Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

01.03.2011 [19:45], Karolka, ze série Poslední město, komentováno 41×, zobrazeno 1046×

Na první pohled to vypadalo, že v kaňonu vypukl požár a rychlostí blesku se šíří od jednoho okraje k druhému. To se pod kopyty stád zvedal prach. Brzy přikryl všechno v dosahu. Jako by se setmělo. Vzduch naplnil čpavý pach zvířecího potu a divoká vůně rozvášněných Krvesajů, kteří jim byli v patách.

Jason dal znamení, a jeho muži se rozběhli ze srázů do údolí. On sám vedl skupinu, která hodlala zatarasit průchod. Brzy se na ploše několika stovek metrů čtverečních tísnilo tisícihlavé stádo strachy šílících jelenů a dvě rozběsněné armády.

Krvesajové bojovali instinktivně, neprošli žádným výcvikem. Stačilo, aby některé zvíře začalo krvácet, a úplně ztráceli soudnost. Zapomínali, kde jsou, a že na ně někdo útočí. Vrhali se na krev. Vojsko z Rezervace, aktuálně vydatně nadopované Intrahemem, se dokázalo lépe ovládnout. Na něj ty pravé hody teprve čekaly.

Jason vypadal podobně jako divoši. V očích šílený lesk a hlavu konečně prázdnou. Bojoval s nimi už tisíckrát, ale dnes to bylo jiné. Jako by v každém jednotlivém zápase tělo na tělo něco hledal. Jako by se chtěl přesvědčit, že svět je takový, jaký vždy býval. Zabíjel jednoho nepřítele za druhým, muže i ženy. Sotva padl jeden, vrhal se na dalšího. Nemělo to konce. Šílenství se pomalu měnilo v mechanické účelné pohyby. Neviděl živé bytosti, jen dělal svou práci. Občas se mu srdce podivně sevřelo a on měl strach, co bude, až tohle všechno skončí. Intenzivně cítil, že něco není v pořádku. Jen si nebyl jistý, jestli s ním, nebo se světem. Pronásledovalo ho to už měsíce, ale ještě nikdy to neprožil tak hluboce, jako právě teď.

Po dvou hodinách bitevní pole prořídlo. Zvířata, která nepošla, dávno utekla. Nepřátel zbylo už jen pár. Nebojovali. Jako lačná zvířata se tiskli k mršinám a sáli z nich ještě horkou krev. Nechali se zabíjet tam, kde zrovna byli. Všechno nasáklo pachem krve. Dokonce i vlasy a uniformy válečníků. Konec bitvy. Nastal čas oslavovat.

Nejdřív přišel na řadu vítězný rituál. Byla to taková vojenská záležitost. Věc, která se oficiálně neměla dít, ale Rada ji tolerovala. Co by tomu řekla veřejnost, kdyby se doslechla, že vojsko hoduje na krvi Krvesajů?

Jason stál a rozhlížel se. Analytická část jeho mozku přehlédla bitevní pole a spokojeně konstatovala, že Rezervace dnes ztratila jen sedm vojáků. Zbytek jeho vědomí se ponořil do hlubokého mlčení. Sledoval všechny ty výjevy. Čím dál tím zřetelnější obrazy, protože prach si pomalu sedal. Čerství padlí ležící mezi mumiemi a kostrami zvířat.

„Veliteli?“

Ohlédl se. Přišli za ním jeho nejbližší. Oči jim po požití krve plály. Jako po každé bitvě čekali na povolení ke štvanici na Krvesajky. Na ty co utekly, nebo žily dál, takže je bitva minula. Jason měl najednou pocit, že se ocitl v kůži někoho jiného. Najednou nevěděl, co má dělat. Věci přestávaly dávat smysl.

„Znáte Billyho manželku?“ zeptal se tiše. Jeho podřízení se na něj podívali trochu udiveně, ale přikývli. „Jistě, pane.“

Jason se zahleděl do kaňonu.

„Co si o ní myslíte?“

Vlastně ještě netušil, kam tohle povede. Snad chtěl jen získat čas, než je to pošle udělat. Nebo doufal, že dostane odpovědi na otázky, které se mu nečekaně vynořovaly v hlavě.

Pobočníci maličko znervózněli. Toužili vyrazit. Cloumalo s nimi příliš mnoho vášně a energie, než aby tam stáli a klábosili.

„Je krásná. Milá…“ dodal rozpačitě Jasonův přímý podřízený.

Jason zadumaně přikývl. Ano, krásná a milá.

„Taky to bývala Krvesajka,“ řekl. V tu chvíli se na ně ani nedíval. Neviděl, že jsou ještě zmatenější. Nedošlo jim to.

„Běžte.“ Zašeptal to. Jako by ten povel mohlo mít menší dopad.

Za pár minut se jeho armáda s nadšeným rykem rozptýlila do okolí. Na všechno živé padl děs.

Jason téměř osaměl. Jen pár jedinců se ještě krmilo, ale brzy se hodlali připojit k ostatním. Jednoho z nich si ale vybral, aby doručil zprávu Radě. Slušelo se informovat ji o vítězství. Přemýšlel, jestli na něj George Simon bude hrdý.

 

+++++

 

Věděla, že je to marné. Vyčetla to z jeho očí, pochopila to z postoje těla. Přesto se musela zeptat:

„Napadlo vás, že to třeba opravdu nevím? Že si tu ztrátu paměti nevymýšlím?“

Usmál se. V tu chvíli vypadal skoro laskavě.

Sheyla seděla v masivním dřevěném křesle. Ačkoli bylo velmi staré a oprýskané, na čalounění se sedělo pohodlně. Problém byl v tom, že její ruce připoutávaly k područkám kožené řemeny a na čelo měla přilepené malé čtvercové plíšky s dráty. Všechny vedly k nějakému zařízení, které si jeho Excelence postavila na stůl.

„To nemůžu vědět jistě,“ prohlásil zadumaně. Zdálo se, že spíš pro sebe než pro ni.

Kromě nucené koupele ve studené vodě, odběru krve a dvou jídel se Sheyla ve svém zajetí s nikým nesetkala. Když se po dvou dnech objevil George Simon, skoro se jí ulevilo. Zase z něj ale měla stejný pocit jako při jejich prvním setkání. Byla pro něj jako věc. Předmět výzkumu. On s ní nevedl dialog, prostě kladl otázky, na které neznala odpověď. Nevysvětlil jí, co to s sebou přinesl, ani k čemu to hodlá použít. Měla pocit, že kdyby nemusel, vůbec by se k ní nepřibližoval.

Ruka nejvyššího radního se teď vznášela nad řadou zářících tlačítek. Sheyle se zadrhl dech. Instinktivně zavřela oči a sevřela opěrky.

Pak ji do čela uhodila nevýslovná bolest. Ani nevnímala vlastní hlas, který se v řevu odrážel od stěn místnosti. Jako by se jí mozek v hlavě začal smažit. Radní zmizel v oslepující záři.

 

„Kladeš divné otázky, Sheylo. Proč by tvá matka měla být s tebou? Žádné dítě nevyrůstá s matkou. Je to příliš nepraktické…“

 

První vlna bolesti ještě nestihla odeznít a už se do ní vlila druhá.

„Soustřeď se! Kam jste se schovali?! Odkud jsi přiletěla?!“

Cítila se zmatená. Najednou nevěděla, co se děje teď a co jsou vzpomínky. Zůstávala jen bolest.

 

„Máš ráda zvířátka? To je hezké! Město potřebuje tak zvídavá a šikovná děvčata.“

 

„Kde je City?! Ty to v tý hlavě někde máš!“

 

„Na večeři? Robine, sníst příděl nám zabere třicet vteřin. Pojďme se radši projít nahoru.“

 

„Nezkoušej mou trpělivost!!! Kam jste všichni zalezli?!“

 

„Netvař se tak káravě. Tebe nikdy nenapadlo, že by se ti mohl líbit někdo jiný než já? Proč se máme párovat, jak si nějaký genetik usmyslí?“

 

„Ptám se tě naposledy…“

 

Ztratila vědomí.

 

+++++

 

Tři Intrahemy během šesti hodin. Možná to trochu přehnal. Cítil vlastní srdce, jak se mu snaží procpat hrudníkem ven. Bušilo mu ve spáncích i v břiše. Věděl o každé své tepně. Nedokázal sedět ani stát. Musel chodit. Vojáci se postupně vraceli, teprve teď konečně trochu unavení. Když ho viděli, klidili se mu z cesty. Jason nevěděl, na co vlastně čeká. Jen ten pocit, že se něco děje, sílil. Neuměl to vysvětlit. Přistihl se, jak stojí s rukama opřenýma o kmen stromu a rychle dýchá. Rentgenoval strukturu kůry. Měl pocit, že exploduje. Pak to konečně pojmenoval.

Strach. Usadil se mu na prsou a omotal jeho krk. Zakousl se mu do hlavy. Už věděl, co je špatně. Úplně všechno.

Vojáci ho bedlivě sledovali. Jejich velitel byl neklidný a to se přeneslo i na ně. Armáda fungovala jako velký organismus. Když se vrátil posel z Rezervace, skoro si vydechli úlevou. Pochvala od Rady velitele jistě potěší a rozptýlí.

„Pane?“

Jason stále ještě svíral ten strom. Právě teď si znovu přehrával vzpomínku na George Simona. Vlastně na jeho záda, když odcházel. Nesl bezvládnou Sheylu. A on, Jason, velitel armády, tam jen stál a díval se. Pak se vzpomínka změnila v živou představu. Rozběhl se za nimi. Chytil starce za vlasy, škubl jeho hlavou dozadu a zakousl se do odhaleného hrdla.

„Pane?! Slyšíte mě?“

Pustil kmen, jako by se mu pod rukama rozžhavil. Rozhlédl se, aby se ujistil, kde je. Vedle něj stál posel a tvářil se vyděšeně. Jasonovi došlo, že se ho asi bojí. Pokusil se o vlídný úsměv.

„Mluv,“ požádal vojáka. Tentokrát celkem klidně.

Posel se viditelně uvolnil.

„Přináším zprávy od Jeho Excelence, veliteli. Vyjádřil velikou radost jménem celé Rady. Takové vítězství se prý zapíše do dějin. Mám vám osobně předat jeho díky a také… tento dar.“

Sáhl do koženého zavazadla, které měl připevněné na břiše, a podával Jasonovi malou lahvičku.

„Jeho Excelenci prý velmi těší, že jste znovu našel sám sebe.“

Jason stál a hleděl na tu malou věc. Pak natáhl ruku. O obsahu té nádobky nemohlo být pochyb. Jason to věděl dřív, než posel dodal:

„Máte si to otevřít daleko od všech svých vojáků. Mohlo by to způsobit rozruch.“

Pak už neviděl ani neslyšel nic. Ocitl se ve zvukotěsné bublině. Odříznutý od okolního světa. Nemohl z té věci spustit oči. Nemohl ani mrkat, dýchat. Zastavilo se mu srdce. To absolutní nebytí trvalo jen zlomek vteřiny, i když se to zdálo jako věčnost.

Pak se mu silou hurikánu ze srdce do mozku prohnala tak silná emoce, že to fyzicky cítil. Jako by srdce byla jen skořápka chránící něco uvnitř. Teď pukla, a to co se vylíhlo, se nevešlo ani do jeho těla.

Rozběhl se pryč. Tu věc pořád držel v ruce. Ještě nebyl schopný myslet. Byl v něm jen hněv. Ne, bylo to daleko za tím, co se běžně označovalo tímto slovem. A bolest. Co do dnešního dne věděl o bolesti?

Jeho nohy spolykaly mnoho mil, než dokázal zformulovat první slovo. Nejdřív nespočetněkrát opakoval její jméno. Jen pro ten pocit, že se s ní opravdu setkal.

Pak se prudce zastavil. Zavřel oči. Lahvičku si tiskl na prsa.

Zabili ji? Nebo je to…

… provokace?

Dokázal v sobě vydolovat zbytky schopnosti logicky uvažovat. Nevěřil, že ten dar mu měl ohlásit její smrt. Na to ji nejvyšší Rada příliš potřeboval. Prostě ho chtěl ponížit. Ukázat mu, kde je jeho místo. Demonstrovat, kdo je ona. Pouhý kanystr na krev. Na nejlepší krev, jakou upír může dostat.

Ona žije…

Zadíval se na lahvičku. Na některé věci nejspíš nikdy nenalezne odpověď, to mu ale nezabrání, aby udělal to, co je třeba. Nebo se o to alespoň pokusil. Neměl na vybranou, protože už nebyl stejný jako dřív. Nemohl by existovat a vědět, že ji tam nechal.

Vytáhl zátku. Nemusel se ani sklonit a přivonět. Ta vůně ho zasáhla okamžitě. Zmocnila se ho. Obklopila ho. Stále byla k zešílení. Neodolatelná.

Vypil ji do dna. Ne proto, aby udělal radost svému otci. Ale proto, že patřila Sheyle, a takhle se na malou chvíli stala součástí Jasona.

Dlouho jen stál, na patře cítil tu chuť a díky ní vnímal její přítomnost. Pak sáhl do kapsy svého pláště a vytáhl břit na vousy. Pečlivě se oholil. Když byl hotov, zvedl ruce a postupně si odřezal jednotlivé prameny vlasů. Nakonec přejížděl ostřím po lebce, dokud nebyla dokonale holá. Zvláštní pocit, nemít žádné vlasy. Nemít žádnou cenu.

Zbývala poslední věc. Vsunul si mezi zuby bříško pravého ukazováku. Nezaváhal a kousl. Na jazyku ucítil krev a malý obdélníkový čip. Zbavil se ho.

Pro Rezervaci přestal existovat.

 

---

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »