Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

14.09.2011 [16:00], Karolka, ze série První láska, komentováno 31×, zobrazeno 735×

Yiruma - River Flows In You

 

4) Teče v tobě řeka

Byla jsem ztracená. Naprosto. Omámená, okouzlená, roztoužená, nedočkavá. Napjatá, šťastná, uvzdychaná.

„Ty jsi úplně mimo,“ špitla mi Kamila, když jsem při dějepise na otázku ohledně Jindřicha VIII. a jeho vztahu k Francii odpověděla: „Odmocnina z x na druhou?“

„Cože?“ zareagovala jsem stejně inteligentně i na její dotaz. Protočila oči ke stropním zářivkám, ale pak se uculila. A chytila mě za zápěstí, aby mi mohla odtáhnout prsty od pusy. Pořád jsem na ní cítila jeho chuť a hebkost jeho rtů.

„Já se z tebe picnu,“ povzdechla si.

„Tak jo,“ souhlasila jsem roztržitě.

Venku bylo přímo nádherně, ve třídě to hezky vonělo a dokonce i dějepisářka Kusá vypadala najednou tak nějak mladší.

 

Navečer, když už si i Tomík všiml, že jsem nějaká divná, mi zapípal mobil. Vstala jsem ze židle tak zbrkle, že jsem shrnula koberec a vytvořila tak bouli, o kterou jsem zakopla rozbolavělým kotníkem. Za normálních okolností bych si už nejspíš vynadala do hlupaček, ale teď mě zajímalo jen jediné: jak co nejrychleji dokulhat k posteli, abych si z poličky nad ní mohla vzít telefon.

Prosím, ať je to od něj! Prosím, prosím, ať je to od něj, jedna malá zprávička, ať je to od Jakuba, prosííím! Jenže to určitě bude Kamila. Nebo omyl. Nebo operátor. Jo, stoprocentně to bude od operátora, že si mám dobít a budu mít volání o dvacetník levnější.

 

Nová MMS. Odesílatel: Jakub.

 

Málem jsem zaječela nahlas. Srdce mi bušilo a cítila jsem, jak mě bolí tváře z toho Šklíbovsky širokého úsměvu. Potvrdila jsem otevření zprávy a po třech vteřinách načítání jsem se dívala na svůj obličej. Oči upřené někam do dálky, pár uvolněných pramínků vlasů. Díky rannímu světlu jsem vypadala jinak, měkce… krásně.

 

Našel jsem na internetu, že bych se měl ozvat nejdřív zítra, ale nedá se to vydržet. Jak se má kotník nejkrásnější modelky?

 

Hýkla jsem. Pak jsem se zakousla do hřbetu levé ruky, abych nejásala nahlas. Byla jsem jako v rauši; všechno kolem bylo barevné, nádherné a dokonalé. A já měla pocit, že se doopravdy vznáším několik centimetrů nad zemí, volná, lehká a neuvěřitelně šťastná.

Šmarjá, on je tak…!

On si to hledal! A pak se na to vykašlal!

Nejkrásnější modelka!

To je tak hrozně sladký!

Mamka vstoupila do pokojíku přesně ve chvíli, kdy jsem potichu kníkala nadšením a podesáté si četla ale nedá se to vydržet.

„Jsi v pořádku, Danielko?“ zeptala se a zkoumavě si mě prohlížela. Rychle jsem se snažila začít reagovat normálně: přestala jsem si ohryzávat ruku a zahýbala rty, abych se zbavila toho pitomoučkého úsměvu.

„Jasně, mami,“ utrousila jsem pak. Neznělo to tak ledabyle, jak jsem plánovala. Mamka přišla blíž a položila mi ruku na čelo.

„Teplotu nemáš, ale vypadáš rozhicovaně. Úplně ti svítí oči. Běž spát brzo, hned po Tomáškovi, ano? A kdyby se ti udělalo špatně, hned mi volej, ano?“

„Nic mi není,“ uklidňovala jsem ji. „Jen je tu teplo, nebo co.“

Ještě chvilku si mě podezíravě prohlížela a pak odešla. Svalila jsem se na nerozestlanou postel a znovu si přečetla jeho zprávu. I teď mi trochu zrychlila tep.

 

Nemám ponětí, jak se mají kotníky nějakých modelek, odepsala jsem. Ale jsem ráda, že jsi nevydržel. Kdo je ta slečna na fotce?

 

Jen co jsem zprávu odeslala, napadlo mě, jestli jsem to všechno nenapsala špatně. Co když nepozná, že vtipkuju? Co když si bude myslet, že napsal někomu jinému? Že jsem mu dala špatné číslo, nebo že s ním nechci mluvit? Tentokrát se mi tep zrychlil z jiných důvodů. Už jsem měla otevřenou novou SMS, abych všechno uvedla na pravou míru, když mi mobil v ruce zavrněl a pípl.

 

Ta slečna je jedna krásná Daniela, co mi pomotala hlavu.

 

Tentokrát jsem zaječela nahlas.

 

<<<<<>>>>>

 

„Procházka?“ zopakovala po mně Kamila a zahryzla se do jablka. „To není zrovna originální příjmení,“ huhlala s plnou pusou.

„Asi jako Soukupová,“ pokrčila jsem rameny. Cítila jsem se trochu dotčeně. Procházka bylo přece roztomilý příjmení. A hodilo se k němu. Taky byl roztomilý.

„Myslela jsem to tak, že když sis ho vysnila, měl by se jmenovat nějak nezvykle. Klidně i cizokrajně.“

„Například?“ vyzvala jsem ji.

Chvilku koulela očima a pak pokrčila rameny a přesně mířeným hodem umístila ohryzek do odpadkového koše.

„Já nevím. Cool. To by bylo dobrý, ne? Jakub Cool, pan Vysněný.“

„Ty jsi fakt praštěná,“ zavrtěla jsem hlavou.

„A ty si zkoušíš svůj podpis po svatbě,“ ušklíbla se.

Přistiženě jsem zaklapla sešit. Jednu z posledních stránek pokrývalo jeho jméno, moje jméno, naše jména… Daniela Procházková zní taky moc hezky. A vypadá to skvěle. Co na tom, že je to o jedno nebo dvě písmenka delší než mé současné jméno?

„Trénink dělá mistra,“ odsekla jsem povýšeně.

„To je z Karate Kida?“ zeptala se zmateně.

„Já nevím,“ přiznala jsem. A napadlo mě, že Kuba by to určitě věděl. Kuba. Kubík. Kubíček. Jakub.  Možná bych mu kvůli tomu mohla napsat? Nebylo by to blbý? Asi bylo. Škoda.

„A takovej ten výpočet lásky sis zkoušela?“ zeptala se Kamila.

„Kde? Jaký?“ Neměla jsem ponětí, o čem mluví. Vzala mi sešit, neřešila moje chabé protesty a nalistovala ten popsaný list. Našla kousek místa a pod sebe napsala:

 

DANIELA SOUKUPOVÁ
JAKUB PROCHÁZKA
LÁSKA

 

„Spočítáš si, kolikrát máte jednotlivá písmena ze slova láska ve svých jménech, oba dohromady. Jedno L, vidíš? Soukupová, Procházka, dvě Á.“ Počítala a psala a já se jí nalepila na bok a sledovala jsem, co dělá. „Pak sečteš vždycky dvě čísla vedle sebe. Jedna a dvě jsou tři, napíšeš to pod to. Dvě a jedna tři, jedna a tři čtyři… A takhle sčítáš pod sebe, dokud ti nevyjde dvojciferný nebo jednociferný číslo.“

„A to je co?“

„To jsou procenta vaší lásky,“ řekla a vědoucně se usmála. „Nad padesát je to v pohodě, nad osmdesát je to jasný, nad devadesát je to osudová láska.“ Sčítala a sčítala, čísla se měnila, řetězec se zkracoval… až zůstalo 28. Přistihla jsem se, že zklamaně funím. Věděla jsem, že je to pitomost, že na jménech nezáleží - tedy aspoň pokud se kluk nejmenuje příjmením třeba Prcal, pak to může být problém – ale stejně jsem se s výsledkem toho pokusu necítila spokojeně. Je to jen pitomej holčičí výmysl, nemá cenu se tím znepokojovat, že?

„No,“ broukla Kamila a podrbala se propiskou ve vlasech, „je to jen taková blbina.“

„Jo,“ souhlasila jsem dutým hlasem. Podívala se na mě, zatvářila se nešťastně a pak řekla:

„Ještě můžeme zkusit love.“ A vedle slova LÁSKA nad sloupečkem čísel připsala ještě LOVE.

„Já to asi nechci vědět,“ kuňkla jsem. Ignorovala mě a počítala. Tentokrát to bylo kratší a rychlejší, už na třetím řádku se objevilo 86.

„No vida!“ zajásala radostně. Připsala ještě znak procent, celé to obtáhla černou fixou a zakřenila se na mě: „Doufám, že ti půjdu za družičku.“

A i když to celé byla jen dětinská zábava, během zbytku vyučování jsem si tu stránku nalistovala ještě několikrát.

 

<<<<<>>>>>

 

Tentokrát jsme měli sraz na Národní u Památníku sametové revoluce. Snažila jsem se z Jakuba vytáhnout, co budeme dělat, už proto, abych věděla, co si mám vzít na sebe. Odepsal, že je to překvapení a že můžu klidně přijít v šatech nebo teplákách, jak budu chtít. Mračila jsem se na mobil a pak půl hodiny prohrabávala skříň a zkoušela různé kombinace kalhot, triček, halenek, sukní a dokonce i těch tepláků. V jednu chvíli jsem byla pevně rozhodnutá, že si na sebe vezmu přesně to, co navrhl: k těm květovaným šatům by se jasně červené tepláky docela… no nehodily, já vím, ale byla jsem zoufalá. Nakonec jsem se rozhodla pro manšestrovou sukni nad kolena, bílé tričko a bílé kecky, přes ramena jsem si přehodila svetřík, kdyby se náhodou ochladilo. Pokusila jsem se nevypíchnout si oči pří malování řas, pak jsem si dala na rty lesk, abych ho vzápětí zase smyla, protože mi došlo, že se možná budeme líbat. No, vlastně jsem v to pevně doufala. Ale pak jsem odběhla k šuplíku s kosmetikou a vylovila jiný lesk, světloučký, skoro neviditelný… malinový. Mňam.

Než jsem ale na Národní dojela, nervozitou jsem ho všechen oblízala. Do kapes u sukně se mi vešly jen klíče, peníze, mobil a kapesník, lesk už ne. Připadala jsem si jako tragédka: takových příprav a k ničemu. Navíc jsem tu moc brzo. Teď tu budu jako trubka čtvrt hodiny stepovat a řešit, co budu dělat, jestli nepřijde. Protože by se mohlo stát, že nepřijde, že? Protože mě z dálky uvidí, řekne si, že vypadám jako strašidlo, otočí se a zmizí. Nebo potká někde jinde nějakou jinou holku a pozve radši ji, nebo…

Už tam stál. A vypadal prostě úžasně. Netušila jsem, jak se mu to povedlo, ale ladili jsme: černé tříčtvrteční kapsáče, bílé triko. Přes rameno nezbytná taška s foťákem. Na moment jsem se zastavila a jen pozorovala jeho profil, vlasy, které mu lehký větřík foukal do očí a on je zase odhrnoval zpátky na jejich místo. Nejvíc mě ovšem přitahovaly ty rty. Stála jsem kus od něj a konečně jsem chápala to rčení o motýlech v břiše. I když to, co se mi teď dělo s břichem, spíš vypadalo na hejno sršáňů.

Chtěla jsem k němu dojít a bafnout na něj, nebo se vytáhnout na špičky a zakrýt mu oči, ale najednou se otočil a podíval se přímo na mě. Okamžitě se široce usmál a vydal se mi naproti.

„Ahoj,“ zamumlala jsem udýchaně, když jsme se potkali. Neměla jsem důvod k takovému funění, šla jsem pomalu – ale stejně se mi najednou nějak nedostávalo kyslíku.

„Ahoj,“ zopakoval po mně. „Strašně moc ti to sluší.“ Trochu jsem se zajíkla a vyhrkla:

„Tobě taky.“ A hned jsem měla chuť zaúpět, protože si musel připadat, jako když mluví s někým nesvéprávným.

„To je tím, že tě mám vedle sebe,“ zazubil se. „Vedle tebe vypadá všechno hrozně hezky.“

Měla jsem co dělat, abych neáchla nahlas. Kde se tohle naučil? Jak ví, kdy má co říct? Jak tuší, co mě dostane? Byla jsem z něj celá rozechvělá a potřebovala jsem si někam sednout, o něco se opřít, něčeho se chytit. Jeho.

„Dáš už mi pusu?“ vyhrkla jsem. A zbledla, určitě. Chtěla jsem si přikrýt rukama obličej, protože to, co jsem tu předváděla, jsem nebyla já, to byla nějaká úplně hloupá a divná holka. Jakub mě za ty dlaně chytil dřív, než jsem to mohla udělat.

„Bál jsem se, že to neřekneš,“ přiznal vážně. Propletl si prsty s mými, sklonil se a celá Národní třída se někam vypařila. Jediné, co jsem vnímala, byla jeho vůně, jeho dotek, jeho dech. Po několika hodinách – tak mi to aspoň připadalo, a stejně to bylo hrozně málo – se narovnal a chvíli mě jen tak pozoroval.

„Nebojíš se vody, že ne?“ zeptal se pak. Zavrtěla jsem hlavou, neschopná si vzpomenout, jak se mluví. „A co kotník? Zvládneš krátkou procházku?“

„Jasně,“ pípla jsem. Na občasnou slabou bolest v noze jsem si během posledních pár hodin prakticky nevzpomněla. Spokojeně přikývl, jednu mou ruku pustil a vydal se směrem k Divadlu.

O chvíli později jsem překvapeně sledovala půjčovnu lodiček.

„My budeme plavat?“ zeptala jsem se.

„Doufám, že ne,“ vykulil přehnaně oči. „Mám v plánu jen plout.“

„Na labuti?“ ukázala jsem bradou k řece, po které se prohánělo několik přerostlých bakelitových ptáků, jejichž posádky zuřivě šlapaly.

„Kdepak. Nebudeme tvou nohu namáhat víc, než je nutné. A já se aspoň předvedu jako zdatný veslař,“ mrkl.

Zaplatil u pokladny, sešli jsme k vodě. S jeho pomocí jsem se dokázala nalodit bez převrácení nebo zakopnutí. „Tyhle loďky jsou stabilnější, než vypadají, nemusíš se ničeho bát.“

„Tak nějak doufám, že si nebudeš chtít utopit foťák,“ přiznala jsem.

Jakub nás mezitím odrazil od mola, několika zkušenými záběry pádel otočil loďku proti proudu a Žofín se pomalu ztrácel za mými zády.

„Nechci utopit hlavně tebe,“ řekl.

Bylo to úžasné. Uprostřed Prahy jsme měli sami pro sebe kousek místa, kam nikdo jiný nemohl. Jen on a já. Jen on, jeho oči, které místo okolí pozorovaly mě. Jeho paže, které zabíraly v pravidelném rytmu, dopředu, ponořit, zpátky, zabrat. Moc hezký pohled.

„Nevadí, že nemluvím?“ zeptal se najednou. Vůbec nezněl zadýchaně. Zavrtěla jsem hlavou; nepotřebovala jsem, aby mluvil. Důležité bylo, že jsem byla s ním. To ticho mi nepřišlo trapné, jako se to občas stává. Tohle ticho bylo sdílené, klidné, spokojené.

Uprostřed Vltavy zastavil a natáhl se po tašce s foťákem.

„Doufám, že jdeš fotit památky,“ zamračila jsem se. Něco jiného bylo běžet, šaškovat a pózovat v sadech, ale tady nebylo kam uhnout.

„Mám mnohem hezčí objekt k focení,“ uculil se. „Teda pokud se zrovna takhle nemračí,“ dodal už s okem u přístroje. Cvak.

„No tak,“ naklonila jsem hlavu na stranu. Cvak. „Nechtěl bys radši zase pádlovat?“

„Potřebuju si na chvilku odpočinout.“ Cvak. Cvak.

„Můžeš fotit racky,“ navrhla jsem. Zvedl hlavu a podíval se na mě, jestli to myslím vážně. Pokrčila jsem rameny. „Nebo můžu fotit já tebe!“ napadlo mě.

„Kdepak!“ smál se. „Já jsem tu fotograf.“

„Vsadím se, že nemáš žádnou svoji fotku. Slibuju, že ten foťák nehodím do vody. A nerozbiju ho! Jen mi to nastav a já zmáčknu ten čudlík, až tě uvidím v okénku. Zvládám to, neboj.“ Najednou jsem moc toužila po tom, aby mě poslechl a půjčil mi ho. Chtěla jsem jeho fotku.

„Něco za něco,“ řekl. Tázavě jsem kývla hlavou a on našpulil rty. V tu chvíli mi připadal prostě neodolatelný. Postavila jsem se, vyjekla jsem, když se loďka trochu rozhoupala. Udělala jsem krok k němu, sehnula se a s velkou radostí mu dala jednu mlaskavou pusu.

„To je celý?“ mračil se na mou nataženou dlaň.

„Zbytek potom,“ slíbila jsem mu. Zase se rozesmál – nemohla jsem se ho v tu chvíli nabažit – a půjčil mi svůj aparát.

Fotit bylo mnohem lepší než být focena. A Jakub byl skvělý model. Křenil se, šklebil se, tvářil se na povel zasněně, rozzlobeně, překvapeně. Nakonec jsem zaškemrala:

„Ještě společnou.“

První pokus nevyšel. Položil foťák s nastavenou samospouští na moje sedátko, vypodložil ho svetrem a přitáhl si mě tak těsně k sobě, že blíž už to snad nešlo. Po chvilce se ozvalo zapípání a pak cvaknutí spouště. Kuba se postavil, vzal černý přístroj do ruky, podíval se na displej a rozesmál se. S dalším zhoupnutím se vrátil zpátky ke mně a znovu byl tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla.

„Podívej.“ Na displeji byly naše nohy až po kolena.

„No, technicky jsme tam oba najednou,“ usmála jsem se.

„Zkusíme to jinak,“ navrhl. Přitulil svůj obličej k mému, natáhl svou dlouhou paži a zamířil na nás. „Sýr,“ vybídl mě. Tahle fotka vyšla. Oba jsme na ní ukazovali zuby jak v reklamě na bělicí pastu. Na té další jsme vypadali skoro normálně. Následující byla dost nakřivo, protože tou dobou už jsem měla ruce položené na jeho ramenech a jeho teplé rty se právě potkaly s mými.

Pak už jsme na focení neměli čas.

 

Nechtělo se mi domů, vůbec ne. Chtěla jsem jít s Kubou, kamkoliv. To odpoledne uteklo hrozně rychle.

„Co děláš v neděli, nejspíš celý den?“ zeptal se mě. Nejdřív jsem se rozzářila; celý den s ním? No jasně, hned! Pak mi došlo, že mamka je tenhle víkend v práci na odpolední. „Copak?“ zeptal se, když viděl, jak moje nadšení vyprchalo.

„Hlídám brášku,“ zakručela jsem nešťastně.

„A může jít ven?“ vyzvídal Jakub.

Zmateně jsem se zamračila. „Jako sám?“

„Ne,“ culil se. „Jako s námi. Chtěl jsem tě vzít do zoo. Já vím, asi je to takový obyčejný a netuším, jestli jsi tam třeba před dvěma týdny nebyla, ale mám to tam rád…“

„Nebyla,“ usmála jsem se. „Nebude ti vadit, že budeme hlídat takovýho malýho poděsa?“

„Vždycky ho můžeme odložit do nějakýho výběhu,“ navrhl. Napadlo mě, že ten kluk se mi snad zdá. A pak jsem si uvědomila, že teď už se mi vlastně nezdá. Ale vysnila jsem si ho dokonale.

 

 

---

Příští kapitolu napíše Astrid :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »