Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

30.09.2011 [19:15], Karolka, ze série První láska, komentováno 28×, zobrazeno 577×

Milé čtenářky,

původně jsem počítala s tím, že mě čeká typická srdcervoucí kapitola. Čím víc jsem ale poslouchala „svou“ skladbu, tím klidnější jsem se cítila. Bylo by asi celkem snadné rozplakat vás na třetím řádku a nenechat vás vydechnout až do konce, jenže já z té nádherné hudby necítím tu drásavou beznaděj, která by se dala tušit z názvu. Berte to tedy tak, že ta následující písmenka jsou jen naplavenina z mých pocitů, vyvolaných skladbou.

ambra

 

---

 

Yiruma - Left My Heart

 

8) Vypadni z mýho srdce

Cesta domů byla jako zlý sen. Připadalo mi, že všichni lidi na ulici i v metru po mně pokukují a čekají, kdy se konečně rozbrečím. Ale vydržela jsem, a když za mnou zapadly dveře bytu, měla jsem v ruce připravený první balíček papírových kapesníků.

Jenže ta hrozná křeč nepolevila. Jako bych uvnitř úplně zamrzla.

Zůstala jsem stát před nesmyslně velkým zrcadlem v předsíni – máma tvrdila, že ji opticky zvětší, ale nezdálo se, že dva čtvereční metry, z nichž jeden je navíc jen jako, jsou zrovna výhra – a důkladně jsem si prohlídla svůj obličej. Zíral na mě můj vlastní nepovedený klon. Bývala jsem pyšná na své přirozené opálení – běh přináší i jiné výhody než vypracovaný lýtka – ale právě teď jsem ze všeho nejvíc připomínala jinovatkou obalenou Kristen Stewart v Zathuře. Mimochodem jeden z mála filmů, na který se s Tomáškem dokážu dokoukat.

Nakráčela jsem do koupelny, opláchla vanu a zvedla páku nadoraz. Zároveň jsem ji dost jednoznačně otočila směrem k červené polovině puntíku. Věděla jsem, že se z nějakého pudu sebezáchovy snažím držet všech těch filmových klišé, který mi ve zmateném víru lítaly v hlavě. Zoufalé hrdinky se po rozchodu obvykle dlouho máčí ve vaně, pak vyplení domácí bar a nakonec zavolají bývalému příteli. A protože u mě připadala v úvahu jenom ta vana, chtěla jsem to udělat důkladně.

Narovnala jsem se, zavřela oči a nejdřív v duchu a potom i nahlas jsem zopakovala to slovo.

Rozchod.

Pořád mi mnohem víc připomínalo rána na táborech, kdy hlavní vedoucí po nástupu zařval Rozchod! a my mohli konečně na snídani.

Zkusila jsem to znovu. Jen šeptem. Opatrně.

„Jakub. Daniela. Rozchod. Konec. Jakub bez Daniely. Daniela bez Jakuba.“

A najednou tam byly. Slzy. Spousta slz. Nepotřebovala jsem plnou vanu horké vody, aby ten led v mém břiše roztál. Přesto jsem ze sebe shodila oblečení – všechno jsem pečlivě poskládala, z trička i lněných tříčtvrťáků jsem pořád cítila Kubovu toaletní vodu – a ponořila se až po bradu. Jako zaseknutá jsem přes vzlyky dokola opakovala:

„Jakub bez Daniely. Daniela bez Jakuba.“

Takhle mě o hodinu později našla mamka. Ujistila se, že mi nikdo fyzicky neublížil, dál se nevyptávala, vytáhla mě z chladnoucí vody, jedním rozmáchlým pohybem utřela do froťáku vodu i slzy, zabalila mě do mého praštěného županu s Dydlinou a uložila nás obě – teda Dydlinu i mě - do postele.

Pak beze slova zmizela. Vrátila se za čtvrt hodiny a na stonacím tácu – tak jsme s Tomáškem říkali podnosu, na kterém nám nosila dobroty při všech našich chřipkách a angínách – mi naservírovala palačinky s čokoládou a velký hrnek horkého kakaa.

„Cukr pomáhá,“ řekla úplně vážně.

Znovu jsem se rozbrečela. Vlastně doslova rozeřvala. Podnos se otřásal mými vzlyky a kakao několikrát vyšplouchlo přes okraj hrníčku. Máma to ignorovala.

„Tohle je zásadní nevýhoda,“ řekla tak potichu, že jsem musela ubrat na decibelech, abych ji slyšela. Vypadala zadumaně, jako by se v myšlenkách zatoulala hodně daleko.

„He?“ vzlykla jsem místo otázky.

„První láska je většinou skoro dokonalá záležitost,“ usmála se, ale pořád jsem nezahlídla ani náznak nějaké pitomé shovívavosti. „Problém je, že je první. Což znamená, že po ní celkem jistě přijde druhá. A občas taky třetí, čtvrtá…“

„Mami!“ okřikla jsem ji uraženě. Předvedla dokonale nevinný kukuč.

„Promiň, chci říct, že aby mohla jednou přijít ta druhá, a možná lepší,“ mrkla na mě, „musí ta první jednoho dne skončit. A kdo říká, že ho to nebolelo, tak pěkně kecá.“

Proti své vůli jsem se musela zasmát – máma takhle normálně nemluví a v tu chvíli hrozně moc připomínala Kamilu.

„Asi mě pošleš do háje, Danínku, ale je správné, že to bolí tak moc. Aspoň máš jistotu, že už to bylo ono.“ Jo, znělo to moc hezky, ale po téhle větě jsem se znovu úplně složila.

Daniela bez Jakuba. Co je na tom, kruci, správného?

 

<<<<<>>>>>

 

Máma mě nechala v posteli, jako bych byla opravdu nemocná. Slyšela jsem všechny ty důvěrně známé domácí zvuky – bouchání nádobí, drnčivé poskakování pračky a nezřetelné hlasy mamky a Tomáška – a zkoušela si představit, jestli ještě někdy budu schopná vnímat to všechno jako dřív. Jestli mi ještě někdy něco v mém životě bude připadat stejné.

Znovu jsem se rozbrečela.

Venku už se stmívalo, když mezi dveře strčil hlavu Tomášek.

„Pojď dál,“ kývla jsem na něj unaveně. Se špatně skrývanou zvědavostí přihopkal ke mně a posadil se na kraj postele. Prohlížel si mě, jako bych umírala na nějako děsivou chorobu. Přemohla jsem se a vyrobila chabou napodobeninu úsměvu.

„To bude dobrý, neboj.“

Nebaštil mi to. Soustředěně se zamračil.

„Takže z Kuby je teď hajzl?“

„Tome!“ vyjekla jsem překvapeně. „Kdes vzal takový slovo?“

„Alex říkal, že jeho máma říkala, že je z jejich táty teďka hajzl,“ trhl hubenými ramínky. Alex je Tomáškův nej kámoš už od školky. Jeho rodiče se už půl roku dost ošklivě rozvádějí a nějak jim uniklo, že jejich problémy jsou jen jejich.

„Jasně že z Kuby není hajzl. A Alexovi řekni, že rodiče se časem uklidněj,“ natáhla jsem se a rozcuchala mu jeho už tak rozházenou čupřinu. Jenže ten kontakt s Tomovými vlasy mi připomněl, jak mi ještě před pár hodinami klouzaly mezi prsty jiný vlasy – o odstín tmavší a ne tak jemný…

„Běž už,“ postrčila jsem ho ke dveřím.

„Tome,“ dokázala jsem ještě na chvíli spolknout další slzy, „Jakub je hodnej kluk. Jen mi dneska řekl, že jede studovat do Švýcarska.“ Už jsem přece věděla, že když něco řeknu nahlas, dojde mi to mnohem silněji. Tak proč jsem to riskovala zrovna s touhle informací?

„Je to daleko?“ zeptal se starostlivě. Než jsem mu mohla odpovědět, jeho výraz se úplně změnil: „A můžete si psát a volat, ne?“ usmál se nadšeně. Viděla jsem, jak je na svůj nápad pyšný.

„Není to tak strašně daleko,“ ujistila jsem ho křečovitě. „A s tím psaním máš asi pravdu, musím to s ním probrat. Díky, brácho, máš to u mě.“ Další úsměvová atrapa. Ale děti jsou v tomhle fajn. Někdy je hrozně lehký je oblafnout.

Máma mě ještě párkrát přišla pod různými záminkami zkontrolovat, ale pořád se držela – nevyptávala se ani soucitně nevzdychala.

Když se ukázala naposledy, pomalu jsem se propadala do spánku.

„Mami?“ Už jsem neměla sílu mluvit nahlas, naklonila ucho až k mojí puse. „Copak, Danínku? Mám ti něco přinést?“

„Jak jsi poznala, že jsme se rozešli? Mohla to být jenom hádka…“ Máma mě pohladila po tváři.

„Znám tě, trdlo moje. Nikdy jsi nebrečela kvůli hloupostem. Tomášek mi řekl o té škole. Vážně to nemusí být konec. Zkus to nebrat jako zradu. Možná bude všechno za měsíc jinak,“ usmála se ještě – tentokrát se tomu povinnému rodičovskému optimismu nedokázala úplně vyhnout – zhasla lampičku a odešla.

 

<<<<<>>>>>

 

Ráno jsem se probudila rozlámaná, jako bych za sebou měla půlmaratón bez rozcvičení. Led v břiše jsem sice definitivně rozpustila tou slanou povodní, ale vystřídala ho ohromná hromada kamení. To byl nejpřesnější způsob, jak popsat ten drtivý tlak – nemohla jsem se pořádně nadechnout ani polknout. Jen ten pitomej mozek pořád šrotoval. A to jsem někde četla, jak malou část z něj vlastně využíváme. Otřásla jsem se při představě, že bych byla schopná přemýšlet o tom všem ještě o trochu víc.

Pomalu mi docházelo pár věcí. Teoreticky tohle nemusel být konec. I ten náš malej trdlín chápe, že Švýcarsko není opačnej konec světa. A máme tu mail a Skype. Problém byl jinde. A to jinde mi tvořilo nový a nový knedlíky v krku pokaždé, když se mi ten předešlý podařilo rozpustit malou kapkou dočasný naděje.

Jakub mi lhal. Protože někdy je mlčení a lež totéž a v tomhle případě tu byla naprostá shoda. Tady většinou moje úvahy končily a přešly v hysterický výkřiky: Jak nám to mohl udělat? Jak se mě mohl dotýkat a myslet při tom na to, že to za pár týdnů skončí?

Kaleidoskop našich polibků a nejdřív nesmělých, ale pak čím dál odvážnějších doteků, mi nemilosrdně pálil sítnici. A všechno za ní. Pálil, ale bohužel nespálil. Ta bolest nepolevovala. Hrozně rychle jsem se ocitla ve stejném stavu, v jakém jsem usínala. Došlo mi, že jsem Tomáškovi možná lhala. Jakub nejspíš je hajzl. Protože jenom hajzl mě mohl takhle využít a obelhat.

 

<<<<<>>>>>

 

Hodiny se přese mě valily jako obrovské těžké klády. Když už jsem myslela, že mi nemůže být hůř, zastavila jsem se po cestě z koupelny u počítače a otevřela mail. Ano, hrdinka správné romantické slátaniny by to vydržela a maily od něj neotevřela (a nejspíš by si napustila další vanu, vypila další láhev a zavolala předposlednímu příteli). Já se ale složila na židli a vzala to hezky postupně.

Nejdřív ten s fotkama, ten, co poslal ve chvíli, kdy jsem ještě seděla vedle něj. Jako náměsíčná jsem znovu vstala, vrátila se do koupelny a ve skříňce pod umyvadlem našla složené svoje včerejší věci. Ne v koši na prádlo, ne v pračce nebo v sušičce. Mami, asi ti koupím nějaké diamanty.

Dosedla jsem zpátky na židli, zabořila nos do trička s jeho vůní a začala proklikávat fotky. Možná jsem to přežila jen díky tomu, že už jsem nutně potřebovala otevřít ten další mail. Vešlo se mu do něj jedno slovo. Jedno jediné slovo.

Promiň.

To zklamání zvětšilo bolest, o které jsem myslela, že už větší být nemůže.

I tenhle mail měl ale přílohu, počítala jsem, že další fotky, a taky to tak na první pohled vypadalo. Chvíli jsem nechápavě klikala, než mi došlo, na co koukám. Datum. Fotka, ale většinou víc fotek. A velmi výstižné, vtipné, ale taky hrozně zamilované popisky.

Jakub si píše deník. Ne takový ten holčičí v růžových deskách, spíš takový, jaký si může psát chytrý kluk, který nádherně fotí a je blázen do holky, kterou fotí. Byla jsem z toho tak paf, že jsem dokonce přestala brečet.

Poznávala jsem ta místa, pamatovala jsem si každou naši společnou chvíli, ale dívat se na to jeho očima, jeho srdcem… Pořád jsem byla zoufalá, bolavá a zrazená. Ale i přesto jsem věděla, že jsem taky milovaná.

Fotky z našeho prvního rande. Vlastně spíš běhu. Na jedné já, rozcuchaná a rozesmátá – zřejmě ještě před tím, než jsem si vymknula kotník, na té další slunce, které se sotva překlopilo přes okraj země.

Fotil jsem cokoli, bez přemýšlení, jinak bych musel nepřetržitě fotit jen ji. Ona vůbec netuší, jak je nádherná. Myslel jsem, že ty ostatní fotky budou k ničemu, ale pak jsem uviděl tu podobu. Ona je jako slunce. Moje slunce.

Náš výlet na lodičkách. V Kubově deníku nechyběla ta nepovedená fotka, na které nám byly vidět jen nohy od kotníků po kolena. Pak se mu teprve podařilo nastavit foťák do správné pozice. Ale popisek u tohohle nepodařeného obrázku mi sevřel srdce do kleští a zároveň znovu zmobilizoval ty splašené kolibříky v mém břiše:

Možná nejlepší fotka, co jsem kdy udělal. Měli jsme za sebou první pusu, ale tady jsem ji k sobě musel přitáhnout. Úplně těsně. A klepal jsem se strachy, že jí to nebude příjemné. Že se odtáhne. Přitiskla se ke mně a já se zase musel strašně krotit, abych neřval radostí.

A pak celá galerie, všechny naše vycházky a výlety, dokonce i z těch dnů, kdy jsem měla na starosti Tomáška a stihli jsme si dát s Kubou sotva dvě tři rychlé pusy.

Kubův fotodeník uzavíraly fotky z předešlého dne. Pod jednou, na které jsem se obzvlášť nadšeně culila, bylo dopsáno:

Jsem zbabělý hajzl. Měl jsem jí to říct dávno. Ale prostě jsem oddaloval chvíli, kdy jí seberu z tváře tenhle úsměv.

Znovu jsem se rozbrečela. Ale tentokrát jsem cítila, že ten pláč sebou odplavuje aspoň maličký kousek z toho těžkého šutru v mé hrudi.

Věděla jsem, že bych mu měla odepsat Dej mi pokoj a vypadni z mýho života i z mýho srdce!, ale věděla jsem, že se to nikdy nestane. Jakub možná odejde z mého života. Ale kus mého srdce mu bude patřit navždy. Ještě se mi nechtělo přemýšlet o tom, jak velký ten kus bude. Teď mu totiž ještě pořád patřilo celé a pekelně to bolelo.

Otevřela jsem šuplík, ulomila si kousek ze zašité mléčné čokolády – cukr pomáhá – a vlezla si i s mým smuchlaným voňavým tričkem zpátky do postele. Zavřela jsem oči, zabořila nos do místa, kde jsem ho cítila nejvíc, a snila o tom, že je za mnou příštích dvanáct měsíců a že mi právě přišel mail od Jakuba.

Zítra se vracím. A jsem pořád jenom Tvůj.

 

 

---

Příští kapitolu napíše (pravděpodobně) Bye :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »