Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

13.02.2012 [21:45], Nebraska, ze série Nebruč, plyšáku!, komentováno 36×, zobrazeno 1104×

Emily

 

Ze snu plného horké pokožky a zběsilého tlukotu srdce mě vzbudilo zvonění telefonu. Ne mobilu, ale hotelové pevné linky. Natáhla jsem ruku k nočnímu stolku a byla připravená pokojovou službu poslat do háje, protože z postele se mi rozhodně nechtělo. Ne teď, když jsem ještě byla úplně mimo. Vstanu jedině v případě, že hoří a je nutné evakuovat hotel!

O pár vteřin později jsem věděla, že evakuace nebude, vstanu, a nesnáším jednoho ze svých rodičů.

„Nechci letět už dneska!“ odsekla jsem trucovitě, když mi táta nadšeně ohlásil, že čirou náhodou poletí za tři hodiny okolo a nabere mě, abych se nemusela mačkat s tisíci dalších lidí, kteří se chystají domů na svátky. Čirou náhodou letí kolem New Yorku? Myslí si o mně, že jsem úplně pitomá?

Dozvěděla jsem se, že bude bezpečnější, pokud poletím s ním. Navíc tím uvolním místo nějakému běžnému občanovi, který se díky mně dostane domů k rodině a bude šťastný.

„Nezkoušej na mě tyhle řeči, tati. Nejsem tvůj volič!“ Samozřejmě, volila jsem ho, ale za některé výroky, které mu připravili jeho poradci, jsem se mu nepokrytě smála.

„Myslím to naprosto upřímně. A navíc budu klidnější, pokud poletíš se mnou. Víš dobře, že letět mým speciálem je bezpečnější, protože se dovnitř nedostane nikdo nepovolaný.“

„Já si naopak myslím, že bych měla letět běžným linkovým spojem. Rozhodně je pravděpodobnější, že se někdo pokusí sundat tvoje letadlo, než aby si hledali mě v seznamech pasažérů. A mamka bude určitě radši, když přežije aspoň jeden z nás.“

V telefonu bylo na chvíli ticho. Pak nasadil rodičovský tón a řekl:

„Nikdy jsem nepochopil, po kom jsi zdědila tak pokřivený smysl pro humor.“

„Mluvila jsem naprosto vážně,“ povzdechla jsem si. A věděla jsem, že jsem prohrála. Jakmile nasadil rodičovský tón, nedalo se s ním diskutovat. Nedalo se ani smlouvat. Naposledy ho použil, když mi přidělil Henryho. A teď mi ten samý styl projevu pokazí veškeré plány!

Nechtěla jsem letět do Denveru takhle brzo. Ne po včerejším večeru, který konečně přinesl nějaké výsledky, byť minimální. Odjet na skoro tři týdny se mi teď prostě nehodilo. A nechtělo. Jasně, těšila jsem se, až uvidím mámu a kluky... a jo, i tátu, ale všechno to bylo nějak špatně načasované.

Což si Henry nemyslel.

Budiž mu k dobru, že dokázal zachovat tu svou masku a klidně mi tím svým dunivým hlasem oznámil, že bude za deset minut připravený k odjezdu, a abychom se dostali na letiště v ranní špičce včas, bylo by vhodné, abych zkusila být co nejrychleji sbalená. A jestli prý chci pomoct.

Měla jsem chuť mu nakopat ten jeho svalnatej zadek. A taky se mi chtělo trochu kvílet. Připadala jsem si stejně, jako když jsem před mnoha lety odjížděla z naprosto skvělého tábora a věděla jsem, že ty super kámošky uvidím zase až za rok. Jenže tentokrát bylo nutkání někam se schovat a počkat, až odjedou beze mě mnohem silnější. A navíc jsem si nebyla jistá, jestli to v dlouhodobém horizontu nedopadne stejně pitomě; na další tábor River Falls jsem se už nikdy nedostala, protože na podzim zvolili tátu a další léto už nebylo bezpečné mě na několik týdnů spustit z očí. Co když teď zase někdo přijde s přesvědčením, že bude lepší mě zamknout doma a nikam nepouštět?

Mozek mi nejspíš pracoval ještě rychleji než při závěrečných testech ve škole: jakmile jsem uviděla, že Henry sedí na gauči a mobil má položený vedle sebe, vrhla jsem se k němu a nacpala mu do náruče dvě tašky. Na moment vypadal skoro vyděšeně, a když jsem mu řekla, že bych potřebovala, aby je hned teď odnesl do auta, viditelně se mu ulevilo. Snažila jsem se nedat najevo, jak mi tyhle jeho divné obličeje vadí, a raději jsem ani nepřemýšlela o tom, co se mu musí honit hlavou. Důležité bylo, že jeho telefon zůstal na místě.

„Jak je možný, že ho nenapadlo mi dát svoje číslo?“ brblala jsem polohlasně, zatímco jsem se zbrkle snažila odemknout klávesnici a pak zavolat sama sobě. „Co kdybych se mu někde ztratila a potřebovala ho najít? Na co myslel?“ Z mé ložnice se ozvalo zvonění. Rychle jsem hovor utnula, položila telefon na přibližně stejné místo a zmizela.

Při ukládání nové kontaktu Plyšák se mi trochu třásly prsty.

 

Henry

Bylo to naprosto dokonalý řešení týhle situace. Možná tatíkovi začala v hlavě blikat nějaká kontrolka, tak se rozhodl si ji radši vyzvednout a rychle ji odlifrovat domů. Super nápad. Budu mít dřív volno, nebudu muset vymýšlet, jak se vypořádat s tím pitomým pnutím. Podařil se plán, ne? Zbavit se jí. Bezva.

A těch ostatních podělanejch myšlenek si nebudu všímat.

Cestou na letiště Teterboro do Jersey bylo v autě naprostý ticho. Nevěděl jsem, co říct. Mohlo by ze mě vypadnout něco nevhodnýho, takže jsem mlčel. Ona už se nejspíš viděla doma; proletí se soukromým tryskáčem a za chvilku už bude u maminky. Dobrodružství v New Yorku bude možná dobrá historka pro kámošky.

„Chcete kafe?“ zeptal jsem se, když jsme na letišti čekali, až se senátorovo letadlo objeví na radaru kontrolní věže. Zavrtěla hlavou a dál si četla. „Vodu?“ navrhl jsem. Tentokrát odmítavě zahučela. „Něco odporně zdravýho?“ Rozhlédl jsem se po malé čekárně, kde byly jen jídelní automaty. Nebyl jsem si jistý, jestli bych z nich vyhrabal něco sójového; čokoláda ale nemůže nikomu ublížit, ne? Když jsem se podíval zpátky na ni, vypadala překvapeně.

„To bylo vtipný,“ řekla, ale znělo to spíš jako otázka. Pokrčil jsem rameny. Chvíli mě pozorovala, a přesně v momentě, kdy se nadechla a chtěla něco říct, se z malého reproduktoru ozvalo hlášení, že letadlo je na radaru a navádějí ho na přistání. Sklopila oči, pečlivě si dala do knížky záložku a zavřela ji.

Netušil jsem, kam zmizela ta útočná, skoro dotěrná ženská, před kterou se nedalo nikam uniknout. Teď tu seděla holka z toho prvního dne; malá, drobná, tichá. Kdybych si odkašlal, vyděsilo by ji to.

Pak to šlo všechno rychle. Letadlo dorolovalo tak blízko, jak to jen šlo, a než jsem stihl popadnout její tašky a vyvést ji ven, z letadla se vyklopily schůdky a senátor jen v kalhotách a košili se svetrem vylezl v doprovodu jednoho ze svých bodyguardů ven. Nedržel se zpátky, hned roztáhl ruce a Emily se nechala obejmout. Tatínkova holčička. Přesně takový pocit jsem z ní měl na začátku, a byl správný. To všechno potom byla jen hra na velkou holku. Napadlo mě, co by udělala, kdybych se nedržel zpátky a vážně po ní skočil. Možná jsem teď mohl mít na krku obvinění ze znásilnění.

Nebo taky plácám kraviny.

Než jsem se nadál, byly její věci uvnitř. Senátor ke mně natáhl pravici, a zatímco mi pumpoval rukou, děkoval za skvělou práci. Jen jsem čekal, kdy na mě vybalí něco o volbách – jako bych se o jakékoliv někdy zajímal – ale ukázalo se, že tu byl fakt jen za otce, ne za politika. Toho jsem si cenil.

Emily zamumlala, že mi přeje veselé Vánoce.

A byla pryč.

V kanceláři byli jen Kevin a pes.

„Nech mě,“ doporučil jsem Angusovi a pro zdůraznění na něj zahrozil prstem. Začal vrtět ocasem ještě razantněji, a jen jsem si sedl na křeslo, měl jsem jeho uslintanou hubu na stehně. „Není hluchej?“

„Ne. Jen rozmazlenej. Sežral mi boty. Chce se venčit třeba ve čtyři ráno, a když s ním vylezu ven, je nasranej, že je zima, a chce zase dovnitř! Spí mi na gauči, ale jen proto, že jsem si vybojoval postel. Zkus takový tele sundat, když usne. Váří nejmíň metrák.“

Tmavě hnědé oči mě sledovaly a pes vypadal pobaveně. Poplácal jsem ho po hlavě a on zafuněl.

„Hele!“ vyjekl Kevin úplně jiným hlasem. Podíval jsem se na něj a došlo mi, že něco je špatně. Takový nadšení jsem u něj neviděl... nikdy.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Tohle smrdělo. Možná jsem tupej, ale nejsem debil.

„Ale počkej, vůbec nevíš, co ti chci říct,“ nedal se a naklonil se blíž.
„Stejně ne.“

„Henry, chlape, no tak! Máš volno! Nemáš co dělat, je mrtvo, žádný kšefty! Ten pes tě má rád!“

Aha!

„Zapomeň na to.“ Tentokrát jsem zapíchl ukazovák do vzduchu jeho směrem. „Ty ho máš na starosti. Nehodíš mi ho na krk. Jestli to zkusíš, hned jim volám. A věř mi, oni vědí, že je nebezpečný nechat se mnou to zvíře o samotě!“

Ušklíbl se: „Na koho to zkoušíš, magore? Myslíš, že ti budu věřit, že žereš psy? Já tě znám, Henry, takže klídek.“

Chvíli probíhal spontánní souboj upřených pohledů; vyhrál jsem, i když to znamenalo nechat si od Anguse oblízat vnitřní stranu předloktí. Ten pes byl úchyl.

„Jdi do hajzlu,“ doporučil mi nakonec Palbot.

„Stejně by se mi nevešel do bytu,“ pokrčil jsem rameny.

„Kecy.“ Podrbal se na bradě, strniště zašustilo. „Nepůjdem na pivo? Pes to chvíli doma sám vydrží. Když mu dám tu podělanou pískací hračku.“

„Dneska nemůžu.“ Byl i další důvod, proč se mi Emilyin brzký odlet hodil. Venku už byla kurevská zima.

„Ale no tak,“ zaskučel.

„Zítra,“ skočil jsem mu do dotčeného monologu o tom, jak na něj všichni serou. „Zítra klidně na celej den. Ožrat se, pobavit se, jsem pro. Dneska fakt něco mám.“

„No jasně!“ uchechtl se. „Chápu, už mi to došlo, něco máš.“ Poslední slova zdůraznil tak, že prsty ve vzduchu naznačil uvozovky. „Spíš někoho, ne? Já jsem taky vždycky hrozně nadrbanej, když musím být na čtyřiadvacítkách.“

Nechal jsem ho při tom. Zašli jsme si na oběd do restaurace na rohu, kde už byli na psa zvyklí a nevadilo jim překračovat ho, pak jsme se domluvili, kde se zítra potkáme, a chvíli po jedné už jsem mířil do jednoho textilního velkoobchodu. Nebylo to žádný značkový zboží, ale to bylo úplně ukradený. Důležitý bylo, aby toho bylo hodně a ve všech velikostech.

„Vás tu vždycky rád vidím,“ culil se na mě majitel. „Nechtěl byste jezdit častěji?“

Zamumlal jsem, že takhle to stačí. Jedna z prodavaček se přišla zeptat na barvy souprav čepice-šála-rukavice. Bylo to úplně putna, tak jsem jí řekl, ať to namíchá. Zaplnil jsem kufr i zadní sedadla. Příště si budu muset půjčit dodávku.

V lékárně jsem nakoupil taky klasickou sestavu: léky proti horečce, bolesti, kašli, bolesti v krku, průjmu. Obvazy, náplasti, antiseptické masti, volně prodejný prášky na alergii, vitamíny. Spoustu kondomů. Lékárnice se na mě mračila čím dál víc, ale žádný z těch prášků nebyl nijak závadný, takže nemohla říct ani ň.

V drive-in nejbližšího fastfoodu hromadu burgerů. Kvůli těm jsem se cítil na nic – moc teplý to není, navíc to ani nezasytí, ale zatím jsem nepřišel na to, jak jinak tam dostat aspoň nějaký jídlo.

Jako pokaždý, když jsem projížděl známýma ulicema, i teď jsem měl sevřený břicho. Tolik let, a stejně to člověka zdeptá, jen tam vkročí. Nejhorší bylo, že to vypadalo pořád stejně. Nic se neměnilo. Přes dvacet let to v těch místech fungovalo stejně – a za dalších dvacet let to bude zase to samý, protože na nich nikomu nezáleží.

Zastavil jsem na obvyklém místě, hodně stranou od běžnýho pouličního ruchu. Neměl jsem náladu se dohadovat se sráčema, nechtěl jsem se bát o auto. Už bylo šero. Ve dvou sudech hořely odpadky, ale nebylo nikoho vidět. Vyndal jsem papírové tašky s jídlem a položil je na kapotu.

„Žádný strkání, jasný? Nechci vidět, že se rvete. A jestli bude někdo předbíhat, dostane svítivě růžový oblečení.“

Koutkem oka jsem zahlédl pohyb. Někde ve stínu se ozvalo zakašlání.

Jako první se ozvala ta malá, jako vždycky.

„Kdes byl?“

„Měl jsem nonstop směny. Neměl jsem se sem jak dostat.“ Leda bych vzal Emily s sebou, a to nebyl dobrej nápad. Vytáhl jsem z tašky jeden hamburger a podal jí ho. Měla úplně ledovou ruku.

„Jayjay říkal, že nepřijedeš.“ Nedokázal jsem určit, kdo to řekl. Někdo z těch menších kluků. Možná někdo úplně cizí. Pořád se objevovali noví... a mizeli staří.

„Jayjay má hubu plnou keců, ale neví nic,“ ušklíbl jsem se. Něco se změnilo, otřepali se, zvykli si na mě – najednou jich kolem byla spousta. První taška rozdaná, druhá načatá. Měl jsem toho vzít víc.

„Jste všichni v pohodě?“ zeptal jsem se a snažil se znít ledabyle.

„Krysák zmizel,“ řekl ten vychrtlej zrzek. „Nic si s sebou nevzal a vypařil se. A Kris má něco s nohou. Není to zlomený, ale postavit se na to nemůže.“

„Vemte ji na kliniku,“ řekl jsem vážně. „Ať v tý zimě nepřijde o nohu.“

„Dusty to koupil.“ Jayjay, něco jako hlava smečky, se přicoural, ale jeho pokus vypadat, jako že je mu všechno jedno mu moc nevyšel. Podal jsem mu dva vlahé balíčky. „Čórnul jednomu zmrdovi celodenní tržbu. A zmrd ho za dva dny našel. Nevím, kdo mu dal tipa.“

Mlčel jsem. Nebylo co říct. Na soustrast se tady nehrálo.

„Doufám, že tam máš něco, v čem nebudu vypadat jako debil,“ šťouchla mě ta malá do ruky.

„A něco proti blechám, Zubatka jich má plný vlasy!“

„Jdi do prdele, blbečku!“

Otevřel jsem kufr a začal s vyvoláváním: jeden svetr pro mrňouse, jedny kalhoty pro středně většího prevíta, balík teplých ponožek pro ladnou nožku dámy... Bavili se. Měnili mezi sebou, dohadovali se, ale všechno probíhalo v klidu. Předváděli se v nových hadrech a smáli se těm, kteří měli ránu. Na chvíli to byla parta uchechtaných děcek. Jenom na chvíli.

Podal jsem tašky z lékárny Jayjayovi.

„Nešmelit, rozumíš? Je to pro vás,“ varoval jsem ho. Když se zeptal, jestli jsou tam i kondomy, byl rudej určitě až na zadku. „Můj mobil máte?“ Hromadně kývali.

Ale stejně nikdy nezavolali.

Večer jsem seděl na gauči v tichém bytě a jako vždycky po návštěvě těch děcek mi bylo prostě blbě. Nepomáhalo to zapít. Nepomáhalo zajít do strip-baru a podívat se na pěkný vnady. Většinou to nešlo ani zaspat. Hnusná, dlouhotrvající pachuť na patře.

Otevřel jsem tu knížku, co mi dala. Prolistoval jsem těch pár nedůležitých stránek, až jsem se dostal k první kapitole.

„Dvacátého sedmého led-na byl už Ma... Mal-colm Ain... Kurva, jak se tohle čte? Ain-slie v pů-li ces... cesty k vý-cho-du.“

Vypadalo to, že čtení tu pachuť trochu zjemňovalo.

 

Emily

 

„Mami! Evan mi zabral koupelnu!“

„Není to jen tvoje koupelna!“

„Buď zticha a okamžitě vypadni! Tohle je moje koupelna!“ Měla jsem ho plný zuby.

„Odjela jsi? Odjela! Teď je to moje koupelna!“

„Mami!“

„Tak běž do koupelny ke klukům, zlato!“

„Tam to smrdí!“

„Panebože, kolik vám je, pitomečci?“

„Jdi se bodnout, magore!“

„Sklapni, mládě.“

„Jak to mluvíš se sestrou?“

„Ona si začala.“

„Miláčku? Kdy nám někdo vyměnil naše milé a vychované děti za tohle?“

„Fakt vtipný, tati.“

„Nevím. Ale jsou docela milí. Jen toho strašně moc sežerou.“

„No mami?!“

„Jdi z tý koupelny, slyšíš?“

Miluju svou rodinu.

.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »