem drak, bylo dokonalé. Taky absence smyslu pro humor těch dvou krvesajů Redford!
Vidím to na další knížku 
24) Popoles (10.11.2010 00:00)
Už zase mi působíš dýchací potíže! Já mám asi rekord ve zhltnutí na jedno posezení. Je to vtipný, napínavý a tajemný a já chci ještě!
JO a milujutě!
22) MisaBells (09.11.2010 19:53)
Jak to děláš? Taky to chci umět! Dáváš nějaké lekce, nebo rady? Tohle byl masakr! Takže Redley? Drak? Hm, hm, hm... perfektní! Propadám se do toho víc a víc!
Nejlepší hláška: „Pst,“ sykl.
„Naser si!“ zašeptala jsem výhružně.
19) Adelka (09.11.2010 16:27)
Úžasná povídka! Nebrasko, kde bereš ty nápady? Fakt žasnu nad Tvou fantazií! Tohle mě úplně vcuclo. Teď pořád jen přemýšlím, jak se to vyvine s Drakem, protože jsem se do něj asi zamilovala!!
A na Zoe se mi moc líbí ta její proříznutá pusa a drzost! jen tak dál!! Už se nemůžu dočkat pokračování! Na kdy to vidíš? 
18) SarkaS (09.11.2010 12:23)
Netuším jak to děláš, ale poslední dobnou mam chuť tvoje hrdinky nečím praštit po hlavě...
Ne že bych nechápala proč je Zoe zmatená, ale fakt na Redově místě bych po ní už něco hodila
17) sakraprace (09.11.2010 06:04)
Parááááááda, fakt se mi stýskalo
Chudák Zoe, ani se nedivím, že je vyplašená, nervní a vystresovaná. Nejdřív ukrutný bolesti a pak prudké fantastično a nikdo nechápe její vtipy 
16) Bye (08.11.2010 22:30)
A máme to tu zas. Bye šrotujou zbylý mozkový závity na plný obrátky v marný snaze tohle k něčemu připodobnit. Nebo si z toho aspoň něco odvodit. Nic, pusto, prázdno, jen hromada otazníků. A spousta dychtění a nedočkavosti.
Ale já jsem ráda, že je to četba na pokračování. Kdyby nebyla, zhltla bych to na jeden nádech a pak byla nas*aná, že mi to nezabralo ani dvě hodiny! 
A... chlapci jsou: *pisatelka ze sebe vydala hlubok hrdelní zavrnění*
15) gucci (08.11.2010 22:29)
to je věcí a záhad....pořád vím, že nic nevím ,ale hrozně mě to chytlo....škoda, že Red není se Zoe na stejn humorné vlně..třeba časem...já už chci jednorožce ...Je to fakt zas úplně něco jiného!!!
14) Karolka (08.11.2010 22:20)
Tohle se prostě nedá číst na pokračování! To je týrání! Vtáhne mě to a najednou je konec a ono mě to zase vyplivne! Mám milion otázek a nepoložím ani jedinou, protože se strašně těším, až se všechno dočtu. A milost! Příští díl prosím dřív! Je to skvělý!
13) Bosorka (08.11.2010 21:11)
Drak vypadá na řádného drsňáka. Řečeno slovy otrlého hospodského povaleče: "Žádné sr.ní s mladou paní!".
12) eMuska (08.11.2010 21:09)
Redford!!!
Je to perfektné... A tá definícia draka...
inak Zoe musí toho Reda ale poriadne sštvať...
Sú úžasní, všetci dohromady... Paráda...
11) Hanetka (08.11.2010 21:04)
Dráááááááák!!! Ale tenhle není na rameni! Nebo je? Nebo bude? A Redforda bych si taky s chutí dobírala. Je to opět (jak jinak) senzační čtení, Neb!
10) Alaska (08.11.2010 20:48)
Mám pocit, že jim tam ten sucharskej svět trochu rozvibruje. Jsem zvědavá, co za příšerky nám ještě předvedeš a hlavně koho Zoe nakrkne.
29) Annie (21.11.2011 17:32)
Úžasnéé =)
Další kapču =)