BEZ HRANIC - náš online šuplík
Tajemství syna války - 2. kapitola
Sekce
Anketa
19.02.2012 [18:00], Ivanka, ze série Tajemství syna války, komentováno 5×, zobrazeno 166×
2. kapitola - socha, děkan a král železný a zlatý
Jeden moudrý muž kdysi řekl, že každý má to, co si udělá. Ale někdy člověk prostě nedokáže najít skulinu a udělá něco, co by sám od sebe neudělal. Prokletí dvou rodů zapříčiněné jedním zdánlivě nepodstatným skutkem pokračuje...
r. 404 př. n. l., Balkánský poloostrov
Malá skupinka lidí se opatrně a téměř neslyšně protahovala malým bočním východem v hradbách. Pořád byla noc, občané Athén ještě nevěděli o pádu svého milovaného města. Mezi předčasně informovanými uprchlíky byli převážně mladí lidé, několik mladých žen se nervózně snažilo utišit své vyděšené ratolesti. Ve chvíli, když se do tmy za hradbami protáhla i poslední osoba, vyklouzl ze svého místa i strážný branky. Nikdo mu nebránil v tom, aby se spolu se svou rodinou připojil a vydal se do neznáma. V čele skupiny stála mladá žena jménem Elleren, strážkyně sošky a zároveň iniciátorka celé akce. Všichni jí slepě věřili a vkládali své životy do jejích rukou, protože ona přece byla posel bohyně Athény, byla zachránkyní a spasitelkou. A přestože se tak nechtěla cítit, byla i jejich jedinou nadějí…
Z ničeho nic jí po boku stanul muž. Byl vysoký a černovlasý, posledních pár týdnů ho vídala ve své blízkosti. Neptala se ho, jak přišel na to, že dnes večer uprchnou. Věděla, že ji sleduje a přesto mu dovolila, aby jí byl v patách. Skupinka se rozezvučela údivem, stačil však jediný pohyb jeho mohutné ruky a bylo ticho. Elleren věděla jen jedno, on byl poslem jejich bohyně. Věřila mu. Musela.
„Pojďte za mnou,“ řekl tiše a potřásl svou černou kšticí. A oni se skutečně vydali do neznáma za někým, koho viděli poprvé v životě…
r. 2011 n. l., Paříž, Francie
Místnost, do které vplula Ježovka, byla plná profesorů, jejich asistentů a odborníků, které jsem znala jenom z učebnic. Vlastně už v první chvíli jsem naprosto netušila, co tu dělám zrovna já nebo snad můj samozvaný průvodce. Hodil se sem asi jako keramický trpaslík do japonské zahrady. Přesto se nikdo ani na chvilinku nepozastavil nad tím, co tu děláme.
Jerome se spokojeně opřel o stěnu hned vedle dveří a mě lehkým pohybem ruky nabídnul židli kousek od něj.
„Co tu vlastně děláme?“ zeptala jsem se šeptem po chvilce pozorování těch maniaků, pro které neexistuje nic jiného než historie.
„Ty se koukáš a divíš se, já se koukám a bavím se,“ řekl a zářivě se usmál na jednu z asistentek, co neustále pobíhala po místnosti a podávala věci těm starým dědkům.
„Řekni mi, co tě na tomhle divadle může bavit. Lidi se jako tajtrlíci motají kolem obyčejné sochy. Ty jsi mě bezdůvodně odtáhl někam, kam nepatřím. Navíc vám z nějakého prapodivného důvodu tykám a nevím proč. A z toho pitomýho šoku mám tak akorát hlad.“
„Už ti někdo řekl, že jsi neskutečná pesimistka? Chvíli tady pobudeme, poučíme se o zajímavých věcech od zajímavých lidí a pak společně zajdeme na oběd,“ řekl a mezitím svým zářivým úsměvem okouzlil další asistentku.
„Už ti někdo řekl, že jsi přehnaně sebevědomý egoistický šašek?“ nasadila jsem na jeho notu. Panebože, co se to se mnou děje? Já tu urážím chlapa, kterého vidím poprvé v životě, nevím, kdo to je, ani jaké tu má postavení. Jenže tenhle člověk ve mně, jak se zdá, probouzel mé nejhorší vlastnosti.
„Slovo šašek se mnou, pokud vím, ještě nikdo nespojil,“ odpověděl zadumaně.
„Nebo ti to spíš neřekl do očí.“
„Možná. Každopádně teď se usmívej a tvař se nadšeně, do minuty nás poctí svou návštěvou samotný děkan,“ řekl a vyšel napřed obtloustlému šedesátníkovi, který by pravděpodobně dokonale odpovídal jednomu z profilů sexuálních deviantů. Děkan, pche… K mému dokonalému zděšení se ale deviant dobelhal až ke mně a rozhodl se, že tak mladou a krásnou dívku poctí svou přítomností a obeznámí ji se všemi detaily nenadálého objevu.
Obejmul mě kolem ramen a hezky družně mě odvedl na místo děje. Jerome šel kousek za námi a nepokrytě se bavil. V duchu jsem mu nadávala do těch nejneslušnějších věci, na které jsem přišla, ale on k mé smůle zřejmě neuměl číst myšlenky, protože se pořád tvářil stejně pobaveně.
Až kousek od sochy mi došlo, jak je nádherná. Osobně bych jí typla na renesanci, nebo nějakého výstředního umělce. Zobrazovala stojící mladou ženu oděnou jen ve velmi přiléhavé tóze.
Vypadala vznešeně, naprosto nemístně mě napadlo, že takhle vypadá pravý vladař. Mohla být skoro dva metry vysoká a stála na nizoučkém podstavci z bílého mramoru. Hlavu měla zvednutou vzhůru k nebi, jako by se nechtěla a ani nedokázala zabývat námi, obyčejnými smrtelníky.
„Zobrazuje řeckou bohyni Athénu,“ řekl mi potěšeným tónem zasvěcence děkan. Nedokázala jsem mu odpovědět, něco mě na tom kusu mramoru podivně fascinovalo. Vždy mě zajímaly spíše obrazy než sochy, připadalo mi, že do obrazu lze vložit více osobitosti a pocitů. Ale z téhle sochy přímo dýchala esence nálad. Vůbec mě nepřekvapilo, že má představovat bohyni. I přes to všechno mi ale nepřišla nijak neobvyklá…
„Kdo ji vytvořil?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Nechápala jsem hlouček čile cvrlikajících pedagogů, kteří veledílu nevěnovali ani za mák úcty.
„To netušíme,“ přizpůsobil svoji hlasitost té mé a přisunul se kousek blíž, samozřejmě abych ho dobře slyšela.
„A kde byla vystavená?“ zeptala jsem se v naději, že aspoň trochu poznám její charakter.
„To také nevíme,“ řekl k mému zklamání.
„A jak jste ji tedy našli?“ vznesla jsem další dotaz.
„Našli jsme ji při vykopávkách poblíž Athén. Profesorka Finesová předpokládá, že mohla vzniknout ve čtvrtém až pátém století před naším letopočtem,“ usmál se tajemně. Za to můj úsměv zmrzl.
„To je tak stará? Podle její zachovalosti jsem jí typovala tak na renesanci,“ vydechla jsem bezmyšlenkovitě. Jasný, proč bych využívala příležitosti a hrála si na chytrou, že? S děkanem se přece potkávám každý den, zítra si to klidně vynahradím. Já jsem ale blbá!
On se ale jen tajemně usmál a přiklonil se tak blízko, že jsem cítila peprmint, který mu táhl z pusy. Dobrotivý Bože.
„A právě to je na ní nejzajímavější. Jedná se o jednu z nejvíce zachovaných soch, které kdy byly objeveny. Jak jste si jistě všimla, nic na ní není poškozeno. Je to fascinující,“ poslední slova mi šeptal téměř do ucha a já uvažovala, jak se ho elegantně zbavit.
„Jak se ti líbí bohyně?“ ozvalo se za mnou houpavě. Moje záchrana. Nikdy bych nevěřila, že si o něm pomyslím něco takového. Využila jsem záminky, lehce zhoupla rameny, abych se zbavila děkanovy ruky a postoupila blíže k němu. Opět mě chytil kolem pasu a přitáhl si moje tělo k tomu svému o něco blíž, než bylo nutné. Děkan se na mě smutně usmál a poodešel k jedné z asistentek.
„Je dokonalá,“ řekla jsem tiše.
„Taky si myslím. Dýchá z ní její vznešenost. Staletí byla ukrytá pod zemí a přesto je pořád neuvěřitelně nádherná,“ vydechl a zasněně se na ni zahleděl. A mně nejvíc fascinovala to, že to zřejmě myslel vážně.
„Co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se po chvilce ticha. Vůbec se nehodil do temných prostor univerzity. Jeho bunda byla už od pohledu moc drahá a kalhoty stály víc než roční nájem za náš byteček. Celkově vypadal příliš nepatřičně mezi ostatními.
„Já jsem jen návštěvník,“ odpověděl s úsměvem. No to toho víme. Pán si hrál na tajemného až hrůza. Ale já ho nechala. Z nějakého mě neznámého důvodu jsem nestudovala, co je zač ani proč mě sem vzal. Nevadilo mi, že mě drží kolem pasu jako svůj majetek ani důvěrnost jeho slov. Bylo to tak samozřejmé, až mě z toho mrazilo.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a pozorovali ostatní. Skoro nikdo si nás nevšímal, jenom sem tam některá s asistentek vrhla po Jeromovi roztoužený pohled. Idylu narušilo obyčejné zazvonění telefonu. Cítila jsem, jak se mu u mého pravého ucha rozvibrovala náprsní kapsa. Odtáhl se, a místo aby telefon vytáhl levou rukou, kterou měl volnou, pustil mě a sáhl do kapsy pravačkou. Rychle koukl na displej a omluvně se na mě usmál. A já se až v té chvíli podívala na jeho druhou ruku.
V první chvíli mě napadlo, že je celá černá. Hned vzápětí jsem si ale uvědomila, že na ní má rukavici. To by nebylo nic divného, přece jenom byl leden, ale ruka byla podivně deformovaná a… on ji vůbec nepoužíval. Odstoupil kousek stranou a živě se pustil do hovoru. Ze zamyšlení mě vytrhl můj telefon.
Také se neodbytně dožadoval pozornosti a já ho v zájmu klidu nemohla ignorovat.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde právě seš? Pierre mi jen nevzrušeně oznámil, že tě unesla Ježovka spolu s nějakým jemu neznámým chlápkem, který tě držel kolem pasu!“ měla žalovný a rozhodně ne vystrašený tón. Celá ona.
„Teď ne, vysvětlím ti to doma,“ zasykla jsem do telefonu a udělala něco, co z duše nenávidím. Típla jsem jí to. A vůbec mě to nevzrušilo. Za tohle mě doma zabije. Rychle jsem vypnula stařičkého dědouška a strčila si ho do kapsy. Za tohle mě tuplovaně zabije.
Jerome zatím dotelefonoval a vydal se opět směrem ke mně. A opět nasadil ten svůj okouzlující úsměv. Sakra, nemá na práci něco jinýho než tlemení?
„Michelle, princezno, musím se rozloučit. Povinnosti volají,“ řekl a kajícně, tedy naprosto hraně, sklonil hlavu. Tak tohle ti nežeru.
„Tak dobře, jdeme.“
„Ale to ne, můžeš tu zůstat, domluvím to s Minervou.“
„A kdo by mě zachraňoval před perverzním děkanem?“ vylítlo ze mě. Vzápětí jsem měla chuť vyříznout si jazyk. Jasný, prezentuj tohle před chlápkem, kterého neznáš ani hodinu. Co když je to jeho syn? Jestli byl, tak se s tatínkem neměl zrovna rád, protože se ihned po mé větě nezřízeně rozchechtal. Vypadal najednou uvolněně a tak nějak… jinak. Černé vlasy mu spadly do očí, jak se předklonil, aby zahnal záchvat smíchu. Kolem očí se mu udělaly vrásky, které naznačovaly, že se rád směje. Jeho pomněnkově modré oči byly plné jiskřiček. A já najednou chápala okouzlené pohledy asistentek. Ten chlap měl prostě něco do sebe.
„Když jinak nedáš, tak pojď se mnou. Musíme se řádně rozloučit.“ Bez milosti mě odtáhl ke skupince u sochy, kde právě profesorka Finesová stála na štaflích a podrobně zkoumala záda bohyně, ve kterých byla obrovská díra.
„To byla tajná skrýš,“ šeptl mi Jerome do ucha těsně před tím, než si začal podávat ruku s ostatníma. Mě tahal sebou a každému z nich mě představil jako svou dobrou přítelkyni. V duchu jsem se znovu začala zajímat o důvod mé audience tady.
„Na shledanou,“ usmála jsem se snad podesáté na děkana. Konečně jsme stáli na chladné chodbě, kde byl klid a mír. Jerome mě vedl spletí chodeb, jakoby tu chodil odmalička. A najednou jsme opět stáli venku v chladném slunečním svitu, za branami VIP parkoviště. Co by člověk čekal od někoho, kdo zná děkana, že?
„Moc se omlouvám, Michelle, z toho oběda dneska nic nebude, mám něco neodkladného. Můžu tě někam odvézt?“ zeptal se zdvořile.
„Ne, děkuju, bydlím kousek odsud.“ On jen pokrčil rameny a vydal se na druhý konec parkoviště, kde měl zřejmě auto. Už jsem se otáčela k odchodu, když mi v hlavě vyvstala naléhavá otázka.
„Proč si mě vzal k té soše?“ křikla jsem za ním. Otočil se a chvilku přemýšlel. Pak popošel blíž ke mně a tajemně se usmál.
„Chtěl jsem zjistit, jaký mám na Ježovku vliv,“ řekl škodolibě a já se chtě nechtě musela rozesmát. Žádný rytíř, šašek to byl.
„Michelle Monnierová, rozluč se nadobro se svým životem!“ houkla Adelle hned jak jsem vlezla do bytu. Byla rozcuchaná, měla na sobě starý svetr a mířila na mě vařečkou zapatlanou od čokolády. V zájmu záchrany mé bundy před čokoládovou skvrnou jsem poslušně zvedla ruce nad hlavu a zády se opřela o dveře. „Jak se říká profesorce Fines? Jak se jmenují moji rodiče? Co je můj nejoblíbenější seriál? Jaké předky má Pierre? Jakou máš nejradši barvu?“ vychrlila na mě na jeden nádech.
„Říká se jí Ježovka, tvoji rodiče jsou Mary a Jean Touzet, tvůj nejoblíbenější seriál je Glee, Pierre má předky ryze francouzské, jen jeho babička byla Angličanka a já mám ráda tyrkysovou barvu. A opravdu mě neunesli mimozemšťané, přestože se zdá nemožné, že by Michelle Monnierová šla dobrovolně někam s cizím člověkem a profesorkou, ze které má fobii,“ odpověděla jsem jí navlas stejným tónem. Na tváři se jí objevil úsměv a nezmizel, ani když se rozmáchla rukama a ohodila zeď v předsíňce čokoládovým ornamentem. Ve chvíli, kdy mě chtěla obejmout, jsem ale její nadšenou omluvu zarazila pokusem o útěk.
„Vařečku pryč!“ houkla jsem těsně před tím, než mi zamazala i bundu.
„Pozdě,“ usmála se nevinně.
„A já zítra do školy půjdu asi v Pierrově šále, co?“
„A nebo vyrazíme na nákupy,“ očička jí zazářily jen na to pomyslela.
„Bez bundy.“
„Už ti někdo řekl, že jsi hroznej pesimista?“ Její slova na mě nezabrala tak, jak čekala. Při jejích slovech mi totiž v hlavě blikla vzpomínka na jedno pevné sevření kolem pasu, kdy mi někdo mnohem hezčí než moje spolubydlící řekl něco hodně podobného.
„Budeš se divit, ale řekl,“ usmála jsem se nevinně. Jen co zvídavě zvedla obočí, věděla jsem, že tohle bude dlouhé. Rychle pryč. „A proč je ta vařečka od čokolády?“ zeptala jsem se co nejnevinněji. Ve své aprílovosti nijak neřešila moje odběhnutí od tématu.
„Peču dort!“ vykřikla nadšeně.
„Pečeš dort?“
„Ale no tak, trochu nadšení do toho umírání!“ vyhrkla a ještě v botách mě dotáhla do kuchyně, kde to vypadalo jako po výbuchu domácky vyrobené atomové bomby.
„Tak tohle si uklízíš sama!“ ujistila jsem jí. Ale ona mi už nevěnovala pozornost, právě se totiž jako alchymista skláněla nad hrncem plným čokolády. „Hraješ si na Karlíka a továrnu na čokoládu?“
„To je na polevu,“ mávla rukou ke korpusu a přitom ohodila i zeď v kuchyni.
„A můžu se zeptat, pro koho pečeš dort?“ zeptal jsem se kajícně a v duchu listovala kalendářem. Sakra, nikdy jsem neměla paměť na data. Sotva jsem věděla, kdy jsem se narodila já, máma a táta. Ostatní jsem tak nějak neregistrovala.
„Děláš si ze mě srandu?“
„Dělám?“
„Pierre má zítra narozeniny a ty to nevíš!“ vyhrkla nadmíru zděšeně. Nasadila jsem omluvný úsměv, který jsem pochytila od Jeroma.
Takže přeci jen budou nákupy…
Návštěva obchodního centra patřila zřejmě mezi ty nejhorší, jaké jsem kdy zažila. Všude bylo milion lidí, což by nebylo nic neobvyklého, kdyby v jedné části centra neprobíhalo monstrózní natáčení nějakého filmu. Všichni se tlačili dopředu, aby viděli svou oblíbenou hvězdu, kterou jsem neznala ani podle obličeje, a mě nenechali ani náznakem klidně nakupovat. Do toho se mi Adelle zřejmě pokoušela pomstít za to, že jsem si na Pierra nevzpomněla a prolezla snad všechny dostupné obchody včetně parfumérie, o které věděla, že ji z duše nenávidím. Možná proto se tam zdržela víc jak půl hodiny.
Pierrovi jsem nakonec vybrala obrovskou kýčovitou masku afrického náčelníka, o které jsem stoprocentně věděla, že ji bude milovat. Měli jsme naprosto opačný vkus, takže skutečnost, že se mě ani za mák nelíbila, byla v téhle situaci spíše pozitivní.
Když jsem se konečně dostala domů, celá prokřehlá, protože jsem šla jen v teplém svetru, tak jsem musela do půlnoci kunovat s Adelle a přicmrndávat jí při zdobení dortu. Vypadala při tom hrozně spokojeně a zažraně. Upřímně jsem doufala, že nebude péct dorty všem známým v okolí. Vzhledem k tomu, s kolika lidmi se zná, bychom totiž brzy měly kuchyň celou čokoládovou.
Když mě konečně o půl jedné pod pohrůžkou násilí pustila spát, tak jsem pro změnu nemohla usnout. Hlavou se mi honily obrazy sochy smíšené s Jeromovým šibalským úsměvem a Ježovčiným kyselým obličejem. Až opožděně mi došlo, že budu zkoušena znova a poměrně dobrá nálada se rázem ztratila v nedohlednu…
Byla mi zima. Velká zima. A všude bylo nepříjemné šero. Okolo kotníků se mi líně valila vlhká mléčně bílá mlha, která pokrývala celou podlahu. Ale… Kde to jsem? Co se děje? Zmateně jsem se rozhlédla okolo a marně se snažila poznat místo, kde jsem stála. Už jsem tu někdy byla, došlo mi při pohledu na obraz s gotickou šlechtičnou. Ty dlouhé blonďaté vlasy jsem znala, stejně tak i rysy v její tváři. I postoj mi byl podivně známý. Něco mě táhlo blíž k té podivné postavě.
Žena na sobě měla dlouhé temně modré šaty, u nohou jí klečel muž v tmavě zelené tunice. Dlouhé blonďaté vlasy se jí jako hadi vlnily po ramenou a motaly se kolem pasu.
Ještě blíž…
V tu chvíli mi došlo, proč je mi ta žena tak povědomá. Nebyl to totiž nikdo jiný než já. Ano, rysy ve tváři byly vznešenější a pohled jaksi prázdný, ale přesto…
Muž klečící u jejich nohou měl dlouhou kštici hnědých vlasů svázanou kůžičkou, oblečený byl mnohem obyčejněji než… já.
Oba dva se nacházeli ve skromně zařízené místnosti, celý prostor umně ozařoval pouze svit pochodní. Pod pochodní zasunutou v držáku stála pozoruhodná soška. Nemohla být větší než dvacet palců, byla z bílého kamene. Představovala mladého muže, který byl oděn jen v bederní roušce. Jeho šlachovitá postava byla dokonale vystínovaná, i přes výjev v popředí bylo patrno, že soška je pravým smyslem vzniku obrazu. A nebo ne? Zmatečné pocity se ve mně mísily v podivném koktejlu. Jak vím něco, co bych neměla vědět? Jak vím, že ta soška je důležitá, když ji vidím poprvé v životě?
Něco mě táhlo k záhadnému portrétu blíž a blíž, po chvíli jsem zjistila, že jsem nevědomky udělala několik kroků a stojím přímo před ním. Natáhnout ruku se zdálo podivně přirozené.
Když jsem se prsty lehce dotkla hrubé struktury obrazu, něco se změnilo. Zatočila se mi hlava a kolena se mi podlomily, okolo mě se rozproudil kolotoč barev a tvarů. Jako by mě někdo popadl za vlasy a surově táhl dopředu. A pak, z ničeho nic, se vše vyjasnilo. A já myslela, že sebou doopravdy seknu.
r. 1273 n. l., České země, Dvůr Přemysla Otakara II.
Byla jsem v cizí místnosti. Venku za malým okýnkem už byla tma a šero nerozrážel ani svit pochodně na zdi. Až při pohledu na bílou sošku mi došlo, kde jsem. Byla jsem… v obrazu.
Přede mnou klečel Pierre se svým typickým laxním výrazem, který měl ale v sobě nepatrný náznak úcty.
„Mohu už vstát, má paní?“ zeptal se ve zdánlivém tónu pokory.
„Ji… jistě,“ vykoktala jsem. Jedno bylo jisté. Ani jeden z nás nemluvil francouzsky, a přestože jsem tenhle jazyk neznala, tak jsem mu rozuměla a dokonce jsem jím plynně hovořila. Co se to tu děje?! Pierre mezitím čiperně vyskočil a oprášil si kolena. A mě pořád bylo zima. I když byly šaty poměrně cudné a teplé, tak teplota v místnosti byla, i přes plápolající krb a koš s dřevěným uhlím v koutě, hororová.
„Měli bychom jít do sálu, hostina již započala. Pokud tedy nehodláš dále trucovat, nebylo by to vhodné a hraběte by to jistě urazilo,“ řekl až příliš rozumně. Tohle nebyl můj Pierre. On se nikdy nestaral o názor někoho jiného. Na to byl až moc svérázný.
„Hrabě?“ vydechla jsem. Hrabě? Běželo mi hlavou. Kde sakra jsem? Copak se někdo, natož hrabě, může urazit jen proto, že jsem někam nepřišla? V duchu jsem byla regulérně vyděšená, napovrch se ale můj strach nedostal. Moje tvář byla ovládána jakoby zvenčí, při každém nevhodném dotazu se mi zauzloval jazyk a slova zmizela ze rtů. Chtěla jsem křičet o pomoc, chtěla jsem hysterčit, ale nešlo to.
„Eliško, chápu, že jsi nervózní, ale zapomenout na svého snoubence, to je už vrchol,“ řekl zdánlivě vážně, ale koutky jeho úst vyhlašovaly válku dobrým mravům. Eliško?! Snoubence?!
„Já myslím, že je mi špatně,“ řekla jsem slabým hlasem. Byla to pravda.
„Mám dojít pro ranhojiče?“ zeptal se a rychle ke mně přistoupil se starostí ve tváři. Ještě než jsem se stihla vyvléci z jakékoliv další účastí ve společnosti, nebo snad ze setkání s mým snoubencem, tak někdo zaklepal. Vzápětí se rozlétly dveře a v nich stála Adelle. Taky na sobě měla šaty podobné mým. Nebýt autentičnosti mého vstupu do obrazu, byla bych je podezírala z nějakého hodně hloupého vtipu. Možná, že její pomsta pokračuje a Pierre jí v tom pomáhá. Třeba mi dali nějaké halucinogenní drogy. Možná.
„Je nejvyšší čas, panstvo už čeká,“ řekla s úsměvem. „Neboj se, všechno bude v pořádku. Hrabě není tak zlý a protivný jak se o něm povídá. Navíc je pohádkově bohatý a opravdu, ale opravdu hezký. Určitě se do něj zamiluješ a budeš šťastná až do smrti,“ přednesla naučenou litanii a opravdu vypadala, že tomu chce věřit.
„Já se ale bojím, že ne,“ vystřelila jsem naslepo. Nemůžu pořád mlčet. Adelle mě chytla za ruku a doslova násilím odtáhla z pokoje. Tohle nedopadne dobře. Vedla mě přes temné chodby někam do neznáma. Po chvilce bloudění jsme stanuly před velkými dřevěnými dveřmi.
„Netvař se tak smutně, trošku se usměj,“ šeptla mi do ucha. Pak se otočila a štípla mě do tváří. „Vidíš, už ani nejsi tak bledá. Vypadáš jednoduše nádherně.“ A pak Pierre, který přispěchal za námi, otevřel dveře a já konečně mohla nahlédnout dovnitř.
Byla to obrovská místnost plná lidí. V koutě hráli barevně odění hudebníci líbivou a rychlou melodii, u velkého stolu seděla spousta žen a mužů ve stejném oblečení jako my. Všichni se smáli, před sebou talíř plný jídla a číši vína. Zábava byla v plném proudu, přesto při našem vstupu do místnosti všechno utichlo. Všechny pohledy se upřely na mně a já se cítila jako nahá. Muži si mě prohlíželi jako koně na trhu, ženy jako sokyni. Jen jeden pohled se nezvedl. Tam, po pravici podsaditého muže s hnědými vlasy, seděl ten poslední člověk, kterého bych tady čekala. Vypadal smutně a nezaujatě, naprosto nevěnoval pozornost svému okolí a ani mě. Byl to Jerome.
Po chvilce ticha, které zavládlo, bylo okukování ještě nepříjemnější. Sál protkaly rozpaky, několik pohledů zalétlo směrem k Jeromovi a zpět na mě. Na něco se čekalo. V momentu, kdy jsem si myslela, že už nesnesu ani jedinou vteřinu okukování navíc, hnědovlasý muž kývl na hudebníky a ti začali hrát další píseň. Zábava se znovu začala rozbíhat, Adelle do mě nenápadně šťouchla a já popošla ke stolu, kde bylo ještě několik volných židlí. A ta vedle Jeroma byla pro mě.
Nikdo se mnou nemluvil, nikdo se na mě už nepodíval. Přesto už zábava nebyla tak uvolněná jako při mém příchodu. Rozpaky byly doslova hmatatelné.
„Chci odejít,“ šeptla jsem co nejméně nápadně do ucha Adelle, která se právě bavila s kavalírem vedle sebe.
„Ještě chvíli. Vím, že je to nepříjemné, ale musíme tu ještě zůstat.“ Všichni se bavili se sousedem, jen já a Jerome jsme seděli na svých židlích naprosto tiše.
Po době, která se mi zdála věčností, se konečně ženy okolo začaly zvedat, aby ustoupily stále rozjařenějším mužům. Využila jsem první možnosti a schovaná mezi hloučkem dam jsem spolu s Adelle proklouzla na chodbu. Rázem mě ovanul ledový vzduch a já si připadala vratká jako korouhvička.
Přesto jsem dál postupovala chodbou, dokud jsme neosaměly.
„Ten nezdvořák!“ vykřikla rozhořčeně Adelle. „Jak ti to mohl udělat! Vždyť tě veřejně ponížil. Mohl jen zvednout pohled a uvést tě do společnosti. Stačilo pár chladných slov. Ale on jakoby si vůbec neuvědomoval, že jsi vstoupila do místnosti!“
Nevěděla jsem, co říct, nevěděla jsem, co se děje. A bylo mi ukrutně špatně. Adelle něco dál říkala, ale já už jí nevěnovala pozornost. Jen jsem věděla, že musím někam jít. Pomalu jsem se vydala chodbou pryč od ní. Něco za mnou křičela, ale mě to bylo jedno.
Zašla jsem za roh a konečně mi bylo jasné, co se děje. Na obrazu ve zlaceném rámu byl vymalovaný můj pokoj, v posteli ležela postava v mém pyžamu. Zase já. Zase na obrazu. Bylo mi jasné, co mám udělat. Stačilo jen položit ruku na plátno a než jsem se stihla vzpamatovat, tak jsem se probouzela ve své posteli…
r. 2011 n. l., Paříž, Francie
Okno bylo z nějakého důvodu otevřené dokořán, v pokoji byla neskutečná zima. Točila se mi hlava a ještě pořád jsem cítila pevné svírání šatů.
Ale byla jsem doma, živá, zdravá…
Stejně jako celou dobu.
Tohle všechno byl prostě jen divný, opravdu divný sen… Jen a jen sen…
V mém království jsou k nalezení fotky Michelle, Jeroma, Adelle a Pierra. :)
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
4) HMR (28.02.2012 21:49)
Já, já, já se taky bojím... 
Jerome a Adelle jsou skvělý drahá Minervo, by mě vážně zajímalo, jak to hodláš spojit dohromady...
3) Ivanka (26.02.2012 19:19)
Fanny, ty vždycky dokážeš potěšit. S těmi ne zrovna slušnými výrazy pozor, ať mě nezkazíš! 
Jinak doufám, že tvoje brada bude s dalšími kapitolami padat níž a níž, ovšem dávej pozor na to, abys ji pak zase našla. Moc děkuji za tvou reakci. 
Bye, když ono to s tím plynutím ani jinak nejde. Tyhle kapitoly jsou neuvěřitelně důležité pro další děj. 
Doufám, že nemám za potřebí tě opíjet rohlíkem, vše co nevím se snažím pečlivě nastudovat. A odpověď na jeromovu pacičku je částečně v prologu, ale podrobnější vysvětlení se ještě najde později. 
Moc děkuji za komentář!
2) Bye (23.02.2012 22:33)
"Hodil se sem asi jako keramický trpaslík do japonské zahrady."
Přestože nikam nespěcháš a necháváš děj jen pozvolna plynout, čte se to neuvěřitelně lehce. Navíc oplýváš obdivuhodnou fantazií a ty historické reálie jsou na tom taky velice lákavé - tady bys mě ale lehce opila rohlíkem, nejsem žádný odborník.
Jerome je neuvěřitelnej sympoš. Doufám, že dostal jednu z hlavních rolí Copak se mu stalo s pacičkou? 
Celkově vzbuzuješ mou zvědavost. Jak nakonec provážeš těch několik dějových a snových rovin? Bude to nejspíš běh na dlouhou trať, viď? 
1) Fanny (23.02.2012 14:54)
Jsem slušná a budu slušná, ale taky naprosto přesně vím, že jeden z ne zrovna slušných výrazů, by tu velmi pěkně vystihoval mé momentální pocity. 
Dáváš mi docela na frak! Kroutím hlavou a klaním se, protože není dost dobře možné! Jo, při první kapitole jsem sice byla nadšená, ale teď tak nějak padám na... pusu. Před tebou
a napadají mě jen samé citoslovce primitivních tvorů. Takže vůbec nic kloudného od tohoto komentáře nečekej, na to jsi mi až příliš vzala dech a s nedostatkem kyslíku udělaly "pápá" moje inteligentnější myšlenky a bez omluvy zdrhly. Takže: 
5) SarkaS (23.04.2012 13:09)
Tedy, no uuuuf, já jsem hotovson. To je jízda, krásně ti to plyne. Některé pasže jsou neuvěřitelně vtipné a to tajemno...
Přeskakování mezi dobami mě nehorázně mate, ale hádám, že je to účel, že? 
