Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

19.02.2012 [12:15], Casiopea, ze série Profesor Morous, komentováno 18×, zobrazeno 476×

Trvalo mi několik minut, než jsem dostala pod kontrolu paniku a zmatek. Zatímco jsem hltala už třetí sklenici vody a snažila se ji roztřesenýma rukama neupustit, v hlavě mi hučelo jako v úle. Pečlivě jsem zkoumala každou událost, ke které došlo od rána, a znovu a znovu jsem narážela na absurdní výjev ve Snapeově kanceláři.

Usnula jsem tam?! Tohle samo o sobě vypadalo dost neuvěřitelně. Stejně jako skutečnost, že mě nechal deset minut spát. Sám to řekl. I Tempus potvrdil, že jsem tam opravdu strávila něco přes čtvrt hodiny. Takže?

Chytla jsem se za bolavou hlavu. Srdce mi bušilo. Nabízela se jen jedna jediná odpověď. Byla jsem čtvrt hodiny v jedné místnosti se smrtijedem, který je mistrem nitrozpytu a jediné, co mi zůstalo v hlavě je vzpomínka na… spánek?

Měla bych zmizet! Okamžitě!

Pomocí série velmi rozechvělých Accií jsem přivolala kufr a bez ladu a skladu do něj začala balit své věci.

McGonagallová!

Ruce mi klesly a všechny dosud levitující části mé garderoby tiše žuchly na zem. Nemůžu odejít. Nemůžu ji tu nechat. Jestli se mi Snape vrtal v hlavě, ví všechno. Pořád tu ale byla mizivá naděje, že to třeba neudělal…

Vypila jsem další sklenici vody. Za mými zády se ozvalo tiché lupnutí. Ohlédla jsem se a uviděla levitující zapečetěný svitek. Nesl znamení bradavického ředitele. Opatrně jsem odložila prázdnou sklenici a natáhla se po pergamenu. Byl cítit včelím voskem, inkoustem a bylinami.

 

Očekávám vás v učebně lektvarů. Přijďte okamžitě. Longbottom se to tu chystá vyhodit do povětří.

S. S.

 

Dlaní jsem si přejela oči a tvář. Zjistila jsem, že je mokrá. Takže žádný útěk. Jistě. Musím zůstat. Zjistit, jestli opravdu něco ví.

Přešla jsem místnost a z napůl sbaleného kufru vytáhla lahvičku mnoholičného lektvaru.

Ach jo!

O pár heknutí později už se mé oblečení napínalo přes kypré proporce profesora Morouse. Přestala jsem zkoumat, jak se cítím. Strach mě podivně ztišil. Přivolala jsem svitky připravené na vyučování a vstoupila do krbu.

 

V učebně lektvarů vládlo absolutní ticho. Kromě bublání kotlíků, cvakání nožů a srdceryvných povzdechů nebelvírských studentů. Snape přecházel kolem pracovních stolů a na jejich činnost hleděl se znechuceným opovržením.

Co tu vlastně dělá?!

„Jsme rádi, že jste se uráčil,“ prohlásil, když kolekci zvuků doplnilo mé funění. „Měl bych vás asi upozornit, že vyučování začalo už před deseti minutami. Chápu ale, že představa dvou hodin strávených se stádem tupých ovcí dokáže slabší povahy zastrašit.“

Polkla jsem první hněvivou reakci. Vnímala jsem kradmé pohledy svých spolužáků. Vypadali ustrašeně.

„Nicméně jsem zde,“ prohlásil Morous, k mé úlevě naprosto klidně a vyrovnaně. „A vy se můžete věnovat mnohem zábavnějším činnostem.“ Načež jsem se ke Snapeovi otočila zády, tak jak to on udělal mně během ranních lektvarů se Zmijozelem.

„Neville,“ promluvila jsem s náhle staženým hrdlem. „Opravdu hodláte ten Scvrklofík krájet?“

Zvedl ke mně oči. Tvářil se zaraženě a vyděšeně zároveň. Pomalu odložil nůž.

„Oloupané to máte správně,“ dodala jsem laskavě a snažila se při tom ignorovat elektřinou nabitý bouřkový mrak za mými zády. „Krájením se ale účinky Scvrklofíku ničí.“

Neville přikývl a pak s tázavým pohledem vztáhl ruku s větvičkou nad kotlík. Bleskově jsem přelétla ingredience rozložené na stolech. Sedmikráskové kořeny, Scvrklofík, krysí slezina, housenky, šťáva z pijavic. Bude to tedy zvětšovací nebo zmenšovací dryák.

„A co že to vaříme?“ hlesla jsem nakonec poraženecky.

Ovanul mě vzduch vonící bylinami. Vysoká postava ředitele Snapea se ocitla hned vedle mě.

„Co by to tak mohlo…“ pronesl v hraném zamyšlení. Pak vytrhl otevřenou učebnici ze Seamusových rukou a strčil mi ji pod nos. Zmenšovací dryák. No jistě.

„Kolego, možná by vám neuškodilo zopakovat si látku druhého ročníku. Zítra ráno budu vyučovat své studenty. Nechcete se zúčastnit?“

Zuřivě jsem ho probodávala pohledem. Dobře věděl, že na zvětšovací i zmenšovací lektvar se používají naprosto stejné přísady. Záleželo jen na pořadí. Nemohla jsem poznat, o který jde!

Černý plášť se přesunul do zadní části učebny. Doufala jsem, že odchází, ale on se k mému zděšení rozvalil v širokém divanu, který tu zůstal od rána. Snape si udělal pohodlí. I tak by se vedle něj vešli ještě dva další lidé. Věnoval mi posměšný úsměv.

O co mu sakra jde?! To každému profesorovi leze do hodin?!

V zátylku mě nepříjemně zamrazilo. Ne, to asi ne. Jenom Morousovi. Co se u Merlinových vousů stalo v té ředitelně?!

„Pane profesore?“ probral mě žalostně znějící hlas Nevilla Longbottoma. Ještě stále držel ruku se Scvrklofíkem nad kotlíkem.

„Co už jste do toho dal, pane Longbottome?“ zeptala jsem se ho nejlaskavěji, jak jsem dokázala.

„Šťávu z pijavic, housenky a krysí slezinu,“ zajíkal se Neville. Pohledem divoce přeskakoval mezi mnou a Severusem Snapem.

„Výborně, pak tam ten Scvrklofík už můžete dát,“ povzbuzovala jsem ho.

S úlevným úsměvem vhodil větvičku do lektvaru.

Zbytek hodiny proběhl bez výbuchů a nehod. Zatímco jsme nechávali lektvar odstát, povídali jsme si. Mí spolužáci byli nejdřív zaražení. Nejspíš za to mohl temný stín, který vše tiše pozoroval. Postupně se ale rozpovídali. Mluvili jsme o tom, které lektvary jim jdou a které by je lákaly. Časem na uhrančivý pohled Severuse Snapea úplně zapomněli. Rozhovořili se i o jiných věcech. Jak moc jim chybí hraní famfrpálu a výlety do Prasinek.

„Dojemné!“ ozvalo se znenadání. Vysoká postava už stála na nohou a blížila se. „Ale jestli se nepletu, vaše pokusy o lektvar už budou nejspíš hotové.“

Všichni rázem zmlkli a do jejich tváří se vrátily obavy a úzkost. Podívala jsem se na Snapea pohledem plným zášti a ani jsem se to nesnažila skrývat. Oplácel mi ho s chladnou netečností. Tohle jsem nemohla vyhrát. Jeho oči by roztřásly i Aragoga.

„Každý vezme svůj brk a ponoří ho do lektvaru. Dejte pozor, ať do něj nestrčíte prsty!“ dodala jsem honem.

Studenti jeden po druhém namáčeli brky do lektvaru. S tichým „puf“ se jim pak scvrkávaly. Ozývaly se nadšené výkřiky.

„Výborně! Dobrá práce!“ chválila jsem je, hrdá, že tentokrát nikdo neselhal. Pak jsem šlehla pohledem po Snapeovi. „Přidávám Nebelvíru po jednom bodu za každý lektvar.“

Třída propukla v jásot. Magické počítadlo se poslušně pohnulo a přičetlo dvacet bodů. Zřejmě se jednalo o skutečně mimořádnou událost, protože i tak má kolej zůstávala beznadějně poslední. Měla o padesát bodů méně než předposlední Mrzimor.

Snape nehnul brvou. Když se hluk v místnosti přeci jen trochu utišil, pronesl jízlivě, že při zítřejší hodině Černé magie s Rabastanem Lestrangem se současné skóre velmi pravděpodobně zase změní. Nebelvíři opařeně zmlkli a tiše po sobě uklízeli své stoly. Začínala jsem chápat Harryho zarytou nenávist.

„Bylo to nutné?!“ zasyčela jsem rozzuřeně. „To jim nemůžete dopřát alespoň trochu radosti?!“

Zamyšleně se na mě díval. Začínalo to vypadat, že ani neodpoví.

„Radost posiluje naději, milý kolego,“ pronesl pak tiše. „A není vražednější zbraně než naděje.“

„Jistě. Nemůžeme přece potřebovat, aby byli studenti ozbrojeni. To by pak mohli třeba začít bojovat,“ odpověděla jsem, v ústech hořkou pachuť.

Naklonil se ke mně.

„Vy mi nerozumíte. Není strašnější zbraně, než zklamané naděje. Nic by je nezlomilo rychleji a definitivněji.“

Mlčky jsem na něj zírala. Zachytila jsem tak sotva patrný záchvěv jakési emoce v jeho očích. Vzápětí ale zmizela pod ledem neproniknutelné masky.

„Potřebuji zástupce a asistenta!“ zvolal najednou, tentokrát tak, že ho studenti slyšeli. „Vybral jsem si vás, milý kolego!“ Aniž čekal na reakci, rázným krokem zamířil ke dveřím, následován svým černým pláštěm. Nemohl tedy vidět zděšení v očích nebelvírských studentů. Ani to, jak se ode mě jeden po druhém odvracejí. Jako by průvan zhášel svíce. Neviděl to, ale jistě velmi dobře věděl, že se to stane.

Ve dveřích se otočil.

„Očekávám vás každé ráno před snídaní v ředitelně.“ Pak odešel.

Mí studenti, ztichlí a přepadlí, se také začali trousit pryč. Zdravili mě jen na půl úst.

 

-----------------------------------------------------------------------------------

 

Večeři jsem tiše přetrpěla. Užívání vysokých dávek mnoholičného lektvaru mi začínalo působit trvalou nevolnost. Začínala jsem se i potit, a když jsem příliš rychle vstala, točila se mi hlava. Možná za to ale mohla Morousova nadváha. Bylo to peklo. Nasadila bych mu dietu a donutila ho shodit pár kilo, jenže by to nebylo k ničemu. S vypitím každé dávky by se mi vrátilo každé jedno z nich.

V devět večer jsem konečně byla sama sebou. Chvíli jsem jen vyčerpaně ležela na divanu. Pak jsem ze sebe svlékla objemný hábit. Dopřála jsem si osvěžující sprchu. V noční košili a županu jsem pak krbem navštívila profesorku McGonagallovou.

„Tvrdil vám, že jste spala,“ hlesla, když jsem jí vyprávěla příhodu v ředitelně.

Němě jsem přikývla.

„Měla byste zmizet. Ještě dnes večer,“ prohlásila rozhodně a stiskla mi ruku. Seděla rovně jako pravítko, tvář rozhodnou jako kdykoli v uplynulých letech, ale v jejích očích jsem uviděla strach.

„Ne, já…“ Selhal mi hlas. „Nevíme jistě, že byl v mé hlavě. A i kdyby… pořád máme naději, že se nám podaří něco zjistit. Dobře víte, že jinou šanci už nedostaneme.“ Hlavou mi bleskla vzpomínka na to, co dnes Snape říkal o zklamaných nadějích.

Pohladila mě po rameni.

„Jak moc jste obeznámena s výrobou smrtících jedů?“ zeptala se jemně.

„Chcete, abych ho otrávila?“ zašeptala jsem. „Myslím, že někdo jako on by odhalil…“

Přerušilo mě její zavrtění hlavou.

„Nemyslela jsem pro něj.“ Hleděla na mě. Najednou jsem se nedokázala pořádně nadechnout. „Myslím, že bude moudré, abyste byla připravena na jakoukoli možnost, slečno Grangerová.“

Ano, jistě existují mnohem horší způsoby smrti, než vypití jedu. Přikývla jsem.

„I pro vás?“

„To by od vás bylo laskavé,“ odpověděla. „Samozřejmě bych si ho mohla uvařit sama, ale vaše přítomnost v laboratoři vzbudí menší pozornost.“

Přikývla jsem.

„Zítra ráno mě čeká ve své kanceláři,“ změnila jsem téma.

„Jistě,“ reagovala zamyšleně. „Jste teď jeho asistent.“

„Proč to dělá?“ vyslovila jsem otázku, která mi nedopřávala klidu.

Profesorka McGonagallová se opřela ve své židli a uchopila květovaný šálek s bylinkovým čajem.

„Severus je neobyčejně chytrý muž. Jak asi víte, jeho život nikdy nebyl lehký. Vypěstoval si extrémní podezíravost. Mnohá léta pracoval jako špion. Pravděpodobně došel k závěru, že nejbezpečnější bude mít vás někde poblíž. Profesor Morous je pro něj jedna velká neznámá.“

„Anebo byl v mé hlavě a ví úplně přesně, o co se pokoušíme,“ zašeptala jsem.

Beze slova přikývla.

„Proč mě nezabil? Proč už nezabil vás?“ zeptala jsem se plačtivě.

Přikryla mou rozechvělou ruku svou křehkou dlaní.

„Pokud ví všechno, pak je to jen otázka času. Možná jen čeká na nejvhodnější příležitost. Nebo potřebuje zjistit ještě něco.“

Rozhostilo se ticho. Vzduchem se nesla vůně bylinkového čaje a mimoděk mi připomněla černý plášť.

„Půjdu do laboratoře. Uvařit ten… lektvar,“ řekla jsem nakonec. „Vaši dávku vám předám u snídaně.“

Pousmála se a přikývla.

Došla jsem si pro hrst letaxu a chystala se vejít do krbu.

„Děkuji, Hermiono,“ ozvalo se za mnou.

Tázavě jsem se na ni podívala. Za co? Za to že jsem mu nejspíš hned druhý den po svém příchodu sdělila nejtajnější plány Řádu? Za to, že jsem nás pravděpodobně odsoudila k smrti?

„Za tu malou naději,“ dodala.

 

-----------------------------------------------------------------------------------

 

Před sochou Grifa ráno hlídkovali Crabbe s Goylem. Tentokrát se mě nepokoušeli zastavit, byla jsem očekávána. Crabbe zamumlal heslo a Grif se tiše otočil, aby se přede mnou vzápětí objevilo bílé schodiště. Vysupěla jsem nahoru. Srdce mi tlouklo, jako by mělo puknout a tou námahou to bylo jen částečně.

„Kolega Morous,“ pronesl Snape a rovnou ukázal na křeslo naproti svému stolu. On sám vstal a přešel k oknu. Nebyl tedy svědkem toho, jak neelegantně usedám.

„Nový ministr kouzel nezahálí,“ pronesl, aniž se na mě podíval. Za oknem lilo jako z konve. Milosrdný déšť  a temné mraky tak alespoň zakryly výhled na vznášející se siluety všudypřítomných mozkomorů. „Poslal nám nové učební osnovy a vyžaduje jejich okamžité začlenění do každodenní výuky.“

Pohybem ruky ke mně vzduchem poslal objemný svitek s ministerskou pečetí. Sáhla jsem po něm a rozvinula ho.

„To snad nemůže myslet vážně?!“ vykřikla jsem po přečtení prvního odstavce.

„Jsem si jist, že myslí.“

„Nepromíjitelné kletby? Součástí osnov v Bradavicích?!“ Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

„Berte to z té lepší stránky,“ pronesl nevzrušeně a otočil se ke mně. „Až se studenti někdy v budoucnu setkají s Cruciem, dokáží se s ním lépe vyrovnat. Nejvíce se bojíme toho, co neznáme.“

„Vy ten příkaz hodláte uposlechnout?!“ zvolala jsem. Tělo Herkula Morouse se vyšvihlo do stoje. Okamžitě se mi udělaly mžitky před očima.

„A co mám podle vás…“ Nedopověděl. Těsně před tím, než se mé zavalité tělo rozpláclo na zem, vystřel ruku a já zůstala v nepřirozeném úhlu viset ve vzduchu. Jako bych dopadla na neviditelné polštáře. Nijak zvlášť jsem to ale neocenila. V hlavě mi divoce tepalo a nemohla jsem popadnout dech. Přidala se nesnesitelná bolest na prsou.

Z mlhy se vynořila ruka s útlými prsty, jiná mě chytila pod hlavou. Rtů Herkula Morouse se dotklo chladivé ústí nějakého flakónu. Zazmítala jsem se. Zaostřila jsem na pár černých očí.

„Vypijte to,“ přikázal.

„Já… nechci umřít!“ zasípala jsem.

„Tak už to vypijte!“

Zavřela jsem oči a poslušně pootevřela ústa. Ucítila jsem nepříjemně hořkou kapalinu, která si doslova propalovala cestu jícnem až do žaludku. Po ní ale nenásledovala bolest, jak jsem čekala. Křeč v prsou pomalu odeznívala, tep se zklidňoval. Konečně jsem se dokázala pořádně nadechnout. Mlha se rozptýlila. Severus Snape mě probodával napůl rozčileným napůl úlevným pohledem.

„Co se to…“ hlesla jsem.

„Podle vašeho kysele páchnoucího dechu a symptomů bych řekl, že šlo o předávkování kůží hřímala,“ odpověděl a pustil mě. Neviditelné polštáře se zvolna ztrácely. Ležela jsem na koberci.

„Předávkování?“ opakovala jsem bezbarvě.

„Učivo pátého ročníku. Je to s podivem, ale některá pravidla popsaná v učebnicích lektvarů mohou být i pravdivá,“ pronesl sarkasticky. „Například pravidlo pro užívání mnoholičného lektvaru v dávkách nepřesahující jednu hodinu bude mít nejspíš své opodstatnění.“

Tělem se mi rozlilo děsivé poznání. Namáhavě jsem se posadila. Šlo to těžko. Herkulovo tělo se z toho záchvatu ještě nevzpamatovalo.

„Hřímal, jak jistě víte, milý kolego, je smrtelně jedovatý plaz, jehož kousnutí vede k rozleptání cév. Oběť tak ve velkých bolestech umírá na masivní vnitřní krvácení. Jeho kůže sice neúčinkuje tak rychle, ale ve vysokých dávkách může způsobit závažné zdravotní potíže.“

Náhle mě rozbolely svaly. V kostech mě pálilo a kůže svědila, jako bych měla svrab.

„Nikdy bych nevěřil, že budu nucen něco takového prohlásit,“ řekl s notnou dávkou znechucení, „ale tváří v tvář nebelvírské pitomosti jsem nucen rezignovat na veškeré racionální snahy uvést věci do pořádku.“

Třas svalů neustával, oblečení mi najednou začalo být nějaké… velké. Zalapala jsem po dechu.

„To vám nedošlo, slečno Grangerová, že když do sebe budete lít takové dávky mnoholičného lektvaru, že by vás to mohlo zabít dřív, než kdybych se o to pokusil například já?!“

Vytřeštěně jsem se dívala na své již štíhlé ruce vykukující z širokého hábitu. Kolem tváře se mi vlnily dlouhé vlasy. Bum a velikánská bota mi sklouzla z útlých nohou. Bez dechu jsem zvedla oči ke Snapeovi.

„A to jsem si ještě včera dovolil doufat, že vás udržím při životě.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1