Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

22.01.2012 [11:15], Ada, ze série Operace Boss, komentováno 6×, zobrazeno 213×

Připadala jsem si neskutečně hloupě. Opravdu jsem tak dětinská, že tu běhám od auta k autu a pomalu se plížím k Austinově domu? Jsem tajný agent, špion! Patří to k mé profesi, uklidňovala jsem se v duchu. Ježíši! Jestli mě Austin nachytá, tak mě pošle do psychiatrické léčebny. Vždyť tu stojím před jeho domem a právě se chystám zazvonit, aby mi dal můj hamburger. No je tohle normální? Proč si se mnou moje myšlenky tolik hrajou?! Nejdřív mi to přijde v pohodě a za chvíli si připadám jako blázen.

Počkat! Co? Tohle má být jeho dům?!

Otevřela jsem pusu dokořán a zírala na velký bílý domek s nádherně udržovanou zahradou. Měl vysoký kamenný plot, takže přes něj nebylo ani vidět, ale přes branku jsem ten čerstvě posekaný trávník viděla. Bože, on má i bazén?! Ne! To je kravina. Je tajný agent, vydělá stejně jako já a tohle si prostě nemůže dovolit.

Znovu jsem se podívala na papírek, který jsem si vzala od Judy. No je ta adresa. Zvedla jsem pohled a podívala se na štítek na zvonku. Stálo tam McGuir. To je jedno z Austinových krycích jmen.

To jako vážně?! Vždyť je pitomost, aby si mohl dovolit něco takového. Naštvaně jsem zvedla mobil a vytočila Judyino číslo. Zvedla to téměř okamžitě.

„Proč si ze mě děláš legraci?!“ zavrčela jsem dotčeně.

„O čem to mluvíš?“

„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Ta adresa, cos mi dala je blbá,“ soptila jsem. Ale dost možná to je i lepší, aspoň si o mě nebude Austin myslet, že jsem cvok a že potřebuje zákaz o přibližování se. Takhle jsem pro něho byla jen protivná přítěž.

„Ta adresa je správná!“ bránila se Judy. „Vím, že má obrovskej barák. Má dost bohatýho tatíka.“

„Fakt? Já o svým parťákovi nevím vůbec nic, jak tak koukám.“

„To nikdo. Každý si v téhle partě si brání soukromí, ne? A teď už musím, mám práci.“ Hned mi to položila.

Nechala jsem telefon sklouznout zpátky do kapsy a s hlubokým nadechnutím zazvonila. Nic se ale nedělo, zkusila jsem to znovu, ale stále nic.

No co?! Když už jsem tady, tak ať to má taky nějaký účel. Obešla jsem plot a z druhé strany, kde naštěstí nikdo nebyl, na něj vyšplhala. Nebylo to těžký. Opatrně jsem seskočila do trávy a zamířila k zadním dveřím. Má tu prosklenou stěnu, to se hodí. Dívala jsem se přes sklo dovnitř, ale nenašla jsem ani náznak toho, že by byl někdo doma.

Vloupávat se tam vážně nebudu. Asi opravdu není doma. I když je to divný. Proč si bral volno, když se nechce doma flákat?! Otočila jsme se zpátky a znovu přelezla kamennou zídku. Nasedla jsem do svého auta a vyjela směrem do našeho doupěte. Doufám, že bude aspoň nějaká práce a já nebudu muset celej den tvrdnout v kanclu a psát hlášení. Na to vážně nemám!

 

„Kde jsi byla?“ zavolal na mě Rafe od stolu, hned jak jsem vešla.

„Pořídit si snídani, když mi ji Austin nepřinesl,“ odpověděla jsem. Vlastně jsem ani nelhala. Bylo mi jasné, že to Rafe pochopí, jako že jsem si ji byla koupit, a ne že jsem jela přímo za Austinem, aby mi ji dal. Jsem prostě neskutečná, já vím. Až teď mi to přišlo jako naprosto dětinská pitomost, že jsem se mu málem vkradla do domu, aby mi dal snídani. Já jsem vážně šílená!

„Zítra budeme mít napilno,“ oznámil mi.

„Práce? Jupí!“

„Moc nejásej, pro některé z nás to nebude moc příjemné.“

Zamračila jsem se. Už zase?! „To si budu muset zase vzít podpatky?“

Rafe se lehce uchechtl, ale hned znovu zvážněl. „Ne, Judy půjde do akce a je vyklepaná jako ratlík.“

„Cože?“ vyjekla jsem. Judy?! Bože to ne! Ona není trénovaná jako agent. Vždyť je stále jenom zavřená ve své IT kanceláři nebo dodávce. Nemůže do akce! Ani jsem si neuvědomila, že jsem tohle všechno řekla nahlas, ale vzhledem k tomu, že mi Rafe odpověděl, tak ano.

„Věř mi, nikdo z nás z toho není nadšenej. Ale nemáme jinou možnost. Týká se to opět našeho případu: Lewis Evans.“

„Lewis?“ zpozorněla jsem. „Co máme?“

„Díky jednomu hodně spolehlivému zdroji víme, že sem má zítra dorazit trénovaný zabiják. Lewis plánuje nějakou další akci a tentokrát mu nesmí vyjít. Několik jednotek je o tom informovaných. LAPD a CIA toho jeho zabijáka dostanou na letišti. Na nás bude, abychom někoho propašovali k Lewisovi a předstírali, že je to jeho zabiják. Bude to ninja a bohužel žena. Nemůžeme požádat žádného vietnamce nebo číňana, kteří jsou u policie. Musíme sehnat ženu.“

„Ale proč Judy?! Chápu, že je to Asiatka a asi odpovídá profilu, ale chceš mi říct, že v celém Los Angeles není jiná policistka, která by to mohla sehrát?“

„Není,“ odporoval. „Pár by jich bylo v jiných městech, ale ty se sem dřív jak zítra večer nedostanou. Nemáme jinou možnost, než tam poslat Judy.“

Sedla jsem si na židli a složila hlavu do dlaní. Ještě to ani nezačalo a já už se o ni bojím. Nic se jí nestane, to přísahám!

„A kdo je ten spolehlivý zdroj?“ vyptávala jsem se dál, když jsem se trošku zklidnila.

Rafe našpulil rty a upřeně mě pozoroval. Tohle dělal vždycky, když něco nechtěl prozradit.

„Ale no tak!“ zavrčela jsem. „Jsme tým, ne? Proč mi neřekneš, kdo ti dal tenhle tip? Protože jestli je to blbost a Judy se kvůli tomu něco stane-“

„Nestane,“ zarazil mě. „Neřeknu ti, kdo je náš zdroj. Je to rozkaz od šéfa. Prostě se to nedozvíš, ale ujišťuju tě, že se mu dá vážně věřit.“

Nevěřícně jsem se na něho podívala. To máme věřit někomu, o kom vlastní vůbec nic nevíme? Já chci vědět, kdo to je! Ale ovládla jsem se dřív, než jsem začala ječet. Nemělo by to smysl, Rafe je vždycky naprosto neoblomný.

„Kde je Judy?“ zeptala jsem se místo toho.

„Vedle. Jimmy ji utěšuje a vše vysvětluje. Běž za nimi, aby ses dozvěděla plán. Jimm už o všem ví, tak tě bude informovat.“

Poslušně jsem se zvedla a rychle vklouzla do vedlejší kanceláře. Judy seděla na křesla, hlavu v dlaních a Jimmy ji hladil po zádech.

„Dobře, že jsi tu,“ zavolal hned, jak mě uviděl. Jenom očima a otevíráním úst mi naznačil, že Judy je na tom opravdu špatně.

„Tak jaký je plán?“ zeptala jsem se hned a posadila se vedle ní. Pevně jsem ji sevřela kolem ramen, takže se mohl Jimmy narovnat a pustit ji.

„No, setkání bude v jednom baru. Nemůžu říct, jestli tam přijde Lewis osobně, ale řekl bych, že ne. Ten chlap je až příliš opatrnej. Judy tam přijde, jakožto ten zabiják spolu se mnou a Rafem. Budeme hrát její společníky nebo bodyguardy.“

Přikývla jsem a povzbudivě se usmála na Judy. „Nebudeš tam sama. Bát se nemusíš. Oni z tebe nespustí oči!“

„Abby s Austinem taky ne!“ přidal se Jimmy.

Tázavě jsem se na něho podívala. Co tam budeme dělat my?

„Budeš servírka, je to malinký bar, takže tam žádný jiný personál nebude. Nesmíme vystavovat lidi zbytečnému nebezpečí. A Austin bude sedět u vedlejšího stolu. Bude namaskovanej, s dlouhýma vlasama a vousama.“

Při té představě jsem se musela zasmát. „Takže bude hrát opilce? Stálého štamgasta?“

„Přesně tak,“ přitakal Jimm. „Hele, já jdu za Rafem. Musím s ním ještě probrat podrobnosti. Zvládnete to tu?“

„Jasně,“ ujistila jsem ho a sledovala, jak za sebou zavřel dveře.

Judy konečně zvedla hlavu. Už nevypadala vystrašeně, ale stále nemohla uvěřit tomu, co se tu děje. „Já nejsem agent! Nemůžu se vydávat za někoho, kým nejsem. A ještě ke všemu za cvičenou vražedkyni, která musí být opravdu dobrá, když si najal sám Lewis Evans!“

„Já vím, ale ty to zvládneš. Jenom nesmíš být nervózní a tvářit se, že dokážeš zabíjet i pohledem. Budeš mít vedle sebe Rafea a Jimmyho. A já s Austinem tam budeme taky. Nic se ti nestane. Slibuju!“

„To já vím,“ souhlasila. „Věřím, že mě ochráníte, ale mám strach, že nebudu dostatečně věrohodná a ohrozím tak vaše krytí.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Tak toho se už vůbec neboj. My se o sebe umíme postarat. Buď naprosto uvolněná, tvař se sebejistě a máš to v kapse.“

Lehce se na mě usmála. Holt jsem dobrá v utěšování lidí.

„Víš kdo je ten Rafeův zdroj?“ zkusila jsem změnit téma. Judy většinou ví vždycky všechno.

„Nevím,“ odpověděla nezúčastněně a postavila se na nohy. „Co si mám vzít na sebe?“

„Jimmy ti něco najde, vždycky řeší kostýmy. Tipla bych to na nějaký černý kožený motorkářský top.“

„Dobře,“ odpověděla a vyšla ven. Nikde se nezastavila. Šla rovnou po schodech nahoru do své kanceláře. Ach jo, mě je jí tak strašně líto.

Vrátila jsem se k nám do kanclu. Kluci seděli vedle sebe u svých stolů a o něčem horlivě diskutovali. Neřešila jsem je a sedla si ke svému stolu naproti Jimmymu. Při pohledu na židli vedle sebe se mi okamžitě vyrojila jedna otázka.

„Austin tam bude?“

Rafe se na mě otočil. „Jo, bude hrát opilce. Ale to ti Jimm říkal, ne?“

„Říkal,“ připustila jsem. „Jen se ujišťuju. Vážně bych při takové akci byla nerada, kdybych neměla krytá záda.“

Oba povytáhli obočí, ale promluvil jen Rafe. „Myslel jsem, že si navzájem nevěříte.“

Uchechtla jsem se. „To je pravda, ale rozhodně je lepší doufat, že mi Austin kryje záda, než je nemít krytý vůbec.“

Jimmy chvíli přemýšlel, ale nakonec pokýval hlavou, že mám „asi“ pravdu. Potom se vrátil do debaty, kterou vedl s Rafem. Tentokrát jsem se zaposlouchala a zjistila, o čem mluví. Byl naštvaný a nadával. Chtěl vědět, kdo je ten tajný zdroj, kdo nám předal tuhle informaci. Chtěl se sám ujistit, že je to někdo komu můžeme věřit, aby byla Judy a my ostatní v bezpečí.

Ano! Aspoň mám nějakého zastánce. Ale nechtěla jsem se k nim přidat, protože ta hádka začínala být lehce drsná. Jestli začnou lítat talíře, budu si připadat jako ve filmu Mr & Mrs Smith. Což je jen tak mimochodem skvělej film.

„Nestačí ti moje slovo, že tomu dotyčnému věřit můžeš?!“ zavrčel najednou Rafe.

Jimmy okamžitě zmlknul. Rafeovi věřil, pracoval s ním už šest let a byli skvělý tým. Zavrtěl se na židli a zamumlal směrem k němu omluvu. Bylo jasné, že to takhle skončí. Rafeovi prostě věřili naprosto všichni. Nikdy nás nepodrazil a nedovolil by, aby se někomu z nás něco stalo.

Tím jsem lehce uklidnila i já. Co je na tom, že nevím, kdo to je? Rafe mu věří, takže to určitě bude v pořádku. Usmála jsem se a naklonila se nad papíry, co mi ležely na stole. Ach jo, jak já nesnáším psaní hlášení! A Austin tu není, tudíž ho musím napsat i za něho. Vážně díky, parťáku! Ty víš, kdy si vzít volno, co?! Nejenom, že mi nepřineseš snídani, ale ještě za tebe napíšu hlášení. Bezva, vážně bezva! Lepší ten den bejt ani nemůže!

Už ať jsem doma, kde si dám ten slíbenej hamburger a sprchu. A taky si musím natrénovat nošení tácu se skleničkami. Určitě mi to tam spadne a budu to já, kdo prozradí naše krytí. Bezva. Já nejsem servírka! Ale nemusím mít podpatky, tudíž by mě ani nenapadlo si stěžovat. Navíc, Judy je na tom tisíckrát hůř. Bylo by ode mě neskutečně sobecký, kdybych začala nadávat.

„Už píšeš?“ zeptal se mě pobaveně Jimmy.

Nedokázala jsem se udržet a ukázala jsem mu vtyčený prostředníček. Tím jsem ho ale jenom rozesmála. On prostě věděl, jak mě naštvat. A Rafe to ignoruje. Opravdu skvělý!

Ada

---

Budu ráda za komentáře =)) Ať už pozitivní nebo negativní ;))

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1