Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

12.09.2011 [18:15], Karolka, ze série První láska, komentováno 33×, zobrazeno 670×

Yiruma - Love Me

 

3) Miluj mě

Ani jsem si neuvědomila, že se culím od ucha k uchu.
„Jmenuje se Jakub...“

 

Jakub. Ochutnávala jsem jednotlivé hlásky toho slova a měla pocit, že jsou to doušky alkoholického koktejlu, který nasávám dvěma brčky najednou. S každým dalším opakováním mi jeho jméno znělo omamněji. Byla jsem zjištěním, že kluk z mého snu skutečně existuje, celá opilá. Zajímavé bylo, že mi moje podvědomí nedovolilo vytvářet z jeho jména zdrobněliny. Lapělo na zadku v posvátné úctě před obrazem, který mi ze setkání s ním utkvěl v paměti, a svou feministickou sestřičku nechalo někde v koutku duše bídně pojít hladem.

Už jsem věděla, že moje sny, mé vize, se plní. Ale tohle bylo jiné. Já do svého snu vstoupila, já ho žila a nešlo se z něj probudit. Ne, že bych chtěla, jen… to bylo nekompatibilní s normálním fungováním.

„Slečno Soukupová, malou násobilku snad zvládnete sama,“ pokárala mě paní Fehlerová, matikářka. Probralo mě to ze zasnění a já si uvědomila, že v ruce držím mobil. Jenomže v něm nehledám aplikaci Kalkulačka, ale projíždím pořád dokola zmeškané hovory, přijaté SMS a přijaté MMS – přece říkal, že je fotograf… Zvláštní. Sám by mohl stát modelem.

Zamračila jsem se sama na sebe. Samozřejmě nemá důvod mi psát, na čase další schůzky - hm, my máme vážně druhý rande - jsme domluvení, ale přece jen, co kdyby náhodou… Honem jsem zamrkala a s omluvným úsměvem adresovaným učitelce jsem se opět sklonila nad příklad. Vedle sebe jsem slyšela pochechtávající se Kamčinu „podporu“.

„Ty se moc netlem, tělák máme spojenej s Marečkovou třídou,“ sykla jsem k ní škodolibě.

Předvedla dokonalé pantomimické představení. V mdlobách dopadla na lavici a ze sešitu si udělala vějíř. Horovala: „Já tam nejdu, nutit nás ukazovat se před veřejností v elasťákách by mělo bejt trestný.“

Pobaveně jsem nad ní protočila oči. Ale pak mi úsměv ztuhnul. Do prčic! A v čem půjdu na slavné druhé rande já, frajerka, co? To byl ale pitomej nápad. To jsem nemohla nadhodit kino? To jsem mu musela odkývat TOHLE? Jasně, možná to bylo tím, že JEMU bych odkývala cokoliv. A moje absence soudnosti byla určitě způsobená tím nedostatkem cukru… a pak přebytkem cukru. Ach jo.

„Mám problém,“ naklonila jsem se ke Kamče a byla jsem ráda, že hodina už pomalu končí.

„Všimla jsem si, Dandie,“ pošklebovala se mi, „pěkně v tom lítáš.“

Cítila jsem, jak rudnu. Plácla jsem ji po ruce: „To jsem nemyslela. Já… na to rande… nemám co na sebe.“

Kamčiny oči by v té chvíli zahanbily palivo čerstvě přivezené do Temelína. A pak se moje kamarádka změnila na telegram, nadšeně brebentila: „Palladium. Po škole. Budeš. Sexy. Vypadnou mu oči! I objektiv!“

 

<<<<<>>>>>

 

Věděla jsem, že tady nebude. Asi těžko bude čekat na stejném místě, kdybych náhodou šla kolem… Ale i tak jsem si nemohla pomoct a hledala jsem ho v každé procházející mužské i chlapecké siluetě.

Spěchaly jsme s Kamilou kolem Orloje směrem k Celetné ulici a kolem nás se mísila angličtina s francouzštinou. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že on, Jakub, je nablízku. Cítila jsem něco jako vibrace. Rozechvívaly mě až do konečků prstů. Jako by mě sledoval, byl tu. Ale bylo to asi jen kouzlem toho místa, jeho osudovostí. Anebo tím, že Jakub už byl mou součástí…

U Prašné brány jsme se proplétaly skupinkami Japonců, kteří se svým věčným úsměvem zaujatě naslouchali krátkovlnným vysílačkám, přes které k nim promlouval hlas průvodkyně.

 

Po dvou hodinách prolézání obchoďáku se nade mnou Kamča konečně slitovala a dovolila mi chvilku se opřít o zábradlí a jen bezmyšlenkovitě sledovat to hemžení lidí pod námi. Už jsem měla všechny součásti svého outfitu v tašce, která spočívala u mých unavených nohou.

Jej, nemůžu se přece úplně odrovnat. Jak se asi před ním blejsknu, když uprostřed běhu usnu… A… no potěš, já si budu muset nastavit budíka snad ještě o hodinu dřív, abych se „nastajlingovala“ tak, abych vypadala úúúplně přirozeně…

„Já si ještě skáknu do toho skvělýho bižu-obchůdku, joo? Ty máš ještě někde něco vyhlídnutýho?“ drmolila moje kamarádka vedle mě neúnavně dál.

„Já? Vyhlídnutýho? Leda Big Maca,“ zvedla jsem zbožně oči do vyšších pater, kde se koncentrovaly vývařovny fastfoodů.

Počastovala mě blahosklonným úsměvem a utrousila cosi o ztraceným případu.

 

<<<<<>>>>>

 

Nutila jsem se jít spát brzy. Šla jsem do postele dokonce dřív než Tomík, který si za to ze mě utahoval, ale ve skutečnosti byl rád, že si může pustit DVD se Spidermanem.

Mamka dodělávala za kuchyňským stolem nějaké papírování do práce a mně se ulevilo, že mi nevěnuje pozornost. Protože jinak by si určitě myslela, že mám teplotu. Oči se mi leskly, tváře nepřestávaly hořet a můj strnulý úsměv musel vypadat jako nepovedená reklama na botoxové injekce.

Samozřejmě jsem usnula až před půlnocí. Převalovala jsem se, jako bych tu horečku opravdu měla. Nápadně se podobala horečce cestovní, ale já věděla, že se jedná o jiný, dosud nepopsaný druh. Jehož spouštěčem jsou fotografové se jménem začínajícím na J.

A moje poslední myšlenka, než spánek konečně zvítězil nad mým neklidným vědomím, bylo zadoufání, že fotí černobílé obrázky. Na nich se červeň tváře snadno zamění se stínem…

 

<<<<<>>>>>

 

Už na mě čekal. Nonšalantně opřený o zábradlí hned pod metronomem. Se zatajeným dechem jsem odpočítala poslední schody a vpíjela se pohledem do jeho zadumaného výrazu, který se mi naskytl z profilu. Jako by byl v jiném světě. Kolem úst mu pohrával nejhřejivější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Sledoval Prahu pod sebou hledáčkem fotoaparátu. Zůstala jsem okouzleně stát.

„Čekáš ještě někoho?“ utrousil po chvilce pobaveně a já měla možnost vidět v přímém přenosu, jak se jeho úsměv roztáhl do ještě srdečnějšího a odhalil řadu bezchybných zubů.

Rozpačitě jsem se zasmála a zmohla se už jen na „Ahoj“, protože Jakub nechal foťák odpočívat zavěšený přes rameno a do hledáčku svých šedomodrých očí zaměřil mě. Koupala jsem se v jiskřičkách, které měl v pohledu, a přidala klišoidní: „Jak ses měl?“

„Těšil jsem se,“ odpověděl prostě.

„Já taky,“ ujistila jsem ho a kousla se do rtu, abych trochu zkorigovala ten debilní úsměv.

„Takže,“ rozhlédl se kolem sebe, „tady ráda běháš?“

„No, je to jedno z mých oblíbených míst, jo. V Praze je víc možností pro běh, než by si kdokoliv myslel, spousta takových zákoutí,“ spustila jsem zadýchaně.

Přikývl a naklonil hlavu ke straně: „Takže, slečno modelko, připravená? Strečink proběhl, tekutiny doplněné, stav cukru v normě? Když tak tu mám první pomoc.“ Zamával mi před očima čokoládovou tyčinkou, zase ji schoval do kapsy své mikiny a zazubil se na mě.

Šokovaně jsem vydechla: „Tak tohle bude drahý, taková urážka na cti! Ne jedna zmrzlina, tohle bude chtít nejmíň nanukáč!“

Smířlivě na mě mrkl: „Přijato jako dodatek ke smlouvě. Takže… poběžíme?“

„Oba?“ uteklo mi prostořece a vykulila jsem oči.

Jakub se hlasitě rozesmál: „Tak teď jsi zranila moje ego. Hele, navrhuju zmrzlinovej pohár, ale platí ten, kdo bude támhle u tý lampy první!“

Nechala jsem se strhnout jeho nadšením: „Platí a už zavři pusu, ať nepolykáš prach z mých bot.“ Vyrazila jsem bez varování dřív.

Slyšela jsem za sebou rovnoměrný dusot jeho nohou a jeho pobavený komentář: „Heeej, to je moje hláška! Ale nevadí, odsud se mi naskýtá hezká scenérie.“

Nohy se mi zapletly jedna do druhé, když jsem se prudce otočila. Zahlédla jsem, že své oči přistiženě přesměroval z mých sedacích partií do foťáku, aby využil okamžiku a cvakl jednu momentku mého obličeje.

 

Nikdy dřív jsem s nikým neběhala. A po dnešním ránu jsem si neuměla představit, že budu ještě někdy běhat sama. Střídali jsme klidné vyklusávání, při kterém se dalo nenuceně povídat, se sprintem jako o život přes louky Letenských sadů. A já to cvakání spouště foťáku už ani nevnímala. Pohledem jsem skenovala Jakuba, vrývala si do paměti všechny detaily, jeho pohyby, zvuk jeho hlasu, jeho smích, jeho nápady (např. když ležel v trávě a já ve stoje měla jen předstírat, že běžím, strnule držet tu jednu, tu druhou pózu).

Zrovna jsem se snažila Jakubovi dokázat, že na trénovanýho poloprofíka nemá, letěla jsem před ním nádherně svobodná po travnatém pásu a zajíkala se smíchem. Jenže když jsem se za ním otočila, jedna noha se mi smekla po mokré trávě a zahučela do dolíku. Následoval naprosto nesexy, neelegantní pád, který ztlumilo jenom moje pozadí.

Ve chvilce stál u mě a horečnatě se ptal, jestli jsem dobrá.

„To je v poho, trochu to rozcvičím a zase poběžím,“ pokusila jsem si zachránit zbytek reputace.

Přičapl ke mně a protočil oči, když jsem ucukla před jeho snahou kotník mi zkontrolovat. Zatřásl pobaveně hlavou v reakci na mé urputné pohybování nohou. Ucedil: „Jo, ale leda Běh Terryho Foxe nebo paralympiádu nebo…“

„Nepřeháněj,“ vrtěla jsem hlavou a pokoušela se vrátit se na tu správnou evoluční příčku, z pohybu na čtyřech opět jen na dvě končetiny, a pokud možno dolní.

Neuniklo mi, že jeho oči jsou vážné, čelist strnulá. Bojí se o mě. Ale stejně si neodpustil: „Nepotřebuješ pomoct?“

Nechápavě jsem pohledem střelila směrem, kterým se podíval on, a vytřeštila jsem oči. O kousek dál stál jeřáb čekající u staveniště na další směnu.
„Gentlemane,“ prskla jsem. Koutky úst mi cukaly, ale snažila jsem se tvářit uraženě.
Konečně jsem došlápla plnou vahou a proti své vůli zasykla bolestí.

„Nedělej drahoty a ukaž mi ten kotník,“ zavelel nesmlouvavě, sebral mě a usadil na nejbližší lavičku. „Neboj, budu něžný,“ zašeptal až moc blízko mé tváře. Slyšel někdy něco o tom, že každý člověk potřebuje prostor? Aby mohl dýchat? A že potřebuje, aby vzduch obsahoval i nějakou tu molekulu kyslíku a nebyl plný jen molekul Jakuba?

Donutila jsem se otevřít zase oči.
„Tak dobře,“ špitla jsem a pomyslela si, že to je právě to, čeho se bojím, že bude něžný. Fascinovaně jsem sledovala jeho starostlivě soustředěný výraz a citlivé prsty, které zkoumaly můj kotník.

„Vypadá to, že to není ani zlomený, ani vymknutý, věř mi, obojí už jsem měl,“ usmál se pak na mě úlevně, jako by víc uklidňoval sebe než mě. Jako by z nás dvou byl on ten, kdo se o mě bojí víc.

Zmohla jsem se jen na kývnutí a donutila svůj pohled „odparkovat“ se od jeho smyslných rtů.

„Snad bude stačit, když ti to teď pořádně stáhnu. Budeš pak moct chodit a nebude to tolik bolet. A kdyby to nešlo, tak budeš muset vzít za vděk mou dopravní společností,“ zaculil se na mě klukovsky.

Vděčně jsem se na něj usmála a přistihla se, že pořád dýchám zrychleně a mělce. A předchozí sprint za to nemohl.

Asi na tom byl podobně, protože jakmile pevně utáhl pirátský šátek (který měl do té doby na hlavě) kolem mé nohy, stiskl mi dlaně a spálil mě pohledem. Naklonil se ke mně. Už jsem skoro cítila jeho rty na svých a horečnatě přemýšlela, jestli mám hlavu zaklonit, nebo ji dát na stranu, jestli mám mít zavřené oči a…, když se v naší blízkosti ozvaly kroky a vzápětí i hlasy skupinky tří kluků tak v našem věku. Jak se ukázalo, jeden z nich byl Jakubův spolužák. Rudla jsem, když jsem na sobě cítila jejich zvědavé pohledy, zatímco s nimi Jakub mluvil.

Raději jsem se honem soustředila na svou nohu. Sesunula jsem ovázaný kotník opatrně z lavičky a pokusila se na něj došlápnout. Nebude to žádná hitparáda, ale asi to půjde. Jakub nevypadal, že by mě chtěl seznámit, naopak dost netrpělivě odpovídal na otázky svého kamaráda, a pak se vymluvil, že už musí jít. Připadalo mi, jako by se pokoušel bránit klukům ve výhledu na mě vlastním tělem.

„Promiň,“ ozvalo se pak kajícně vedle mě, když jsme znovu osaměli.

„Nic se nestalo,“ uklidnila jsem ho nepřítomně a zároveň tak zkonstatovala situaci, tedy že ke zločinu zvanému pusa nedošlo. Navlhčila jsem si pořád vibrující rty. „Asi jsem dneska doběhala,“ pokusila jsem se odvést řeč jinam.

Soucitně se na mě zahleděl, nabídl mi ruku a pomohl mi vstát. A jeho dlaň už mě nepustila, jeho prsty se jen propletly s mými. Dál jsme šli více méně mlčky a užívali si přítomnost toho druhého.

„Jak to jde?“ zastavil po chvilce a přivinul si mě k boku, aby nadlehčil moji nohu a já si mohla odpočinout.

„Je mi dobře,“ vydechla jsem někam do jeho ramene, protože oči jsem se zvednout neodvážila.

Pomohl mi (nebo si?) sám, ukazováčkem mi jemně nadzdvihl bradu a vtiskl motýlí polibek na tvář, do jednoho koutku úst, do druhého… Ale v té chvíli se moje přízemnost přihlásila nejvyšší silou, zakručelo mi v břiše a romantika byla tatam. Začal se smát. „Promiň,“ zamumlala jsem a pustila se ho. Zhluboka jsem do plic nasávala chladný ranní vzduch. Tak to byl trapas…

Udělal dva dlouhé kroky a byl zase u mě. „Snídaně?“ zamrkal na mě rozverně, vnutil mi tyčinku a sám si jednu taky rozbalil. Asi potřeboval čokoládu na ty nervy se mnou. Kysele jsem se nad sebou zašklebila. Karamelový postrach zubařů nám lepil úsměvy a dál jsme se ruku v ruce procházkovým tempem vraceli k metronomu.

Rozvázala se mi tkanička, a zatímco jsem se lopotila s botou, Jakub poodešel kousek stranou a fotil slunce, které nesměle vykukovalo nad Prahou. Byl svou vášní pro focení tak zaujatý. Toužila jsem nahlédnout do tohohle jeho světa. Zmizet v té snové zemi s ním. Vykročila jsem a pohledem honem zkontrolovala, jestli můj nový outfit pádem příliš neutrpěl. Nevšimla jsem si, že můj společník udělal úkrok dozadu, a stejně jako předtím v cukrárně, jsem do něj celým svým tělem napálila.

„Ještěže máš na řidičák dost času, nedodržuješ bezpečnej odstup,“ rozesmál se, když mě automaticky zachytil a své ruce bezděčně nechal kolem mého pasu.

„Ty taky ne,“ uniklo mi bezmyšlenkovitě šeptem a očima jsem vyhledala ty jeho.

Zvážněl, jednou rukou mě pořád bezpečně podepíral, druhou zajel do mých vlasů. Sklonil svou tvář k mé a dal mi setinu vteřiny na to, abych mohla - jako vyjádření souhlasu - tu cestu dokončit. Visela jsem mu kolem krku, stála na jedné noze na špičce, zatímco tu druhou, zraněnou jsem měla jako v tom nejkýčovitějším filmovým slaďáku skrčenou.

Ten polibek byl to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. A já v tu chvíli nepotřebovala vize. Já cítila, že k sobě patříme.

 

 

---

Příští kapitolu napíše Nebraska :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »