BEZ HRANIC - náš online šuplík
První láska - 5. kapitola - Astrid
Sekce
Anketa
17.09.2011 [21:00], Karolka, ze série První láska, komentováno 24×, zobrazeno 653×
Dvanáct kapitol, dvanáct autorek a nejméně jedna osudová láska...
Těžknou nám tóny klavíru, těžkne i příběh. Život není pohádka a věci, které se na první pohled zdály dokonalé, mohou mít temné hlubiny...
(Dnes od Astrid)
Yiruma - Passing By
5) Letmé setkání
V ten večer ako ma odprevadil domov, sa spustil strašný lejak a neprestalo pršať ani do druhého dňa rána. V nedeľu to už vypadalo beznádejne, aj keby sme do tej ZOO išli, pochybujem, že by nejaký hroch vystrčil čo i len čumák zo svojho brlohu. Určite tam v tom daždi sedia iba tie drzé paviány a čakajú, kedy tam zase prídem ja, aby ma tými svojimi očami drzo posudzovali. Bože, ako ja nemám rada opice.
A na to všetko môj malý bráška ochorel a celý predĺžený víkend bol kvôli tomu zabitý. Napadlo mi, že keď bude mama v práci, tak by smel Jakub prísť k nám domov. Napokon, mohla som to mame aj povedať, že sa budeme spoločne učiť alebo tak niečo, ale nakoniec som sa rozhodla, že si to nechám radšej pre seba. A aby som aspoň trocha uľavila svojmu neodbytnému svedomiu, musela som to niekomu povedať, lenže Kamila odišla na Slovensko k tete a zanechala mi iba podivnú esemesku v mobile, ktorej som vôbec nerozumela a dokonca ma aj desila. Štvalo ma, že takto to zostane až do utorka, dokým sa nestretneme v škole, lebo v pondelok je navyše sviatok.
Zahnala som výčitky svedomia a snažila sa vymyslieť náhradný program na nedeľu. Predstavila som si ho u nás doma, u seba v izbe. Nikdy v živote nebol u mňa žiaden chalan. Brácha bude z toho určite paf. Tomi je srdečné dieťa a veľký chalani v ňom budili vždy iba obdiv a Jakub sa mu bude proste páčiť, to som si bola istá. Nakoniec sa budem musieť prizerať na to, ako hrajú spolu PlayStation (tak to nech ich ani nenapadne).
Takže, čím začnem? Mohla by som trebárs niečo uvariť, ak by bola nejaká malá šanca, že vôbec variť viem. Pre pokoj nás všetkých, bude pizza asi najlepšia varianta. A ešte, požičať dvd-čko, alebo... - chytala ma z tej blížiacej sa blízkosti nervozita - alebo by k nám nemal vôbec chodiť. Tiež pravda. Smelé plány ostali radšej pripnuté špendlíkom spolu s telefónnym číslom na pizza-expres na korkovej tabuľke pri chladničke.
Celý deň som podvedome sledovala telefón, lenže ten mlčal. Zvečerievalo sa, brata som preniesla do postele, keď zaspal pred televízorom, uložila som umytý riad a sadla si tiež pred telku. Spoločnosť mi robila iba zmes zvukov z farebných reklám. Premýšľala som nad tým, koľko radosti ma postihlo odo dňa, keď som vstúpila do toho kníhkupectva, že som už dlhšie nemohla ignorovať ďalší fakt. Ten zvieravý pocit, ktorý ma neustále prenasledoval, keď som bola takto sama. Darilo sa mi ho zatiaľ šikovne ignorovať. Mohla za to Kami a škola a slnko, ale vedela som, že tým pravým dôvodom bol hlavne on. Krásny chalan, usmiaty, s belasými očami a ja som sa do neho možno zamilovala. Navždy zamilovala. V duchu som si stále opakovala naše mená, ako pri tej hre s menami. Ako to znie? Jakub... Môj Jakub? Ja a Jakub. Nakoniec mi nahlas splývalo z úst to najkrajšie slovné spojenie: „Môj Jakub.“
<<<<<>>>>>
V nedeľu doobeda, v deň našej plánovanej návštevy ZOO, sa mi Jakub vôbec neozval. S otázkou prečo?, som váhala až do štvrtej poobede, i keď kvôli počasiu by sme tam aj tak nešli. Mohol zavolať, mohol čokoľvek. Najprv som sa držala presvedčenia, že sa mi poobede určite ozve, ale potom už, po štvrtej, som sa pýtala iba sama seba, prečo sa mi do očí tlačia slzy a v srdci sa cítim byť tak oklamaná? Hľadala som odpoveď a v duchu si predstavovala jeho veselú tvár, keď som ho fotila v tom člne. Myslela som na jeho slová uložené v ememeske, ktorú mi poslal. Otvorila som galériu v telefóne, stálo tam: ‚Tá slečna je jedna krásna Daniela, čo mi pomotala hlavu‘. Však bol rád, že ma má vedľa seba, presne tak to vravel, tak prečo ešte stále nevolá?
Nejako som nevedela, čo robiť. Kami som sa nemohla zveriť a už vôbec nie dovolať. Nadšenie z môjho skoro vzťahu prežívala snáď intenzívnejšie ako ja a toto by nepochopila. Ešte raz som si prečítala textovku, ktorú mi poslala:
Nemohla som sa ti dovolať, ale musím ti niečo dôležité povedať. Týka sa to Jakuba. Vrátim sa až v pondelok. Čau.
Čo by mi ona mohla povedať o Jakubovi? Nevedela som si to absolútne predstaviť. Veď ho vôbec nepozná, nikdy sa nevideli. Prišlo mi to tak divné. Nedávalo to zmysel. Takto to nepôjde, počkám až Jakub zavolá a ktovie, možno mal niečo dôležité a ja tu robím ukvapené závery. Rozhodla som sa ešte počkať do jedenástej večer. Pokiaľ sa mi dovtedy neozve sám, zavolám mu ja. Takže... ešte dve hodiny. Sklamanie sa vždy vlečie, povedal raz môj otec a teraz tomu bolo naozaj tak.
Vybrala som staré klávesy, patrili otcovi, dlho som na nich nehrala. Nadstavila som obyčajný klavír, melódia jemne znela, plynula ako hodiny na stene, ako dážď tam vonku, ktorý všetkých uspáva ale ja, čakala som. Obklopená tichými tónmi, som si spomenula na otca a na dni strávené spoločne s ním, keď v upršané nedeľné popoludnia hrával na veľkom krídle a celý byt bol zahalený v dokonalej hudbe. Starý klavír sme museli predať a náhradou zaňho, mi ostalo po otcovi toto zaprášené čudo spod mojej postele. Hodiny v obývačke odbíjali práve jedenásť, vzala som mobil. Nejaký hlások hlboko v mojej hlave mi vravel, že je to zbytočné čo idem urobiť a mal pravdu.
Volané číslo je nedostupné, ozvalo sa automaticky na druhej strane. Odtiahla som telefón od ucha. Skúšala som to ešte párkrát, ale opakovalo sa stále to isté. Pomaly mi to dochádzalo, pochopila som, že kdesi je skrytá pravda a aj ten zlý pocit, ktorého som sa tak veľmi obávala.
To preto, lebo sny prichádzajú a nielen tie dobré, ale aj tie zlé a v dnešný deň prinesú so sebou aj Jakubovu tvár. Znova.
<<<<<>>>>>
Ten sen bol ako kaleidoskop našich pekných dní, točil sa stále dokola, cyklicky miestami, ktoré sme spolu navštívili. Bežali sme vedľa seba Letnou, ale vyzerali sme pritom, ako primrznutí na fotke. Stromy mali inú farbu ako zvyčajne, udivilo ma to najprv, ale to sa v snoch stáva, nie? A zrazu som bola opäť v tom kníhkupectve U Jednorožca. Zahliadla som ho - Jakuba, ale neusmievali sme sa na seba tak ako vtedy, nie... Miesto toho som sa zhrozene dívala na jeho ruky. Držal pred sebou nejakú knihu a predlaktia mal celé zráňané a opuchnuté od vpichov po ihlách. Keď sa na mňa pozrel, už nedržal v ruke žiadnu knihu, ale boli sme naraz v mojej škole na školskom večierku. Ako zhypnotizovaná jeho divnými očami, som sledovala, ako sa mu menia jasné modré dúhovky v šedú hmlu - pohľad úplne prázdny. Zdalo sa, že prežívam akési zistenia, niečo akoby som mala uchopiť indíciu priamo do ruky. Lenže ja som bola v prvom rade totálne zdesená, už len preto, že sen pokračoval a všetci okolo nás, ktorí tam s nami boli, sa niečomu stále priblblo radovali. Videla som Kami, ako v pomalom zábere tlieska rukami a všetky tie mrzuté učiteľky z vyučovania mali zrazu široký úsmev na tvári. Čo to, pre Boha... Čo sa to deje? A keď som už myslela, že sa z toho hluku okolo seba zbláznim, všetko sa ešte viac zrýchlilo a rinčalo nahlas, akoby sa rúcal svet okolo mňa, ale napokon som sa prebrala a zdesením zistila, že je to iba môj podarený budík v hrnci, ktorý robí ten príšerný rámus. Uvedomila som si, že som ho už zo zvyku nadstavila včera pred spaním.
Ostalo ticho.
Fakt, že Jakub neprišiel a nedalo sa mu ani nijako dovolať, ten môj sen premieňal v krutú realitu a ja som tomu všetkému začínala veriť. Asi by som sa mala začať báť toho čo ma čaká, keď zatvorím oči, lebo sa mi môže pokojne opäť stať, že z usmievavého chlapca, ktorý sa mi tak páči, sa znova stane narkoman. Z uvažovania nad tým príšerným snom ma prebralo vibrovanie mobilu, volala Kami. Konečne! Znela dosť vážne, až som sa nakoniec bála spýtať na to najdôležitejšie. Takúto som ju nepoznala. Dohodli sme sa, že k nej prídem hneď, ako sa mama vráti večer z práce.
<<<<<>>>>>
Kamila bývala v centre kúsok od Václaváku. Naskočila som na električku a nechala sa vysadiť na námestí. Veže odbíjali práve desať. Kaviarne už zatvárali svoje terasy a všetci rozjarení opilci sa pomaly premiestňovali niekam do klubov v pokútnych útrobách nočného mesta. Videla som pofidérne typy plížac sa k zástavkám, hľadajúc na zemi ohorok z cigarety, ktorý by stál ešte za to. Snažila som sa o nikoho nezavadiť očami. Míňala som skupiny cudzincov a rozchichotaných mladých báb možno starých tak ako ja. Mala som strach, strach z tieňov a z tmy. Naraz ma niekto oslovil.
„Hej! Kam ideš, bejby?“ vykríkol na mňa ktosi po anglicky spoza obrovského črepníka s muškátmi. Natiahla som si kapucňu na hlavu a pohla do kroku. „Hej, počkaj!“ kričal. Prebehla som na druhú stranu námestia a prešla popri ponurej pasáži osvetlenej na červeno preblikávajúcou reklamou Budvar. A uvidela ho.
Stál tam v hlúčiku podivných indivíduí. Hŕstka bezdomovcov opodiaľ sa tvárila, že patrí medzi nich. Dokonca by som povedala, že niektorí z tých chlapcov boli opití. Naraz Jakub podišiel ďalej do svetla na chodník a s niekým sa tam nahnevane začal hádať. Nerozumela som im, ale ten jeho hlas znel tak hrubo, nepoznávala som ho. Iba presné črty jeho profilu, ktorým zlosť pridala ešte viac na kráse, ma presvedčili, že je to on. Proste to bol on! Tu v noci medzi totálnou lúzou, z ktorej ide strach a hrôza.
Z toho výjavu predo mnou mi stŕpli všetky svaly v tele. Nedokázala som do jednej vety sformulovať, čo vidím. Do pamäti sa mi verne vkódoval obraz toho, ako sa nervózne usmieva na toho druhého chalana, akoby sa s ním chcel biť, alebo čo. Nechápala som to. Čo tu teraz v noci robí? Jakub, ten Môj Jakub, je nejaký gauner z ulice? V tom sne... spomenula som si na jeho ruky v tom sne! Pane Bože! Mal ich celé dopichané a zahnisané! Možnože je narkoman, alebo aj nejaký dealer drog, splynulo mi zdesením v myšlienke. Ale potom som si spomenula, že mal vonku iba krátke tričko a na pokožke som nezahliadla nič podozrivé – nieže by som si tú jeho pokožku nejako extra všímala, skôr ma zaujímalo to, ako ma objíma jeho ruka.
Prebrala som sa z prvotného šoku a nemohla sa vôbec pohnúť z miesta. Nervózne sa ošil, asi vycítil môj uprený pohľad a len tak ledabolo sa pootočil po očku mojim smerom. V spomalenom zábere som registrovala, ako mu vädne úsmev na perách. Okamžite sa strhol a otočil čelom ku mne. Stretli sa nám pohľady. Musel byť prekvapený, čo tam v tak neskorú hodinu robím, ale bola som si istá tým, čo medzi nami v tej nanosekunde preblyslo; vedel to presne tak, ako ja. Vedel, že práve teraz mu už neverím a tá nevinnosť našich dotykov, už nikdy nebude ako predtým. Rozplynula sa kamsi hore, medzi smog nad Václavákom.
Stála som tam stále ako primrznutá, iba pár metrov od nich. Ktovie na čo myslel on, možno na chvíľu zapochyboval, lebo sa mu mihla tvárou nejaká emócia. Úsmev to bol? Ale hneď povädol, lebo ja som sa nezasmiala. Čosi nás vyrušilo - jeden z tých jeho kumpánov ma zbadal ako tam stojím a uprene sa na nich dívam a s vlčím úsmevom mi vyšiel naproti cez cestu, a ja? - akoby niekto vedľa mňa pleskol bičom. Rozbehla som sa ako o život a v totálnom strese, akoby riadená GPS, som utekala do uličky kde bývala Kami.
Bežala som a cítila, že mi je v pätách. Míňala som parkovacie zábrany, o jednu z nich som si roztrhla rifle na boku. Noha ma pálila, ale bolesť neznamenala v ten okamih nič.
Ešte pár metrov... konečne brána. Bola zamknutá!
Kami bývala v tých starých domoch s predzáhradkami a dlhými lodžiami do dvora. Ostala som stáť pred domom a stískala rozochvenou rukou zvonček. Kami, no tak! Kde si?! V duchu som kričala.
Vysoký kópiovitý plot pozdĺž domu, by som sa neodvážila preliezť. Tmou sa niesli kroky, niekto utekal a náležite spomalil. Nevidela som nikoho, srdce sa mi rozbúšilo, ale našťastie cvakla brána a za tichého zurčania, som sa vtlačila do ťažkých dverí a okamžite ich zaklapla naspäť na miesto. Bola som v bezpečí a on iste tam niekde vonku. V ten istý moment, ako som si vydýchla, sa mi vo vačku rozvibroval telefón. Nemala som, ale dvihla som to a udýchane mlčala.
„Daniela...“ ozvalo sa v telefóne. Zatvorila som oči, moje vystrašené podvedomie mi radilo, aby som ten telefón hneď vypla, ale ja som nemohla. Z úst sa mi vydral vzlyk. Opretá v temnej chodbe z kameňa, som sa snažila znovu nájsť svoj splašený dych a aj srdce, ktoré spoznalo jeho hlas. Kdesi z bytu nado mnou sa ozvala ľúbezná melódia, ktosi hral na klavír. Rozplakala som sa.
„Daniela, prosím...“ prehovoril prosebne znova. Počula som, ako rozrušene znie jeho hlas. „Aspoň povedz, že si tam.“
„Som tu...“
Příští kapitolu napíše MisaBells :)
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
23) Janeba (05.10.2011 21:25)
Aj jaj, Astridko, můžu panikařit???
Když si vezmu okouzlení první láskou a růžové brýle na očích vznášení se na obláčku, tohle musel být pořádný pád z výšky na znak!!! 
Uf, doufám, že bude mít důvěryhodné vysvětlení!!!
Děkuji!!!
22) eMuska (04.10.2011 20:17)
jeminášku, neviem, prečo sa mi v mysli zjavila žemľa... dríst jak oči, ale normálne ma pri tebe zamrazilo! až ma strach našiel!
21) blotik (23.09.2011 20:22)
Krása... Jo, sen se právě rozplynul. 
Chudák holka. S kým se to zapletla? Drogovým dealerem?
Jdu na další dílek. Je to fakt zajímavé.
20) Lenka326 (20.09.2011 10:01)
Teda Astrid, nejdřív jsem byla v šoku, pak mi bylo hrozně smutno a bála jsem se, co z toho může vzejít, ale nakonec mi došlo, že jsi to vlastně vymyslela dokonale. Žádná láska není bez problémů a jen ty silné je dokážou překonat. Zatím netuším, o co jde, co je pravda a co jsou jen zdání, ale těším se, jak si s tím další autorky poradí.
Díky
19) Astrid (19.09.2011 20:54)
Vidím, že MisaBells o kapitolu napred už svoje díky pronesla, tak aj ja by som rada poďakovala celému producentskému tímu a Karolke, že som sa mohla stať súčasťou tohoto projektu. Kapitolu som napísala tak ako som ich videla a ja dúfam, že Jakub a jeho láska k Daniele prekonajú všetky nástrahy, ktoré na tak nežnú vec ako je prvá láska číhajú.
A Ďakujem hlavne Vám čitateľom za krásne komentáre.
18) nath (19.09.2011 20:35)
Zacalo to byt neskutecne napinave (((o:
Mose se mi tento dil libil, dikY!
17) gucci (19.09.2011 16:14)
To jsem celá já.. začínám psát komentář od posledního zveřejněného dílu... Astrid.... opět jsem bez dechu, srdce sevřené... a ani po hodině mi líp není!! ... skvostná práce...změnu, kterou Jakub prodělal, nejde než označit jako reálný život... když byl jeho telefon nedostupný byl to jen další bolestný úder do srdce!....závěr....nic není takové jak se na první pohled zdá...ale to že udělal Jakub velkou chybu se popřít nedá!!!!!! Úžasná práce!!!! Holky smekám!!!
16) Janicza (19.09.2011 08:25)
Jsem vystrašená asi jako Daniela! Já tu jen sedím, čtu si posledních pár řádek pořád dokola a snažím se přijít na to, co se vlastně stalo. Co tam Jakub dělal? Proč tam byl? Těším se na příště!
15) Evelyn (18.09.2011 17:41)
Astrid, přiznám se bez mučení - od téhle kapitoly jsem čekala úplně něco jiného. Mám hudební hluch a hudbu prostě neslyším správně, ale zrovna tahle skladba na mě působí hrozně moc mile a když při poslechu zavřu oči, vybaví se mi sice deštivý den, ale strávený s někým, koho mám ráda a s kým je mi hezky. Očekávala jsem avizovaný vílet do ZOO, návštěvu muzea, prohlídku Jakubových fotek... V podstatě cokoliv, ale všechno hezké. Takže jsem ze začátku při čtení byla docela v šoku.
Když se řekne První láska, představím si něco krásného, něžného a křehkého. Motýlky v břiše, úsměv, který nechce zmizet z tváře, touhu být pořád spolu, prozáření světa kolem... Takové trošku poblouznění, kterým si prošla asi každá z nás. A troufám si tvrdit, že moc z nás s narkomanem nechodilo.
Naznačila jsi, že Jakub není tak skvělý a báječný, jak se zdál být. Žádnej chlap takovej není a lepší přijít na to v šestnácti než ve třiceti, že jo, jenom mi zrovna tohle přijde jako hodně velká rána pro iluze a dívčí sny... Kapitola byla napsaná úžasně, o tom žádná, jen mně osobně se tenhle prvek do příběhu tak úplně nehodí. Pravdou ale je, že jsi to jen naznačila. Já upřímně doufám, že se z něj feťák nevyklube - na to jsem si ho zatím až moc zamilovala 
Jsem moc zvědavá, jak se s další kapitolou popasuje Míša. Možností je moc a moc.
14) Paja (18.09.2011 16:29)
Tak tohle bylo ošklivé a moc tomu nerozumím 
Takže Jakub není takový jaký se zdál a co o tom všem ví Kamila? Hudba k tomu opět nádherně pasovala
Jsem napnutá a zvědavá a nedočkavá, chci nějaké vysvětlení 
13) Twilly (18.09.2011 14:32)
Pokoj, kávička... chlapi spia... no čo viac si môžem želať ako kulisu pri čítaní, však?
Ivka, poviem ti, bola som zaskočená námetom, keď som toto čítala po prvýkrát. Ale celé to trvalo cca pol minúty. V hlave som sa to snažila celé prebrať a napokon mi vyšlo, že lepšie zamiešané karty už byť vlastne ani nemohli. Ja viem, do tej všetkej romantiky sa vyslovene núka klišé nápad o "druhej" alebo "chorobe" či inej "neprekonateľnej prekážke", ale toto je pravá Dallasovská shockendovka, bejby! A vieš ty, aký sa mi potom rozlial šleb na ksichte, keď som si uvedomila, že toto si rozohrala hráčkam, ktoré to proste VEDIA? Takže, adieu, klišoidné pokráčka, tady to poletí!!! 
strašne, strašne moc sa teším na to, čo s tvojim nápadom urobí Mišutka a ostatné kočky...
12) Jula (18.09.2011 12:32)
Astridko, to byla nádhera
Tak nějak jsem očekávala zvrat z těch krásných a klidných kapitol, kdy oba byli zamilovaní a užívali si. Teď budu čekat, co se z toho vyklube dál, jak se s tím oba vyrovnají a jestli bude víc Daniela chtít.
11) Amisha (18.09.2011 12:31)
Ty! Já mám husí kůži, brečím a chce se mi řvát! Jsi úžasná bludičko! Děkuju.
10) ambra (18.09.2011 00:24)
Ach ty můj... Astrid!!! Normálně nečtu s hudbou, ruší mě to, ale dala jsem si to potichoučku, jen jako kulisu, a tys to snad psala tón po tónu přímo k tomu... Sice mi to vydrželo jen zhruba do půlky, ale dokonale mě to naladilo na druhou část. Jsem naprosto a totálně uchvácená!!! Tohle je dospívání - pár hezkých dnů a sluníčka je vždycky zaplaceno šedivými a bolavými týdny, to je přesně ono!!! Mám pocit, že jsi mi rozpůlila srdce, ale cítím naprosto dokonalou návaznost příběhu a rozevřela jsi neskutečně široký vějíř možností, jak to uchopit dál. Přiznám se, že tahle kapitola mi názvem připadala hrozně divná - jak jako letmé setkání, když už mají za sebou Miluj mě? Tohle je absolutní pecka!!! Jsi hvězda!!! OMG, potřebuju další balík kapesníků a defibrilátor
9) SarkaS (18.09.2011 00:09)
Úžasné, jak se příběh tak pohádkový dokáže tak bleskově zvrtnout. Vzhledem k pozdní hodině jsem si to byla nucena přečíst bez hudby, ale myslím, že si čtení ještě později zopakuji spolu s ní
8) Fanny (17.09.2011 23:35)
Doslava tvrdý pád na zem. Co ví Kam? Co tam dělal on? Kdo byli tamti...? A co s nimi má společného Jakub?
Nejvíc se mi teď loudí do hlavy: Láska bývá slepá, ale ale ale...
7) jeanine (17.09.2011 22:24)
Jsem z toho úplně rozčarovaná. Kdo vlastně je ten božský Jakub??? Těšila jsem se na Zoo a ono nic a právě naopak. Lovestory nepokračuje, vystřídalo ji tajemno, nedůvěra a strach. Ať už Danielin z Jakuba a jeho kumpánů a nebo Jakubův o Danielu. Jsem děsně napnutá, co se bude dít dál a co nám MisaBells vymyslí.
Paráda
6) Bye (17.09.2011 22:19)
Áááááá, Astrid, Tys nás z toho nádýchaného obláčku nesfoukla na zem, Tys nás do tý země doslova zadupala!!!
A víš co? Já Tě za to miluju. Protože tímhle zvratem ten příběh najednou dostal neuvěřitelný grády. Jasně, Jakub působil trochu jako Mirek Dušín, kdo by to do něj řekl. Ale! Láska je slepá (někdy i hluchá a blbá) a nezkušená pubertální holka , která se dvakrát setká s "naprosto úžasným vysněným klukem", si nemusela ničeho všimnout, ani kdyby to dostala černé na bílém.
Skvělá práce, Astrid. Skýtající spousty možností pro pokračovatele. 
Jo, už jsem Ti říkala že miluju Tvůj styl?
A slovenčinu?
5) Carlie (17.09.2011 22:04)
Tak... správně načasováno!
Po adekvátním počtu sladkých kapitol tahle závažnější Daniela podlehla své první lásce, té nádherné naivní dokonalosti a život jí přišel připomenout, že nic není růžové. Snad brzy ale zjistí, že nic není ani černé ani bílé, snad je tu šance pro ně pro oba obstát se ctí
Je mi teď děsně líto... obou, ale víc asi jeho, Jakuba 
Protože ať už je s ním cokoliv, to, co prožívá s Danielou, je skutečné, nepředstíral to a teď mu nastane boj
Astridko naše, bála jsem se, děsně jsem se bála začít tu kapitolu číst, a pak jsem nevyšla z chvalozpěvu na Tvou adresu! Po roztomilém úvodu, plného nádherného humoru, ta plíživá předtucha, vize, a pak konečná smeč.
A ty poslední dva řádky to zpečetily , celou tu realističnost, cituplnost, bolest i lásku, kterou jsi do toho dala.
Ivanko, smekám, děkuju, protože tohle je taky život... i tohle je první láska... a tohle je velký příběh.
Krásný, brečím, ale to patří k věci
24) Lia (06.01.2012 02:17)
tak se to začalo kazit, ach jo
ale jinak skvělá kapitolka, pádím dál 