BEZ HRANIC - náš online šuplík
Tři na cestě - 3. kapitola
Sekce
Anketa
10.02.2012 [22:00], Tor, ze série Tři na cestě, komentováno 12×, zobrazeno 374×
Peří a kola
Svět tří lidí se rázem smrsknul na plechový obdélník, visící dva metry nad zemí. V každém z nich ta číslice něco probouzela, něco dávného, ukrytého v podvědomí, schovaného a nepřiznaného. Něco, o čem víte, ale raději byste nevěděli. Odmítáte to brát vážně, odmítáte si to byť i jen připustit. Váš svět má daná pravidla a směr a až dosud jste si neuvědomili, jak pohodlný a snadný ve své podstatě byl. Pohled na tu ceduli mohl připravit každého, kdo se na ni díval, o iluze, představy, důvěru ve vlastní úsudek a zdravý rozum. Nic nedávalo smysl a zároveň to bylo průzračně jasné. Připustíme-li existenci těch tří čísel, připustíme-li jejich opravdovost, musíme připustit i to, co je za nimi. Co hůř, musíme to přijmout. V tuhle chvíli bylo naprosto jedno, kdo čemu věří, jak a v čem byl vychován a jak sám sebe vnímá. Bylo to nepodstatné. V mysli všech tří se točila jedna a tatáž představa, i když u každého trochu jiná. Jiná podle toho, jakou tvář té představě jejich vlastní hlava dala, jaký rozměr a tvar. Představy se mohly lehce různit, pocity ale byly víceméně stejné.
Lewis se jako první odlepil z místa a popošel ke krajnici. Se zvednutou hlavou si prohlížel ta tři čísla. Byla dokonale pravidelná, jedno jako druhé. Jejich precizní souměrnost byla děsivá sama o sobě, jejich význam ten hrůzný pocit umocňoval a hnal do otáček. Brnkala na prapůvodní strach z příšer, který je ukrytý v každém z nás. A hůř – dotýkala se strachu z vlastních zlých skutků a pocitů viny, které si neseme. Obnažovala stud a hanbu. Vědomí, že kus monstra je v každém z nás. Bylo přirozené, alespoň pro každého morálního člověka, s vlastními běsy bojovat, potlačit je, utlouct a nejlíp zabít. Takhle jsme v drtivé většině naprogramovaní. Co ale na tomhle místě? Tady temné stránky bujely a kvetly. Fialově.
Lewis došel ke kraji silnice, váhavě natáhnul ruku a dotknul se dolního okraje plechové desky. Propnul prsty a přejel jimi přes vystouplé číslice. Zadíval se na špinavé špičky prstů a promnul je. Otočil se a rozpřáhl ruce.
„Tak nevím, jestli jsem radši neměl zůstat v bistru u toho nádobí.“ řekl tiše.
Že já do toho jeho auta lezl, krucifix. Po čem hovno, to mě napadne. Bože. Jeden chybnej úsudek a jsem…kde? Na dálnici do pekel? To jako vážně? Byl tu někdy Brian Johnson*? Tu písničku už nechci v životě slyšet! Znám jedno rčení, který mě vždycky tak nějak míjelo – Na každou svini se vaří voda. Že by někdo začal přikládat pod kotlem mě? A možná doslova?
Lewisovy oči byly široké, zíral někam na Daltonovo břicho a nevnímal. Byl obrácený sám do sebe a poprvé v životě nad sebou přemýšlel, poprvé se na sebe podíval pohledem zvenčí. Vydržel to přesně dvě minuty.
Fialová masa se nad jejich hlavami rozpínala a smršťovala a vlnila se a tepala. Zdálo se, že je mnohem níž.
Madeline se bokem opírala o Daltona a téměř nevnímala stisk jeho dlaní kolem zápěstí. Pravou ruku měla opřenou o hruď, pod prsty obrysy přívěsku, zavěšeného na zlatém řetízku a ukrytého pod košilí. Cítila zvláštní pulz všude kolem. Cítila Marcuse. Ten kus z něj, který ze sebe vyrvala, který se vyplavil v bolesti a krvi. Vina, kterou v sobě potlačovala v minulých týdnech, znovu zvedla hlavu. Znovu ji zaplavila a Madeline skoro nemohla dýchat. Proč jsem to neudělala jinak. Bože, proč. Tiskla si ruku k hrudi, zírala do prachu cesty a z očí jí tekly slzy.
Dalton k ní otočil hlavu a sledoval pouť těch drobných kapek přes její tváře až na bradu. Ženských slz viděl nedávno tolik, že by mu to vystačilo po zbytek života. Utekl od nich, vzal nohy na ramena a zmizel. Před ní - před Jessicou - dal svému počínání obhajitelný důvod, ale sám sebe rohlíkem opít nemůže. Utekl a věděl to.
Vydechl a obrátil tvář k obloze. Těžko tomu říkat „nebe“. Na tomhle místě.
Modré čáry, protkávající podivnou masu nad nimi se napínaly, rozšiřovaly a tenčily a jakoby se po nich natahovaly.
Neviditelný mlžný opar stoupal nad hlavy tří lidí, točil se a nadnášel. Vsakoval se do fialové hmoty a temné modré proudy, ty přízračné žíly, ho do sebe nasávaly, pohlcovaly ho, od tlustých tepen po nejjemnější vlásečnice.
Krmily se. Krmily, sílily a vedly tu sílu dál.
--------------------
Třásl se. Silou a mocí, vzrušením a energií. Ten pocit je přímo božský, pomyslel si a v duchu se uchechtl. Říct to nahlas, nejspíš mu vypadnou zuby. Pevně je sevřel a obří spodní tesáky se zaklesly přes horní. Tisknul k sobě blanitá víčka, soustředil se na poslední, i ty nejjemnější částečky, které do sebe vstřebával. Miloval první jídlo z nových. Pokud se o něm dalo říct, že něco miluje, bylo to tohle. Pazoury s obrovskými drápy měl až po zápěstí zabořené do hmoty, která ho těsně obepínala. Jeho svatyně, nebo spíš - jeho kuchyně. Vypadala jako obří skříň, vytvořená z pěnového marshmallow. Konzistence podobná, ale vlastnosti docela jiné. Tenounké modré žilky, přisáté v desítkách míst k jeho kůži, do něj pumpovaly a vypouštěly tu nejlepší chi, jakou si uměl představit. Vnímal obří erekci, která se mu vzdouvala pod břichem.
Orgán velký jako noha dítěte. Usmál by se, ale v této své přirozené podobě měl mimické svaly omezené. Celé tělo mu roztřásla slastná křeč. Vibroval od temene lysé hlavy, dolů přes mohutný zahnutý roh, a dál, přes blanitý krk a ramena, osázená tvrdými ostny. Níž, po páteři, plné výrůstků a přes vypouklé břicho, pokryté průsvitnou sliznatou kůží. Jeho obří penis, končící jakousi růžicí, jako má zahradní konev, ze sebe vypustil několik kapek černé tekutiny. Cítil, že proud ustává, poslední částečky tekuté rozkoše mu vsákly do těla. Malé žilky, ty životadárné infuze, se jedna po druhé odlepovaly z jeho kůže, odtrhávaly se a stahovaly do sebe, jako tykadla hlemýžďů. Byl nasycený a spokojený. Vyprostil z masy tříprsté spáry, roztáhl a propnul klouby. Přešlápl a udělal pomalý krok. Dopad jeho nohy na pevný povrch zaduněl prostorem. Druhý krok už byl měkčí, pevná rohovina jeho nártů začala měknout, dělit se od sebe a natahovat do povědomého tvaru prstů. Poklesl, nejdřív na jedné, pak na druhé noze. Dolní končetiny od chodidel metamorfovaly, změna běžela od kotníků, přes lýtka, kolena a výš. Jeho další krok už byl téměř lidský, o kamenitou podlahu plesklo mužské chodidlo. Zakřivení nohou se rovnalo, provazce svalů na stehnech se přeskupily a směrem nahoru vytvořily dokonalé, pravidelné a pevné hýždě. Pootočil hlavu a s nadějí sledoval dlouhý hadovitý ocas, který se táhl za jeho tělem. Zkracoval se, neviditelná síla jej smršťovala a jeho měnící se tělo ho pohlcovalo a vtahovalo do sebe. Na chvíli zadržel dech a pozoroval, zda se to tentokrát podaří. Konec ocasu, tvořený pružným výrůstkem se odlepil od země, stoupal výš až k jeho bedrům, kde se zastavil. Vztekle zařval. Lidskými ústy, ale ten řev lidský nebyl. Ocasní výrůstek, propojený s posledním obratem jeho páteře, se zastavil deset centimetrů před jeho tělem. Nedokázal ho vstřebat a nepříčetně ho to rozčilovalo. Předchozí blažený pocit byl náhle pryč a on byl jen – nasycený. Kráčel místností po hladké, obsidiánově černé, lesklé podlaze.
Nádherný nahý muž.
Pokud se na něj tedy nekoukáte zezadu.
--------------------
„Musím čůrat.“
Madeline vyprostila svou ruku z Daltonovy dlaně a utřela si oči. Popotáhla, klouby prstů si přejela pod nosem a pomalu obcházela auto. Lewis měl akorát tak dost přemýšlení o věcech, o kterých přemýšlet nechtěl a sledoval ji pohledem.
Přešla ke kraji cesty a váhavě položila chodidlo do rudého prachu pouště. Vypadalo to jako rozdrcené cihly. Močový měchýř se jí bolestivě stahoval, přestala si prohlížet povrch pod svýma nohama a vydala se dál od cesty, ke skupince několika schnoucích keřů. Povědomá bolest v ledvinách se přihlásila a ona si přitiskla ruku k boku. Marcusova kvalitní ruční práce ji poznamenala, možná i na zbytek života. Postavila se za keře a podívala se směrem k silnici. Staré větve byly řídké, ale pak nad tím mávla rukou. V tu chvíli měli ti dva lepší téma k hovoru, než řešit dřepící ženu nedaleko od nich. A Madeline je chtěla mít na dohled. Ať klidně vidí i oni ji. Bylo jí to jedno.
Tenký pramínek moči se vsakoval do rozpálené rudé země a ona ze zvyku zkontrolovala pohledem, jestli v něm není krev.
Nebyla.
Když byla Madeline z doslechu, Lewis si vrazil ruce do kapes a postavil se Daltonovi do zorného pole.
„Co máš s touhle roštěnkou za úmysly, kámo?“
„Cože?!“
„Nedělej blbýho, svlíkáš ji pohledem!“
Dalton se ošil. Částečně i proto, že měl Lewis pravdu. Některý věci jsou prostě daný. Představovat si hezkou ženskou nahou – a v jakékoliv situaci – to je zkrátka normální stejně jako dýchání.
„Ty se radši starej o sebe.“
„No to já se starám, právě. Až u ní pohoříš, přijde moje chvíle.“ Lewis se zhoupl na patách.
Sám sebe na krátký okamžik viděl jako hrdinu, který ve svých mužných pažích vynese vyděšenou ženštinu ze spárů samotného pekla. Pak mu došlo, jak kurevská práce by to byla a pomyslně nad tím mávnul rukou.
„Dej jí pokoj, Lewisi. Ta má svýho dost, řekl bych. A nejenom ona. Teď máme jiný starosti všichni, nemyslíš?“
Dalton si založil ruce a opřel se zadkem o kapotu.
Lewis se postavil vedle něj, hmátl do kapsy kalhot a vytáhnul pomačkanou krabičku Lucky Strike. Vsunul si cigaretu do koutku a škrtl zapalovačem. Vysoký žhavý proud vystřelil vzhůru jako jazyk chameleona a ožehl mu vlasy a obočí.
Lewis zařval, pustil zapalovač a oběma rukama se plácal po vlasech jako maniak.
Dalton od něj poodstoupil.
„Hergot, proč tam máš takovej plamen, ty moulo?“
„Nejsem debil, byl tam normální plamínek, ne… naposledy jsem si dal čouda před tím bistrem a bylo to v pohodě. Nevím, co je tohle za pekelnej plamen.“
Lewis klesl hlasem a oba se zadívali na zapalovač, ležící v prachu silnice.
Po chvíli zakroutil hlavou, sebral ze země cigaretu, co mu při poskakování vypadla a znovu si ji zastrčil do pusy. Zašklebil se, přidržel ji v prstech a vyplivl zrnka prachu, která ulpěla na filtru. Zvedl i zapalovač a cvakl s ním dál od těla v natažené ruce. Plamen měl skoro třicet centimetrů a nešel stáhnout. Opatrně jej přiblížil ke špičce cigarety a zapálil si. S povzdechem vydechl kouř a chvíli si zapalovač prohlížel. Na zadní straně se skvěl nápis Made in Los Varlos.
Nikdy dřív si ho nevšiml. Ani když jej sebral z pultu v bistru, ani pozdějc, když ho používal, jako by mu dávno patřil.
Natáhl ruku s krabičkou a Dalton zavrtěl hlavou.
„Ne, díky, před časem jsem s tím praštil.“
„No, možná než tahle cesta skončí, budeš v tom zase lítat,“ odtušil Lewis.
Chvíli na sebe beze slova koukali.
„Máš páru o tom, co se děje?“ zeptal se tiše, nasál kouř hluboko do plic a zastrčil zapalovač do kapsy.
„Rád bych řekl, že jo, ale nemám ani šajn.“ Dalton se ušklíbl.
„Kdyby to bylo aspoň trochu reálný, tak řeknu, že jsme všichni sjetí. Podobnej pocit jsem měl kdysi, když jsem zkusil LSD. Byl jsem prostě v jiný dimenzi, jestli chápeš, co myslím.“
Lewis našpulil pusu.
„Ani ne, člověče. Já tyhle sračky nikdy nebral. Pro dokonalej rauš mi stačí pěkná, ochotná prdelka, tahle berlička,“ zvedl cigaretu v prstech, „a panák něčeho ostřejšího. Jsem v podstatě skromnej chlapec.“ Zkřivil koutek úst. Dalton se nadechl, ale už neodpověděl a sledoval, jak se k nim Madeline pomalu vrací.
Došla k autu a odfoukla si vlasy z obličeje. Zadívala se na Lewise, natáhla ruku a sebrala mu cigaretu z úst. Vložila si ji do vlastních, potáhla a pomalu vyfoukla kouř.
„Vůbec se neostýchej, kotě. Pro tebe budu mít vždycky něco na kouření.“
Zakřenil se na ni a Dalton se narovnal. Madeline mávla rukou a pustila Lewisovi proužek kouře přímo do obličeje. Spokojeně se šklebil.
„Myslím, že je nejvyšší čas to otočit,“ řekla a zamyšleně hleděla na plechovou ceduli.
„Nepřijde mi jako dobrej nápad pokračovat dál. Mám z toho husí kůži. Netuším, co jsme to před chvílí prožili. Přijde mi to nereálný, možná jsme byli příliš ovlivnění těma fotkama.“
Rozhlédla se kolem sebe. Lewis s Daltonem na ni beze slova koukali. Vyslovila nahlas přesně to, co chtěli slyšet. Jen to prostě někdo musel říct a i když by to nepřiznali, byli v hloubi duše rádi, že to řekla ona. S trochou štěstí z toho bude jen divná, nepříjemná vzpomínka. Takovýhle věci se v životě čas od času prostě přihodí. Nevysvětlitelný, beze smyslu a nemá cenu to příliš řešit. Za pár dní to prostě bude pryč. Musí být.
„Prostě se vrátíme. Sjedeme na první odbočce a napojíme se na novou dálnici. Hm?“
Oba bez přemýšlení přikývli. Madeline cítila, jak v ní znovu roste klid. Ta krátká chvíle, kterou strávila o samotě v podřepu za keři, jí pomohla. Musela se srovnat, zklidnit. Dýchat. Postavit se k celé situaci v rámci možností racionálně, protože na paniku prostě nebylo místo. Nemohla dovolit, aby ji znovu ovládl strach, prostě nemohla. Byla už příliš daleko a musela ještě dál.
Všichni tři se otočili k autu a ve stejnou chvíli uslyšeli vzdálené hřmění, které sílilo.
Blížilo se. V dálce za Camarem se na silnici zvedl oblak prachu, mohutněl, zvětšoval se a rostl, stejně jako rachot mnoha strojů. Mnoha – motorek. Dalton rychle přešel k autu, sklonil se a hmátl pod sedadlo. Vytáhl berettu a zastrčil si ji za pas. Narovnal se a zjistil, že skupina jezdců na obrovských silných mašinách je už téměř u nich. Takhle rychle tu rozhodně neměli být! Zadíval se na toho, kdo celou skupinu patnácti jezdců vedl a poklesla mu brada. Lewis si pomalu vytáhnul zpola vykouřenou cigaretu z koutku úst a Madeline přivřela oči.
Přejížděla očima z jedné postavy na druhou. Cítila, jak ji sotva potlačený strach znovu šimrá vzadu na krku a zvedá do pozoru drobné chloupky.
Ty obří nablýskané stroje řídily ženy.
Tedy, musely to být ženy, soudě podle naprosto výmluvných tvarů. Přesto na nich jinak nic moc ženského nebylo. Rozdělily se dvou proudů, přejely kolem z obou stran a pomalu vytvořily kruh okolo Camara a jeho konsternované posádky. Lewis se otáčel na patě, prohlížel si jednu každou. Všiml si, že kola strojů nemají gumové pneumatiky. Vypadaly, jako by byly spíš z prasečí kůže. Nebo - lidské, což si ale odmítal připustit. Když kolem něj projel stroj, jehož kola měla mnohem světlejší barvu, než u předchozího, vší silou se kousl do rtu.
Dalton hýbal jen očima, tuhla mu čelist, a i když by to nepřiznal, měkla mu kolena. Madeline neměla daleko k tomu, aby se s hysterickým smíchem posadila rovnou do prachu cesty. Stroje pokašlávaly, vrčely a hlomozily a jejich řidičky na nich seděly s propnutýma nohama, opřenýma o zem v dokonale totožné póze. I v sedě bylo patrné, že jsou velmi vysoké. Byly oblečené v neskutečných, futuristických kostýmech, pokud se slovo oblečené dá použít. Některé kousky kůže na ně byly spíš přilepené. Cvočky a řetězy, nahá pleť, obrovská, barevná tetování. Několik z nich mělo identickou koženou vestu s výrazným nápisem na zádech.
Hell´s bitch of Los Varlos.
Pekelný čubky. Kdoví odkud.
Madeline na chvíli stiskla víčka, pak se nadechla a zadívala se do očí ženě, která seděla na své motorce nejblíž k ní. Přes oči měla namalovaný výrazný, rudý pruh a její duhovky žlutě svítily. Měla rudé i vlasy, nad zašpičatělými ušními boltci vystříhané. Nad čelem krátkého, natuženého ježka, z napůl holé lebky jí spadal na záda osamělý pramen vlasů. Žena, sedící na stroji vedle, měla přes podlouhlý, takřka koňský obličej namalované černé ornamenty. Z černi svítily stejné žluté oči. Madeline cítila, jak se jí zrychluje tep. Otočila hlavu na druhou stranu a zírala na lysou lebku stvoření, které nikoho nenechávalo na pochybách, jaké je jeho pohlaví navzdory vzhledu, protože mělo obnažená ňadra s obrovskými piercingy v bradavkách. Dalton couvnul a Lewis bezděčně udělal to samé. Madeline se k nim dvěma váhavými kroky přiblížila. Aniž by se jakkoliv domluvili, postavili se zády k sobě. Dalton bezděčně natáhl dlaň dozadu a sevřel jí zápěstí. Madeline hmátla po Lewisovi a propletla jeho prsty se svými. Lewisova cigareta už nějakou chvíli doutnala v prachu na kraji cesty. Všichni tři tiše sledovali postavy s obličeji zmalovanými tak, jako by to byli komančové na válečné stezce. S podivnými fantasmagorickými účesy. Byly dokonale nehybné a tiché. Dalton si musel přiznat, že se v životě tolik nebál. Lewis byl konsternovaný a Madeline si byla jistá, že jí v tuhle chvíli příslušnost ke stejnému pohlaví nijak nepomůže.
Tohle byl gang v pravém smyslu toho slova. Gang obřích žen v černé kůži, na monstrózních strojích a se stejnou žlutou barvou očí. Vypadají jako oči ptáka, nějakého dravce, napadlo ji.
Žena s rudými vlasy a stejně zbarveným pruhem přes oči vykopla těžkou botou stojan, vypnula motor a s trhnutím motorku zapřela. Přehodila nohu přes sedadlo a postavila se. Musela mít dobré dva metry. Lewis s Daltonem vydechli. Madeline ne, na ni její velikost nijak nezapůsobila. Všechno ostatní ano.
Několik párů žlutých očí se upřelo na svou velitelku. Naklonila hlavu na stranu rychlým, jakoby ptačím pohybem. Rudý pramen vlasů se jí svezl přes mohutné rameno dopředu. Žlutými duhovkami přeskakovala z jednoho muže na druhého. Ženu, stojící vedle nich, naprosto ignorovala. Madeline na sebe rozhodně nechtěla zbytečně upoutávat pozornost.
Pohled žlutých očí se svezl pod Daltonův pas. Chvíli mu zírala na rozkrok a pak pohled přesunula na stejné místo u Lewise. Vysunula zvláštně tvarovaný jazyk a olízla si výrazný piercing v koutku úst. Lewis vyprostil svou dlaň z Madelininy, vrazil si ruce do kapes a zhoupl se na špičkách s výrazným pohybem pánve. Žluté oči se mu okamžitě zadívaly do obličeje. Hlavní Pekelná čubka propnula prsty s dlouhými zahnutými nehty a usmála se.
Efekt dokonalých velkých bílých zubů by byl perfektní pro reklamu na zubní pastu. Pokud by ty zuby tedy nebyly zbroušené do špičatého, trojúhelníkového tvaru, podobného zubům žraloka.
Rozhlédla se po svých spolučubkách a pak se obrátila na tu, kterou měla po pravé ruce. Otočila hlavu skoro jako sova. Ramena se jí nepohnula, jen krk. Namířila dlouhý prst někam do prostoru mezi Daltona a Lewise.
Když promluvila, silou svého hlasu hravě přebila zvuk motorů.
„Koch-ra ge dott? Tetro de Jechter,“ zadívala se Daltona a pak přesula pohled na Lewise. Roztáhla koutky v širokém úsměvu a pokračovala, „yr tetro de chotta ire… Phurtta?“
Rozchechtala se a všechny ostatní s ní. Znělo to jako metalová vypalovačka, říznutá vysypanou bednou, plnou prázdných flašek. Některé z nich protúrovaly motory a vzduch doslova vibroval silou hluku, který vydávaly.
Lewis nakrčil nos a vyboulil jazykem tvář. Pro tu chvíli neřešil, jak vypadají a jaké jsou. Vnímal jen, že jsou to ženský a že se mu nejspíš smějou. Naklonil se k Daltonovi a ucedil:
„Dovedeš si představit tohle šukat? Vypadají, jako by se basketballový družstvo urvalo ze řetězu.“
Lewis se uchechtl a ten zvuk plynule přešel do táhlého zaskučení.
Rudovlasá se tyčila nad ním, prsty zabořené v jeho rozkroku. Nechápal, kde se tu tak rychle vzala, vždyť od něj přece, kurvadrát, stála nejmíň deset metrů. Zvedl hlavu a díval se do žlutých očí, přivřených do štěrbin.
„Stačí, abych trochu víc stiskla, a nebudeš šukat už nikdy nic!“ zasyčela mu do obličeje.
Lewis přivřel oči a moudře spolkl poznámku o tic-tacu, která ho okamžitě napadla, jakmile mu její dech ovanul tvář. Z rozkroku mu vystřelovaly ostré jehly bolesti do zad a do břicha.
Upřeně ho pozorovala a natáhla prostřední prst. Dlouhý silný nehet mu zabořila do hráze a Lewisovi podklesla kolena.
„Jestli spadneš, urvu ti ho,“ řekla klidně a dál ho pevně svírala. Lewis se naklonil dozadu a oči se mu vyvrátily. Dalton po něm střelil rychlým pohledem, natáhl ruku a podepřel ho. Rudovlasá prudce trhla hlavou a stiskla Daltonovi druhou rukou krk.
„Kach-Ra!“ zasyčela. Sklonila hlavu nad Daltona a se slyšitelným zvukem nasála vzduch. Nozdry se jí rozšířily. V jejím případě opravdu nozdry, protože to, co měla na konci nosu, by bylo pro slovo chřípí urážkou. Lewis měkce a rychle dýchal a nebýt Daltona, dávno by ležel na zemi. Odfrkla si a prudkým mávnutím ruky poslala Daltona tvrdě k zemi. Nohou v těžké botě mu kopla do obličeje spršku prachu a drobných kamínků z cesty. Jedna z žen s krátkým vojenským sestřihem, obarveným na brčálově zelenou, před něj najela. Význam byl naprosto jasný – drž se dál. Pomalu se zvedal na nohy a vytíral si špínu z očí.
Lewis neměl daleko k tomu, aby poprvé v životě omdlel. Když mu konečně přestala drtit varlata a rozevřela prsty, svalil se na bok jako pytel obilí. Obě ruce vražené v rozkroku, tvář zkroucenou křečí. Madeline k němu automaticky vykročila, ale Rudovlasá ji zastavila jediným pohledem.
„Kurva, do psí prdele, to je bolest!“ Lewis skučel a drmolil. „Ona mi snad nabodla prostatu, ta pí…“
„Lewisi!“ vyjekla Madeline a zadívala se na obří ženu před sebou, která znovu naklonila hlavu, jako přerostlý papoušek. Sledovala ho, jak se svíjí.
„…pí-tomá ženská,“ dodal, ale situaci tím už nezachránil. Rudovlasá se k němu sklonila, popadla ho jednou rukou pod krkem, druhou za pálící rozkrok a on se nestihl rozeřvat v agónii další bolesti, protože náhle letěl vzduchem a dopadl hezkých pár metrů daleko. Přímo pod kola motorek. Jedna z žen, překvapivě pohledná blondýnka, se opřela lokty o řídítka, naklonila se nad něj a zavrčela.
„Thu de dordo, Phurtta! Thu de dordo chia korsse!“
Pootevřela smyslná ústa a Lewisovi se obrátil žaludek. Zíral, jak si rozeklaným jazykem významně olízla rty. Polkl a sklonil hlavu.
Rudovlasá vyštěkla další chrčivé slovo a rychlými kroky se vrátila ke své motorce. Trhnutím ji narovnala, posadila se a nastartovala. Všechny jako na povel protáčely plyn, hýbala se jen jejich zápěstí, zvednutá do výšky. Rudovlasá stočila motorku a projela těsně kolem Lewisovy nohy.
„Do prdele, co to děláš? Ježíši!“
I přes hluk motorů slyšel, jak zasyčely a v dálce jim odpovědělo povědomé zahřmění. Přitáhl nohy k sobě a s hrůzou sledoval, jak se k němu rozjíždí další stroj. A další. Začaly kolem něj kroužit a postupně zrychlovaly. Jedna z nich zastavila smykem u jeho hlavy a kolem zvedla oblak prachu, který mu znásilnil plíce. Lewis kašlal a zažíval zvláštní dilema. Držet si dál v dlaních koule, anebo si chránit hlavu?
Dalton přešel pomalu k Madeline, prsty si mačkal sedřený loket. Sledoval, jak jsou Pekelné čubky čím dál rozjařenější a hlasitější. Rychlejší a neúprosnější. Lewis náhle zařval, protože mu jedna z nich přejela přes špičku tenisky.
Dalton vyletěl.
„Tak dost! Přestaňte, sakra. Vždyť je to ještě kluk!“
Třásl se a Madeline ho zezadu držela za tričko. Rudovlasá objela oblouk a zastavila dva metry před Daltonem.
„Má, co chceme. Má toho dost a je to zdravé! Není shnilý, jako ty, Jechter!“
Daltonovi její slova v první chvíli nedávala smysl. Zíral na ženu před sebou a sotva vnímal Madelininu pěst, která mu svírala předloktí.
Rudovlasá cvakla zuby o sebe s jasně slyšitelným klapnutím. Projela kolem Daltona a celou dobu držela svůj pohled zabodnutý do jeho očí. Pak se vrátila ke svým a znovu chrčivě zařvala.
Poodjela pár metrů dál po silnici a otočila čelo motorky. Ostatní se pomalou jízdou zařadily do dvou řad za ni. Lewis se pokusil postavit, ale znovu žuchnul na bok. Madeline nepřestávala sledovat čubčí formaci, přesto odhodlaně přešla těch pár metrů a dřepla si k němu.
Dalton stál napnutý jako struna a rytmicky tisknul pěsti.
Zlatý hřeb měl však teprve přijít.
Všechny ženy vypnuly motory svých strojů. Náhlé ticho útočilo na smysly, hrozivě a zlověstně. Jedna po druhé se otočily na záda a natáhly se přes sedadla svých motorek, ruce zvednuté a doširoka roztažené. Uchopili řídítka a propnuly nohy. Madeline si uvědomila, čemu je tahle póza podobná a s vydechnutím sklonila hlavu. Když Lewis vykřikl, znovu ji zvedla.
Nic z toho, co doposud viděla, včetně zážitků z několika posledních hodin, se nemohlo vyrovnat tomuto pohledu. Kovové kostry motorek začaly měknout a jakoby se tavily. Bylo slyšet skřípání, praskání a do toho téměř orgasmické vzdechy všech stvoření, která právě zrůdným způsobem metamorfovala, měnila svou podstatu a tvary a pohlcovala do sebe ty obří stroje. Jedna za druhou se zvětšovaly a rostly. Ruce, slité s kovem celé přední části motorek, se natahovaly do délky a formovaly do nového tvaru. Jak postupovala proměna a jejich těla se víc a víc měnila, klesala Madeline čelist stále níž. Lewisovi se rozšiřovaly oči, až vypadal jako mrkací panna a Dalton měl od nehtů v dlani krvavé půlměsíce.
Rudovlasá dokončila transformaci jako první a pomalu se postavila na silné, krátké a zahnuté nohy. Místo chodidel měla ptačí pařáty s dlouhými drápy. Otočila se a zvedla hlavu. Madeline vzlykla, Lewis po ní hrábnul a vrazil jí hlavu do klína. Tisknul obličej na její stehna a prudce dýchal. Dalton zamrzl a byl jediný, kdo se dokázal dívat do očí třímetrového monstra před sebou. Do očí prvního z mnoha monster. Rudovlasá, stejně jako její měnící se družky, už ničím nepřipomínala lidskou bytost. Zvrásnělé nestvůrné tělo měla z tvrdé šupinaté kůže. Na stehnech, nebo spíš na místech, kde měla stehna předtím, vyrostlo peří. Kovově se lesklo. Její nahá prsa po stranách pokrývalo jemné chmýří, které výš k ramenům přecházelo k podobnému peří, jako na nohou. Měla lysou hlavu a v obličeji, pokrytém nazelenalou kůží, se její nos téměř ztrácel. Ústa nebo spíš tlama pod ním ale byla obrovská a široká. Otevřela ji a zařvala.
Roztáhla…křídla.
Obrovská dvoumetrová křídla, z jejichž spodních stran vyrůstala dlouhá a silná pera. Další a další křik se ozýval a její družky roztahovaly ta svá. Jedna za druhou se mocným mácháním zvedala do vzduchu. Byly si podobné, i když nebyly zcela stejné.
Odporné a nestvůrné byly ale všechny.
Lewis pootočil hlavu a trhl sebou. Někdy se prostě musíte dívat bez ohledu na to, jaká hrůza stojí před vámi. Čtrnáct obřích ptačích žen viselo nad nimi ve vzduchu, který se vlnil silou pohybů jejich křídel.
„Mad?“ Lewis se k ní přisunul a ona mu položila ruku kolem ramen. Zírala bez mrknutí nad sebe.
„Co jsou zač?“ Hlas měl tichý, sotva pohnul rty. Stejně tichým hlasem mu odpověděla.
„Harpyje. Jsou to harpyje.“ Polkla a stiskla na chvíli víčka k sobě. „A neptej se mě, prosím, co žerou.“
Lewis se roztřásl.
Ta, která bývala Rudovlasou, zakřičela a její družky se rozlétly a kroužily nad silnicí. Pluly vzduchem jako nestvůrná, opeřená rogala.
I ona se vznesla do výšky a chvíli zůstala na místě. Pak se vrhla střemhlav dolů, těsně nad zemí natáhla pařáty a chytila Lewise za ramena. Drápem roztrhla Madeline nadloktí a zvedla ho nad zem. Rozeřval se, házel sebou, ale její drápy, zabořené pod ramenními klouby, ho pevně držely. Visel ve vzduchu nad střechou Camara a harpyje s ním mávala jako s hadrovým panákem. Vysmívala se.
Dalton se okamžitě rozhodl. Rozeběhl se, vyskočil na kapotu Camara, druhým skokem na střechu, vší silou se odrazil a natáhl ruce před sebe a nahoru. Skočil a ve vzduchu popadl Lewise za kotník.
Harpyje zavřeštěla, Dalton svou vahou a sílou svého skoku trhnul Lewisem dolů a jeho ramena se vysmekla z pařátů. Spadli na zem, Dalton dospod a Lewisův loket mu vyrazil dech. Kov pistole se mu zabořil do beder.
Harpyje vřískala a její družky nesouhlasně syčely. Jedním krátkým štěknutím je umlčela a opsala nad autem rychlý kruh. Snesla se dolů a hrábla pařátem po Lewisově noze. Stačil ucuknout a ona se ve vzduchu prudce otočila a letěla zpět.
V tu chvíli už byla Madeline v autě, přeskočila sedadlo spolujezdce a otevřela dveře na straně řidiče. Prudce se naklonila dozadu a otevřela i ty zadní.
„Dovnitř! Honem! Vlezte dovnitř, rychle! Vrací se. VRACÍ SE!“
Lewis se zvedl na kolena a po čtyřech se plazil na zadní sedadlo. Dalton se držel za hrudník a lapal po dechu. Harpyje se blížila, Madeline měla její zvětšující se tělo v zorném poli. Byla rychlá.
„Ne. NE, kurva! Nedostaneš ho!“ Natáhla se dolů a popadla Daltona pod rameny.
Vší silou, kterou ze sebe dokázala vymáčknout, ho zvedla a táhla, až měl záda na sedadle. Zapřel se patami a zajel do auta. Madeline se naklonila přes jeho tělo a prudce zabouchla dveře. V příští setině sekundy do dveří narazily nohy harpyje a jeden dráp se jí silou nárazu odlomil. Prostor nad nimi explodoval vzteklým řevem. Slyšeli, jak nad autem bije křídly, Camaro se několikrát zhouplo pod nárazy obřího těla o jeho střechu.
A znovu. A zase. Pak se celý zadek auta zvedl do vzduchu, a jak ho pustila ze spárů, udeřil o povrch silnice, až se sklo v oknech otřáslo. Lewis si objímal kolena, Madeline měla obličej schovaný na Daltonově hrudi a on, napůl ležící, točil hlavou sem a tam a díval se okny.
Nárazy najednou ustaly. Dalton se nadzvedl a pomalu se vytáhnul do sedu. Madeline zvedla hlavu a vyděšenýma očima se mu zadívala do obličeje. Zíral čelním sklem ven. S mrazením v zádech sledovala jeho pohled.
Třicet metrů před autem stála Rudovlasá. Křídla stažená dozadu, jako když má člověk ruce sepjaté za zády. Hlavu předkloněnou, šlachy na krku napnuté a obrovské žluté oči upřené na auto. Na ně. Pařát, na kterém chyběl dráp, měla zvednutý do výše, opírala se o druhou nohu. Náhle zařvala, rozeběhla se a plynule se zvedla do vzduchu jen těsně nad silnicí. Madeline zavřela oči a vydechla. Dalton ji pevně objal a zadržel dech.
Harpyje letěla přímo k nim a vypadala, jako by chtěla čelní sklo vozu prorazit hlavou.
Madeline se třásla a Dalton v duchu počítal. Tři…dva…jedna.
Zavřel oči.
Těsně před okamžikem, kdy čekal náraz, se ozval silný, táhlý, pronikavý zvuk. Znělo to jako obří lesní roh. Ať to bylo cokoliv, harpyje sebou cukla a natáhla nohy před sebe. Zabrzdila o povrch cesty, zaskřípalo to, jako nehty, škrábající po tabuli. Jen mnohem silněji. Horní polovinou těla dopadla na kapotu, zrůdný rozšklebený obličej s otevřenou tlamou nalepený na skle. Obě křídla položila na boky auta, ve kterém se rázem setmělo. Vypadala, jako by auto objímala.
Houkavý zvuk se ozval znovu, ještě naléhavěji. Cukla hlavou a znovu zařvala. Od vytřeštěných obličejů za sklem ji dělilo pár desítek centimetrů.
Její družky zareagovaly na zvuk hned napoprvé a odlétaly. Už z nich byly jen neurčité skvrny na fialovém pozadí. Naposledy přejela žlutýma, přivřenýma očima tváře před sebou, jako by si je ukládala do paměti. Roztáhla tlamu a klapla čelistmi o sebe. Odrazila se, Camaro se znovu zhouplo a zvedla se do vzduchu. Mohutným máváním nabrala výšku a odlétala pryč.
--------------------
Několik minut seděli v naprostém tichu a bez pohnutí. Nikdo z nich nedokázal promluvit. Nebylo co říct.
Pak se Lewis na zadním sedadle narovnal a roztřeseně se nadechl.
„Ne-nerad to říkám, ale pochcal jsem se.“
Dalton se k němu strnule otočil.
„Předtím, než si na mě spadl, nebo potom?“ Hlas měl nakřáplý a oči vyschlé na troud.
„Co myslíš,“ řekl tiše Lewis a tupě na něj koukal.
Madeline si položila dlaně na oči.
Pak se narovnala a otočila dozadu.
„Máš se do čeho převlíct?“
Lewis beze slova zavrtěl hlavou. Zadívala se na Daltonův profil.
„Jo, chrm,“ odkašlal si. „V kufru mám starý kalhoty.“
Lewis se zahleděl do mokrého klína a Madeline vytáhla klíč ze zapalování. Pomalu otevřela dvířka a vystoupila. Zahleděla se směrem, kterým harpyje odletěly, a pak se rozhlédla kolem dokola. Přešla k zadku auta a roztřesenými prsty otevřela kufr. Na chvíli se opřela o propnuté ruce a zhluboka dýchala. Pak prohrábla změť věcí a vytáhla staré džíny s bohatou historií. Zaklapla kufr a zarazila se. Přešla na druhou stranu auta, vedle dveří řidiče. Dalton ji přes sklo sledoval. Zadívala se na zem a shýbla se.
Zvedla deseticentimetrový dráp, který měl v nejtlustším místě asi pět centimetrů.
Stiskla jej v dlani.
Se sevřenými rty se zadívala na kopce v dálce.
********************
* zpěvák skupiny AC/DC
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
11) Ree (13.02.2012 23:40)
No ty vole, Tor! Číst tohle před spaním není zrovna dobrý nápad. Fuj! Děsila jsem se Rudovlasé, i když jsem ji neviděla na vlastní oči. Úplně mi stačí, cos popsala. A vůbec se nedivím Lewisovi, že nezvládl uhlídat svůj měchýř. Tohle je vážně dálnice do pekla. Jenom by mě zajímalo, jak daleko dojedou. Protože zatím to vypadá, že se živí nedostanou ani z místa... Tleskám a hrozně se těším na další díl 
Chudák shnilý Dalton, málem ho taky ulovili. Hm... a je shnilý proto, že už není panic, narozdíl od Lewise, nebo je to v něčem jiném? Tak šup, šup!!!
9) gucci (12.02.2012 11:28)
Parádně jsi ro rozjela...říši pekel to já ráda....
!!!...popis toho pekelnýho páneška mě dost nažhavil...
...asi by si zasloužil nějakou pěknou paničku ..ale to jsem asi úplně vedle, viď
!
Ti tři...fakt je lituji a to je teprve začátek....dokud budou držet spolu tak to zvládnou...
Smekám nemůžu se dočkat dalšího dílu...božííí horor psaný s úžasným vkusem!
8) Weri (11.02.2012 23:28)
Teda Tor, ty mi dáváš Fakt by mě zajímalo, kam na to všechno chodíš? Já chci taky! No, někdo umí a kdo neumí, tak čte, že... Mám ve zvyku vždycky, když narazim na nějakou povídku na pokračování prostě počkat, až bude dopsaná celá a přečíst ji pak hezky najednou, ale v tomhle případě to nevydržim a pravidelně budu jukat, jestli je tu další díl, i když se pak budu proklínat, že jsem to nevydržela... Je to skvělý, čtivý, přirozený, originální, promyšlený, bezvadně popsaný, tajemný a trochu děsivý atd. Jsem z toho paf 
7) Czistoslava (11.02.2012 20:58)
To byl zas nářez! 
Jsem si říkala ptačí nohy? Aby to tak byly harpyje, mno a bylo to tam. Jak jsi začala popisovat prsa bylo to tutový.
Lewise mít v životě kolem sebe tak ho i se svou mírnou povahou jednoho dne umlátím, je děsnej .
Mno myslím, že by se měli družit dál jinak maj smolíka všichni.
5) Bye (11.02.2012 09:28)
Teda! 
To bylo tak hustý, že se to nedalo ani krájet!
Už ta sebezpytná chvilka, že? To prostě umíš. Jakož i všechno další...
"Krmení" bylo naprosto děsivě hnusně zvrhle skvostný. Doufám, že ten orgán používá jenom na ty svý čubky a jim podobný 
Kauza ocas to aspoň trochu odlehčila Stejně jako:
"Ten pocit je přímo božský, pomyslel si a v duchu se uchechtl. Říct to nahlas, nejspíš mu vypadnou zuby." 
Jó, to je holt odvěký spor...
Odpornej teda je, ale... říkáš nádherný nahý muž? A kruci. Aspoň, že se to pozná podle toho ocasu! Teda vzadu...
Lewis je fakt snovej týpek... Při jeho nemalé inteligenci mu muselo bejt jasný, že jsou v pěkným průseru (to ostaně došlo všem) a on řeší, jak se s kámošem podělí o jedinou ženskou. No, myslím, že ho pekelný čubky odhadly dobře - má to a má toho dost!
(A proč je Dalton shnilej? )
Když už jsme u nich - ne, harpie z Ronji byly oproti těmhle zřejmě jenom nějaká zastaralá verze pro zlobivý děti. Ano, prosím, nozdry jsou tady naprosto v pořádku!
Gumy z lidský kůže??? Tos někde vyčetla, nebo se takový nápady roděj ve tvé ctěné?
Nesmírně mě bavilo, jak sis s tím slovem - čubky - pohrála! Třeba takový spolučubky, že?
Mno, jak tak na to koukám, tvořím tady celkem vysmátej koment, ale věz, že kdybych ti ho psala večer, poté, co jsem dočetla poprvé, vypadal by úplně jinak. Je to těžký čtení, tísnivý, je dobře, že tam házíš ty úsměvy.
Ano Madeline - nohy na ramena! Jen si nejsem jistá, jestli vás donesou do bezpečí. Mám obavy, že každá další "zkouška" bude o něco horší. Snad jim pomůže, že stojej při sobě. Zatím.
Jdu se na to psychicky připravit. 
4) Nebraska (11.02.2012 08:33)
No, na jednu stranu jsem docela ráda, že mi večer vyplivl net a nemohla jsem si to dočíst před spaním, hele
Diblík s neposlušným ocasem je výbornej, ale čubky byly vážně skvostné (a ano, mm z nich stejný pocit, jako z těch v Ronje, když jsem byla malá Harpyje jedny mizerný! )
Je super, že ti tři drží pohromadě - klidně mohlo jednomu z nich hrábnout, Mad se mohla do auta zavřít sama, nebo tak něco, ale nenechalas je v tom 
A fakt se těším, co na ně ještě vymyslíš 
2) Tor (11.02.2012 00:25)
To byl prima večerníček, viď? 
Doufám, že ses kvůli mně s tím cigárem nenachladila. A hlavně opatrně se zapalovačem...radši si ho nejdřív dobře prohlídni 
Hezké sny 
1) ambra (10.02.2012 23:45)
Moje drahá Tor... TOR!!! Jako bys mi tím harpyjím drápem hrábla až na dno mé hříšné černé duše. OMG! Co všechno jsi tam dostala?! Psychologický román, romanci, kovbojku a samozřejmě naprosto geniální horor!
Rozsekla mě už úvodní část - pro tebe netypická, ale prostě jsi mi jen ukázala, že můžeš nadrásat cokoli a já ti to vděčně sezobnu, následně jsi mě na dost dlouho zničila "zmínkou" o Madelinině chtěném, přesto zabitém dítěti, a Daltonově nechtěném, už před narozením opuštěném dítěti. Ženská jedna! Na zadek dostaneš!
Ale kua drát! To podělaný nebe a ty žíly a ten... ne a ne a nenapíšu o něm NIC! Tak jsi mě zblbla, že se bojím napsat o něm jakoukoli konkrétní zmínku, takže jen cosi o stažené prdeli (mojí) a geniálním mozku (tvém).
No a pak celá ta akční storka... Asi takhle. Venku je patnáct pod nulou a já jsem jen sváteční kuřák. Ale teď si navleču osm vrstev a jdu na ni.
Tor, jsi úžasná
12) Twilly (14.02.2012 13:40)
Páni, Torýsku a já si myslela, že plasticky vidíš jenom ty tvoje hotboye. Prdlajs!!!!!
To co umíš vložit do obyčených slov je víc než neobyčejné. Opravdu se nestává často, abych měla před sebou film u čtení. Tohle dovedou jenom některé ze zdejší literární "chásky" a může ti být jasný, že jsou to jenom ty nejlepší z nejlepších tady (a neváhám tenhle prostor rozšířit i za hranice tohodle webu). No a u tebe to je tak POKAŽDÉ. V každém jednom dílku skládanky. A je jedno, jestli jsou to Vlci, Hotboyáci nebo tyhle tři ztracené existence. Měla jsem pocit, že jsem prvně v životě sjetá. Jo, stavím se, že TOHLE je ten pocit. Paráda. 
