BEZ HRANIC - náš online šuplík
Ukulele
Sekce
Anketa
27.03.2011 [07:18], Nebraska, Ostatní, komentováno 24×, zobrazeno 747×
Pohlídat přes víkend domácího mazlíčka přece nemůže být nic těžkého, že ne?
Věnováno Náťovi. Neboj, čiči, jednou si spolu dáme rande ;-)
Byla sobota, osm ráno. Stála jsem na chodníku před domem a nevěřícně sledovala odjíždějící mazdu své kolegyně Karin. Ve chvějící se ruce jsem držela kožené poutko od řetízkového vodítka.
A na druhém konci toho vodítka byl muž a vyčkávavě se na mě díval.
Přitom to začalo zcela nevinně.
„Baruško?“ Ten tón a intonace dávaly jasně najevo, že se po mně bude něco chtít. Zvedla jsem oči od statistik všech oddělení za poslední týden a změřila si Karin podezřívavým pohledem. Rozesmálo ji to. „Jsem průhledná, co?“ zeptala se. Přikývla jsem.
„Tak spusť,“ vyzvala jsem ji. „Co tentokrát?“ Už párkrát jsem za ni žehlila drobné průšvihy: dodělání práce, která měla být odevzdána za hodinu a v jedné osobě se to rozhodně nedalo stihnout; příprava školení, se kterým si nevěděla rady; překonvertování některé databáze. Protivné, ale jednoduché věci. Karin si nedokázala uspořádat čas. Nebo, přesněji řečeno, pro samé zlepšování kvality vztahů na pracovišti, jak říkala přátelskému klábosení se ženami a lehkému flirtování s muži, někdy neměla čas dělat méně záživné věci. Pomoct jí se mi ale vždycky vyplatilo. Tu přinesla krabici belgických pralinek, opravdových belgických, žádné napodobeniny. Jindy jsem dostala anglickou sadu – čaje, džemy a nějaké sušenky. A pravou kolumbijskou kávou z letiště v Helsinkách mě vážně pobavila. Druhou její vášní, hned po osobní komunikaci, bylo cestování. Na víkend si byla schopná zaletět kamkoliv po Evropě. Využívala nízkonákladových společností a občas se pochlubila povedeným úlovkem. Praha – Heathrow za tři eura včetně letištních poplatků. To se vyplatí.
„Baruško, jsi jediná, komu bezmezně věřím,“ začala a znělo to trochu teatrálně.
„Ty mě děsíš,“ oznámila jsem jí. Mávla rukou a pokračovala:
„Jsi taková dobrá duše. Milá, křehká, jemná, cudná, nevinnost sama.“ Ušklíbla jsem se. No jistě, už to tu bylo zase. Než si zvykla na to, že nejsem tak... chm... otevřená jako ona, fascinovala jsem ji. Podle ní jsem na hodně věcí, týkajících se vztahů a sexu, měla prudérní, téměř puritánské názory. Sama jsem si o sobě myslela, že jsem prostě jen uvědomělá a nemám potřebu si něco dokazovat.
„Ne, ne, počkej, nemrač se,“ uklidňovala mě. „Já jsem za to vděčná. Právě kvůli tomu, jaká jsi, ses stala jedinou osobou, které bez obav svěřím svého domácího mazlíčka.“ Ten konec zněl trochu slavnostně a mně pár okamžiků trvalo, než mi došlo, co vlastně řekla. Mezitím jsem stihla tupě zahučet:
„Cože?“ A vzápětí zdvihnout dlaň, abych zastavila příval jejích slov, který se chystala spustit. „Jo, už mi to došlo. Někam letíš a chceš pohlídat psa? Ode mě? Nikdy jsem neměla psa. Neumím to. Navíc by mě určitě neposlouchal a něco bych mu udělala a...“
„Není to pes, neboj,“ skočila mi do řeči.
„Není?“ zopakovala jsem tázavě.
„Ne. Nebudeš ho muset venčit a vlastně se o něj ani nebudeš muset starat. Jen ho třikrát za den nakrmíš, nic víc nepotřebuje.“
„Kočka?“ zeptala jsem se. Karin se tak zvláštně usmála.
„Jo. Je to můj kocourek. Je čistotnej, vychovanej, velmi dobře vychovanej,“ zdůraznila. „A bylo by to jen od sobotního rána do nedělního podvečera. Prosím. Prosím.“
Nechtělo se mi do toho. Kočku jsem nikdy neměla a ani jsem k nim neměla žádný vřelý vztah. Bylo to těma očima. Vypadaly zle. Navíc, co si počnu s kočkou v bytě? Nepoleze mi, kam nemá? A jak se venčí kočka? Ach... proboha... vybavila jsem si výraz stelivo pro kočky a vůbec se mi nelíbil.
„Kam chodí na záchod?“ Zněla jsem trochu znechuceně, když jsem pokládala tu otázku. Karin se rozesmála.
„Kam by chodil? Na záchod chodí. Vážně, ani nebudeš vědět, že ho tam máš. Někam si zaleze a bude čekat, až si pro něj přijedu. Je trochu závisláček, ale určitě nebude fňukat nahlas.“ Chtěla jsem namítnout, že kočky přece neumí chodit na záchod, ale pak jsem si uvědomila, že jsem na internetu viděla pár legračních videí, na kterých kočka nejen močila do záchodové mísy, ale nakonec to po sobě i spláchla.
„Ach jo,“ povzdechla jsem si rezignovaně. Karin mě krátce objala.
„Děkuju, Barunko. Máš to u mě. Přivezu ti nějaký doplňky, chceš? Tentokrát neletím za poznáváním cizích zemí. Potkala jsem jednoho zajímavýho chlapa a tím zajímavý myslím i finančně zajištěný. V Paříži jsou výprodeje a on mě tam vezme, věřila bys tomu?“
„Ne,“ hlesla jsem. Tohle byla Karin. Vytřískat ze všech co nejvíc pro sebe. I ze mě.
Proč se nechám tak snadno přemluvit?
V noci jsem se převalovala v posteli a nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jestli mě náhodou Karin tak trochu nevyužívá. Tedy, jistě, že mě využívá, ale aspoň to řekne na rovinu a je mi za to vděčná. Hloubala jsem nad tím, jestli si toho nenechávám líbit moc. Kočka v bytě? Kočky by měly být na vesnici u statků a chytat myši. Ne sedět na zadku v obýváku a koukat.
Před půlnocí jsem byla odhodlaná jí zavolat a omluvit se, že to vážně nezvládnu. Že jsem to se zvířaty nikdy neuměla. Nikdy jsem žádné neměla. A většiny se i štítím. Rodiče mě k lásce ke zvířatům nevedli. K narozeninám a Vánocům jsem od mamky nikdy nedostala nic jiného, než knihy. A táta, velký odborník přes matematiku, se mnou dokázal strávit hodiny nad sešitem s výpočty a ukazoval mi kouzla logického myšlení, kde všechno má své místo a řád. Nikde žádná zvířata.
Při rozjímání o svém dětství a dospívání se mi podařilo usnout. Takže žádný hovor Karin, kterým bych tu hlídací akci zrušila. Když mi to po zazvonění budíku došlo, byla jsem docela rozmrzelá, jenže už bylo pozdě na odvolávání. Touhle dobou už byla nejspíš na cestě ke mně. Opláchla jsem se, uvařila si kávu, nasypala si do kelímku jogurtu trochu cereálií a najedla se. Před osmou už jsem se vyhřívala na schodech, vedoucích ke vchodu do domu. I takhle brzo ráno bylo už krásně teplo a já měla chuť se spokojeně válet po zemi a vrnět... jako kočka.
Možná to nakonec nebude taková katastrofa. Ty dva dny to prostě vydržíme.
Z klidu mě vytrhlo dvojité zatroubení. No jistě, to jsem mohla čekat. Karin nikdy nebyla právě poetická duše, co by se nechala hýčkat slunečními paprsky. Líně jsem otevřela oči a podívala se na její tmavě zelenou mazdu. Seděli v ní dva lidé. Nejspíš už s sebou rovnou bere toho svého nového přítele a jedou na letiště.
„Ahoj, Baruško!“ křikla, jakmile vystoupila. Zvedla jsem ruku na pozdrav a vydala se k ní.
„Málem jsem ti to zrušila,“ přiznala jsem. „Ale nakonec jsem se zařekla, že to zkusím.“
„Jsi poklad, Baruško beruško,“ usmála se na mě. Vyčkávavě jsem se postavila ke kufru a snažila se nakouknout dovnitř, ale díky odrazu světlé fasády domu jsem neviděla, co tam je. Možná jsem doufala, že uvidím přepravku s kočkou a to zvíře se bude tvářit přátelsky. Karin otevřela zadní dveře a ze sedadla vzala cestovní tašku, kterou položila na zem vedle mě.
„Co to je?“ vyhrkla jsem. Podívala se na mě, jako by mi unikalo něco očividného.
„Kocourkovy věci, ne?“ řekla. Pak houkla do auta: „Tak vylez. A netrucuj.“
„Ta kočka má na dva dny takovouhle velkou kabelu?“ nechápala jsem. Vtom se otevřely dveře u spolujezdce a ven vystoupil muž. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ho automaticky a jen zběžně ho přejela pohledem. Vysoký a štíhlý, možná spíš hubený. Světle hnědé vlasy, nevýrazný typ. Už už jsem se vracela pohledem ke Karin, když mou pozornost upoutalo něco černého na jeho krku. Ve stejnou chvíli, kdy mi došlo, že ten člověk má kolem krku kožený obojek, k němu přistoupila Karin, zvedla ruce a k tomu obojku připnula vodítko.
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou, doslova. Co to dělá? Proč mu to dělá? Proč si to ten muž nechá líbit? Tvářil se sice trochu nešťastně, ztraceně, to bylo to správné slovo, ale neprotestoval.
„Co mu to děláš?“ hlesla jsem. Karin se ke mně otočila se zářivým úsměvem a využila mé neschopnosti jakkoliv reagovat. Do ruky mi vtiskla poutko od vodítka a já ho automaticky sevřela v dlani.
„Buď na něj hodná, Baru,“ řekla Karin a znovu se pobaveně uchechtla. Vrátila se k tomu muži, stoupla si na špičky a lehce ho hryzla do brady. On přitom slastně přivřel víčka. „Nezlob, Kocoure,“ nakázala mu. V tu chvíli mi to začalo docházet.
„No to si děláš prdel,“ vydechla jsem vyděšeně. Nikdy jsem nemluvila sprostě. Nikdy. Ale teď mě jiný výraz nenapadl.
„Kdybych ti řekla, že potřebuju pohlídat chlapa, nešla bys do toho,“ pokrčila rameny Karin. Ztuhle jsem k ní natáhla ruku s vodítkem a vyhrkla:
„Ne.“
Ignorovala mě, poslala nám vzdušný polibek a nasedla do auta.
„Hej!“ vyjekla jsem a udělala krok k ní. V ruce jsem ucítila tah, vodítko se napnulo. Muž se naklonil blíž ke mně. Zmateně jsem před ním couvla, vyděšená, znechucená, naštvaná, podvedená. Následoval mě, protože neměl jinou možnost.
„Karin!“ křikla jsem a v tom jméně bylo všechno: nadávky, prosby, strach. Místo odpovědi jsem slyšela startování auta. „Karin!“ zopakovala jsem a nedocházelo mi, že mě nejspíš neslyší. „Skončila jsi! Nesnáším tě! Už nikdy...“
Auto se rychle rozjelo pryč.
Stála jsem tam, v jedné, trochu se třesoucí ruce vodítko. Na jeho druhém konci stál muž. Oba jsme pozorovali vzdalující se mazdu. Pak se otočil na mě a vypadal, že na něco čeká. Uvědomila jsem si, že pořád držím to vodítko, a rychle jsem ho pustila. S lehkým zacinkáním se houpalo a otíralo se o jeho hruď v bílém triku. Zatvářil se nechápavě a sledoval ho pohledem.
„Tohle je omyl,“ řekla jsem nejistým hlasem. „Myslela jsem, že budu hlídat kočku. Ne člověka. Nevím...“ V hlavě jsem měla skrumáž myšlenek a nedovedla jsem se zaměřit jen na jednu. Zamračila jsem se a zavřela oči. Dva hluboké nádechy. Je nemocný? Je nějak postižený? Proto ho má na vodítku? Starala by se Karin o někoho postiženého? Nikdy. Co s ním je? Stihnu utéct ke vchodu a zabouchnout? Poběží za mnou? Mám zavolat policii? Je nebezpečný? „Nevím, proč vás sem přivezla,“ pokračovala jsem. „Umíte se o sebe postarat sám? Určitě umíte, vypadáte normálně. Tedy,“ znovu odmlka, protože jsem se pohledem zasekla na tom obojku kolem jeho krku, „víceméně normálně. Běžte domů. Tohle je omyl. Karin si ze mě...“ Teď mi to došlo. Je to celé nějaký trapný kanadský žertík! Karin má pocit, že nemám smysl pro humor, proto to provedla! Teď se určitě někde za rohem směje. A on v tom jede taky. „Je to vtip, že? Karin si ze mě vystřelila, je to tak?“
Muž zavrtěl hlavou.
Měla jsem chuť podruhé za hodně krátkou dobu použít sprosté slovo.
„Tak jo,“ hlesla jsem rezignovaně. „Jděte domů, prosím vás.“
„Já nesmím,“ řekl. Poprvé promluvil a jeho hluboký hlas mě překvapil. Nevím, čekala jsem něco pisklavějšího. Pokud má na krku obojek, zjevně dobrovolně, neměl by znít... jinak?
„Proč?“ nechápala jsem.
„Karin by se zlobila. Moc. Musím být tady, s vámi. Řekla, že jestli se nechám vyhodit, nebude mě chtít už nikdy vidět. Tak mě prosím neposílejte pryč.“ Mluvil vyrovnaně, klidně. Pozorně mě sledoval světle modrýma očima, pořád vypadal, jako kdyby na něco čekal.
„Ale já si do bytu nepustím nějakého...“ Chtěla jsem říct úchyla, ale na poslední chvíli jsem se zarazila. Přesto jsem na něm jasně viděla, že věděl, co ze mě málem vypadlo. „Muže,“ dokončila jsem větu. „Cizího muže. To nejde.“
„Já vám neublížím, paní,“ řekl tiše. To paní mě vyděsilo. Věděla jsem, rozhodně jsem si byla jistá, že nechci, aby mi říkal paní, i když to třeba myslel jen jako oslovení. Upřímně – na paní jsem byla moc mladá.
„Ne!“ odsekla jsem. „Žádná paní, jasný? Já tohle... Já v tomhle... Já jsem normální, úplně normální!“
Lehce se ušklíbl, téměř neznatelně. Pak přikývl. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a přitom jsem zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Provoz v ulici byl v tuhle dobu o víkendu minimální, takže jsem neviděla nikoho. Když jsem ale zaregistrovala koutkem oka nějaký pohyb někde výš a pootočila se, ztuhla jsem. Za záclonou v prvním patře se jasně rýsovala silueta. Sousedka! Proboha, ona mě tu s ním vidí! A s tím vodítkem! Jen to ne!
„Pryč,“ vyhrkla jsem. „Zmiz.“ Nechtěla jsem na něj dělat kšá jako na zvíře; ne kvůli němu, ale kvůli paní Hamerníkové. Třeba neviděla to, že mi ho Karin přivezla. Třeba si myslí, že je to nějaký kolemjdoucí.
On se však nedal:
„Jestli nechcete, aby nás někdo viděl, měli bychom jít dovnitř,“ řekl trpělivě. Sevřela jsem ruce v pěst. Věděl, že to je přesně to, co nechci. A já věděla, že on má pravdu. Zatraceně. Viděl na mně, jak zápasím sama se sebou, a znovu zopakoval: „Neublížím vám. Nemusíte se mě bát.“
„Ale...“ Znovu jsem se podívala do oken. K prvnímu patru se objevil pohyb i v přízemí. Ale ne! Tak jsem si pochvalovala, že ve vchodě nebydlí nikdo mladý, kdo by dělal hlasité večírky a rušil – a teď to mám! Drbny jedny!
„Ani se vám nebudu plést. Jestli chcete, někam si zalezu a nebudete o mně vědět,“ dodal. Tentokrát v tom byl jasně slyšet nějaký podtón, nebylo to jen obyčejné uklidňování. Podezřívavě jsem se na něj podívala a on se slabě usmál. Došlo mi to jeho vyčkávání. On chtěl, abych mu něco řekla. Něco přikázala.
„Ježíši,“ zaúpěla jsem. „Nechte mě bejt! Nic vám říkat nebudu, jasný? Já nejsem jako Karin!“
„Dobře,“ přikývl. Paní Hamerníková se bez skrupulí vyklonila z okna.
„Dovnitř,“ vyhrkla jsem. „Rychle. A schovej to vodítko!“ Hned, jak jsem domluvila a viděla, jak spokojeně se zatvářil, málem jsem si nafackovala. Zatraceně! Chtěla jsem mu říct, že to bylo omylem a ať se netváří tak nadšeně, ale prioritou bylo dostat nás oba z dohledu kohokoliv cizího. Takže jsem se téměř rozběhla ke dveřím a ani se neotáčela, jestli jde za mnou.
Ne. Vážně jsem se na tenhle víkend netěšila.
Seděli jsme proti sobě u stolu v jídelním koutě. Upřeně jsem pozorovala své kafe, už druhé během hodiny. Věděla jsem, že budu trochu hyperaktivní, ale potřebovala jsem se nějak zaměstnat, abych si neuvědomovala fakt, že mi za zadkem stojí chlap. I když, používat slovo chlap v případě někoho, kdo čeká, až mu řeknete, co má dělat, je trochu zvláštní.
„Nechceš se jít třeba dívat na televizi?“ zeptala jsem se a dávala si dobrý pozor, aby si nic z toho nemohl vyložit jako příkaz. Odmítala jsem se toho jakkoliv zúčastnit. Dobře, pokud jsem Karin slíbila, že se o jejího domácího mazlíčka postarám, tak ho tu nechám přespat. Ale nic víc. Ani o chlup víc.
„Nepotřebuješ s něčím pomoct? Umím vařit. Chceš, abych ti uvařil?“
Mlčky jsem zavrtěla hlavou. Chtěla jsem, aby si vážně někam zalezl. Aby mi celý víkend nechodil na oči. Abych mohla dělat, že tu není, že se nic z toho nestalo, že nic takového neexistuje. Vždyť je to vážně úchylný! A Karin! Jak se jí mám kdy podívat do očí, když... Sakra.
„Nebo můžu uklidit?“ nadhodil. Hrnek jsem na stůl položila trochu prudčeji, než jsem zamýšlela.
„Chceš říct, že tu mám nepořádek?“ zeptala jsem se šokovaně a neubránila jsem se kradmému rozhlédnutí.
„Ne!“ pospíšil si s odpovědí a tvářil se provinile. „Myslel jsem, že můžu uklidit takový ty místa, co se normálně moc neuklízejí.“
„Jako třeba?“
„Třeba spíž. Nebo sklep? Můžu pořádně vyčistit koberce. Nebo umýt okna! Chtěla bys, abych ti umyl okna?“ Už zase vypadal dychtivě. Kocour čeká na piškůtek, blesklo mi hlavou.
„Ne,“ odmítla jsem.
„Hm,“ zamručel a sesunul se na židli do uvolněnějšího sedu. Vrátila jsem se k pozorování hrnku. Normálně bych touhle dobou prala, došla si nakoupit, vymýšlela, co si uvařím. Bála jsem se cokoliv z toho udělat, protože jsem si už byla jistá, že by se za mnou nadšeně vrhl a prosil by, aby mohl něco udělat. Vždyť je to vážně zvrhlé! Na druhou stranu, pokud to celé spočívá v tom, že on Karin doma vaří a uklízí, není to zas až tak moc divné, ne?
„Platí ti?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si stihla pořádně uvědomit, na co se chystám zeptat. Tázavě zvedl obočí.
„Kdo?“ Hned mu došlo, koho myslím, takže si to upřesnil: „Karin?“ Přikývla jsem. Shovívavě se usmál a tím příjemným hlasem, který k němu pořád vůbec neseděl, řekl: „Ne, neplatí mi. A já neplatím jí. Je to prostě vztah.“
„Vztah?“ zopakovala jsem po něm pochybovačně. „Mít kolem krku obojek je vztah?“
„Pro mě určitě. Ten obojek je jen to, co je vidět. Rád bych ti to vysvětlil, ale myslím, že nechceš slyšet, co přesně mezi námi je. Nevypadáš, že by sis to chtěla poslechnout.“ Jeho změna postoje mě překvapila; najednou to nebyl loudivý pejsek, který čeká, až mu hodíte míček a on bude moci aportovat. Tohle byl dospělý muž, který přesně věděl, co chce. A dokonale mě prohlédl.
„Tak jako když vás to baví,“ zamumlala jsem a určitě při tom zrudla.
„Baví,“ odpověděl jednoduše.
„No ale,“ začala jsem po chvilce. Nemohla jsem si pomoct. „Pokud máte vztah, proč tě Karin nechala tady? Proč letěla na víkend do Paříže?“ S někým jiným, dodala jsem v duchu. Tentokrát to byl on, kdo sklopil oči ke stolu. Věděl, že není jediný? Věděl, co kde bude Karin dělat? Byla jsem zvědavá. Ve skutečnosti mě strašně zajímalo, jak to u nich funguje, ale nahlas bych to nikdy nepřiznala.
„Trochu jsem...“ Zaváhal. Zakřenil se; napůl pobavený úsměv, napůl úsměšek. „Trochu jsem zlobil, tak. Proto je teď pryč. A proto jsem tady.“
„Jsi u mě za trest?“ vykulila jsem na něj oči. Rozpačitě se podrbal na hlavě a pak přikývl. „No jasně,“ zavrčela jsem. „Za trest! U mě! To je vrchol!“ Mlčel a čekal, až se přestanu tvářit nasupeně.
„Protože jsi moc hodná,“ řekl pak, jako by to něco vysvětlovalo. „Karin věděla, že po mně rozhodně nebudeš nic chtít. Že u tebe nehrozí, že by sis chtěla vyzkoušet, jaké to je, když máš moc nad někým submisivním.“
„No, to teda měla pravdu,“ odsekla jsem mu pořád ještě nabroušeně. Nejdřív mi naznačí, že tu mám bordel, a pak mi oznámí, že je u mě za trest. Proč se mi tohle děje?
„Takže nemám zkoušet loudit o nějakou pozornost?“ zeptal se. Zněl naprosto nevinně a i jeho výraz byl v tu chvíli naprosto bezelstný. Jenže když jsem si v obraně založila ruce na prsou, usmál se.
„Nech mě,“ začala jsem, ale došlo mi, že to je příkaz. „Sakra,“ povzdechla jsem si. „Nechtěl bys mě nechat na pokoji?“ zkusila jsem to jinak.
„Nechtěl?“ odpověděl a znělo to jako otázka. Zamračila jsem se na něj a odešla do koupelny, kde jsem se pro jistotu zamknula. Nakonec jsem si místo trucování napustila vanu. Ve vaně se vždycky uklidním a všechny nepříjemné myšlenky zmizí spolu s bublinami pěny.
Tentokrát se ale kýžený klid nedostavil. Myslela jsem na to, že mám v bytě cizího chlapa, se kterým tak nějak nedokážu vyjít. A ke všemu jsem ani nevěděla, jak se jmenuje.
Jiří. Jmenuje se Jiří. Chvíli jsem ho pozorovala a čekala, jestli se zašklebí a řekne, že je to vtip, protože Jiří mi k němu sedí asi tak jako Elvíra ke mně.
„Fakt?“ zeptala jsem se nakonec. Přikývl. „Čekala jsem spíš něco zdrobnělýho,“ přiznala jsem. „Tomášek. Lukášek. Ivošek. Daneček.“ Tím jsem ho pobavila. „Jiří, co zabil draka. Ne, to se k tobě fakt vůbec nehodí. Jak ti říká Karin?“ Až pozdě mi došlo, že to možná raději nechci vědět. Jiří však klidně řekl:
„Kocoure, když je spokojená. Ty, když spokojená není. Ostatní přezdívky bych si radši nechal pro sebe.“
„Jo. Proto jsem myslela, že budu hlídat kočku. Co bych za ni dala,“ přemýšlela jsem nahlas a Jiří mě pořád klidně sledoval. Napadlo mě, jestli je vůbec možné ho nějak urazit, dotknout se ho. „Asi se máme za trest oba,“ broukla jsem si pro sebe, když jsem se otočila a začala z lednice vytahovat suroviny na přípravu oběda.
„Můžu ti pomoct?“
„Ne,“ nedala jsem se. „Někam si sedni a už mě nech.“ Tohle znělo jako příkaz, napadlo mě. Nadechla jsem se a chtěla z toho nějak vybruslit, ale došlo mi, že v kuchyni už jsem sama. No. Teď jen doufám, že Kocour Jiří samou radostí nehodlá značkovat teritorium, nebo tak něco. Ach jo.
Dopoledne jsem strávila o samotě v kuchyni. Nechtěla a zároveň chtěla jsem se jít podívat, co kde dělá. V jednu chvíli jsem se přikradla na začátek krátké chodby, která vede k obýváku a ložnici, a pak jsem zase rychle odcupitala zpátky ke kuchyňské lince. Připadala jsem si jako cvok.
„Na stole je jídlo,“ řekla jsem mu před polednem. Našla jsem ho sedět na zemi u pohovky; zády se o ni opíral a sledoval televizi, kterou jsem nechala zapnutou už ráno. Myslela jsem, že až se vrátím do bytu s kočkou, ještě si před ní chvíli polebedím.
„Cože?“ řekl ospale a jeho hlas zněl ještě mnohem líp než normálně. Hlas a jméno, které spíš patřily mužnému ztělesnění hromady svalů a endorfinů, ne tomuhle... Kocourovi.
„Pojď se najíst,“ zopakovala jsem.
„Ano!“ vyhrkl s úsměvem. Zase jsem se zapomněla. Když jsme pak jedli, znovu posazení proti sobě, po očku mě pozoroval. Snažila jsem se dělat, že ho nevidím, a všímat si jídla, ale po chvilce se to už nedalo ignorovat.
„Co?“
„Co budeš chtít dělat odpoledne?“ zeptal se.
„Nic,“ odsekla jsem. Nejraději bych ho tu zamkla a utekla pryč. Vrátila bych se až v neděli navečer. Jídlo by tu měl a postaral by se o sebe, tak proč to neudělám?
Protože jsi zvědavá, jestli se začne chovat normálně, našeptával mi můj mozek. Protože chceš vědět, jaký doopravdy je. Protože i když je to něco zvrhlého a úchylného, svým způsobem je to fascinující.
Bezva.
„Nebudeš chtít s něčím,“ začal, ale nenechala jsem ho domluvit.
„Ne, vážně ne.“
Vypadal jako zpráskaný pes.
„To jsi opravdu zvyklej, že celý den lítáš a děláš, co ti někdo přikáže?“ divila jsem se. „Co když je Karin v práci?“
„Uklízím, chystám jídlo, jdu nakoupit, vyperu, vyžehlím...“
„A baví tě to?“ vybafla jsem nechápavě. Proč to ten chlap dělá?
„Dělám to pro Karin. Když mi to řekne, udělám to. Ano, baví mě to,“ odpověděl upřímně. Zavrtěla jsem hlavou a dvakrát se nadechla, abych mu řekla, že je fakt divnej, ale nakonec jsem mlčela.
„Vážně bych mohl udělat cokoliv. Nepotřebuješ dojít nakoupit? Třeba něco těžkého, pet lahve, mouky, cukr, brambory... Cokoliv...“ Ke konci už to znělo vysloveně jako ufňukané loudění a mně ho bylo líto. Možná bych mu mohla něco dovolit, ne? To by mi neublížilo. Jenže pak jsem si znovu všimla toho jeho psího pohledu a zařekla jsem se, že ne. Tohle není normální. Lidi se takhle nevyužívají. Já nic takového dělat nebudu.
„Prosím!“ vyhrkl zoufale, když jsem vstala od stolu. „Tak mě nech třeba aspoň umýt nádobí!“
„Ne!“ okřikla jsem ho a úplně se mi z toho rozbušilo srdce. „Nech mě na pokoji!“
„Děkuju,“ zamumlal a schlíple se odploužil pryč z kuchyně. Jiří drakobijec.
Do večera jsem byla zalezlá v ložnici. Dokonce jsem na chvíli usnula, ale probrala jsem se po chvíli, protože se mi i zdálo o tom člověku, který se teď motal po mém bytě. V tom snu jsem byla mnohem kurážnější a zkoušela jsem, co všechno si k němu můžu dovolit. Zalil kytky. Umyl nádobí. Pověsil prádlo. Opravil záchod, který sem tam protékal a pomohlo až pár rázných bouchnutí do nádržky. A pak jsem mu řekla, aby se svlékl, a on poslechl a vypadal naprosto spokojeně. V ten moment jsem se probudila a nevěděla, jestli se mám stydět, smát, nebo se mu jít omluvit.
Dělala jsem, jako by tam vůbec nebyl. Šla jsem si do kuchyně natočit vodu, a když jsem položila sklenici a otočila se, zase stál přímo za mnou. Neslyšela jsem ho přijít.
„Co to děláš?“ vyjekla jsem. Nestál až u mě, dodržoval můj osobní prostor, ale i tak byl moc blízko. Zvlášť po tom snu.
„Napadlo mě, jestli bys třeba nechtěla večer jít někam ven,“ navrhl. Vypadal klidně, mluvil nevtíravě, tak proč jsem měla pocit, že je zase něco špatně?
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Jak často chodíš mezi lidi? Vsadím se, že moc ne. Kdy jsi byla naposledy v kině? Na večeři? Někde na skleničce?“
„Co se děje?“ zeptala jsem se přímo. Tohle nebyl loudivý submisivní člověk, který při obědě prosil o nádobí. Pokrčil rameny, jednou, dvakrát.
„Omlouvám se. Došlo mi, že jsem tě tlačil do něčeho, co je ti proti srsti. Asi jsem čekal, nebo možná spíš doufal, že to jen děláš. Že se upejpáš na oko a časem povolíš. Většinou to tak bývá. Teď, když jsi celou dobu zůstala zavřená v ložnici, jen abys mě nemusela vidět, jsem to konečně pochopil.“
„Aha,“ udělala jsem tupě. Takže co? Půjde domů? Vzdá to? Nechá mě tu? Zrovna, když jsem začala mít pocit, že... že za tím musí být něco víc? Že nemůže být jen muž, co uklízí? „Pojedeš domů?“ zeptala jsem se. Usmál se.
„Ne. Karin by mi to nikdy neodpustila. Mám být tady, takže mě tu budeš muset ještě do zítřka nějak strpět. Ale slibuju, že nebudu... zlobit.“
„Aha,“ zopakovala jsem ne právě chytře. „Tak jo,“ souhlasila jsem nakonec váhavě, pořád ještě zmatená tou změnou.
„Tak jo, jako že půjdeme někam ven?“ ověřil.
„Asi jo,“ řekla nerozhodně. Jiří, který právě není Kocourem, je mnohem sympatičtější.
Domů mě musel doslova odvléct. Enchiladas v mexické restauraci moc pálily a snědla jsem toho jen trochu, zato míchané koktejly v baru o kousek dál byly moc dobré. A moc variabilní.
„Jiří,“ zavyla jsem opile, když jsem poznala svou ulici. „Ty jsi můj hrdina!“
„Jasně, Baruško,“ odkýval mi to. „Tak pojď, dej nohu na chodník, jo?“
To bylo to poslední, co jsem si pamatovala.
Vzbudilo mě sucho v ústech. Hrozné sucho v ústech. A když jsem se pokusila pohnout, přidala se i bolest hlavy. Zachrčela jsem; původně to mělo být au.
„Chceš přinést něco studeného na hlavu?“ Hluboký, sametový hlas u mého ucha. Hned u mého ucha. V tu chvíli jsem si uvědomila nezvyklé teplo, které jsem vnímala za zády. Hlava se mi probírala velmi pomalu, takže jsem se pro jistotu zeptala:
„Jiří?“
„Jo,“ odpověděl a bylo slyšet, že se usmívá.
„Co děláš v mé posteli?“ zachraptěla jsem. Chvíli bylo ticho. Pak si povzdechl a odpověděl:
„Dovolilas mi to. Říkal jsem ti, že nejsem zvyklý spát o samotě. Prosil jsem, jestli bych si nemohl lehnout tady na zem. Tys mi řekla, že na zemi spát nebudu, protože nejsem pes, ale člověk. Proto jsem tady.“
Neurčitě jsem zamručela. Nepamatovala jsem si nic, ale rozhodně to znělo jako já. Snažila jsem se si vybavit, co posledního z večera vím, ale rozptylovalo mě jeho teplo. A jeho vůně, kterou jsem si se zpožděním začala uvědomovat.
„Jiří?“
„Ano?“
„Už běž. Už nespíš, tak ven z mý postele,“ řekla jsem a bylo mi jedno, že je to příkaz. Večer jsme se jasně shodli, že já bych takový vztah, jaký mají oni, mít nikdy nemohla.
„Tak jo,“ souhlasil pobaveně. „Chceš kafe? Vodu? Prášek na hlavu? Co pro tebe můžu udělat?“
„Chci to všechno,“ zaskučela jsem. Byl to on, kdo mohl za můj současný stav, ale byla jsem vážně ráda, že tu je a já nemusím umírat v kuchyni u rychlovarné konvice.
„Dáš si něco k snídani?“ objevila se o chvíli později jeho hlava s rozcuchanými světlými vlasy ve dveřích.
„Tak jo,“ zamumlala jsem.
„Studenou, nebo na vidličku?“ zeptal se. Spokojeně jsem si zafuněla a oplatila mu jeho úsměv:
„Na vidličku. Rozhodně na vidličku.“
Uvařil a přinesl mi snídani. Snídaně do postele. Poprvé v životě. S Jiřím. Zamyšleně jsem ho pozorovala.
„Copak?“ vyzvídal. Zavrtěla jsem hlavou:
„Já to prostě pořád nechápu.“
„Vím,“ souhlasil se mnou. „Večer jsi mi to řekla asi padesátkrát.“
„No, tak vidíš.“
„Ale pak ti to nedalo a ptala ses,“ mrknul na mě.
„Ježišmarja,“ zaúpěla jsem, protože se mi náš rozhovor začínal vybavovat. Jen útržkovitě, ale přece. „Ukulele?“ zeptala jsem se opatrně. Jiří se rozchechtal, uvolněný, hlasitý smích, který mě nutil se také napůl usmívat.
„Jo. Moje bezpečnostní slovo. Ano,“ souhlasil nakonec. „Nakonec jsi prohlásila, že to je jedno a že hlavní je, že jsem spokojenej. A že už mi nebudeš říkat úchyle.“
Zrudla jsem a měla chuť se schovat pod deku. Nikdy nebudu pít!
„Ne, počkej, nestyď se,“ zarazil mě. „Mě to potěšilo. Díky.“
„To je dobrý,“ zamumlala jsem a radši se vidličkou přehrabovala v míchaných vejcích. Po necelých čtyřiadvaceti hodinách jsem v jeho přítomnosti zase raději koukala do jídla. Tentokrát jsem ale neměla špatný pocit.
Jen kocovinu.
Karin přijela ve čtvrt na sedm. Sama. Vypadala božsky. Měla na sobě rozevláté šaty z temně červeného saténu a já ji najednou viděla jinak než doteď. Stála jsem na schodech, ruce založené na prsou, mračila jsem se.
„Beruško,“ usmála se na mě a vydala se blíž. „Něco jsem ti přivezla,“ mrkla na mě a podávala mi dárkovou papírovou tašku.
„Já jsem naštvaná,“ oznámila jsem jí. „A vůbec na mě nehraj hodňoučkou Karin!“
„Ale no tak,“ mávla rukou. „Já vím, asi jsem ti to měla říct, ale ty bys nikdy nesouhlasila.“
„To si piš,“ ušklíbla jsem se. To už si mě přestala všímat a přes mé rameno nakukovala ke vchodovým dveřím.
„Co Kocour?“
„V pohodě,“ odpověděla jsem. V tu samou chvíli jsme uslyšela vrznutí dveří a věděla jsem, že Jiří je za mnou. Karin se zamračila:
„Kde má vodítko?“
„Nebude mi chodit kolem domu na vodítku,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nepotřebuju, aby si o mně sousedi špitali, že jsem úchyl.“
Karin se na mě pohrdavě podívala a pak natáhla ruku:
„Tak pojď, Kocourku. Něco jsem ti přivezla, ale budeš se muset snažit, abys dostal dárek.“
„Ano, Karin,“ řekl Jiří hlubokým hlasem, a zatímco mě míjel, otočil se, asi aby se rozloučil.
„Ano, Karin?“ zopakovala po něm Karin nevěřícně. „Prosím? Nějak jsi tu zvlčil, ne?“
Jiří se soustředil už jen na ni. Respektive na její sandále na podpatku, protože zase skláněl hlavu. Musela jsem se snažit, abych se neušklíbla.
„Ano, paní,“ řekl tiše. Pokorně.
„Do auta,“ nakázala mu Karin nabroušeně. Beze slova a bez otočení se poslechl. „Uvidíme se zítra?“ podívala se pak na mě. Přikývla jsem.
„Mám od jedné.“
„Bezva. Tak přijeď dřív a půjdeme na oběd,“ řekla a já měla chuť jí říct, že ne. Protože já ji poslouchat nebudu.
Byla neděle, něco před půl sedmou. Stála jsem s prázdnýma rukama a hlavou plnou otázek před svým domem a sledovala odjíždějící mazdu.
V pondělí jsem si přispala. Přece jen jsem po výletu do baru měla trochu spánkový dluh. Navíc, když jsem spala, nemohla jsem chodit bytem a říkat si, kde všude Jiří seděl, stál, připravoval za mého dohledu výborný nedělní oběd, opravoval splachovač.
Sama sebe jsem nechápala. Proč mi vadilo, že se tak poslušně vrátil? Že se ani nerozloučil? Nebyla jsem to já, kdo lamentoval nad tím, jaký je to zvrhlík?
Když jsem se strojila, zazvonil telefon. Chvilku jsem ho hledala, takže jsem pozdravila trochu udýchaná:
„Ahoj, Karin.“
„Ty malá mrcho!“ ozvalo se. Zaraženě jsem zkontrolovala displej, ale ano, byla to Karin.
„Cože?“
„Nedělej, že nevíš! Nenávidím tě! Jak jsi mi to mohla provést? Já ti věřila, proto jsem ho dala k tobě! Celou dobu se přetvařuješ, jo? Stydíš se za to, kým jsi? Jsi teď spokojená?“
„Karin,“ skočila jsem jí do rozzuřené litanie. „Co se děje?“ Místo odpovědi na mě vztekle zaječela:
„Kocour mě nechal!“
„Kocour?“ zopakovala jsem překvapeně.
„Jo! Odešel! Prý potřebuje změnu! Sbalil si věci, řekl ukulele a odešel!“
„Aha,“ hlesla jsem překvapeně. „To mě mrzí,“ dodala jsem, ale v tu chvíli už jsem se nedokázala spokojeně neculit. Jiří! Jiří drakobijec, hrdina! Byla jsem na něj hrdá. Co na tom, že si nejspíš najde nějakou jinou Karin? Mně udělalo radost, že nebyl jen úplná loutka.
„Zničila jsi náš vztah, Barboro,“ sykla Karin do telefonu. „Vážně, vážně díky!“
Chtěla jsem namítnout, že to podle mě nebyl vztah, ale řekla bych to do hluchého telefonu.
Přesně v tom okamžiku někdo zazvonil. Pošta, napadlo mě. Vydala jsem se ke dveřím, připravená seběhnout schody, takže když jsem je razantně otevřela a napochodovala obličejem do kytice, byla jsem víc než jen zmatená.
„Ježišmarja!“ vyhrkla jsem vyděšeně. „Pardon!“
„Neublížila sis?“ zeptal se někdo na druhém konci té velké, barevné směsi gerber, kopretin, tulipánů a frézií. Někdo s hlubokým a sametovým hlasem. Ztuhla jsem.
„Volala mi Karin,“ řekla jsem fialové frézii ve výšce mých očí. „Teď zrovna.“
„Aha,“ řekl po krátkém zaváhání. „Říkal jsem jí, že to s tebou nemá nic společného, ale asi... Neumím lhát.“
Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku, až nahoře na patře, a ruce jsem měla úplně ledové.
„Hele,“ hlesla jsem s pohledem upřeným na frézii. „Já na tohle vážně nejsem. Vůbec ne. Vždyť to víš.“
„Jo,“ souhlasil a sklonil kytici dolů, takže jsem místo do frézie zírala do těch světle modrých očí. Usmál se. „Říkal jsem si, že mi asi bude stačit, když tě každý víkend trochu opiju. Včera to bylo... úžasné. Přirozené. Co říkáš, Baru? Jednou za týden... Jen trošku...“
Sledovala jsem Jiřího, ne Kocoura, a přemítala nad tím, jestli jsem ochotná jednou za týden dělat něco, co je mi proti srsti.
Něco, co jsem si chtěla vyzkoušet. Tak opatrně, polehoučku.
Něco, co mu udělá radost.
Stál a trpělivě čekal. Nadechla jsem se a řekla:
„Moje bezpečnostní slovo bude zvrhlík, jasný?“ Rozesmál se a přikývl.
„Tak pojď dovnitř,“ vybídla jsem ho, a když se mu na tváři objevil šibalský úsměv, rychle jsem dodala: „Teda jestli chceš!“
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
23) jenka (02.09.2011 00:11)
Jo a jen jsem se chtěla zeptat (koukám, že se jedná o starší povídku) - nenapsala jsi náhodou to zmiňované pokráčko? Taky by mě zajímalo 
22) jenka (02.09.2011 00:05)
Nevím, co tě inspirovalo, ale díky bohu za to - takhle originální a při tom skvěle napsanou povídku jsem hóóódně dlouho nečetla. Chudák Karin 
21) Lucky (13.07.2011 20:17)
Opravdu úžasné... něco takového jsem nečekala...
. Originální dílko... kam na ty nápady chodíš.
20) Lioness (05.03.2011 11:08)
JežišiKriste! 
Tak tenhle výkřik mi v hlavě zněl během povídky hned několikrát.
Bylo to... originální. Šokující a překvapivé. Osobité. Zábavné.
A donutilo mě to se zamyslet: Stoprocentně bych brala chlapa, co by se sám nabízel, jestli může uklidit, vyprat, nakoupit... Ale zároveň by mi bylo proti srsti, že bych věděla, že to vlastně nedělá proto, že by sám chtěl, ale protože to chci já a nařídila jsem mu to. Vím, že se tomu dá těžko říkat nesamostatnost, ale trochu se to tomu podobá. A asi se mi to moc nelíbí.
A ten obojek! 
Chvílemi mi přecházel po zádech mráz. Byla jsem rozhodně na straně Báry - je to úchylné!
Rozhodně bych ale byla nadšená, kdyby ti Baruška hezky vyklopila, jak to bylo dál...
19) Silvaren (01.03.2011 21:20)
Páni, tohle bylo vážně úžasné* Skvělý a originální nápad, užila jsem si to. Něčím mi to připomíná Viewegha. *
18) Nebraska (01.03.2011 20:58)
Holky, děkuju 
Přemýšlela jsem, jeslti nějak varovat v perexu, ale nebylo tam nic, co by mohlo někoho znechutit nebo pošlapat jeho city, tak jsem vás nechala, ať si to pěkně přečtete samy 
Mě to bavilo, jsem ráda, že vás taky. 
A co bylo dál? Chmmm... Možná se Barušky zeptám 
17) Linfe (01.03.2011 17:28)
Málem mi vypadly oči, pak došla slova a nakonec vypověděl službu mozek. Bylo to perfektní
16) Karolka (01.03.2011 13:33)
Ty voeeeeeeeee! Kačí, to byla bomba! Naprostá. To culení a výroba dobrý nálady je v ceně? Strašně moc jsem si to užila!
15) misulinka21 (01.03.2011 12:17)
Teda, tys mi dala, málem jsem si vyprskala oběd na monitor ... Bylo to totálně úžasný a tak no
14) Eunta (01.03.2011 11:16)
No... řeknu to asi takhle, od každýho jinýho by to napsaný vypadalo hodně hodně divně... nebo jak to říkala Barča... úchylně... ale od tebe Neb, je to dokonalost, protože by mě v životě nenapadla, že zrovna tohle by mě mohlo zaujmout, ale zaujmulo a jsem nadšená a ještě pořád se tlemím...
Jsi skvělá... 
12) Bye (01.03.2011 09:17)
Nebrasko, Ty víš, že mám k těmhle věcem teď poněkud osobnější vztah...
Takže Ti děkuju, za takovou dávku něžnýho barbarství. Jo, asi jsem potřebovala tak nějak vidět, že o takových věcech se dá psát opravdu citlivě. Nechápu, jak se Ti podařilo udržet tu míru přesně v mezích, kdy si člověk říká: fajn, tohle by ještě šlo, to není zas tak divný... Máš nějakou osobní zkušenost? máte doma kočku? 
Dospěla jsem k závěru, že od Tebe se dá číst úplně všechno. Máš prostě talent, no...
"Sbalil si věci, řekl ukulele a odešel!“
Díky!!!
Hele, a jak to bylo dál?
11) HMR (01.03.2011 04:53)
Začátek byl úžasný, a pořád jsem čekala, že jde vlastně o nějakou sázku či kanadský žertík, já naivka
9) yasmini (28.02.2011 22:24)
Bylo to nádhrené, naprosto netrdiční zápletka a co si budeme nalhávat, každý z nás má takového malého zvrhlíka někde v sobě (malá odlišnost i kdyby zrhlík naváděl pouze pravidelně utírat neustále prach z černého lakovaného stolku v předsíni.)
Dokonalé.
S Y.
7) ambra (28.02.2011 22:05)
Neb. Perfektní nápad rozvedený do skvělého příběhu. Uvěřitelně a tak nějak lidsky vystavěné charaktery. A něco, co fakt miluju - úžasná pointa. Tohle by stačilo, ale ještě chvilku budu otravovat . Zjistila jsem, že tu trojku nedokážu dostat z hlavy. Kdyby se zadařilo malé pokráčko (a já nikdy o pokráčko neloudím!!!) - miluju Barušku, miluju i tu mrchu Karin a samozřejmě zbožňuju Jiříka. Díky, že dáváš život takovým úžasným trhlým postavám!
6) Bobo (28.02.2011 21:33)
Já chci telefonní číslo na Kocoura, jarní úklid se blíží a uklidit celý barák to dá zabrat. Já bych jenom seděla a rozkazovala až do noci 
Skvělá povídka, s takovou blbinou můžeš přijít jenom ty, ale dávám Ti *****
5) maggie (28.02.2011 20:42)
nebrasko, tohle je dokonalé!
skvělá poenta, nebvyklá zápletka, lehký příběh..
love it!
24) Rosalie7 (02.10.2011 23:59)
Tak to je něco. Já bych strašně ráda nějak vyjádřila své pocity, ale jsou momentálně tak smíšené, že se v nich sama nevyznám. Jsem si jistá jediným - tohle se mi moc a moc líbilo, Neb!
