Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

20.02.2011 [20:30], Karolka, ze série Poslední město, komentováno 37×, zobrazeno 940×

Bylo to těžší, než čekala. Jít neznámo kam a neustále se zastavovat, aby popadla dech. Nebyla si jistá, jestli je jí tak zle kvůli zranění hlavy nebo kvůli neustálému ohlížení se přes rameno. Zdálo se jí to, nebo opravdu slyšela kroky? Každých pár metrů se krčila za nějakým stromem a snažila se zjistit, jak moc mu utekla. Nakonec připadala sama sobě směšná. Ten strach ji zpomaloval. Alespoň, že přestalo pršet.

Vydrápala se do zalesněného svahu. Měla žízeň a trochu i hlad, i když představa jídla nedělala dobře jejímu žaludku. Zaposlouchala se. Slyšela šumění větru a zvuky, které identifikovala jako zpěv ptáků. Celou dobu se snažila povzbudit zamrzlou paměť. Dokonce si polohlasně opakovala své jméno a doufala, že jí to pomůže něco si vybavit. Marně. Přepadla ji panika. Opět. Zavřela oči a silou vůle se nutila ke klidu. Musí se o sebe nějak postarat. Nejdřív tu vodu. A potom si vytyčit nějaký cíl.

Dotkla se zranění na spánku. Už nekrvácelo. Předpokládala, že je to dobré znamení. Rozhlédla se. Hustý porost jí dovolil vidět jen pár desítek metrů daleko. Setřela si slzy. Samozřejmě, že měla důvod plakat, ale nemohla si to dovolit.

Pak si uvědomila, že nastalo ticho. Slyšela už jen vítr a občasné zapraskání větví. Z několika směrů. Ať už to bylo cokoli, blížilo se to.

 

+++++

 

Jason procitl a prvních pár vteřin nechápal, kde je. Připadal si jako po velmi vydařeném mejdanu. Hlava ho bolela jako střep a v puse cítil divnou pachuť. Navíc ho bolely i svaly, o kterých ani netušil, že je má. Posadil se. Do reality ho vrátil pohled na tu podivnou ohořelou věc, která za sebou nechala pořádný tunel v porostu. A také zbytky nasládlé vůně ve vzduchu.

Vstal snad dřív, než na to stihl pomyslet. Pohlédl na své ruce. Třásly se. Nejdřív se bude muset postarat o tohle. Pokud má mít aspoň malou naději, že tu ženskou najde a tentokrát se dokáže ovládnout. A on ji musel najít. Ona mohla být klíč. Nesměl dopustit, aby ji ulovili Krvesajové.

Stáhl si rukavice a sáhl do opasku. Aplikační pistoli nabil dávkou Intrahemu a pak si ji střelil do dlaně.  Kůže v těch místech byla jiná než na většině jeho těla. Narůžovělá, tenká a zranitelná. Tiše syknul. Hmat měli upíři stejně vyvinutý, jako ostatní smysly. Zatímco třeba na pažích nebo na zádech by pokožku neprořízla ani dýka, dlaněmi by pronikla i tříska.

Umělá krev zapůsobila okamžitě. Třas rukou ustal a Jasonovu mysl prostoupila rozvaha. Chvíli uvažoval, jestli nejdřív neprozkoumat ten stroj, ale usoudil, že to může počkat. Ona teď byla důležitější. Podle směru, kterým dopadaly stíny, spočítal, že byl v bezvědomí minimálně dvě hodiny. Navlékl si rukavice a vyrazil.

Cestou hltal a analyzoval její vůni. Snažil se to zdůvodnit přirozenou zvědavostí. Byl přece pravděpodobně jediný upír, který za posledních nejméně dvě stě let narazil na člověka. Po několika mílích si ale musel přiznat, že to prostě nemá pod kontrolou. Přistihl se při tichém hrdelním broukání. Místo zevrubného zkoumání okolí zaměstnával mysl vzpomínkami na ni. Na ten rudý pramínek krve na její tváři. A na její oči. Předtím si toho nevšiml, ale teď už věděl, že byly modré. Zvláštní a magická barva. Nikdo jeho druhu takové neměl.

Vůně zesílila. Doběhl k mohutnému stromu, kde se vznášela obzvlášť koncentrovaně. Se zavřenýma očima si sedl do dřepu a čichal. Tady seděla nebo ležela. Z jejího pachu se ztratila stopa čerstvé krve, ale pikantní podtón strachu nezmizel. Jason se na pár vteřin položil na zem a s nosem zabořeným do trávy jen zhluboka dýchal. Bylo to… sladké? Ne, to slovo dostatečně nevystihovalo skutečnost. Ta vůně fungovala jako nervový plyn. Cítil, jak se mu s každým nadechnutím dostává do krevního oběhu a protéká celým tělem. Jak asi chutná?

Tu otázku si okamžitě zakázal. Tohle by ho nemělo zajímat. Vůbec. Ona byla příliš důležitá. Vždyť se teď choval jako Krvesajové! On byl přece jiný, civilizovaný! Mohla by je dovést k ostatním? A co kdyby se je podařilo rozmnožit? Ta myšlenka mu rozbušila srdce. Lidskou krev každý den. Už žádný syntetický hnus.

Běžel dál. Nemohla být daleko.

 

+++++

 

Objevili se ze tří stran zároveň. Smečka, napadlo ji okamžitě. Strnula. Nemohla utéct a při pohledu na ně okamžitě pochopila, že se nemůže ani bránit. Byli jako zvířata. Tak trochu se podobali tomu muži, co ji napadl před několika hodinami. Cenili na ni dlouhé špičáky, a v očích jim plálo úplně stejné šílenství. Jenže tihle byli nazí a špinaví. Dva muži a tři ženy. Jedna z nich byla těhotná. Divoši. Další slovo, které si vybavila. Instinktivně si položila dlaně na krk, jako by před nimi mohla skrýt divoce nadskakující tepny. Tohle přece chtěli. Teď už si byla jistá.

Vyrazili současně, připraveni se vzájemně pozabíjet. Vůně kořisti za to stála. Zbavila je pudu sebezáchovy, pocitu loajality ke svým. Sheyla tentokrát ani nevykřikla. Byla tak vyděšená, že nedokázala ani mrknout. Takže ten záblesk viděla. A na vlastní oči také sledovala, jak všichni při těsném kontaktu s ní s řevem odletěli zpět. Překvapeně vyjekla. Spustila ruce a jemně se dotkla přezky na opasku. Vydávala mírné teplo.

Oklepali se celkem rychle. Možná, že hromadný útok rozmělnil sílu výboje. Nevypadali tak otřeseně, jako ten první muž. Znovu se na ni vrhli. A znovu. A zase. Bylo to děsivé. Jejich výraz. Vrčení. Napřažené ruce a výkřiky. Sheyla se třásla a děsila se myšlenky, že přijde chvíle, kdy to přestane fungovat. Kdy místo jemného brnění ucítí jejich těla. Jejich zuby.  Kolikrát už se proti ní rozeběhli? Přestala to počítat. Už neútočili zároveň. Jako šílení se rozbíhali jeden po druhém, kdykoli se dokázali postavit na nohy. Plakala.

„Prosím, dost…“ Nejdřív to jen šeptala. Čím víc se bála, tím hlasitěji to ale opakovala. Nakonec na ně už křičela. „Přestaňte! Jděte pryč! Nechte mě!“ Pomalu couvala a pak se dala do běhu. Ale oni ji pronásledovali. Jako by to nikdy nechtěli vzdát. Jako by na ni chtěli útočit, dokud je to nezabije, nebo dokud ji nedostanou.  Jako můry lákané světlem. Běžela, prodírala se porostem. Na dlaních ucítila pálení, jak se popíchala o nějaké pichlavé větve. A oni… jejich šílenství se prohloubilo. Vstávali okamžitě, jakmile je světlo odrazilo. Potlučení, zhmoždění, ale nevšímali si toho.

Pak už nemohla. Upadla a zůstala ležet. Brečela, rukama si instinktivně kryla hlavu a sledovala jeden záblesk za druhým. Zdálo se jí to, nebo už útočníky neodhazoval tak daleko jako dřív? Po chvíli se její podezření potvrdilo. A oni si toho zřejmě také všimli, protože se na ni vrhali s ještě větší zuřivostí. Začala je cítit. Nebyly to prudké nárazy, spíš letmé doteky, ale přeci jen. Vykřikla hrůzou a už si ani netroufala otevřít oči.

Jenže najednou útoky skončily. Když otevřela oči, uviděla změť bojujících nahých těl a mezi nimi i toho oblečeného muže. Zřetelně slyšela cvakání zubů, jak se soupeři snažili vzájemně napadnout. Jiné zbraně neměli. On bojoval proti čtyřem, ale na rozdíl od nich se pohyboval úsporně a promyšleně. Každý jeho výpad citelně zasáhl cíl. Když ho viděla zabořit zuby do hrdla jedné z těch žen, musela se odvrátit.

Dotyk podobný pohlazení. Na zádech. Dlaň přejíždějící od krku až ke kříži. Sheyla se pomalu otáčela. Teď ležela na zádech a nad ní se s podivným šklebem skláněla ta těhotná. Sahala na ni. Cenila zuby a něco mumlala.

„Prosím, ne…“ Sheyla sotva dýchala. Jako hypnotizovaná sledovala ruku s růžovou dlaní, jak se blíží k její tváři. Proč ji tentokrát to světlo nezastavilo? Proč…

Ruka měkce dosedla na Sheylynu tvář. Chvíli se nic nedělo. Vzájemně si hleděly do očí. Pak se výraz té ženy změnil jako lusknutím prstů. Dosud se pohybovala velmi pomalu, ale teď se s vyceněnými zuby prudce sklonila. Rozzářilo se světlo. Útočnice s řevem zmizela. Odhodilo ji to pár yardů daleko. Zůstala nehybně ležet.

Ticho, které se rozhostilo potom, bylo téměř ohlušující. Sheyla se pomalu posadila a ohlédla se. Stál kousek od ní a propaloval ji černýma očima. Ti čtyři leželi mrtví u jeho nohou.

 

+++++

 

Ve chvíli, kdy se zbavil posledního Krvesaje, zůstal ještě poslední nepřítel. On sám. Jak vůbec přišel na to, že by se k ní dokázal přiblížit nebo ji dokonce přepravit před Radu? Otřeseně na něj zírala, a on z posledních sil bojoval o zbytky rozvahy. Jediným škubnutím ze sebe serval už tak dost potrhané tričko a přitiskl si ho na obličej.

„Pojď se mnou,“ ozvalo se tlumeně. Vykročil do lesa.

Ani se nepohnula. Seděla na zemi a klepala se.

„Musíš se mnou, ženská. Jinak tě tu někdo zabije.“

Zavrtěla hlavou. Jít pryč? S ním? Zabil čtyři protivníky během několika minut. Navíc se dvakrát pokusil zabít i ji.

„Asi mi nerozumíš,“ povzdychl si a odstranil si hadr z obličeje. „Ty teď musíš jít se mnou.“ Přitom mával rukama ve snaze vyjádřit posuňky to, čemu by třeba nerozuměla. Napadlo ho, že se snad v bájném City mluví jinou řečí.

„Chápu,“ špitla konečně.

Honem si přitiskl hadr na nos a nadechl se.

„Ale nepůjdu,“ dodala a přikrčila se, jako by čekala agresivní odezvu.

Ten muž se tvářil spíš zmateně. Znovu si odkryl obličej a zjevně při tom sváděl nějaký vnitřní boj.

„Když tu zůstaneš, zabijou tě Krvesajové,“ zopakoval pomalu. „Musíš se mnou, ženská.“

Zamračila se. „Ne.“

Chvíli se na ni díval. Zamyšleně. Na čele se mu objevila podobná hloubavá vráska, jako Sheyle.

„Myslím, že nemáš na vybranou. Buď půjdeš, nebo tě přinutím.“ Velmi dobře slyšel, jak se jí rozbušilo srdce. Přesto znovu zavrtěla hlavou.

„To nemůžeš. Přinutit mě,“ dodala skoro šeptem.

Zhluboka se nadechl a odtáhl hadr.

„Můžu. Viděl jsem tu divošku. Vím, jak to udělala.“ Vyzývavě zvedl bradu.

Sheyla mlčela. Netušila, jestli ten cizinec mluví pravdu. Ona sama nechápala, jak se jí ta žena mohla dotýkat. Když neodpověděla, ani se nezvedla, Jason pomalu vykročil k ní. K nosu si tiskl zbytky trička a druhou ruku držel nataženou před sebou. Postupoval velmi opatrně, trvalo to věčnost. Nakonec klečel u Sheyly a zvolna zvedal ruku k jejímu rameni. Nedýchala. Jen vyděšeně sledovala, co dělá. Když se jeho rukavice vznášela už pouhé milimetry nad její kůží. Pochopila, že nelhal.

„Když tě uchopím pomalu, nekopne mě to,“ vysvětloval. V jeho hlase postřehla sotva patrné známky nervozity. Pak jeho ruka dosedla na její rameno. Viditelně se mu ulevilo.

„Nechci. Já… nepůjdu,“ opakovala tvrdohlavě a prosebně se mu vpíjela pohledem do tváře porostlé světlým strništěm.

Bylo to zvláštní, ty její modré oči. Na dlouhé vteřiny zaměstnaly jeho pozornost natolik, že se zapomněl dívat na její krk. Byla krásná. Pitomost, jistě. V souvislosti s potravou se takové slovo dá použít jen těžko. Rozhodl se raději pro slovo… zvláštní.

„Nesmím dělat rychlé pohyby, takže ti nemůžu zlomit vaz,“ pronesl měkce a pak se k ní naklonil tak blízko, že cítila jeho dech na krku. „Ale kousnout bych tě mohl. Neodporuj mi.“

Nemluvil hrozivě. Dokonce se tak ani netvářil. A Sheyla si uvědomila, že navzdory tomu, co řekl, ji to nevyděsilo víc, než už byla. Podobně by se asi cítila, kdyby se jí o nohy otíral divoký tygr. Zděšení kombinované s fascinací.

„Kam… kam mě chceš odvést?“ zeptala se. Hleděli si do očí. Hypnotizoval ji? Aby ho poslechla?

„Do Rezervace,“ odpověděl konečně. „K ostatním. K ostatním jako jsem já.“

Voněla. Uvědomil si, že ji cítí i přes ten hadr. Nebo si to jen domýšlel? Ruku měl stále na jejím rameni a doslova cítil, jak se její tělo lehce otřásá srdečními stahy. Naklonil se ještě blíž. Ve chvíli, kdy zavřel oči, prohrál. Uvažoval, jak asi chutná lidská kůže a jestli je tak jemná, jak se říkalo. Blíž a ještě blíž. Jeho ruka na jejím rameni těžkla. Sheyla se instinktivně zakláněla. Pak ztratila rovnováhu, a on na ni padl. Téměř. Ten prudký pohyb ho totiž odmrštil pryč od ní. Ležela a lapala po dechu. Byla si jistá, že už na ní leží. On místo toho skučel na druhé straně té malé mýtiny. Zvuky, které vydával, postupně přešly do vzteklého vrčení.

„Dobře. Tak jinak!“ syknul a postavil se. Přidržoval se stromu a zhluboka dýchal. Pak se otočil a zmizel v lese.

Sheyla vstala. O útěku uvažovala jen chvíli. Co když narazí na další hordu těch… Krvesajů? Měla vůbec na vybranou? Vrátil se dřív, než tu myšlenku stihla dokončit.

„Pojď za mnou. Hned!“ přikázal. Vypadal rozzlobeně. „Už se o tom nebudeme bavit, ženská.“

To oslovení ji zase donutilo zamračit se. Jako by záleželo na tom, jak ji ten zabiják, protože ničím jiným nebyl, nazývá. Šla za ním.

Kupodivu nečekal, až ho dojde. Rozhodl se držet mezi nimi odstup. Ale často se ohlížel a kontroloval ji. Trochu se uklidnila. Zdálo se, že ji v nejbližších minutách nezabije. Jak šli, dívala se na jeho odhalená záda. Vypadal skoro jako člověk, alespoň tělesnou konstitucí. Jako kůže byla ale matná a bledá. Když zafoukal vítr, několikrát se nadechla. Čekala by, že ten hromotluk bude páchnout potem. Jeho vůně byla ale příjemná, čistá.

Po chvíli ucítila něco jiného. Sílící zápach. Postupně nabíral na intenzitě a později ji dokonce donutil dýchat ústy, protože se to nedalo vydržet. Půda pod jejich nohama měkla. Občas přeskakovali kaluže. Pak se ten muž zastavil. Opatrně ho došla. Stáli na kraji rozlehlé bažiny. Tenká vrstva kalné vody pokrývala nažloutlé bahno.

Beze slova se sklonil a nabral tu hmotu do rukou. Pak natáhl ruce k Sheyle. Ucukla.

„Co… co chceš dělat?“

„Moc voníš, ženská. Takhle nemůžeš nikam jít. Mohl bych tě zabít. Nebo někdo jiný. Moc voníš,“ zopakoval.

„Ty chceš, abych na sebe naplácala tu páchnoucí věc?“ zeptala se s náznakem hysterie v hlase.

„Moc voníš,“ řekl znovu. Tón jeho hlasu ji přinutil podívat se mu do očí. Zajíkla se. Zase se na ni díval jako dravec. Když k ní opět natáhl ruce, už neuhnula. Nanesl jí tu kaši na ramena a roztíral po pažích. Když se pak ohnul pro bláto a chtěl jí ho nanést na hruď, uskočila.

„Musíš!“ vysvětloval popuzeně. „Jinak budeš mrtvá dřív, než zapadne slunce.“

„Já sama!“

Zadíval se na svoje ruce a pak do těch míst, kam chtěl rozetřít ten hnus. Na vteřinu vypadal úplně konsternovaně. Došlo mu to.

„Sama,“ opakoval po ní dutě.

Nabrala z močálu to žluté cosi a začala to na sebe matlat. Nespustil z ní oči. V tu chvíli dokonce zapomněla, že je jí z toho zápachu na zvracení.

„Udělám ti záda, ženská,“ řekl tiše, když byla od hlavy po paty pokrytá okrovou zasychající krustou.

S povzdechem se k němu otočila zády. Cítila jeho ruce. Pohyboval se opatrně. Nejspíš se nechtěl znovu proletět vzduchem.

„Sheyla,“ řekla po chvíli. Jeho dlaně zastavily. „Jmenuju se Sheyla. Aspoň myslím.“

Nic neříkal, a do obličeje mu teď neviděla. Nehýbal se.

Cítil zmatek. Močál naštěstí skoro úplně překryl její vůni, ale on si najednou nebyl jistý, jak se k té ženské má chovat. Jako k zajatci? Nebo jako k návštěvě? Co by se Radě líbilo víc? Teď mu řekla své jméno, a jeho to vykolejilo. Předtím ho nenapadlo, že by Lidé měli jména. Nikdy o nich nepřemýšlel. „Dobře. Sheyla,“ řekl nakonec a k jejímu zděšení vetřel plnou hrst toho sajrajtu do jejích vlasů.

 

 

---

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »