BEZ HRANIC - náš online šuplík
V novém kožichu - 1. kapitola
Sekce
Anketa
20.12.2010 [23:30], Nebraska, ze série V novém kožichu, komentováno 19×, zobrazeno 850×
Zině se změní život jako mávnutím kouzelného... Ne. Jako kousnutím vlkodlaka.
Naučit se žít se svou vlčí částí je mnohem těžší, než se může zdát - zvlášť, když má problémy s uznáváním autorit. Přežije první přeměnu? Naučí se ovládat? Dovede k šílenství svého alfu? A jakou roli v tom hraje ta zatracená kojotka?
FF k sérii o Mercedes Thompson a vlkodlacích z Tri-Cities a Aspen Creeku.
AB, ambro, je to vaše! Díky!
Měla jsem ho dost, vážně dost. Nechápal, nebo spíš jen předstíral, že nechápe, co se mu snažím vysvětlit. Zíral na mě přes stůl a jediné slovo, které mě napadalo, bylo oddaný. Bleht.
„Poslouchej mě, Jimmy. Teď se sebereš a půjdeš si sednout ke svému počítači, kde budeš pokračovat ve své práci, ano? Vidím, že ve frontě čeká skoro sedmdesát mailů, a ty naně musíš dneska odpovědět. Přestaň trávit svůj čas pozorováním toho, co dělám. Přestaň na mě zírat, přestaň se mi vnucovat, přestaň se chovat jako pako. Nemám zájem. Nechci nikam pozvat, takže to nemusíš zkoušet. Nelíbíš se mi, nepřitahuješ mě a ještě ke všemu si nikdy nezačínám s nikým z práce. Rozumíš mi?“
Usmál se, sebevědomě. Právě jsem mu řekla, že je pako, a dala jsem mu košem. A on tu stojí s palci zaháknutými za poutka džín a usmívá se na mě takovým tím blahosklonným stylem.
„Ale no tak,“ řekl a snažil se znít svůdně. Opřel se předloktími o nízkou přepážku, která mi zajišťovala drobet soukromí, a naklonil se ke mně. Mohla jsem si zblízka prohlédnout jeho světlé vlasy a zelené oči, jeho strniště i moc široký nos. Měl neupravené, zatrhané a špinavé nehty na rukách a bříška jeho prstů byla rozpraskaná a plná zažrané špíny, jako by se celé dny hrabal v hlíně, nebo možná v motorovém oleji.
Nechápala jsem, proč jsme ho přijali. A proč jsem souhlasila s tím, abych si ho vzala do týmu. Už na první pohled mi na něm něco vadilo, provokovalo. Měla jsem pořád chuť mu dokazovat, kde je jeho místo – a jemu to nejspíš dělalo dobře. Jinak jsem si jeho zájem o svoji osobu nedokázala vysvětlit. Zkoušel to už po několikáté a z odmítnutí si nic nedělal. Byl tak sebevědomý, až jsem měla pocit, že je nějak porouchaný. Zároveň na mně ale visel očima a hltal každé mé slovo. Zahrávala jsem si s myšlenkou otevřít okno a říct Skoč. Možná bych se tak zbavila tohohle problému, pokud by poslechl.
„Žádné no tak,“ odsekla jsem. „Běž pracovat. Nejsi tu proto, abys mi stínil ve výhledu.“ Zamračil se. Bez mrknutí se mi díval do očí, několik vteřin, pak uhnul a zaklel. Když se mi do nich podíval znovu, netvářil se vůbec mile, a bylo na něm něco, co mě donutilo se zaklonit, opřít se o křeslo a uhnout mu.
„Zino,“ řekl, tentokrát bez pokusů o svedení pouhým hlasem. „Vážně bys měla souhlasit s tím, co ti tu nabízím, víš? Nemáš ponětí, co ti nabízím a o co přicházíš, když mě odmítáš. Nedovedeš si ani představit, jaké možnosti můžeš mít.“
„Sklapni,“ řekla jsem potichu, ale s dostatečným důrazem. Pořád ještě jsem se snažila, aby zbytek lidí v mém týmu netušil, co přesně se děje. Pro ně to vypadalo jako běžná konzultace ohledně nějakého dotazu, který se k nám dostal. Jimmymu se ale moje pobídka nelíbila. Narovnal se a snažil se vypadat větší a tak nějak nadřazenější. Došlo mi, co přesně je na něm děsivé. Jeho oči byly nepřirozeně světlé. Nikdy jsem si toho nevšimla, nezajímal mě natolik, abych se mu dívala do očí a uvědomovala si jejich barvu – ale teď mi přeběhl mráz po zádech.
„Takhle se mnou nemluv!“ Jeho hlas byl hrubší než obvykle, a něco mě nutilo se mu klidit z cesty. Jenže místo abych ten odkudsi vynořený instinkt poslechla, postavila jsem se. Díky nízkému pódiu, na kterém byl můj šéfovský stůl, jsem byla o dobrých patnáct nebo dvacet centimetrů větší než on. A dokázala jsem tu výškovou převahu využít ve svůj prospěch.
„Vrať se zpátky ke své práci, nebo hned teď vypadi. Je mi jedno, jestli jsi plnil plán. Nechám tě vyrazit a můžeš být rád, že nepodám trestní oznámení.“ Pořád ještě byly okamžiky, kdy jsem dokázala zaskočit sama sebe. Vážně jsem až taková mrcha? Hrozit mu vyšetřováním? Zasouží si to?
Stačil jeden pohled na jeho tvář, zkřivenou vztekem.
Jo, zaslouží.
Najednou, po pár vteřinách hrobového a ledového ticha, se jeho výraz změnil. Vypadal spokojeně.
„Budeš toho litovat,“ řekl a ušklíbl se. Sjel pohledem na moje prsa a níž, až k desce stolu, o kterou jsem se opírala rukama. Jeho oddanost byla pryč. Teď vypadal už jen samolibě.
A já z něj měla husí kůži. Tohohle člověka ve svém týmu nechci. Hned ráno zajdu za šéfem a řeknu mu, ať ho přeloží. Děsí mě, vážně jo.
„Ne, já rozhodně ne,“ ušklíbla jsem se. Mít za každou cenu poslední slovo, to bylo přesně to, co na něj platilo. Z nějakého důvodu se chvíli tvářil jako oddaný, zamilovaný blbeček a o chvíli později mi v podstatě vyhrožoval, ale hádat se se mnou nedokázal.
I tentokrát se nakonec beze slova obrátil a šel si sednout an svoje místo. Do konce směny zbývaly necelé dvě hodiny a já pevně doufala, že už znovu nedorazí. A měla jsem štěstí.
Chvíli po desáté večer jsem zůstala v open spaceu sama. Počíteče všech lidí z týmu byly vypnuté a jejich černé obrazovky mě svým způsobem uklidňovaly. Teď už se nestane žádný zásek, nezavolá žádný zákazník s obrovským problémem, žádný otravný úchyl. Bezplatná linka kabelové společnosti, pro kterou jsme všichni pracovali, podobná idnividua doslova lákala. Byla jsem ráda, že pro dnešek už nikomu z mých lidí nikdo takový nezavolá. Bavíc jsem před sebou měla volný víkend - nádherná vidina.
Cestou do podzemních garáží naší budovy jsem se ještě stavila na záchodě. Jako každý pátek, i dneska jsem se chystala po práci na skleničku s lidmi s týmu; ne se všemi, jen takové to zdravé jádro. Moje zástupkyně Maria, Garry a Denise, kteří spolu žili, Michelle, Andrea a R.J.. Věděla jsem, že s nimi si krásně odpočinu a nebudu muset myslet na nic – jen na to, jak dokonale se vyspím z kocoviny o tom volném víkendu. Před velkým zrcadlem jsem si domalovala stíny a linky, přepudrovala se a znovu si leskem obtáhla rty. Učesala jsem si vlasy, odbarvené na barvu číslo 7.35 – světle oříšková, a stáhla si je do volného culíku. Zina v zrcadle na mě mrkla a byla připravena jít na drink.
Autem jsem před barem Midnight Road byla za necelých deset minut – našli jsme ho náhodou, když jsme před dvěma lety hledali místo, kam bychom se vešli, abychom se mohli nad pivem pořádně poznat. Celá budova s call centrem byl postavená právě před dvěma lety a já byla mezi první dvacítkou nově přijatých lidí. Od té doby se Midnight Road stalo naším druhým útočištěm.
Byl pátek, takže miniparkoviště před barem bylo plné. Čekala jsem to, ale i tak jsem zaklela. Zahnula jsem za roh bloku a hledala jakoukoliv mezeru, do které bych nacpala dvého Forda. Nejbližší byla až dobrch třista metrů od baru. No, nevadí, aspoň se projdu. A cestou zpátky ze sebe pak dostanu trochu toho alkoholu. Ano, já vím, sedat za volant se nemá, ale k mému bytu ve čtyřpatrovém domě přímo ve středu Pasca to pak bylo asi pět bloků. Když si dám dva drinky, v pohodě domů dojedu.
Vystoupila jsem, vzala si ze sedadla spolujezdce kabelku a zamknula auto. Hodila jsem si tašku přes rameno a vydala se k Midnight Road. Ve vzduchu bylo cítit dusno končícího dne, ale nebylo příliš velké vedro. Bylo mi fajn. Podpatky klapaly na asfaltovém chodníku a já v duchu přemýšlela, jestli mám tomu pitomému Jimmymu dát ještě šanci, nebo ne. Byla jsem spíš pro tu druhou variantu, ale rozhodla jsem se, že se optám Marii. Ta už tuší, co přesně se děje; jejích posměšných mrknutí, kdykoliv se ten blbec obejvil v mé blízkosti, si nešlo nevšimnout. Možná, že když na něj budeme drsné dvě, probere se. A když ne, prostě půjde do jiného týmu, nebo rovnou pryč. Nenechám si kazit svou práci nějakým takovým hňupem.
Z naštvaného přemýšlení mě vyrušil nějaký zvuk. Nebylo to nic, co by mě nějak vyděsilo – jen jsem měla pocit, že něco slyším. Nezastavila jsem, jen jsem zadržela dech a soustředila se. Trvalo mi asi pět kroků, než jsem rozluštila, co je jinak. Slyšela jsem cvakání nějakých drápů o zem. Otočila jsem se.
Asi pět metrů za mnou stál tmavě hnědý pes. Měl na sobě pár černých fleků, byl krátkosrstý a svalnatý. Žádný drobeček, v kohoutku měl tak sedmdesát centimetrů. Nakrabatila jsem čelo; nedokázala jsem poznat, co je to za rasu – a to jsem si myslela, že se ve psech docela vyznám. Stál tam a pozoroval mě.
„Ahoj, chlape,“ promluvila jsem na něj. Naklonil hlavu na stranu. „Copak tu děláš? Ztratil ses?“ Nevrčel a nevypadal hrozivě, takže jsem neměla důvod být nervózní. Vypadal spíš zvědavě, a já si byla jistá, že když na něj chvilku budu mluvit, podaří se mi dojít k němu a podrbat ho. Na krku neměl žádný obojek, ale chtěla jsem se podívat, jestli nemá tetování v uchu nebo čip na krku, aby se dal najít jeho majitel.
„Dala bych ti něco k jídlu, ale nic tu nemám. Bude ti stačit podrbání, co? Jsi krásnej kus psa, víš to? Copak jsi zač?“ Udělala jsem k němu tři pomalé kroky, sehnutá, s dlaní napřaženou před sebou. Nehnul se, jen mě pozoroval. Podívala jsem se mu do obličeje a překvapilo mě, jak světlé má oči. Něco mezi šedou a bílou, nic, co bych u psa jeho vzezření čekala. „Jsi kříženej s haskym, kluku?“ zavrněla jsem a zastavila se s rukou pár centimetrů od jeho čenichu. „Půjdeš se mnou?“ zeptala jsem se. Sklopil uši. Opatrně jsem ruku stáhla blížk s obě. Vadilo mu, že jsem tak blízko. Měla jsem v plánu mu dát ještě chvíli času, aby si na mě zvyknul.
Ve chvíli, kdy jsem chtěla udělat krok dozadu od něj, zavrčel. Byl to hluboký, výhružný zvuk, a mně se naježily chloupky na krku. Dobře, tohle jsem přehnala. Tenhle pes evidentně nestál o společnost. Tak proč jsem to nepoznala? Proč jsem nakráčela až k němu? Jo, já vím, rodiče mi vždycky říkali, že ta má bezmezná láska ke psům se mi jednou nevyplatí.Samozřejmě, že měli pravdu.
„Dobře, pse, nechám tě tu,“ zamumlala jsem s pohledem zapíchnutým do země. Hlavně ho neprovokovat. Nechal mě udělat další krok a ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že se otočí a odběhne do tmy, se odrazil a skočil po mně.
Nestihla jsem zakřičet. Pamatovala jsem si, že se musím pokusit mu narvat ruku do tlamy, co nejhlouběji do krku, aby nemohl skousnout. Jenže ten pes vypadal, že ví, co jsem chtěla udělat. Nešel mi po ruce, ale zakousl se mi do stehna. Zakřičela jsem bolestí a pěstí ho praštila do čumáku.. Pustil mě, ale hned zaútočil znovu a kousnul mě do boku. Zase jsem ho zkusila praštit, ale v tu chvíli mě chytil za ruku a jedním silným stiskem velkých čelistí mi zlomil zápěstní kůstky.
Křičela jsem nahlas a doufala, že se objeví někdo, kdo mi pomůže. Velký hnědý pes byl potichu, jako pěna, a bez jediného zavrčení mě kousal pořád dál, po celém těle. Zakousnul se a pustil mě, aby se do mě mohl zahryznout o kus dál. Břicho, hrudník a krk si nechával až na konec, což bylo divné, protože po krku by mi měl jít nejdřív. Chvíli předtím, než jsem konečně omdlela, mě napadlo, že se mě snad pokouší rozkousat na kaši.
*
Otevřela jsem oči a viděla bílé světlo. Slyšela jsem něčí hlasy, rozrušené, udílející příkazy. Pak byla tma.
Když jsem znovu otevřela oči, viděla jsem nad sebou zachmuřenou tvář nějakého muže. Viděl, že jsem se probrala; usmál se.
„Neboj se. Bude to dobrý.“
Chtěla jsem mu říct, že asi těžko, protože jsem roztrhaná od psa doslova na kusy. Místo toho mě zase obklopila tma.
Otevřela jsem oči potřetí a viděla bílo. Až po chvilce soustředění mi došlo, že je to strop, nic metafyzického. Zkusila jsem pohnout prsty na ruce - a šlo to. Dobře, dobrá zpráva. Pomalu jsem otočila hlavou doprava. Uviděla jsem tam muže se světle hnědými vlasy, který mi byl povědomý. Pozoroval mě s nic neříkajícím výrazem, ale já najednou měla pocit, že už se mu nedovedu dívat do očí. Zavřela jsem ty své.
„Jak to je?“ Hluboký, příjemný hlas se ozval po mé levici. Obrátila jsem hlavu na druhou stranu a podívala se na jeho majitele. Tmavovlasý muž stál opřený o topení pod velkým oknem, za kterým jsem viděla jen oblohu. Ruce měl založené na hrudi a zkoumavě mě pozoroval. Ani jemu jsem se nedokázala podívat do očí. Zkusila jsem to, ale polilo mě horko a já v podstatě automaticky přeskočila pohledem na jeho bradu. Zamračila jsem se. Došlo mi, že tohle nebyl nemocniční pokoj, a srdce se mi vyděšeně rozbušilo. Bylo super, že jsem naživu, ale kde to ksakru jsem?!
„Kde jsem?“ zeptala jsem se a překvapilo mě, jak můj hlas zní slabě. Takhle jsem rozhodně normálně nemluvila. Tímhle šeptavým tónem bych nedokázala okřiknout patnáct lidí v místnosti.
„Jsi u mě doma,“ řekl ten tmavovlasý. Zamračila jsem se.
„Jo. A to přesně proč? Co jste zač?“ Měla jsem na ně vztek. Neznala jsem je, trochu mě děsili a navíc jsem byla v úplně cizím prostředí. Cítila jsem, jak vztek ve mně roste, a najednou jsem měla pocit, že bych měla vstát a pořádně je seřvat. „Do hajzlu,“ zaklela jsem o poznání hrubším hlasem. Chystala jsem se zvednout na rukách do polosedu.
„Lež,“ řekl ten tmavovlasý. A řekl to nějak zvláštně, protože najednou moje ruce ochably a já neměla sílu udělat cokoliv jiného, než ležet.
A někde v koutku hlavy jsem měla radost z toho, že jsem udělala, co po mně chtěl.
Tu radost hned vystřídala panika. Co se to děje? Co jsou ti dva zač?
„Zino,“ řekl ten tmavovlasý. „Nemusíš se ničeho bát. Tady se ti nic nestane.“
„Proč nejsem v nemocnici?“ A odkud zná moje jméno? A co se to vlasntě stalo?
„Aby si nikdo nevšiml, jak rychle se hojíš,“ ozvalo se po mé pravici. Chtěla jsem se podívat na toho se světlými vlasy, ale pak mi došlo jeho sdělení. Nevěřícně jsem zvedla svou pravačku. Pamatovala jsem si, jak mi ji ten pes doslova drtil zuby; teď ale vypadala skoro zdravě, jen pár sytě růžových pár jizev na zápěstí ukazovalo, co s ní bylo.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“ hlesla jsem.
„Tři dny,“ řekl ten, kterého jsem viděla už předtím. „Povrchová zranění už jsou v pořádku, ale ještě ti srůstají kosti a svaly. Pomohla ti alfova krev.“
„Cože?“ Neměla jsem nejmenší ponětí, o čem mluví. Neodpověděl. Místo něj na mě promluvil ten tmavovlasý:
„Zino, napadl tě vlkodlak. Ty jsi teď vlkodlak. Je mi to líto.“
Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale stejně jako předtím mě něco donutilo prakticky okamžitě sklopit oči. A když jsem pozorovala jeho bradu, došlo mi, že slyším, že v přízemí si nějaký mladý ženský hlas povídá s nějakým mužským o tom, jak dlouho asi bude trvat, než budu moct vstát. A venku zpívali ptáci a bylo slyšet hučení řeky Columbie, která musela téct někde nedaleko.
A já se cítila rozlámaně, utahaně a vyděšeně, ale zdálo se mi, že na to, jak mě ten pes zřídil, bych se měla cítit mnohonásobně hůř.
Hlasem, který rozhodně nezněl tak přísně, jak jsem chtěla, jsem vyhrkla:
„Okamžitě chci domů.“
„Tady jsi teď doma,“ řekl ten tmavovlasý. Nadechla jsem se, abych mu odsekla něco o políbení šosu, ale pod jeho pohledem jsem najednou roztála a nedokázala sama ani uvažovat. Převalila se přese mě vlna horka, která mě donutila zalapat po dechu, anajednou jsem se cítila úplně prázdná, nezaktovená, ztracená. „Spi,“ řekl potichu, ale pro mě to bylo jako rozkaz, který mi rezonoval hlavou. Víčka se mi sama zavřela. „Spi. Všechno bude dobré.“
A já mu věřila.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
17) Nerea (06.08.2011 14:07)
Prosím pokračování. Prosííííím. Je to pěkně napsaný a prosím o další dílek.
15) Anny (13.06.2011 17:46)
moc slibný začátek 
... chtěla jsem se zeptat, jestli máš v plánu v povídce dál pokračovat? Rozhodně bych nebyla jediná, kdo by nové kapitoly hltal jedním dechem 
14) Czistoslava (10.03.2011 14:20)
Povedené čtenivo 
.
Včera jsem se sem dostala ze stránek pro fanoušky Anity Blake, kde byl odkaz na povídku o Nathanielových narozeninách. Už jsem přečetla dvě další dílka (tuhle kapitolku a pak povídku o Kocourovi Jiřím) a musím uznat, že píšeš moc dobře. Možná by stálo za to vykváknout se na FF a psát svoje věci nepodmíněné jinými autory. Třeba tohle by byl skvělý začátek, zatím jsi jen předhodila pár místoposných názvů a barvu vlasů dvou lvčáků .
Každopadně díky, bavila jsem se a zabrala do děje.
13) Kiaa (03.03.2011 22:05)
Čo tak pridať ďalší diel, hm? fajn poviedka, sériu o mercy mám rada
táážke čo s tým novým dielom? 
12) wladka (20.01.2011 16:17)
ahoj...milujem tuto sagu od P. Briggsovej a velmi si ma potesila tym ze si sa rozhodla napisat o nej nejake FF
prvu kapitolu uz mam precitanu a je skvela, vazne,....mnoooo tak velmi rada by som tu videla aj dalsie kapitoly
dufam ze budu co najskor.....
11) AliceBrandon (26.12.2010 20:29)
Dala jsem si načas, co?
Četla jsem to hned druhý den, ale v práci, potají. Úplně jsi mě vtáhla, nevnímala jsem nic, napravo nalevo, kdyby mi stál šéf za ramenem, ani bych si toho nevšimla. Tohle totiž je...
Bombááá!
Jsi skvělá, super a já tě miluju!
Ten hajzl! V tý kanceláři. Vykastrovat ho je málo. Svině jedna. Ech. Promiň. Jsem to teďka četla podruhý a zase mě to rozrušilo.
Jak si na ní počkal. Grrr. A potom, když jí kousal, to byla vážně hustá scéna, skoro mi z toho bylo blbě, fuj, když si to představím, jak jí kouše všude, jedna rána vedle druhý. Fuj. Hajzl.
Když se probrala, byla jsem zvědavá, kde je. Jestli jí odtáhl ten, který ji napadl - ten hajzl! - nebo jestli ji našel někdo cizí a tamten - svině! - utekl.
Pochopila jsem, že se probrala v alfově domě, ale je mi záhadou, jak se tam dostala. Donesl ji tam útočník - vykastrovat toho hajzla! - nebo jak to bylo?
Jsem hrozně zvědavá na alfu a vůbec, na všechno, co jsi si pro nás připravila.
Moc ti děkuju za věnování, velmi si toho cením. A jsem celá zdojatěná, z tohoto. Smrk. Díky.
A prosím, nenech mě cukat moc dlouho. Uíííííííí.
9) Silvaren (22.12.2010 17:12)
Zase jsi mě krásně vtáhla do svého světa. Víme toho přesně tolik jako Zina a to je naprosto skvělé, jsem zvědavá, co bude dál. Je Zina novou postavou v Mercyině světě nebo ses nechala jen inspirovat? Zina má mé sympatie a soucit, že se živí stejně jako já.
Je to naprosto skvělé!!!
A teď si nabruš kladivo, protože otravná 
Silvaren si rýpne ohledně překlepů. Samozřejmě mi nevadí, ale na dvou místech změnily smysl a já pak byla zmatená.
8) Anna43474 (21.12.2010 17:44)
Hurá, vlkodlaci, do toho!!!
A, ehm, můžu mít dotaz??? Na kterou část to navazuje??? 
Jinak Ti samozřejmě tleskám a tamto všechno, že... 
TKSATVO 
7) Ivanka (21.12.2010 12:11)
Mám z pekla štěstí, právě se mi to podařilo najít na internetu a myslím, že máš dalšího čtenáře jistého...
6) Ivanka (21.12.2010 11:21)
Miluju tvoje psaní, ale tak jako u Mad Lover jaksi nemám tucha o co tu de. Bude tu moc spoilerů? Já jen jestli mám pokračovat ve čtení, protože u něčeho nového bych to asi moc dobře nechápala. Začátek se mi moc líbil...
5) Bye (21.12.2010 10:03)
Parchant Jimmy! Kde je kurnik jeho alfa?! Tohle si někdo odskáče 
Takže pánové tmavovlasý a světlovlasý, jo? No, kdopak to asi bude 
A kde je ta bláznivá kojotka? 
Hezkys to rozjela
Krájíš mě jak dort, opět se těším na další kapitoly další povídky
3) Gassie (21.12.2010 06:58)
Jééé
Doufala jsem, že se tu FF k Mercedes objeví a Ty jsi nezklamala Mám radost. Děkuji. Je to úžsané
Akorát malý dotázek. Na jaký díl navazuješ?
2) ambra (21.12.2010 00:29)
Prďka jede! Jo!!! Heleď, doufám, že se z té přehnané podřízenosti brzo vyléčí, že se to obejde bez toho, že by ji alfa rafnul a hlavně doufám, že toho kreténa Jimmyho už roztrhali!!! Jinak tedy - a doufám, že se se vztahovými náznaky dostaneš trochu dál než P.B. (hezký, ale děsně cudný ). 
19) Annie (20.11.2011 09:35)
Suprovééé =)