BEZ HRANIC - náš online šuplík
3. kolo - Povídka č. 2
Sekce
Anketa
19.11.2011 [00:00], Soutez, ze série 1. Battle, komentováno 14×, zobrazeno 466×
Tématem třetího kola bylo Mumie. Jak se s tím soutěžící poprali?
Nad komentáři můžete hlasovat, která povídka se Vám líbí více.
Probudila mě hlasitá rána. Za normálních okolností bych leknutím nadskočila. Bohužel, tohle není normální okolnost.
Málem mi praskly ušní bubínky. Jsem totiž zvyklá na ticho, které tu až do teď vládlo. Ten zvuk mne ale i přes jeho nepříjemnost zaujal, znělo to, jako když do sebe vrazí dva obrovské kamenné kvádry. Což je skvělé, protože přesně na tohle tu celou tu dobu čekám.
S námahou jsem otevřela oči, ale neviděla nic, jenom černotu. Nemusela ses obtěžovat, pomyslela jsem si. Musel by tu být nějaký zdroj světla, aby sis mohla prohlédnout alespoň vnitřek svého vlastního hrobu, a ten tu očividně není! Bože, jak já jsem protivná, a to dokonce i k sobě!
Nejspíš bych se nějakou chvíli sama se sebou hádala, ale cosi nového mne zaujalo. Byly to kroky. Někdo je v pohřební komoře. Člověk, jen pár metrů ode mě, dělí nás pouze dva centimetry pískovce…
Přecházel z jedné strany místnosti na druhou. S největší pravděpodobností vykradač hrobek. Ale co? Je přece jedno, kdo mě zachrání.
Vzápětí jsem si všimla další věci. Není tu sám. Jsou slyšet dvoje kroky. Ty druhé jsou sice daleko, ale rychle se přibližují.
Najednou se zastavily.
„Co tu chceš?“ promluvil ten, co přišel později. Jeho hlas zněl tvrdě, neoblomně, šel z něj respekt.
„To samé co ty,“ odpověděl ten první. „Chci si vzít, co se dá, a co nejdříve vypadnout!“
Oba byli muži.
„Tak to mi tě je vážně líto,“ povídá ten druhý. „Ne, vlastně není!“ opravil se. Následovala další rána. Ne taková, jaká byla ta první. Mnohem tišší a tlumenější, jako by někdo praštil člověka čímsi tvrdým a tupým. A pak další zvuk, jak postižená osoba padá k zemi.
Na chvíli zavládlo ticho.
Ozvalo se cvaknutí a po pár vteřinách obdivný výkřik: „Woow!“ Kdybych mohla, zacpala bych si uši, vážně trpěly, ale nešlo to. Nemohla jsem se hnout.
Začal přecházet po místnosti, šel velice pomalu, nejspíš si celé moje vězení dopodrobna prohlížel. Zastavil se před mým sarkofágem. S námahou odtáhl těžké kamenné víko a posvítil dovnitř.
Měla jsem otevřené oči, a na takovou záři, kterou vydávala jeho svítilna, nebyla má sítnice zvyklá, a tak jsem začala mrkat.
Má rakev byla otevřená, a já se mohla konečně po čtyřech tisících let pohnout. Musela jsem to udělat rychle, než by ho napadlo moji rakev zase zavřít.
Nejprve jsem pohnula pravou rukou a dala si ji před obličej, aby mi světlo nešlo přímo do očí. Vzápětí jsem z těsného sarkofágu vyprostila levou nohu a hned po ní pravou a vykročila dopředu. Bohužel jsem byla celá ztuhlá, mé pohyby byly trhané a nejspíš vypadaly dost děsivě.
Kdy ho asi napadne, že by měl to světlo sklonit? Zamyslela jsem se. Nedocházelo mu to, a tak jsem udělala ještě krok, a svítilnu mu jednoduše vyrvala z ruky.
Najednou se ozval výstřel a mnou prolétl malý kousek nějakého kovu. Trhlo to se mnou bolestí. Znovu a znovu. Musela jsem se vážně ovládat, abych nad sebou neztratila kontrolu. Udělala jsem dalších pár kroků vpřed, obličej jsem měla na dva centimetry od toho jeho. „Okamžitě s tím přestaň, nebo se zítřka nedožiješ!“ vyslovovala jsem ty slova pomalu a zřetelně a dívala se mu přímo do očí…
Přestal.
„Kdo jsi?“ zeptal se. Už nezněl tak majestátně, hrdě a neohroženě. Byl vystrašený a hlas se mu třásl…
Měla jsem chuť mu říct: Právě jsem vylezla ze sarkofágu, posázeným zlatem, stříbrem a diamanty. Nejspíš kuchař!? Ale udržela jsem se a odpověděla mu tak, jak se na dívku urozeného původu sluší: „Avaris.“ Chraptěla jsem. Po čtyřiceti staletích moje hlasivky nejspíš trochu zrezivěly. „Dcera Ahmose I. a sestra Amenhotepa I.,“ upřesnila jsem, když jsem si uvědomila, že nemá ponětí, kdo to Avaris je.
„Jo, jasně. A já jsem tvůj děda!“ oznámil mi s pohrdavostí v hlase.
„Ne, to nejsi! Otec mého otce měl černé havraní vlasy, ale ty je máš světlé, téměř žluté…“ chtěla jsem se s ním hádat. Snad poznám svého dědu…! Vůbec mi nedošlo, že to nemyslel vážně.
„Odhalila si mě!“ pochválil mě hraně. „Tak svýho dědu pozdravuj, já padám…“ Vzal si zlatou sošku, co ležela vedle něho, a vložil si ji do tašky.
Zamířil ke dveřím.
„Počkej na mě!“ vyzvala jsem ho, ale on šel dál. „Stůj!“ vykřikla jsem. A on mě vzápětí poslechl. „Vrať tu sošku!“ pokračovala jsem v příkazech. Okamžitě ji vyndal z brašny a položil na místo, kde byla původně.
Mezi tím, jsem měla čas si ho prohlédnout. Byl to vysoký, svalnatý mladík, měl světlé vlasy a na sobě, hnědé kalhoty, bledě modré triko a vestu. Byl celkem pěkný a i jeho tvář vypadala mile, ale teď byla zkřivená úšklebkem, vyjadřujícím nepřítomnost. Měli ho všichni, kteří byli pod mým vlivem, a proto jsem to tak nerada dělala, brala jsem tím lidem na tu chvíli, to nejvíce, co mají, lidskost.
Podala jsem mu do ruky světlo a rozkázala: „Vyveď mě co nejkratší cestou ven!“
Bylo to až děsivé. Kličkovali jsme změtí chodeb a větracích šachet. Můj průvodce šel sebejistě. Pořád hleděl jen dopředu a ani jednou nezaváhal. Věděl naprosto přesně, kudy má jít.
Asi za půl hodiny jsme už byli na světle.
„Jsi volný!“ oznámila jsem mu dívajíc se přímo do jeho černých očí.
Zamrkal a zamyslel se. Z obličeje mu pomalu mizel ten nepřítomný škaredý výraz. Je zajímavé, jak si lidé pomalu uvědomují, co se to stalo. Bylo skvěle vidět, kdy si to uvědomil, protože uskočil metr dozadu a zaujal obrannou pozici. „Co jsi zač?“ téměř vykřikl.
„Už jsem ti to řekla,“ odpověděla jsem krátce.
„To jsem se ptal kdo jsi,“ protestoval. „Teď se ptám co jsi!“
„Odpověz si sám!“ přikázala jsem mu.
„Jsi dcera egyptského faraona osmnácté dynastie jménem Amenhotep, jmenuješ se Avaris. Tyto schopnosti, co máš, se dědí v nejvyšších panovnických kruzích z ženy na její dceru. Jsi tady, protože ti to přikázala tvá vlastní matka. Máš za úkol zničit zlo…“ odříkal jako básničku a pak začal zase mrkat, aby se probudil z nevědomí. Je zvláštní, že čím častěji to na vás působí, tím rychleji se potom vzpamatováváte.
„Správně!“ pochválila jsem ho. „Můžeš jít.“
„Nechci jít!“ prohlásil sebejistě. „Chci ti pomoct!“ Byla to s největší pravděpodobností naprosto spontánní myšlenka, protože se sám divil co, za pitomost to vlastně řekl.
Chce pomáhat škaredé vyschlé mumii, omotané v kusu látky?
„Opravdu? To je tak milé!“ zacukrovala jsem. „Ne!“ pronesla jsem tónem uzavírajícím diskuzi a rozešla se tam, kde jsem předpokládala, že je nejbližší město.
„Jdeš směrem do středu pouště,“ upozornil mě okamžitě. Otočila jsem se o sto osmdesát stupňů a stejnou rychlostí šla pořád dál.
„Právě teď jdeš k řece plné krokodýlů,“ oznámil mi znuděným a posměvačným tónem.
„Být na tvém místě, vypustila bych ten sarkasmus!“ upozornila jsem ho.
„Nebo co?“ vyptával se.
„Nebo ti přikážu, aby sis podřezal žíly,“ oznámila jsem mu s naprostým klidem.
„Drsný!“ uznal, ale tu ironii se zamaskovat ani nesnažil. „Tak chceš pomoct, nebo ne?“
„Vypadám, že to potřebuju?“ nadzvedla jsem při tom obočí, je to zvyk.
„Mám ti odpovídat?“
Chtěla jsem mu říct něco ve smyslu, že odpovídat na otázku otázkou je ubohé, ale měl pravdu. Pomoc by se mi mohla hodit. „Co nabízíš?“
„Všechno, co mám,“ odpověděl prostě.
„Takže velké ego, baterku a pistol?“ podívala jsem se na něj pochybovačně.
„Jo, a pak taky znalost dnešního světa…“ poznamenal.
„Co za to chceš?“ zeptala jsem se narovinu. Nemám čas se tu s ním hádat. Nebo možná mám, ale nechci.
„Nebudeš mě ovládat, budeš mě respektovat a -“ větu nedořekl, skočila jsem mu do řeči.
„To nejspíš ne, nebudu tě respektovat! Ne o moc víc než teď!“ Nu co? Jestli máme spolupracovat, chce to upřímnost…
„Tak prostě… u tebe budu mít laskavost, OK?“ slevil nakonec.
„Fajn,“ souhlasila jsem. „První co po tobě budu chtít je voda…“
„K čemu je tobě voda?“
„Chci vypadat zase jako člověk…“ vysvětlila jsem mu.
„Jak moc si myslíš, že ti pomůže, když se umyješ?“ zeptal se pochybovačně. Je dost drzí na to, že mluví s někým, koho by se i smrtka lekla. Trochu mě to štve, ale takovýhle lidé se můžou hodit.
„Nechci se jí mýt…“ uzavřela jsem diskuzi.
„Když ti dám otázku, odpovíš?“
„Podle toho, jestli nebude moc vlezlá,“ odpověděla jsem okamžitě. „ A taky to mírně závisí na tom, jestli budu odpověď znát…“
„Tak jo,“ začal. „Sedíš v mým autě, máš na sobě moje oblečení a přitom tě ani nezajímá, jak se jmenuju,“ konstatoval. „Proč?“
„Jméno není důležité, nic o tobě nevypovídá,“ vysvětlila jsem mu.
„Jmenuju se Mark,“ oznámil mi jen tak mimochodem. Pak ale dodal: „A byl bych moc rád, kdybys mi tak říkala!“
„Takže tohle je ta laskavost?“ zajímala jsem se dychtivě.
„Ne, tohle je podmínka,“ prohlásil pevným hlasem. Veškerý respekt ke mně ztratil, jakmile jsem se napila vody. Nejspíš jsem měla zůstat vyschlá a obalená v té rozpadající se gáze. „Jak to, že mluvíš anglicky?“ zeptal se po chvíli.
„Součást kouzla.“ Nejspíš pochopil, že na všechny otázky typu Jak to odpovím stejně, a tak na chvíli zavládlo ono milé ticho. Pokud samozřejmě nepočítám motor automobilu.
„Jak přesně znělo to něco, kvůli čemu tu jsi?“ otázal se po půl hodině. Nejspíše dlouho uvažoval, jak tu otázku zformulovat, a skončil u tohohle.
„To proroctví, které se stalo mé matce?“ otočila jsem se na něj. Přikývl. „Nemám ponětí…“
„Jak to?“ téměř vykřikl.
„Je to čtyři tisíce let,“ vysvětlila jsem mu. „Ani si nepamatuji, jak se egyptsky řekne ahoj,“ přiznala jsem neochotně. „Prostě to musíme najít.“
„Děláš si srandu?“ rozkřičel se. „Jak si myslíš, že najdeme text, starý plus mínus čtyři tisíce let?“
„Ono se to nedochovalo tak úplně jako text,“ namítla jsem opatrně.
„A jako co se to tedy dochovalo?“ zeptal se podrážděně.
„Šifra.“
„Žertuješ?“
„Ne,“ odpověděla jsem popravdě.
„Tak co teď budeme dělat?“
„Pojedeme do Gízy!“ uvědomila jsem si.
„Paráda!“ prohlásil nasupeně.
„Problém?“
„Proč jsi mi to neřekla před hodinou?“ zeptal se o nic míň naštvaně, než byl před dvěma vteřinami.
„Neptal ses,“ oznámila jsem mu v klidu.
Otočil auto o sto osmdesát stupňů a mlčel, nejspíš v sobě dusil vztek.
Párkrát se nadechoval, aby něco řekl, ale vždy pusu zase zavřel. Povedlo se mu to až na pátý pokus: „Co tam budeme dělat?“ zeptal se.
„Vezmeme si nějaké informace!“ oznámila jsem mu sebejistě.
Čekala jsem snad cokoliv, ale tohle ne. Změnilo se naprosto všechno. Jistě, pyramidy stály na původních místech, i Sfinga byla tam, kde má. Okolí bylo ale naprosto jiné.
Kdo by chtěl dřív bydlet na straně, kde zapadá slunce, na straně mrtvých? Odpověď je jasná - nikdo. Dnešním lidem to ale očividně nevadilo. Svá obydlí měli postavená div ne v hrobkách. Všude samí prodejci suvenýrů a soukromí průvodci, co doufali, že je nějaký turista osloví.
Kdyby se tohoto pohledu dožil můj otec, s největší pravděpodobností by je všechny dal pohřbít zaživa, za zneuctění posvátných míst. Je zvláštní, že dřív jsem si neuvědomovala, jak nás náboženství ovlivňuje, tenkrát by totiž nikdo tohle neudělal, a to právě kvůli vyznání. Je to svým způsobem vtipné, že mi to došlo až po čtyřiceti staletích…
„Na co tak zíráš?“ divil se Mark. „Pochopil bych to, kdybys nikdy nic podobného před tím nespatřila, ale vždyť když jsi to viděla po prvé, tak to byla novostavba!“
„Ha, ha, ha. Moc vtipné!“ uznala jsem.
„Kam teda jdeme?“ zeptal se, když viděl, že se k dalšímu vysvětlování nemám.
„Říká ti něco pojem Síň Záznamů?“ začala jsem otázkou a rychlými kroky se vydala směrem, kde jsem si myslela, že by to mohlo být.
„Ne,“ odpověděl jednoduše.
„A bájná Atlantida?“
„Město s velice vyspělou civilizací, které bylo zatopeno. Leží někde mezi Evropou a Amerikou, teda aspoň podle Homéra.“ Ačkoliv to říkal rozvážně a s jistou informovaností, bylo na něm vidět, že v něco takového nevěří. Což je docela ironické, bereme-li v úvahu, že se právě baví s mumií…
„Správně,“ pokračovala jsem, jakmile domluvil. „Jisté prameny říkají, že po jejím pádu sem Velekněží a Velekněžky vložili informace o původu lidstva, kam směřuje a o velikosti vesmíru. Málo kdo ale ví, že zde bylo skryto i všechno ostatní. Vlastně se dá říci, že je ta místnost vševědoucí…“
„Skvělý,“ prohlásil znuděně Mark. „A kde je ta Síň Záznamů ukrytá?“
„Tady!“ odpověděla jsem mu a zastavila se.
„V Gíze?“ ironie z jeho hlasu přímo sršela. „Tím se nám to vážně zužuje…“
„Tady!“ zopakovala jsem a ukázala rukou ke Sfinze, která se majestátně rozkládala přímo před námi.
„Uvnitř?“ zeptal se překvapeně.
„Pověst říká, že pod její pravou tlapou.“
„OK!“ souhlasil Mark.
„Ale pověsti nejsou příliš důvěryhodný zdroj. Takže bych to zkusila spíš pod levou,“ dodala jsem.
„Mám přinést lopatu?“ zeptal se pobaveně.
„Ta by neměla být potřeba,“ protestovala jsem. „Aspoň doufám…“
„Takže, co budeme dělat?“
„Počkáme na tmu!“
„Tak, jak nás plánuješ dostat dovnitř?“ zeptal se skepticky.
„Uvidíš,“ řekla jsem jednoduše.
„Neuvidím!“ odsekl. Nejspíš to byla narážka na to, že jsem mu nedovolila rozsvítit baterku.
„Hledej něco zvláštního, nebo odlišného, nebo prostě něco…“
„Ty nevíš, jak nás dostat do vnitř,“ poznamenal.
„Ne, nevím…“ přiznala jsem.
„Proč jsme tohle nemohli dělat za světla?“ zeptal se kousavě.
„Atlantidská kultura považovala zrak pouze jako za doplňující smysl, protože se dá tak lehce obelhat.“
„No a?“
„Legenda praví, že se tam můžou dostat jen ti lidé, kteří se jim vyrovnají…“
Sfingu jsme obešli, ohmatali a prozkoumali třikrát, ale nenašli jsme ani sebemenší náznak čehosi.
„Avaris?“ zašeptal Mark. „Co když to nemysleli obrazně?“
„Co nemysleli obrazně?“ zeptala jsem se se zájmem.
„To, že se jim ti, co mohou vstoupit, vyrovnají…“ vysvětlil. „A pokud to mysleli reálně… Jak se někomu vyrovnáš?“
„Tím, že se mu podíváš do očí!“ téměř jsem vykřikla.
„Správně, takže…?“
„Chceš se podívat Sfinze do očí…?“ To si snad dělá srandu?
„Jo!“
„Vážně si myslíš, že je to dobrý nápad?“ ujišťovala jsem se pět metrů nad zemí.
„Jestli se bojíš, prostě to přiznej…“
„Nebojím!“ odporovala jsem.
„Tak prostě šplhej dál…“ poradil mi.
„Nikdy před tím jsem na Sfingu nelezla, promiň, že mi to zrovna dvakrát nejde…“
„Odpuštěno,“ odsekl. „Tak lez!“
Nechápu, proč nemohl lézt první on. Když mi pořád naznačuje, jaká je to hračka. Mě by pak jenom po laně vytáhl a nemuseli bychom se hádat… I když, je pravda, že bychom se hádali zase kvůli něčemu jinému.
Upřímně, nikdy by mě nenapadlo, že polezu na Sfingu, takže je asi celkem normální, že to neumím…
„Jak seš na tom?“ zavolal po chvíli Mark.
„Držím se,“ odpověděla jsem, a byla to pravda. K lanu jsem byla přitisknutá jako klíště.
„Seš už aspoň u hlavy?“ zkonkrétnil svoji otázku.
„Ne, nejsem,“ přiznala jsem. „Ale jestli chceš, aby se to zrychlilo, můžeš mě spustit a vylézt sem sám!“ dodala jsem s nadějí v hlase.
„Ne!“ odpověděl jednoduše a začal si pískat.
„Jsem tu,“ zavolala jsem na něj po chvíli z vrchu Sfingy.
„Paráda,“ uznal nadšeně. „Teď tam to lano někde uvaž!“
„Cože? Jak tu mám asi někde uvázat lano?“ zeptala jsem se pochybovačně.
„Prostě to zkus!“
Rozhlédla jsem se, ale nic, co by se dalo použít, jsem neviděla. Postavila jsem se na nohy, udělala krok a zakopla.
„Je tu kovové oko, přivázala jsem to k němu. Můžeš lézt!“ oznámila jsem mu po chvíli.
Asi o dvě minuty později stál vedle mne. Určitě si lezení na lvici s lidskou hlavou někde trénoval, jinak by tu tak rychle nebyl, uklidňovala jsem se.
Spustil mě k obličeji, přivázal a spustil sebe.
„Kdyby ta potvora měla nos, bylo by to mnohem snazší!“ postěžoval si. On se musel na laně držet, já jen visela.
Oba jsme jí hleděli do očí a nevěděli co dál.
„Co teď?“ prolomil ticho.
Mlčela jsem. Nic mě totiž nenapadlo. Otočila jsem se a dívala se stejným směrem jako ta potvora bez nosu a snažila se na něco přijít.
„Já lezu nahoru,“ oznámil mi Mark.
Nohama se opíral o sochu a rukama se přitahoval. Najednou se ozval takový podezřelý zvuk.
„Co to bylo?“ zašeptala jsem.
„Jako by se někde pohnuly kameny…“ usoudil Mark.
„Tajná chodba?“
„Možná, nebo to někde pod naší tíhou praská,“ přiznal.
Nebylo sice moc vidět, ale tu černotu v jejím právem oku jsem viděla naprosto stoprocentně.
„Tím, jak si ji stoupl na obočí, jsi nejspíš otevřel vchod do Sfingy,“ oznámila jsem mu v klidu.
„A kde ho vidíš?“ zeptal se skepticky.
„Její oko,“ oznámila jsem prostě, vlezla do vnitř a odřízla se od lana.
Jela jsem dlouhou kamennou šachtou, až jsem dopadla na podlahu. S námahou jsem se postavila, ale k zemi mě znovu srazil Mark, spadl přímo na mě.
„Sorry,“ omluvil se znuděně. „Teď už můžu použít baterku?“ zeptal se kousavě a čekal na odpověď.
„Samozřejmě,“ zacukrovala jsem a on rozsvítil. „To je ono,“ vydechla jsem po chvíli, „Síň Záznamů!“
„Co přesně hledáme?“ chtěl vědět.
„To není důležité. Podle pověsti nám Síň nic víc, než potřebujeme, nevydá…“
„Takže něco jako Komnata nejvyšší potřeby v Bradavicích, co?“
„Vlastně jo,“ přiznala jsem.
Místnost nebyla nějak obrovská, ale malá také ne. Měla čtvercový půdorys a všechny stěny, dokonce i stop, byly pomalované nebo popsané.
„Hezký,“ okomentoval to Mark jedním slovem. „Co to je?“
„Dva verše,“ odpověděla jsem okamžitě. „Aspoň myslím…“
„Tohle celý?“ ujišťoval se a názorně při tom mával rukama. „ Všechno tohle že jsou dva řádky básničky? To je blbost!“
„Není, je to napsáno ve spoustě jazycích: španělština, maďarština, norština, japonština,“ odříkávala jsem a při tom prstem ukazovala na příslušné nápisy. „Koukni, tady je dokonce staroegyptština!“
„Super, a je to tu napsaný i nějakým jazykem, kterému rozumím i já?!“ zeptal se nevrle.
„Přímo před tebou v úrovni očí!“
„Bez zla žádné dobro není, toť jen malé poučení,“ přečetl nahlas. „Super, po takovýmhle moudru jsem vždycky toužil!“ podotkl sarkasticky.
Najednou se stěny začaly měnit. Nápisy se deformovaly, barva přetékala z jedné části místnosti na druhou a obráceně. Po chvíli se vše zastavilo.
„292639933N 315541015E. Pokud vám to spáti nedá, jděte sem za slunce světla.“ Jakmile to Mark dočetl, vytáhl, kdo ví odkud, propisku a přepsal si čísla na ruku. „Souřadnice, dobrý. Až takovou úspěšnost jsem vážně nečekal!“
„Tak můžeme jít,“ navrhla jsem.
„Ty první,“ projevil své gentlemanství okamžitě.
Zůstala jsem stát a téměř jsem se nepohnula.
„Nevíš kudy!“ odhadl posměšně a překvapivě přesně. Potupně jsem přikývla. „Zatím co ty ses od lana odřízla, já jsem se po něm slezl.“ Rukou ukázal k černé díře, ze které vysel provaz. Ještě, že jsem Marka vzala s sebou, jinak bych tu nejspíš umřela.
„Je to uprostřed pouště!“ oznámil mi po tom, co do krabičky zvané GPS zadal souřadnice, které jsme získali v Síni Záznamů.
Nasedl do auta a já ho následovala.
„Co přesně od toho čekáš?“ zeptal se nejistě.
„Od čeho?“
„Co tam najdeš,“ upřesnil svou otázku.
„Nemám ponětí,“ přiznala jsem. „Ale nejvíc mě štve, že ani nevím, co hledám…“ postěžovala jsem si.
„Zlo,“ připomněl mi.
„Jenže to je hrozně obecnej pojem,“ připomenula jsem mu. „Schválně: jmenuj zlo!“
„Ve válce je vždycky minimálně jedna strana zlá…“
„To je relativní, protože, když prozkoumáš důvody tý zlý strany, většinou si uvědomíš, že taky není tak úplně špatná.“
„Tak věčný duel učitelé vs. žáci!“ zkusil to znovu.
„Jasně! Máš pravdu, učitelé jsou velký zlo!“
„Tak co považuješ za zlo ty?“ zeptal se zkoumavě. Nejspíš chtěl můj názor potopit, stejně tak, jako jsem já potopila ty jeho.
„Byla jsem vychována v tom, že zlo jsou ti, co jdou proti vládci,“ přiznala jsem. „Ale to už teď neplatí.“
„Teď jsou většinou dobro,“ souhlasil se mnou.
„Je to asi sto dvacet kilometrů vzdušnou čarou, a nevede tam žádná cesta, takže si můžeš klidně zdřímnout,“ upozornil mě.
„Marku, čtyři tisíce let jsem spala v rakvi, vážně si myslíš, že nemám dost?“
„Ok!“ souhlasil radši a věnoval se řízení.
„Av, vstávej! Už jsme tady,“ probudil mě.
„Já nespím!“ protestovala jsem okamžitě.
„Jasně,“ souhlasil, ale vážně to nemyslel. „Ty jen přemýšlíš se zavřenýma očima…“
Promnula jsem si oči a vylezla z auta, už bylo světlo, ale slunce jsem neviděla.
Mark měl oči zabodnuté v navigaci a popocházel z místa na místo. „Tady!“ prohlásil po chvíli.
„Máš tu lopatu?“ zajímala jsem se.
„V kufru.“
Vytáhla jsem ji a došla k němu: „Můžeš začít.“
„To je od tebe vážně milé, že mi chceš přenechat takovou důležitou práci, ale vzhledem k tomu, že ty jsi teď tři hodiny spala, zatím co já se snažil nenabourat do žádné hromady písku, je řada na tobě!“ otočil se a odkráčel směrem k autu.
Úplně jsem zapomněla protestovat. Zaryla jsem lopatu do písku a začala.
Mark mě z auta pozoroval a smál se mi. Když usoudil, že by to už mohlo stačit, sebral se, došel ke mně a vyrval mi ten složitý nástroj z ruky. Šlo mu to mnohem líp než mě. Lehla jsem si o kus dál na písek a pozorovala ho, nic lepšího se tu dělat nedalo.
Najednou se ozval zvuk, jak naráží lopata na kámen. Okamžitě jsem vyskočila, a šla se na to podívat.
Byl tam pískovcový poklop. Spolu s Markem jsme ho otevřeli a posvítili dovnitř.
„Ty první,“ vybídla jsem ho.
„Vážně?“ ujišťoval se. „Člověk by čekal, že když si strávila v takový černý díře hromadu času, nebudeš se bát jít dovnitř…“
„Špatný vzpomínky,“ informovala jsem ho. „Tak jdi!“
Seskočil dovnitř a já hned po něm. Byla to úzká dlouhá chodba, na jejímž konci stály dveře.
„Posviť tam,“ vybídla jsem Marka a ukázala směrem na nápis zdobící vchod. „Suscitans latet -“ začala jsem číst nahlas, ale on mi okamžitě zacpal pusu.
„Copak nevíš, že když někdo přečte podobný nápis nahlas, většinou se probudí mumie?“ vynadal mi.
Prošli jsme dveřmi a před námi se rozprostřela veliká místnost.
„Tady to vypadá, jak tam, kde jsem tě našel,“ podotkl s lehkým úsměvem.
Naproti nám stál sarkofág. Přešel přímo k němu, a já ho následovala.
„To je znak Hyksósů!“ téměř jsem vykřikla.
„No a?“ zajímal se Mark.
„Byli to největší nepřátelé mého otce, vyhnali jsme je z našeho území, ale přísahali pomstu.“
„Tak se podíváme, co nám tu po nich zůstalo,“ oznámil prostě a oddělal víko sarkofágu. Byla v něm lidská kostra obmotaná obvazy.
„Fuj,“ okomentovala jsem to jedním slovem.
„Vypadala jsi úplně stejně!“ usadil mě Mark. „A taky jsi stejně mrkala,“ dodal ještě.
„Cože?“ vykřikla jsem. „Zavři to! Zavři to!“
Společně jsme nasadili víko na sarkofág, ale ze vnitř vycházely hrozné zvuky. Snažilo se to dostat ven.
„Utíkej!“ přikázal mi Mark, a sám se opřel do víka, aby mi získal čas. Okamžitě jsem ho poslechla a vyběhla. Byla jsem už skoro u otvoru, kterým sem pronikalo světlo, když se rozeběhl i on. Jak nejrychleji jsem uměla, jsem se vyškrábala nahoru a pak jsem pomohla Markovi. Okamžitě jsme vrátili poklop na své místo a sedli si na něj.
„Co teď?“ zeptal se Mark. Byla to blbá otázka.
„Zabijeme to!“
„Fajn,“ souhlasil okamžitě. „Ale jak chceš zabít mumii?“
„Máš tu pistoli?“ zeptala jsem se okamžitě.
„Mám, ale vždyť tebe to nezabilo…“ uvědomil si.
„Puč mi nůž,“ poprosila jsem ho.
„Tady.“
Vyndala jsem ho z obalu a řízla se do ruky.
„Proč to děláš?“ zajímal se.
„Koukni,“ vybídla jsem ho s úsměvem.
„Krvácíš, a?“ Podívala jsem se na něj jako na idiota, jak je možný, že mu to nedochází? „Jsi smrtelná…“
„Bingo!“
„Ale jak to?“ chtěl vědět okamžitě.
„Voda.“
„Takže ty do něj dostaneš vodu, a já ho zastřelím,“ vyhodnotil situaci. Přikývla jsem. „Skočím pro vodu a pistoli do auta,“ oznámil mi a za chvíli byl zpátky.
Oddělali jsme poklop a posvítili dovnitř baterkou. Nebyly vidět žádné známky pohybu, a tak jsme opatrně vklouzli dovnitř. Došli jsme až do místnosti se sarkofágem a otevřeli ho.
Byl prázdný.
Vzápětí se za námi zavřely kamenné dveře, a před nimi stála sešlá lidská kostra, obalená kusy látky. Mark k ní okamžitě přiskočil a uvěznil jí ruce a já jí mezi tím vlila vodu do chřtánu.
Mumie se ale bránila, odkopla Marka stranou a vzala mu pistoli. Rychle jsem po ní skočila, ale odhodila mě na druhou stranu místnosti. Odtáhla kámen, zastupující dveře, ale jen natolik aby se protáhla ven. Z druhé strany je začala zavírat, ale Mark byl rychlejší, vytrhl jí pistoli z ruky, ale vyklouzla mu a spadla metr ode mě.
Chytlo ho to pod krkem a přitlačilo ke zdi.
„Střílej!“ zakřičel na mě z posledních sil.
A já vystřelila.
„Nechápu, proč jsi chtěl slavit zrovna tady!“ poznamenala Avaris.
„Zabili jsme mumii,“ začal jsem okamžitě vysvětlovat. „A ty jsi volná, je fuk, kde to oslavíme: A protože jsi nikdy neviděla nic jako dálnice, je tohle skvělé místo.“
„A proč jíme zrovna hamburger?“ pokračovala s otázkami.
„Chutná mi to,“ odpověděl jsem prostě. Už asi hodinu mi v hlavě vrtá otázka, možná je správná doba, abych se ji na to zeptal: „Nevypadáš vůbec šťastně. Uspěla jsi, proč se neraduješ?“
„Neuspěla jsem!“
„Co?“
„Tenkrát,“ začala vysvětlovat. „Se lidé, kteří už udělali svoji prácí, odstraňovali. Proč by to u mě mělo být jinak?“
„Takže si myslíš, že jsme udělali něco špatně,“ odhadl jsem.
„Jo, žiju, v něčem je chyba,“ uzavřela to. „Nechceš jít někam jinam?“
„Tak jo,“ souhlasil jsem. Rozběhla se, aby přešla dálnici. Co to dělá? „Stůj!“ zakřičel jsem na ni.
Zastavila se a ohlédla: „Co?“
To bylo poslední, co kdy řekla. Je celkem ironií, že jí bylo osudné nákladní auto potom, co zabila mumii.
Měla pravdu, lidé co odvedou svou práci, se odstraňují. A ona ji odvedla vážně dobře.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
13) NG :) (23.11.2011 21:37)
1) Asi jako každého šťourala mě trochu překvapily Bradavice. Ale když se nad tím zamyslím... Součást kouzla. Ne? Kdyby o nynějším světě nic nevěděla, neměla by šanci...
2) Nejsem si tak úplně jistá, jestli je Mark svéprávný...
Jen tak se přidat k děsivýmu monstru. Vysvětluji si to tak, že se bál, a tak si z Avaris chtěl udělat spojence. Aby ho nesledovala a nezabila. Nebo něco podobného.
3) Jako nejspíš většině lidí tady, mi připadá nápad z pohledu mumie naprosto geniální...
4) Také velice oceňuji, že sis k danému tématu vážně našla informace. Nejspíš ti to zabralo dost času...
A za poslední: Jak si ji mohla sakra zabít?! 
Děláš si ze mě srandu?! Vážně si mě tím naštvala, protože až by se zvěřejnilo tvé jméno, dotírala bych na tebe tak dlouho, než by si napsala poktračování v podobě pěkně dlouhé série!
Ale konec konců... Je to mumie, proč by nemohla obživnout...
Očekávej dotěrně neústupné maily...
12) jeanine (23.11.2011 16:13)
Na to, jak byla mumie stará, tak toho o moderním světě věděla až příliš. Dokonce ji nerozhodili ani Bradavice. Závěr mě trochu zamrzel. Musel ji srazit zrovna náklaďák??? 
Ale jinak to bylo milé a vlastně i docela hezké.
9) Trakař (21.11.2011 20:44)
Twilly: ZABÍJÍM!!!
Autorovi: Moc se mi to líbilo! Právě ten nápad "Já jsem mumie, slyšte můj příběh!" je naprosto geniální, už mám po krk všech těch příběhů "Pomóc mumie!".
Máš tam sice pár drobných chyb, ale to se dá naprosto pochopit, aspoň tan nemáš velké ň na konci věty
Těším se na tvé povídky, až se všichni dozvíme, kdo jsi!
Fandím Ti! 
8) Twilly (21.11.2011 16:46)
Ehm... tak no... zabte mě! Jsem prostě klasik. Já bych brala asi radši to "pomóc, honí mě mumie!"
Zatímco některý věci byly propracované, jiné... no.. ne. Spousta historických nesmyslů a taky věcí co mi nedávali smysl, ale... promiň, mě to asi trochu rušilo. No jo, ale gramatika byla lepší než u kolegyně.. to jo!
7) Bye (20.11.2011 23:02)
Moc jsem si to (lehkým humorem okořeněné) špičkování nesourodé dvojice hlavních hrdinů užila. A to navzdory tomu, že mě i u této povídky několikrát vyrušily chybičky (Jsem si třeba úplně jistá, že do-vnitř a ze-vnitř se píše do-hromady ), plus nějaké logické nesrovnalosti - třeba jak může mumie vědět, k čemu slouží Komnata nejvyšší potřeby v Bradavicích 
Ale našla jsem pár originálních nápadů, líbila se mi třeba ta úvaha, na základě které došli k pohledu do očí sfingy. Indy by na ně byl pyšnej!
Ten závěr... nemůžu se rozhodnout, jestli se mi líbí, nebo ne 
Rozhodně ale byl překvapivý
Tak jo, díky za zážitek! 
6) Ivanka (20.11.2011 21:22)
Velmi zajímavý nápad. 
Z určitých součástí jsem sice lehce a místy až těžce rozpačitá, ale mělo to něco do sebe.
5) HMR (20.11.2011 20:23)
Geniální nápad napsat povídku z pohledu mumie, jen by to chtělo dopilovat...
4) Ada (20.11.2011 15:42)
tak konečně jsem se dokopala, co? začnu od začátku, musím přiznat, že mi přišlo dost zvláštní to ovlivňování, protože mi to nedávalo žádný smysl - podle popisu jsem vůbec nevěděla, jak to myslíš (jak to ovlivňování probíhá) a dost zvláštní bylo, že se k ní Mark jen tak přidal - kdyby jsi vykopala mumii zajímala by ses kdo je a chtěla bys jít s ní? já bych teda určitě utíkala s raketovým pohonem v zádech
ale fakt se mi to líbilo asi sis musela hodně načíst, když jsi tuhle povídku psala... zjišťovala sis legendy, jména starověkých faraonů a souřadnice do pouště, což by se mi ani náhodou nechtělo taky je dost originální nápad psát to z pohledu právě té mumie, protože většina lidí by psala spíš na motiv: Pomóc, honí mě mumie!
tleskám a máš můj hlas
2) AliceBrandon (19.11.2011 19:10)
Oukej.
Na začátku: hurá, není to blbý!
Potom: Kurňa, tohle je dobrý.
A pak: Super, super, super!
A pak: Za dob egyptských už byly souřadnice jako severní šířka a východní delka? Už věděli o Greenwichi?
A pak: Nevadí, stejně je to super.
A pak: Proč vraždí tu mumii?
A pak: To nevadí, stejně je to super.
A pak: No to si děláš pr*el? (doplň si d)
A pak: 
A pak: Kde se tady hlasuje pro povídku č.1? Dělam si prču, bylo to supr! Máš můj hlas a až to na tebe praskne, tak si od tebe možná i něco přečtu.
(Koukám, že moje slovní zásoba nepřesahuje 28 slov. Zamakám na tom...)
1) Magda (19.11.2011 01:04)
Páni, ani nevím, jak to všechno, co mi po přečtení uvízlo v hlavě vyjádřit .
Na začátku jsem se sice lekla té délky , ale jakmile jsem přečetla prvních pár odstavců, byla jsem bezbranná. Úplně mě to pohltilo . Líbilo se mi snad všechno. Líbila se mi ta část, kdy se Avaris probudila, líbila se mi ta část, kdy musel Mark po hodině jízdy otočit auto . Miluju jeho narážku na novostavbou
. Líbilo se mi, když byli oba ve Sfinze. A hrozně moc oceňuji, že souřadnice, které v Síni Záznamů našli, vážně odkazují do pouště (zadala jsem si to do googlu). A dokonce se mi líbil i konec. Za normálních okolností nemám ráda, když hlavní postava zemře (i když u nějakých filmů se to hodí-nemusíme se bát pokračování ) ale tady mě to přišlo, jako skvělý závěr.
A úplně nejvíc miluju "slovní výměny" Marka a Avaris .
Je to vážně povedený příběh a ta délka je naprosto padnoucí. Nedokážu si to představit skráceně .
Takže na závěr mi nezbývá nic jiného než
14) yasmini (23.11.2011 23:08)
Příběh krásně utíkal, bylo to čtivé. Jen ty bradavice a pár dalších věcí, které znala a znát něměla působily rušivě. Konec je dobrý, hlasuji pro smutné konce, měla to být přeci jednorázová povídka.
