Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

17.11.2010 [19:00], Nebraska, Ostatní, komentováno 21×, zobrazeno 1170×

 

Mladý muž nervózně žmoulal ve vlhkých dlaních kapesník. Používal ho na otírání potu, který mu v čůrcích kanul po čele, tvářích i masité bradě.

„No?“ vybídla ho terapeutka s vlídným úsměvem. Krátce k ní zvedl oči a pokusil se usmát. „Zvládnete to,“ ujistila ho.

Polkl, zhluboka se nadechl a potichu řekl:

„Ahoj.“

„Jméno,“ špitla terapeutka. Byla to drobná žena v nižším středním věku. Světlé vlasy měla spletené do copu a na sobě měla džíny a černé tričko s nápisem Společně to dokážeme. Na kartičce, připnuté pod levou klíční kostí, bylo úhledným písmem vyvedeno Tonnie. Stále se usmívala a její modré oči hřály a uklidňovaly.

Muž znovu přikývl a už vlhkým kapesníkem se pokusil otřít pot, který mu skrz obočí protekl až k víčku. Rychle zamrkal, jak ho sůl začala štípat v oku. Pak se znovu nadechl a spustil:

„Ahoj, já jsem Ted.“

„Ahoj, Tede,“ zahuhlali polohlasně ostatní přítomní. Jen terapeutčin hlas byl jasný a znělý.

„Ehm, já...“ Zarazil se a znovu se podíval na světlovlasou Tonnie. Ukázala mu sevřené pěsti. „Já jsem Ted,“ zopakoval nervózně. „A... A jsem žrout.“

Zavřel oči a ve velké dvojžidli se trochu přikrčil. Čekal výsměch, pokřikování, nadávky. To, co ho potkávalo denně. Místo toho se ozval potlesk. Překvapeně se rozhlédl. Ostatní účastníci schůzky Anonymních žroutů se usmívali stejně povzbudivě jako terapeutka, a tleskali. Seděli ve speciálních vyztužených dvojžidlích, protože na ty běžné už se většina z nich nevešla, a tleskali mu za odvahu, kterou projevil, když si nahlas před lidmi připustil svůj problém.

„Výborně, Tede,“ pochválila ho Tonnie a vstala. Došla k bílé tabuli, vzala do ruky fixku a napsala stejně úhlednými písmeny, jaká měla na kartičce: OBŽERSTVÍ. Položila fixu zpátky na odkládací poličku a otočila se ke kruhu účastníků. Založila si ruce na prsou a naklonila hlavu k levému rameni.

„Jsme tu, abychom společně mohli bojovat, proti tomu, co nás trápí. Jsme tu, abychom se naučili říkat Dost! Abychom věděli, kdy je potřeba přestat. Musíme se naučit rozeznávat tu tenkou hranici mezi jídlem a žraním, nasycením a obžerstvím. Jsme tu, abychom se navzájem podrželi.

Nikdo nemá rád žrouty. Nikdo nás nemá rád. Ukazují si na nás, smějí se nám. Říkají o nás, že jsme valící se hroudy tuku, hromady želé, kopy hnusu!“ Její hlas sílil a moc dobře věděla, jak s pomocí teatrální mimiky a gest zesílit účinek svých slov. U kop hnusu se jedna z účastnic rozplakala. Tonniein výraz okamžitě změkl a došla k ní. Pohladila ji po tučném rameni a nahlas řekla:

„Ale my jsme přece lidé.“

Ozvalo se souhlasné zamručení.

„Jsme lidé!“ zopakovala hlasitěji.

„Jo!“ odpověděl jí někdo.

„Všichni se mnou, pojďte!“ vyzvala je. „My jsme lidé!“

Skupinka začala skandovat s ní. Když přestali, v očích měli jiskru, odulé tváře zrudlé námahou, zpocená obrovská těla. Usmívali se a měli pocit, že teď dokáží cokoliv. Až na ně zase někdo promluví a bude se jim chtít posmívat, řeknou mu prostě:

„Hele, kámo, já jsem stejně tak člověk, jako ty.“

A bude po problému.

„Obžerství je nemoc,“ řekla Tonnie vážně a jejich nálada se pomalu, ale jistě začala kazit. „Musíme na něj tak nahlížet. Na tu nemoc nejsou léky, ne takové, které by zabraly jako třeba aspirin. Všechno záleží na tomhle,“ poklepala si prstem na hlavu. „Je to ve vás. Vy to dokážete. My to dokážeme. Jsme nemocní, ale jsme dost mocní na to, abychom tu nemoc zahnali, je to tak?“

Sborové ano jí bylo odpovědí.

Jedna silná ruka se váhavě zvedla.

„Ano, Tede?“ Znovu ten úsměv a hřejivé oči. Nikdy nepoznal milejší ženu. Tak přátelská, tak odhodlaná, tak chytrá a tak soucitná!

A tak štíhlá...

„Já se, ehm, omlouvám, ale vy jste hrozně hubená,“ pípl zkroušeně a znovu se pokusil trochu zmenšit tím, že se sesunul v židli. Ta jeho měla ne právě chytře vymyšlené opěrky pro ruce, a tak se mu teď tuk ze stehna vyvalil bokem. Chtěl si poposednout, ale nervozita ho připravila o všechnu sílu. Tak tam prostě seděl a část jeho těla přetékala pryč.

„Ach, ano,“ řekla Tonnie a sklopila zrak. „Já už jsem svůj boj vyhrála a proto tu teď můžu být s vámi a vést vás. Víš, kolik jsem ještě před třemi lety vážila?“

Zavrtěl hlavou a už se ani nenamáhal otřít si pot z obličeje. Terapeutka se vrátila k tabuli a v naprostém tichu bylo slyšet vrzání fixy o bílý plast. Napsala cifru. Ti, co sem už několik týdnů nebo měsíců chodili, se tvářili normálně. Ted ale zalapal po dechu.

Jak mohla tahle drobná bytůstka vážit téměř dvakrát tolik co on?

Přikývla.

„Všechno jsem to dokázala jen díky lidem, kteří ten boj sdíleli se mnou. Lidem jako vy. Vám všem vděčím za to, čím jsem. Děkuji vám.“ Vypadala dojatě. Značná část přítomných také.

Ted nadšeně přikývl. Když se Tonnie mohla za tři roky dostat s váhou na desetinu té původní, on to zvládne taky! Musí! Je to v jeho hlavě! On řekne dost – a jeho tělo ho poslechne! Konec obžerství, konec! Už nikdy víc!

„Konec obžerství!“ vyhrkl odhodlaně. Všichni se na něj ohlédli. V Tonnieiných očích spatřil záblesk něčeho, co tam předtím nebylo. Pýcha? Hrdost? On sám na sebe rozhodně hrdý byl. Už nikdy se nepřežere. Nikdy. Bude jíst normální porce jako normální člověk. Jakmile mu to klouby dovolí, bude chodit pěšky do schodů i ze schodů. Pořídí si psa, aby musel chodit ven. Pořídí si domácí běžecký trenažer a rotoped a bude chodit cvičit.

Ale hlavně se nebude přežírat.

A kdo ví, jednou by možná mohl Tonnie pozvat na schůzku? Je sice o dost starší, ale je tak laskavá a milá. Prošla si tím, čím si projde on. Budou si rozumět.

A možná se mu konečně podaří... strávit noc se ženou.

Ta představa způsobila, že zrudl jako rak. Zavřel oči a nechal se unášet jejím hlasem. Před očima mu běžely obrázky jeho štíhlého já. Bude moct vzít Tonnie do kina a bude jim dohromady stačit jedno dvojsedadlo. Bude ji moct vzít na koncert a nikdo se jim nebude smát a lít po nich pivo. A budou moct jít do restaurace a dát si nějaké dobré jídlo – normální porci, samozřejmě. Budou se navzájem hlídat.

A pak ji vyprovodí domů a ona se zeptá, jestli nechce jít ještě na kávu. To jiskření nebude možné ignorovat a oba budou vědět, co přesně se stane u ní.

„Tede?“ Její hlas byl najednou moc blízko. Otevřel oči a spatřil ji před sebou. Vyděsil se, že by na něm mohla poznat, na co přesně myslel, ale pak mu došlo, že jeho slaboučká unavená erekce není pod velkým břichem vidět, a trochu se mu ulevilo.

Jen pár měsíců a on se postará o to, aby vidět byla.

„Není ti špatně, Tede? Už jsme skončili. Dostaneš se domů, nebo čekáš, až pro tebe přijedou s pojízdným lůžkem nebo kolečkovým křeslem?“ Byla milá i při takových slovech. Zmateně se rozhlédl a viděl, že v tělocvičně místní základní školy je najednou mnohem víc lidí – a mnohem víc přístrojů pro přepravu velmi obézních lidí. Vyztužené, spceiálně rozšířené vozíky, lehátka z tvrzené oceli nebo s titanovou konstrukcí s nosností několik set kilo. Skupinky lidí pomáhly ostatním účastníkům nasednout, nebo se aspoň překulit ze židle bez područek do strany na lehátko. Jedna žena měla kolem sebe houf lidí a zvedali ji – panebože! Vážně! - kladkostrojem.

„Já můžu chodit,“ zamumlal Ted šokovaně. Předtím si nějak nevšiml, jak moc obrovští ti ostatní jsou. Nevěděl, jestli to bylo nervozitou, tlumeným osvětlením, nebo jestli to prostě vidět nechtěl, ale teď mu došlo, že je z nich na tom nejlíp. Může se ještě sám pohybovat. Dostane se sem i domů sám.

Udělalo mu to zvrhlou a škodolibou radost.

„Dobře.“ Tonnie ho pohladila po hlavě, jako by si byli blízcí. Rozbušilo se mu srdce. „Dám ti něco na cestu, ano?“ Roztržitě přikývl a s trochou námahy se mu podařilo vstát ze židle. Než si sthl narovnat gumu od velkých tepláků, terapeutka byla zpátky. Podávala mu papírový pytel s logem největší místní továrny na cukrovinky. Tony's Pleasures, stálo na pytli. Zamračil se.

„Co je to?“

„Jsou našimi sponzory. Vyrábějí několik řad dietních dortíků, věděl jsi o tom? Platí nám nájem tělocvičny a ještě pro vás vždy mají nějaký malý dárek. Je to od nich hezké, že?“ Byla tak krásná. Milá, hodná, upřímná. Podávala mu pytel a vypadala tak sladce.

„Hm,“ zahuhla neurčitě, ale balík od ní vzal. Jejich prsty se přitom dotkly a on zrudl. Pak mu zakručelo v břiše. Tonnie se usmála:

„Pozor na tenkou hranici, Tede.“

Přikývl a těžkým, kolébavým krokem se vydal k východu kolem kladkostroje.

 

Terapeutka zamkla tělocvičnu. Zamířila k tmavé limuzíně Bentley, zaparkované za rohem. Zadní dveře jí otevřel její osobní šofér.

„Kam to bude, madam?“ zeptal se.

„Do továrny,“ odpověděla a rozhlédla se po okolí školy. Nikde nikdo. Všichni její svěřenci už byli na cestě domů.

A všichni s sebou měli výslužku. Její výslužku.

Rozesmála se a sytý zvuk jejího hlasu vyplnil celý vnitřek vozu. Hlas byl najednou o několik tónů hlubší, plnější. Hrubší. Svékla ze sebe triko s tím směšným nápisem a oblékla si sako od kostýmku. Bylo jí o dost větší. Začala si prsty rozplétat cop. Když byla skoro v polovině, prsty jí začaly buclatět a tloustnout. Stejně jako zbytek těla. Najednou jí to o několik čísel větší sako bylo tak akorát a džíny, které na sobě měla během schůzky, prostě praskly. Nezdálo se, že by ji to nějak překvapilo.

Spokojeně si hověla v limuzíně, najednou tam nebylo tolik volného místa, a usmívala se. Ne mile a přátelsky. Zle.

Všichni ti hlupáci věří, že dostávají dietní dortíky. Pche. Jak stádo ovcí. Dostávají speciální hyperkalorickou kombinaci cukrů a tuků, obohacenou o velmi inovativní směs konzervantů a aditiv, která způsbobí, že mají pořád hlad. Pořád. Pořád pořád pořád, a nikdy nepřestanou. Už zjistila, jakou dávku potřebuje dát do dvou kil sladkostí, aby měla jistotu, že její pokusné hroudy sádla během týdne do další schůzky nedostanou rozum a nedojde jim, co se s nimi děje. Nikdo z nich neměl dost síly na to, aby zjistil, že místo aby hubl a přestával jíst, přibírá a cpe se čím dál víc.

Její recept fungoval skvěle.

A jestli si ten nováček dá jednu z jejích pochoutek, bude v tom taky. Až po jeho tlusté rudé uši.

Limuzína vjela do prostoru továrny Tony's Pleasures. Tonnie počkala, až zastaví před hlavní budovou a otevřou jí dveře. Venku už stál tým jejích lidí. Tři statní muži jí pomáhali z auta a dvě asistentky držely sukni, do které vystoupila. Vytáhly ji až k jejímu silnému pasu a zapnuly.

„Madam.“ Její osobní sekretář už na ni s úsměvem čekal. Podával jí desky s výpisem zpráv. Zběžně přejela očima titulky: několik desítek smrtí přežráním, jedno vloupání do cukrárny, dva pokusy o vloupání do jejich skladů čokoládových idniánků a významný vzestup akcií její firmy.

„Moc hezké,“ souhlasila. Nastoupili do výtahu s podlahou z mramoru a obložením, inspirovaným secesí, a Tonnie se na sebe podívala do zrcadla se zlaceným rámem. Vlasy už nebyly světlé. Měly její přirozený tmavší odstín – ale křehká blondýnka vždy zabere, proto si na sezení nechávala tu podobu. Její oči byly jedovatě zelené a její bulcatá tvář rozhodně nebyla ztělesněním soucitu.

„Tony?“ oslovil ji sekretář. „Tohle je úžasný rok.“ Byl s ní už dlouho a on jediný jí tak směl říkat. Pro zbytek světa byl Tony imaginárním ředitelem továrny a ona byla... Kdo? Ona vlastně vůbec nebyla.

Jen na jeho větu přikývla.

„Kamiony s našim zbožím odjíždějí každých deset minut a všechny linky jedou naplno. Zase bude potřeba rozšířit továrnu,“ pokračoval. „Lidé tě žerou.“

Rozesmála se, jako by jí řekl nejlepší lichotku.

V nejvyšším patře výtah zastavil. Chodba byla pokryta perským kobercem, na stěnách visely známé obrazy – a rozhodně nešlo o padělky nebo napodobeniny.

Obžerství neslo.

Došla se sekretářem v závěsu ke dveřím své kanceláře. Leštěný mahagon, měla pro to dřevo slabost. Na zlaté tabulce ve výši jejích očí stálo její pravé jméno: Gluttony.

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »