Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

23.09.2011 [21:15], Karolka, ze série První láska, komentováno 31×, zobrazeno 624×

7) Když láska padá

Čas strávený s Jakubem byl… pohádkový. Připadala jsem si jednoduše jako princezna. Minimálně dvakrát týdně na mě čekal před školou a nejednou mi přinesl kytičku. Nikdy jsem nepatřila mezi ty, kteří se po zvonění derou ze dveří hlava nehlava a snaží se být venku v co nejkratším možném čase. Teď mě najednou stálo spoustu sil nebrousit si lokty a nepřidat k pravidelnému běhu v parku taky běh po školní chodbě. Určitě bych většinu svých spolužáků předhonila a byla venku první. Jenže to by bylo poněkud okaté a trapné a já se před Jakubem ani za nic ztrapnit nechtěla.

Silou vůle jsem se nutila po poslední hodině pomalu vstát, pomalu si narovnat věci do tašky a přirozenou rychlostí kráčet po vylidňující se chodbě. Kamila mi dělala věrný doprovod. A vážně se snažila nesmát se mi a schovávat pobaveně zvednuté koutky rtů. Říkala, že ze mě ta láska a zamilovanost přímo sálají a že dívat se na mě s Jakubem, jak se vítáme, je jako pozorovat v poledne Slunce. Úplně to oslní. Kdyby takhle mluvila o komkoliv jiném, připadalo by mi to jaké klišé. Teď se mi tahle sladká romantika líbila a tak trochu jsem se v ní vyžívala.

Neměla jsem tušení, jak působíme na ostatní kromě Kamily, ale mně stačilo přečíst si zprávu Budu na tebe čekat před školou, lásko a bylo mi krásně. Najednou nezáleželo na tom, že jsem zkazila test z matiky. Nezáleželo na změně mamčiných směn v nemocnici, ani na tom, že to znamenalo, že budu muset celý týden vařit večeře pro sebe a Tomáška. Nezáleželo na průtrži mračen, která se přihnala těsně před koncem vyučování. Pro procházení se po městě jsme nepotřebovali modré nebe.

Déšť měl své kouzlo. Jen díky němu jsme objevili altánek ve Švehlových sadech, kde jsme strávili dvě velmi krásné hodiny. Šumění deště, promoklé oblečení, vzájemná blízkost… Bylo to tak opojné. Chvilka rozpaků, když jsme si uvědomili, že nikde široko daleko nikdo není a my jsme sami. Pár nesmělých dotyků a touha zahřát se. A jak to jen udělat, když jediné teplo široko daleko vydává ten druhý? Nemilovali jsme se, na to bylo ještě příliš brzy, ale moc daleko k tomu nebylo. Byla jsem si jistá, že kdybychom se nezastavili, bylo by to skvělé. Jenže skvělé někdy nestačí. Naše poprvé mělo být výjimečné, dokonalé a nezapomenutelné. A taky pohodlné. Dřevěná lavička s chybějící prostřední laťkou v sedátku pro mazlení zrovna ideální nebyla.

Hned druhý den jsem se objednala ke své doktorce a koupila si několikery hezké kalhotky s krajkou na lemu. Na další takovou chvíli jsem chtěla být dobře připravená. Další taková chvíle mohla přijít kdykoliv.

Usmívala jsem se tak často a vřele, jako asi nikdy dřív. Spolužačky mi chválily nový účes, přeliv, styl líčení i oblečení, které jsem nosila od začátku roku. Žádnou změnou vzhledu jsem neprošla. Tohle se mnou dělal Kuba a vědomí, že mě ten báječnej kluk má rád. Ani po těch několika týdnech chození jsem se nezbavila jemného chvění celého těla pokaždé, když mě vzal za ruku. Pořád jsem přestávala vnímat svět kolem nás, když se mi podíval zblízka do očí. Stále se mi podlamovala kolena, když mě políbil.

Zapadl do mého života jako jediný chybějící dílek složité mozaiky puzzlí. Milovala jsem ho a nic na světě nemohlo být důležitější.

 

<<<<<>>>>>

 

„Cukrárna, nebo čajovna?“ ptal se Kuba už minimálně popáté a já mu opět neodpověděla, protože mě znovu políbil.

Byla sobota, pět minut po poledni a my stáli pod Orlojem a nemohli se rozhodnout, jak strávíme odpoledne. Sešli jsme se už ráno a společně si dali snídani v Subway. Většinu dopoledne jsme se procházeli po centru města a Kuba mě fotil u zajímavých míst po cestě. Což vlastně znamenalo, že měl foťák stále vytažený a připravený k akci. Přemlouval mě, abych pózovala u všech soch, muzeí, pamětních domů, starých mostů i u kovové lavičky na Kampě. Za každou fotku mi dal pusu, takže jsem modelku dělala ráda. Neřekli jsme si, kam jdeme, jen jsme šli, drželi se za ruce a povídali si o všem možném.

Zastavili jsme se až pod Orlojem a protože zbývalo jen pár minut do dvanácti, rozhodli jsme se počkat na odzvonění celé. Sluníčko svítilo a už docela hezky hřálo. Na chvíli jsem zavřela oči a nastavila slunečním paprskům tvář. Musela jsem se usmívat. Poslední dobou jsem se pořád cítila krásně a tenhle den už snad ani nemohl být hezčí. V podstatě téměř neustále mi bylo jako po hodině běhu. Endorfiny mi kolovaly v žilách a zdálo se mi, že bych dokázala úplně cokoliv, co by mě napadlo.

Kuba mě zezadu objal a pevně mě k sobě přitiskl. Dal mi pusu do vlasů.

„Miluju tě, Danielo,“ zašeptal a já se málem rozpustila. Neříkal ta slova moc často, ale o to víc jsem si každou takovou chvíli vychutnávala.

„A já tebe, Jakube,“ usmála jsem se a on nespokojeně mlaskl. Neměl rád, když jsem ho oslovovala Jakube. Znělo to prý moc formálně. Šťastně jsem se rozesmála a vzápětí vypískla. Kuba zabořil hlavu do mých vlasů na rameni a zhluboka mi dýchal na krk. Záměrně. Šíleně to lochtalo, ale on mě nechtěl pustit. Když už jsem snahu o osvobození se pomalu vzdávala, otočil mě k sobě a kousek mě zvedl. Země jsem se dotýkala špičkami nohou. Díky tomu jsme měli oči na stejné úrovni. A pak mě najednou líbal a já se v jeho náručí ztrácela. Nevnímala jsem nic a nikoho kolem nás.

Odtrhli jsme se od sebe, až když zvony začaly bít a Orloj se dal do chodu. Nemohla jsem popadnout dech a vlastně jsem to ani nechtěla. Původně jsme se chtěli dívat na představení dřevěných figurek. Tenhle plán ale padl. Mnohem zajímavější bylo sledovat se navzájem. Myslím, že jsem si nikdy dřív nevšimla, že má Kuba zlatavé nitky kolem zorničky. Tváře mu zrůžověly a jeho rty vypadaly tak krásně měkce a hebce, že by byl hřích ho nepolíbit. A pak stále znovu a znovu.

„Mohli bychom tu být klidně celý den, ale trochu mě začínají bolet nohy a mám chuť na něco dobrého. Kousek odtud znám cukrárnu, kde mají to nejlepší tiramissu, a čajovnu, kde dělají kuskus, který se rozplývá na jazyku. Vyber si, kam bys chtěla,“ usmíval se na mě a já nějak nedokázala uvažovat nad tím, co po mně chtěl. Bylo mi dobře tak, jak jsme byli.

„Dany, cukrárna, nebo čajovna?“ zopakoval trpělivě. Přemýšlivě jsem našpulila rty a Jakub si to vyložil po svém. Několikrát za sebou.

„Moc se vzájemně rozrušujeme. Kousek ode mě poodstup a já tě vyfotím s Orlojem v pozadí. A taky se přitom hezky vzpamatujeme a pak se rozhodneš, jestli máš chuť na tiramissu, nebo kuskus,“ zavelel Kuba, ale navzdory svým slovům udělal krok dozadu on. Skoro jsem spadla, ale udržela jsem rovnováhu i svou důstojnost.

Jakmile mě Jakub neobjímal, vážně se mi přemýšlelo lépe. Trochu jsem se za to styděla, ale bylo to tak. I nevinné držení se za ruku se mnou dělalo divy. Co teprve takovéhle tulení se a líbání… Zatřepala jsem hlavou a poslušně se usmála do objektivu.

„Jsi krásná, Dany, hrozně moc krásná,“ řekl tiše, aniž by zvedl pohled od objektivu. Okamžitě jsem zčervenala a on stiskl spoušť.

„Potvoro, teď mi to na té fotce určitě slušet nemůže, když jsem rudá jako rak,“ ušklíbla jsem se na něj a on mě opět vyfotil.

„Pardon, do you want to be photo together?“ zeptal se nás špatnou angličtinou postarší pán, který už delší dobu stál pár metrů od nás a fotil Staromák.

„Yes please,“ odpověděl bleskově Kuba a k mému nesmírnému překvapení svěřil svůj foťák do rukou úplně neznámého člověka. Musel na mně poznat, jak moc v šoku jsem, protože se široce usmál a dal mi rychlou pusu na čelo.

„No co, chci jednu fotku, kde budeme celí a bude to mít nějakou kompozici,“ pokrčil rameny, objal mě kolem pasu a oba jsme se podívali do foťáku. Můj úsměv musel zářit na dálku.

 

<<<<<>>>>>

 

Yiruma - When The Love Falls

 

„Nechceš jít ještě ke mně? Prohlídli bychom si fotky a... tak. Můžeme si třeba dát čaj nebo máme možná v mrazáku zmrzlinu.“ Kuba nervózně přešlápl a pečlivě se vyhýbal přímému pohledu na mě. Chápala jsem, na co se mě vlastně ptal, co navrhoval, a taky z toho byla trošku nervózní. Ale ne tak moc, abych nesouhlasila. Nemuselo to být ještě dneska, ale kdo ví, jak takový krásný den zakončíme?

Už jsem u Kuby několikrát byla, ale vždycky byli doma i jeho rodiče. Minulý týden mě dokonce pozvali na oběd a kupodivu to bylo hrozně fajn. Kuby táta pracoval jako manažer velké farmaceutické firmy, ale taky jezdil na kole, v létě surfoval a uměl udržet lžičku bez držení rukama na nose. Byla s ním legrace. Kuby mamka mi hned na první návštěvě nabídla, abych jí říkala jménem. Byla úplně jiná než moje máma. Stále perfektně upravená, oblečená v kostýmu i doma, používala spoustu cizích slov a nejedla maso. Představovala vlastně opak mojí milované, ale trošku chaotické maminky. Přesto mi s ní bylo dobře a měla jsem ji ráda. A Kuba tvrdil, že i já se líbím jí.

Tenhle víkend ale Kuby rodiče odjeli ke známým do Plzně a měli se vracet až v neděli večer. To nám dávalo spoustu času, kdy jsme mohli být spolu. Sami. U Kuby doma.

Při té myšlence mi nohy ztěžkly a nemohla jsem polknout.

Cesta ke Kubovi trvala až moc krátce. Najednou odemykal dveře bytu. S hlubokým nádechem jsem ho následovala až k němu do pokoje. Srdce mi bilo jako splašené a ruce se potily. Sakra, mně se přece ruce nikdy nepotí!

„Než se zapne notebook, nechceš něco k pití?“ zeptal se Kuba a jeho hlas zněl neznámě chraplavě. Můj na tom nebyl o moc lépe.

„Ehm, jo, cola by byla fajn,“ vypravila jsem ze sebe. Jakub odešel a já se zhroutila do křesla. Sklonila jsem hlavu, takže jsem ji měla mezi koleny a snažila se uklidnit se. Nic zlého se neděje. Jsem u Kuby. Jsem s Kubou, s klukem, kterého miluju a možná se teď budeme milovat nejen na duševní rovině, ale i na té fyzické. Prášky beru už měsíc, mám na sobě hezké prádlo a tuhle situaci jsem čekala. Tak proč je mi zima a celá se chvěju? Proč se mi svírá žaludek a zatmívá před očima? Proč se prostě netěším na to, co má přijít? Hystericky jsem se uchichtla. Poprvé uvidím naživo nahýho kluka mého věku a já u toho asi taky budu nahá. Co když se mu bez oblečení nebudu líbit? Co když se něco pokazí? Proboha, co když nám to nepůjde?

„Danielo, jsi v pořádku?“ ozval se ode dveří Kubův starostlivý hlas. Vzhlédla jsem k němu, narovnala jsem se a pomalu přikývla.

„Vážně? Nevypadáš moc dobře,“ zapochyboval. Jo, to jsem přesně potřebovala před naším potencionálním poprvé slyšet. Nevypadáš dobře…

„Dany, děje se něco?“

„Jsem jenom trošku nervózní, když jsme tu takhle sami,“ přiznala jsem a tak se mi ulevilo, že jsem to dokázala říct, že jsem ani nezčervenala.

Kuba postavil colu na stůl k notebooku a kleknul si ke mně na zem. Vzal mě za ruce a usmál se na mě.

„Nemusíme… to … ehm, dělat dneska. Já... no... fakt jsem si s tebou chtěl prohlídnout fotky a kdyby se to… kdyby se nám chtělo… ne, kdyby… prostě na tebe netlačím a počkám, až budeš chtít ty. Mám tě rád.“ Zadrhával se, ale poslední větu pronesl úplně jasně. Zaplavila mě taková úleva, že to na mně muselo být vidět.

„Tak jo. Omlouvám se, že tak panikařím. Nevím, co to se mnou je. Pojďme si tedy prohlédnout ty fotky.“ Vděčně jsem se na něj usmála, když se otočil ke stolu a napojil foťák na počítač. Kuba byl jednoduše báječný, ale i když byl, jaký byl, a já mu věřila, že mi nelhal, cítila jsem nepříjemné napětí v celém těle.

U většiny fotek jsem se musela smát. Ty, na kterých jsem zamýšlela působit svůdně a sexy, vyšly vtipně. Třeba jsem zrovna mrkala, měla přes hlavu stín ptáka letícího nade mnou, nebo jsem se do pózy teprve štelovala. Pár fotek se mi ale vážně líbilo. Všechno to byly momentky, kdy jsem nevěděla, že mě Kuba zrovna fotí. Jako pod Orlojem, když jsem se nastavovala sluníčku. Nejkrásnější fotka byla ale naše společná. Pan turista nás vyfotil dvakrát. Když jsme se usmívali do foťáku, ale taky předtím. Když mě Kuba líbal na čelo a já se zamilovaně culila.

„Tu si dám na noční stolek,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Kuba se zasmál.

„Páni, ty mi čteš myšlenky. Zrovna jsem si říkal, že v rámečku na mém nočním stolku by se přímo vyjímala.“

Po krátké diskuzi jsme se dohodli, že fotku budeme mít na nočním stolku oba. Kuba mi ji i několik dalších poslal na mail.

Držel své slovo a doopravdy mi ukazoval fotky. Nejen z dneška, ale i z doby, než jsme se poznali. Fotil krajinu stejně často jako lidi. Mezi lidmi byl nejčastěji vysoký černovlasý kluk a rošťáckým úsměvem. Věděla jsem, že je to Karlos. Jednou, vlastně dvakrát, jsem se s ním viděla naživo, ale nikdy jsem si ho moc neprohlížela.

Momentka z nějaké oslavy, kde stál Karlos mezi mužem, který mu byl až neuvěřitelně podobný, a hezkou blondýnkou, která je oba objímala, zůstala na obrazovce déle než všechny předchozí fotky. Podívala jsem se na Kubu a chtěla se zeptat, co je na té fotce tak zvláštní. On se ale tvářil tak vážně, že jsem otázku spolkla. O Karlosovi jsme spolu záměrně moc nemluvili. Kuba jen sem tam prohodil, že v léčebně je to těžké, ale jeho kamarád se drží docela dobře. Podle Kamily jsem byla trochu sobecká a do sebe zahleděná, když jsem se hovorům na téma Karlos a drogy vyhýbala a nezajímala se o to. Možná měla pravdu, ale mně to tak vyhovovalo.

Kuba se ke mně pomalu otočil a dlouho se na mě jen tak díval, než promluvil. Věděla jsem, že to co řekne, bude zlé. Nepotřebovala jsem své vize ani jiné jasnovidecké schopnosti, abych to poznala. A nemýlila jsem se.

„Musím ti něco říct, Dany,“ zašeptal. Přikývla jsem a cítila, jak se mi slzy derou do očí. Ještě nic neřekl a mně už se chtělo brečet. To nebylo dobré. Ta krásná atmosféra celého dne během jediného okamžiku zmizela a mně zůstalo jen svírání žaludku a pocit, že se nemůžu nadechnout.

„Karlos tu odvykačku nenese moc dobře. Vlastně je to úplně příšerný. Nesnáší to tam. Jeho rodiče se rozvádějí a hrozně se hádají. Tohle,“ kývnul hlavou k obrazovce notebooku, „to je z jeho narozenin. Tam bylo ještě všechno v pohodě a týden na to se strejda Viktor odstěhoval ke svojí milence, se kterou čeká dítě. Tak do toho Karlos spadnul. Nejdřív to byla jenom tráva na odreagování. Když se ale dozvěděl, že bude mít sourozence a to mnohem dřív než za devět měsíců, spíš tak za čtvrt roku, dal si něco tvrdšího. Nevím, co všechno bral, ale asi to bylo divoký. Mně říkal, že je to jenom tráva. Tvrdil, že nic jinýho nebere. Není prý debil. Stačí, když je v rodině debil jeden a ten post už obsadil jeho táta.“

Jakub se odmlčel a já se na nic neptala. Bála jsem se i se pořádně nadechnout. Tohle nebylo všechno. To nejhorší mělo teprve přijít.

„Jenže Karel mi lhal. Spadnul do toho až po uši a sám se už nemoh´ vyhrabat. Tak se mi přiznal. Došly mu prachy, táta mu přestal posílat kapesný, a Berky není někdo, komu můžeš jen tak dlužit. Zaplatil jsem mu ze svýho. Proto mě tak naháněl. Chtěl svý peníze.“

Třásla jsem se a už to nešlo zastavit.

„Teta Blanka, Karlova máma, má příbuzné ve Švýcarsku. A kousek od nich je proslulá léčebna pro drogově závislé. Mají lepší vybavení, metody a personál než tady v Praze. Teta tam Kájovi zajistila pobyt. Nastupuje prvního června. Na tři měsíce.“

„To je fajn. Jestli tam mají lepší… metody, pomůžou mu,“ zamumlala jsem nepřítomně. Nějak jsem doteď nepřemýšlela nad tím, proč Karlos začal s drogami. Ne že by ho jeho důvod omlouval, ale dokázala jsem ho tak trochu pochopit. Kamily rodiče se rozvedli, když jsme byly v prváku, a Kamča to taky nenesla zrovna dobře. Ne že by začala něco brát, ale spala u nás častěji než doma a pořád brečela nebo koukala na zdi.

„Jo, v to teta doufá. Ale nechce, aby tam byl Kája sám. Ona se nemůže na tak dlouho uvolnit z práce a strejda tam nepojede. Kája tam má sice příbuzný, ale není si s nima nijak blízkej. Takže mi nabídla, jestli nechci jet já. Mohl bych tam chodit na univerzitu na kurz klasické fotografie. Je to… výborná příležitost. Absolvování toho kurzu by mi otevřelo dveře na jakoukoliv uměleckou vysokou tady a asi i ve světě. A taky bych byl blízko u Káji, kdyby potřeboval kamaráda. Budu bydlet u jeho příbuzných, chodit na ten kurz a odpoledne za Kájou.“

Vpíjel se do mě pohledem a mně nějak nedocházelo, co mi říká.

„Dany, za čtrnáct dní pojedu do Bernu. Budu tam až do konce příštího školního roku.“

„V červnu ale ještě musíš chodit do školy tady. Školní rok končí až 30. června.“ Říkala jsem nesmysly. Nechtěla jsem pochopit, co mi Kuba chce říct.

„Mám to zařízené. Přes rok jsem vůbec nechyběl a známky mám dobré. Za dva týdny jedu pryč.“

Najednou se všechna kolečka sepla a já tomu rozuměla. Kuba se chystal na rok odjet pryč, daleko, do jiné země. Beze mě. Nemohl si to zařídit nijak rychle. Musel si předčasné ukončení školního roku vyřizovat alespoň šest týdnů dopředu. Víc než měsíc věděl, že pojede na celý rok pryč, a nic mi neřekl. Ani nenaznačil, co chystá. Úplně mě vynechal. Nemyslel na mě.

„A co já?“ vydechla jsem rozechvělým hlasem.

Bolestně se ušklíbl.

„Tebe miluju,“ odpověděl tiše. Nedíval se na mě, ale na své ruce.

„Ale jedeš pryč a neřekls mi o tom,“ zašeptala jsem. Chtělo se mi brečet a zároveň jsem měla chuť vztekle křičet, že to není fér. Tohle bylo to, co se mělo stát. To proto jsem měla ten špatný pocit. To proto jsem byla tak nervózní. Ale bylo mi to jedno. Lhal mi. Nebo mi alespoň neříkal pravdu. To bylo fuk. Slíbil, že ke mně bude vždycky upřímný, ale nebyl. Porušil svůj slib.

„Karlos je jako můj brácha. Potřebuje mě. Já vím, je to na rok. Ale pak se vrátím a můžeme být zase spolu. Nechci tě ztratit.“

„Ale jedeš pryč,“ zopakovala jsem. „Plánoval jsi to určitě několik týdnů a mně jsi neřekl ani slovo. A teď čekáš, že si pojedeš nějak do Švýcarska a já tu na tebe budu čekat a všechno bude v pohodě.“

Bojovala jsem se slzami a vztekem. Pokazil to. Jakub všechno pokazil. Chtěla jsem se s ním milovat a on si zatím za mými zády balil kufry. V tu chvíli jsem ho nesnášela. Nemohla jsem zůstat u něj v pokoji, u něj v bytě, v jeho blízkosti. Musela jsem pryč.

Ani mě nezkoušel zastavit. Nechal mě odejít a já se nemínila vrátit.

 

 

---

Příští kapitolu napíše ambra :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »