BEZ HRANIC - náš online šuplík
Na rameni draka - prolog a 1. kapitola
Sekce
Anketa
31.10.2010 [10:15], Nebraska, ze série Na rameni draka, komentováno 30×, zobrazeno 1159×
Zoe se narodila jako mladší dcera v rodině úspěšného obchodníka. Odmalička věděla, že když se bude dobře učit, hrát na klavír, chovat se slušně a poslouchat rodiče, jednoho dne si vyzkouší práci v tatínkově firmě a pak se vdá za úspěšného mladého muže.
Jenže pak se stalo něco, co změnilo život celé rodině.
Dospělá Zoe si dělá, co chce. S ničím se moc nepárá a dokáže dát všem jasně najevo, co si o nich myslí. S rodiči nevychází, protože tatérka není žádné opravdové povolání a obrázky na těle jsou symbolem příslušnosti k vrahům a zlodějům. Pak ji náhle začne bolet hlava, dost.
A najednou je všechno jinak.
Prolog
Věděl, že jakmile se dostane do hustého lesa, bude mít vyhráno. Vysoké koruny mohutných stromů vytvoří ochrannou hráz a skryjí ho. Pořád bude slyšet a bude jasné, kde přesně je, ale bude v bezpečí. Jen dokázat včas doběhnout k lesu.
Ve vysoké rychlosti zahnul doprava hned, jak skončil skalní masív. V zatáčce se přidržel rukou kamene, aby nemarnil drahocenné centimetry a decimetry. Panebože, už skoro cítil vzduch, který rozrážela jeho křídla!
Les byl přímo před ním. Jediné, co potřeboval, bylo pár vteřin. Srdce mu zrychleně bušilo v hrudi a adrenalin, vyplavený do krve, ho nutil běžet ještě rychleji. Jenže to už bylo dunění obou těch velkých srdcí vzadu za ním tak hlasité, že věděl, že má namále. Měl chuť zaklet, ale jen by se tím zdržoval. Pořád ještě tu byla šance, že to stihne mezi kmeny stromů.
Upír dokázal ještě zrychlit.
Drak zařval tak, že upír ten zvuk cítil i v kostech. Vlna horkého vzduchu ho ovanula a ke drakovu rozčilení mu pomohla zase o kus blíž lesu. Upír už věděl, že to dokáže. Za pár okamžiků se bude muset drak zvednout od země, aby se nevřítil do lesa.
Pak se náhle upírovi v hlavě ozval ženský hlas:
„Už je čas.“
Zastavil prakticky na místě, od jeho nohou odlétlo pár drnů trávy. Otočil se. Obrovský šedozelený drak vypadal přes téměř úplnou absenci mimických svalů překvapeně. Pokusil se natočit křídla opačným směrem, aby mohl zabrzdit svůj nízký let, ale byl moc blízko. Upír ustoupil o tři kroky do strany přesně ve chvíli, kdy drak zavadil zadní nohou o zem a udělal první kotrmelec. Upír sykl a přimhouřil oči, když se těsně kolem něj prořítila velká šedá skrumáž nohou, křídel a ocasu. S hlasitým praskotem vrazila do krajních stromů a zastavila se o pár metrů dál.
Chvíli se nedělo nic. Pak se klubko končetin pomalu rozmotalo a drak se převalil ze zad na nohy. Vypadal otřeseně.
„Jsi celej?“ křikl upír. Drak potřásl hlavou, aby se vzpamatoval, a pak se obrátil k upírovi. Zařval a začal se změtí rozlámaných stromů brodit po všech čtyřech končetinách zpátky k němu.
„Nerozčiluj se,“ nabádal upír obrovské zvíře klidným hlasem. „Nemůžu za to. Ozvala se Marlene. Budu muset vyrazit.“
Drak znovu zařval a upír přivřel oči. Povzdechl si a obranným tónem řekl:
„Nic se ti nestalo. Večer budeš tvrdit, jaká to byla sranda.“
Drak došel až k němu. Sehnul hlavu se ze své třímetrové výšky na úroveň upírova obličeje a frkl.
„Jak jsem tě asi měl varovat dřív?“ zamračil se upír. „Děláš, jako bys ji neznal.“
Drak ještě jednou frkl a pak se otočil a vydal se zpátky ke skalám. Hluboko v jeho těle se ozvalo dunivé zavrčení.
„Jo, taky tě mám rád,“ řekl upír ironicky a ušklíbl se. Po pár metrech se drak zastavil, jako by na něco čekal. Upír se usmál a popoběhl k němu. Nohou se postavil na loket velké přední tlapy a vyhoupl se drakovi za krk. Pevně se chytil za dva z dvou dlouhých řad zrohovatělých výběžků, které chránily páteř, a přikrčil se. Drak udělal první krok a roztáhl velká blanitá křídla. Při dalším kroku jimi poprvé mávl a během dalšího kroku už se odlepil od země.
Co na tom, že podle prostých fyzikálních zákonů by ta křídla měla být nejméně jednou tak velká, aby unesla váhu jeho těla? Tady fyzika hrála až druhé housle.
Magie hrála ty první.
1. kapitola
Stála jsem pod stříškou u zadního vchodu tetovacího salónu Skeleton, kouřila a nesnášela celý svět. Ruka s cigaretou se mi vzteky třásla. Tohle byl den vážně na hovno. Jako bych za to mohla! Tak mě prostě občas trochu bolí hlava! Kretén jeden úřednickej! Myslí si, že se z něj podělám? Nepodělám, ty blbečku. Z tebe se nepodělám.
Dveře se prudce otevřely. Spike věděl, kde mě hledat. Vypadal vážně vytočeně a já měla chuť se sebrat a prostě odejít. Hlava mě navíc bolela pořád víc. Poslední prášek jsem si brala před půl hodinou, už čtvrtý od rána. A na nic.
„Chce zažalovat tebe i mě. Prej mám po salónu!“ štěkl Spike. Se svojí malou a podsaditou postavou, holou hlavou a věčně nabručeným obličejem vypadal jako pitbul. A záplava tetování na jeho pažích, rukách a krku ten obrázek ještě dokreslovala. Můj šéf. Jo, vždycky jsem chtěla dělat pro pitbula.
„Je to jen nějakej blbeček v obleku. Chtěl vytetovat čínskej znak pro bohatství, proboha! Kdybych mu tam hodila Dej mi ránu, parchante, vůbec by to nepoznal.“
„Takovej znak není,“ namítl Spike zaraženě. V duchu jsem se usmála. Vyvést ho z míry se mi dařilo levou zadní od prvního dne, kdy mě přijal.
„Určitě je, jen ho ještě neznám.“ Trvala jsem si na svém. Na chviličku to vypadalo, že se mu podařilo zapomenout na to, proč je tady. Jenže prudká bolest mi zase vystřelila do oblasti za okem a já sykla a přikrčila se. Hned věděl.
„Dojdi si k doktorovi, Zoe!“ nakázal mi nabroušeně.
„Byla jsem u doktorů,“ procedila jsem skrz zuby. Věděla jsem, že ta bolest za chvilku přejde, jen vydržet ten nečekaný nápor. Tohle byl důvod Spikova rozhořčení a ječení toho blbečka, co si sem odskočil o polední pauze – když mě ta protivná bolest ochromila před čtvrt hodinou, právě jsem měla strojek u jeho ramene a vybarvovala to pitomý Bohatství. Když se mi hlava znovu pokusila rozskočit, zajela jehla moc hluboko a on zařval a utekl mi z křesla. Citlivka.
„A?“
„A nic nenašli.“ Bolest polevovala, už jsem se zase mohla narovnat. Chtěla jsem si potáhnout s cigarety, ale zjistila jsem, že mezi prsty nic nemám. Zmateně jsem se rozhlédla po zemi. Aha, jasně, vypadla mi z ruky a teď se pomalu rozmáčela na dešti.
„Takže ti nic není?“ nechápal Spike. Taky jsem to nechápala. Prošla jsem rozbory krve, rentgeny, CT, EEG, neurologickým vyšetřením, udělali mi lumbální punkci, ale nenašli nic.
„Tvrděj, že je to psychosomatická bolest,“ zamumlala jsem poraženě. Spike při přemýšlení nakrabatil čelo.
„Jako...“ začal.
„Jako že jsem si vsugerovala, že mi něco je. Prej mi nic není.“ Odmlčela jsem se. Nesnášela jsem ty doktory a jejich shovívavé pohledy a to jejich Slečno Prescottová, vaše výsledky neukázaly... „Chtějí mi dát prášky na hlavu, Spikeu. A mám chodit ke cvokaři. Prý jsem blázen.“
Asi jsem to neměla přiznávat. Spike vyděšeně rozevřel oči. Teď vypadal jako potetovaný štěně. Jenže já to ze sebe potřebovala dostat. Potřebovala jsem to říct nahlas. A neměla jsem komu.
„Ty vole,“ hlesl pak. Přkývla jsem. Promnul si dlaní obličej; na hřbetě ruky mu končil zlatý koi kapr, kterého jsem mu tam dělala v prosinci. Dostal ho ode mě k Vánocům.
„Zoe,“ vzdychnul utrápeně. Už se na mě nepodíval, oči sklopené k zemi. Došlo mi, že je zle. „Podívej, ty víš, jak tě mám rád. A jak tě maj rádi lidi. Děláš skvělou práci, jezděj sem za tebou lidi až z Kanady! Ale tohle nejde. Za poslední tejden jsem řešil tři stížnosti. Dvakrát jsi podělala obrázek a teď tenhle blbec, co utrpěl fyzickou a psychickou újmu, nebo jak to říkal.“
„Ale no tak. Ten tribal ornament jsem nepodělala, jen jsem ho pak musela vystínovat o tři milimetry víc,“ bránila jsem se. Marně.
„Řekl mi, že když se postarám o to, abys tu už nepracovala, nezažaluje mě,“ zamumlal potichu. Pak rozhodil rukama: „Nemůžu si dovolit právníka! A co když to tu budou vážně chtít zavřít? Co budu dělat?“
Chvilku jsem na něj zírala s otevřenou pusou. Vážně mě vyhazuje?
„A co budu dělat já?“ vyhrkla jsem. „Víš, kolik peněz jsem teď dala za ty debilní doktory, co nic nezjistili? Víš kolik? Nemůžu bejt bez práce, Spiku! Já ji potřebuju!“
„Řekni rodičům, Zoe.“ Podpásovka jako prase. Jako by nevěděl, jaký máme vztah. Jako by se o těch loňských Vánocích neválel smíchy po stole, když zjistil, že jsem od matky dostala poukázku na laserové odstranění všech mých tetování a od otce nabídku práce u něj ve firmě.
„Jdi do prdele,“ zamračila jsem se na něj. Pokrčil rameny:
„Ale no tak. Zkoušejí to pořád. Oni tě mají rádi.“
„Co to je?“ rozhodila jsem rukama. „Seš teď odborník na mezilidský vztahy?“
V tu chvíli mě bolet znovu ochromila. Musela jsem si dřepnout a schoulit se do klubíčka, nebyla jsem si jistá, jestli neomdlím. Panebože, proč se mi to děje?! Já přece nejsem blázen!
„Zoe, promiň. Sbal si věci. Až budeš zdravá, s radostí tě vezmu zpátky, ale tohle prostě nejde. Neber to jako vyhazov, spíš jako zdravotní volno.“ Poplácal mě po rameni, jeho nejvyšší projev citu, a odešel dovnitř.
Skrz bubnování deště na stříšku ke mně doléhaly zvuky dopravy z ulice před salónem. Zcela nedrsňácky jsem začala brečet. Když bolest povolila, postavila jsem se a udělala krok stranou. Mokrou tvář budu moct svést na déšť.
Když jsem se vedle zastávky pokoušela ve dvou rukách udržet najednou deštník, krabici s osobními věcmi ze salónu, cigaretu a zapalovač, měla jsem chuť vzteky ječet. Nešlo to. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli neuvidím nějakého kuřáka, kterého bych mohla poprosit o pomoc, ale měla jsem smůlu.
„Já už se na to ale fakt vyseru!“ oznámila jsem víku krabice a pustila ji na zem. Bylo mi jedno, že bude zespodu mokrá, ať se třeba rozmočí, mně už je všechno jedno. Zapálila jsem si a s prvním nádechem jsem měla pocit, že jsem se vážně trochu uvolnila. Vlastně se tomu ani nedalo říkat zlozvyk, když mi to pomáhalo, ne? Nohou jsem pošoupla krabici blíž k sobě, aby byla celá pod deštníkem. Měla jsem tam jen hrnek na kafe, kafe, čaje, zásoby čokolád, krém na ruce a pár blbinek, které jsem od někoho dostala. Pro svoje šablony, návrhy a nářadíčko s barvami si dojedu až nebude pršet. Znovu jsem dostala na Spikea vztek. A zároveň jsem ho chápala. Už jsem vychladla a bylo mi jasné, že takhle jsem fakt pracovat nemohla. Zafuněla jsem a zvedla hlavu.
Na chodníku přes silnici stál zase ten chlap.
Tohle už nemohla být náhoda.
Všimla jsem si ho poprvé den předtím, než jsem šla do nemocnice. Stál proti salónu a vypadal, že na někoho nebo něco čeká. Vysoký, oblečený v ošoupaných džínách a hnědé bundě, na nohách obyčejné farmářky. Každý jiný by v tom oblečení byl jako šedá myš a byl by snadno přehlédnutelný, jenže tenhle vypadal, jako by si právě odskočil z reklamy na Marlboro. Chyběl mu jen kobouk. Byl vysoký, světlé vlasy měl chvíli nestříhané, takže mu podél nádherně symetrického obličeje s několikadenním strništěm dosahovaly až pod uši. Kdyby měl na sobě značkové hadry nebo oblek, byla bych si jistá, že strávil hodiny před zrcadlem, aby dosáhl toho ležérního vzhledu. Jenže s příhlédnutím k tomu oblečení to zřejmě vážně prostě neřešil. Tenkrát jsem si říkala, že je škoda, že už nejsem na škole. Přemluvila bych ho k tomu, aby přišel a nechal se od nás portrétovat; vypadal, že by mu ty peníze, které škola dávala našim modelům, docela bodly. Ale možná jsem si ho jen chtěla prohlédnout zblízka.
Znovu jsem ho zahlídla den po návratu z těch vyšetření, cestou do práce. Bylo to kousek od Skeletonu, tak jsem to neřešila a řekla si, že to byla náhoda a že nejspíš bydlí nebo pracuje někde poblíž.
Ale dneska to bylo potřetí, navíc dopoledne. Neměl by být v práci? Co tu dělá?
Proč na mě zírá?
Zamračila jsem se. Nechci být paranoidní, to by byl jasný důkaz toho, že jsem cvok. Rozhodla jsem se, že za ním zajdu a zeptám se ho, co chce. Típla jsem cigaretu o koš, sehnula jsem se ke krabici a narovnala se, připravená vykročit. Dívala jsem se přímo na něj.
A pak na jeho straně ulice projel autobus. Jen projel, nezastavil. A když přejel pryč, ten chlap už tam nebyl.
Hrklo ve mně a rychle jsem se rozhlédla na obě strany. Neviděla jsem ho nikde. Nemohl přece jen tak zmizet? Musel zapadnout do některého vchodu nebo obchodu, asi si všiml, že o něm vím. Jo, tohle bude ono. Je to jen nějakej cvok a lekl se mě. Nezmizel, jen se někam schoval.
Protože jinak jsem fakt cvok.
Vzbudila jsem se a venku byla tma. Musela jsem prospat celé odpoledne a nejspíš i kus večera. Byla jsem celá rozlámaná a otupělá, ale dobré bylo, že když jsem spala, hlava nebolela. Asi je mi souzeno prospat zbytek života. Došla jsem si na záchod a hladově se vrhla na lednici. Džus jsem pila přímo z krabice a poslepu šátrala v mrazáku po porci rýže s nějakou masovou směsí. Kde bych byla bez mražených hotovek? Hodila jsem jídlo do mikrovlnky a do konvice dala vodu na kafe. Dneska v noci už těžko usnu, tak se mrknu na to plátno, co mi stojí u postele a už aspoň tři týdny jsem na něj nesáhla.
Došla jsem k oknu, abych se podívala jestli venku pořád prší. Nepršelo. Ten kousek nebe, které jsem měla šanci ze svého bytu zahlédnout, byl skoro bez mraků. Když jsem se otáčela zpátky do místnosti, něco mě donutilo se zarazit. Něco jsem zahlédla, jen jsem si neuvědomovala, co to bylo. Jen koutkem oka, něco...velkého?
Rychle jsem se podívala z okna na ulici. Vypadala normálně. Úplně normálně. Zaparkovaná auta, stromy, protější blok domů. Zavrtěla jsem hlavou. Hrabe mi. Fakt mi hrabe. Do prdele.
A pak se to objevilo znovu, úplně na kraji ulice vlevo. Zahlédla jsem, jak to mizí za rohem. Bylo to velké, tmavé a... chlupaté?
Rozbušilo se mi srdce. Snažila jsem se nepropadat panice, ale moc se mi to nedařilo. Takže jsem fakt magor! Otevřela jsem okno, sáhla po cigaretách a třesoucíma se rukama se snažila si jednu z nich zapálit. Právě se mi zdálo, že jsem viděla uprostřed města něco, co vypadalo jako nějakej podělanej yetti. Nebo spíš jako... něco velkého, černého a chlupatého od ramen dolů. Do prdele.
Nestihla jsem si zapálit. Tentokrát byl poryv bolesti tak prudký, že jsem nejspíš i zařvala. A pak jsem šla k zemi, věděla jsem, že omdlívám. Zatmívalo se mi před očima.
Než jsem se svalila na podlahu, byla jsem si jistá, že jsem na chodníku přímo před mýma oknama uviděla toho blonďatýho chlapa, co mě pořád pronásledoval.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
29) Ajjinka (19.01.2012 19:32)
Já prostě miluju ten začátek... A přesně si pamatuju, jak strašně se mi to líbilo, když jsem ten úsek četla poprvý. Byl to jen nějakej upír a drak, ale ta jejich "hra" je prostě... 
Já už nevím, jak tě popohnat k tomu, abys tuhle povídku odendala z ledu 
Patnáct měsíců je hodně dlouhá doba, ale já věřím, že zdaleka nejsem jediná, kdo by pokračování ocenil 
Minimálně tu je ještě ta Podlá, Zvrhlá a Neuvěřitelně milá - holky, co pořád drží při mně! 
Kačí, sím, sím Víš, že se spokojím s málem - jedna kapitola za čtvrtletí, nu? To není moc, ne? (Ájjino, mlč, nebudeš psát nic o tom, že by měla zpětně dodat pět dalších kapitol a minimálně další tři jako bolestný! Musíš na to zlehka!)
Já budu doufat
28) Popoles (08.11.2010 11:14)
Ježkovy voči to je zase bombáááá.
Nebí kudá ty na to chodíš hm?
Já chci taky takovou nepřebernou haldu nápadů a hlavně schopnost to sešroubovat do naprosto úžasný povídky.
Letím dááál
27) Alorenie (02.11.2010 21:28)
wow! Proč jsem to našla až teď? Zatím je to naprosto skvělé! Jdu číst dál. Jsi geniální! 
26) SarkaS (01.11.2010 10:13)
Tak jo, ted jsem vazne desne napnuta, protoze jsem zvedava jak si poradis s draky. Na ty jsem vysazena uz od malinka a cokoliv horsiho nez dokonalost tezce snasim... Vsechno co jsi doted napsala bylo skvele, ale ja si presto nedokazu predstavit jak to hle vymyslis. Ver ze se na to strasne tesim, protoze jestli se ti to povede tak to bude uchvatne dilo 
25) Linfe (01.11.2010 08:44)
Ahoj Neb, tak já koukám jako puk na tu tvou novou povídku. A ještě víc koukám....magie, draci a upíři...??? WOW, to zavání nějakým fantasy a to je můj nejoblíbenější žánr. Tak děkuju za krásný úvod a těším se na pokračování (které už mám přečtené, takže vím o čem mluvím 
)
24) Bye (31.10.2010 21:35)
Nebrasko, je mi ctí konečně poznat tu slavnou Zoe. Tajemná mrška o který se mluví, ale kterou nikdo neviděl.
A kua. Je to holka od rány, a navrch se kolem ní začínaj stahovat zajímavý týpci!!!
Takže to máme... jeden upír, jeden drak a jeden... Yetti?!
Co se z tohohle vyklube???
Jak tě znám, tak hitovka 
23) Quappa (31.10.2010 20:30)
Je toto vôbec možné? Nebraska je späť, ešte som sa nestihla spamätať z Michaela a Paige a už je tu Zoe.
Nebraska začínam si uvedomovať, že tvoje poviedky SÚ PRESNE MOJA ZNAČKA HEROÍNU.
Ja som nemierne šťastná že si neni zavretá niekde v izbičke a netvoríš niečo len pre nejaké vydavateľstvo, ale že si tu s nami a dopraješ nám kúsok tvojej genialnej tvorby.
22) sfinga (31.10.2010 20:04)
Nejdřív jsem chtěla začít remcat, kde že je Maddie a pak jen pokrčila rameny a pustila se do fungl nové povídky.
Dobře jsem udělala, Zoe bude dílo, co? A do toho Magie 
Nojo, když nebude Maddie, bude aspoň magie ( škoda, že v angličtině se to nerýmuj e
)
21) eMuska (31.10.2010 18:30)
Vaaaau! To je prenádherné! Tak fantastické! Som zvedavá na pokráčko, poviedky od teba sú proste bombové!
20) Silvaren (31.10.2010 18:07)
Nebrasko, máš můj obdiv, že jen co dokončíš jednu povídku, vrháš se na další. Jsem strašně ráda, že jsi se tak krásně "rozepsala", jen houšť. Hned od začátku taková smršť! Prolog mě hodně zmátl a ledaco je mi nejasné, ale přesně takhle to miluju, přesně takhle děláš ze svých čtenářů závisláky. A za blonďáka máš máš ode mě obrovské (bez)významné plus. (Kromě Carlisla si těch kluků blonďatejch člověk moc neužije). Doufám, že nás nenecháš zmatené dlouho a obdaříš nás pokráčkem.
19) Anna43474 (31.10.2010 17:29)
Tyjo. Tyjo. Týýýjo!!! Zoe... to jméno je mi povědomé. Že by...??? 
Další skvělá povídka, to jsem si prostě nemohla nechat ujít (Akorát mě trochu mate ten začátek... 
)
A i když to říkám pořád - moc se těším na další díl. 
TKSATVO 
16) Lioness (31.10.2010 16:40)
Tak tohle je... ... BOMBA! Potřebuješ něco víc? Chceš slyšet tu spoustu přídavných jmen, co mi koluje v hlavě a obsahuje slova jako vzrušující, navnazující, úžasný, famózní nebo dokonalý? Myslím, že jiné komentář jich už určitě užily.
To pomezí mezi fantazií a skutečností je skvělé. Nevím, jaká složka bude převažovat a upřímně se na to těším.
Zoe vypadá jako dost ostrá děvčice. 
Už když jsem uviděla to jméno a slovo drak... ách. Myška! Mohla bys mi prosím prozradit kapitolu, kde o ní píšeš?
Také by mě dosti zajímala Zoeina minulost. Asi bude nepodstatná, ale stejnak... A stejně jako Nenci bych chtěla vědět, co je na tom plátně!
A kdy bude další kapitola?
15) Ivanka (31.10.2010 13:12)
Tak tohle je zase něco úplně jinýho. Jak to děláš? Cokoliv ty napíšeš je úžasné, ať je to romantika nebo tajemno! Tohle bych chtěla někdy dokázat.
Vypadá to zajímavě, copak se asi s naší hlavní hrdinkou děje? A kdo je ten upír a drak, co jsme je na začátku potkali. Proč ji pronásleduje tajemný a podle popisu velmi hezký chlap?
A to je to teprve první kapitola!
14) Nebraska (31.10.2010 13:01)
Nenci, bingo Ale zůstala jen ta postava a jméno, nic víc 
A děkuji a za případné závoslosti se omlouvám, nechám si na čelo napsat (vytetovat? ) nějaké varování
13) Nenci (31.10.2010 12:53)
Na začátku mi prolítlo hlavou:
Na rameni draka - Nebraska - Zoe - Minnie.
Jestli se pletu, tak mě oprav, ale mě v hlavě prostě problikl hotel...
Začátek samozřejmě krásný, a drakem sis u mě velice šplhla (drakofilka 1. stupně).
Zoe má *zásek* ... měla krásné zaměstnání, být tatérem je tak kreativní činnost! A já upřímně jsem zvědavá, co bude na tom plátně, i když je to zřejmě úplně nepodstatné
12) sakraprace (31.10.2010 12:41)
A jéjé, další závislovka. Moc ráda se nechám zatáhnout do nového příběhu, ale co Mad??????? Budeš pokračovat, že jo?????
11) yasmini (31.10.2010 12:30)
Ty nás vždycky nalákáš, a my jen zoufale čekáme na další díl. Těším se co bude dál...
S Y
30) Silvaren (10.04.2012 10:40)
Tak já si to dám ještě jednou, ju? Nějak jsem to za ten rok a půl zapomněla.
