18.07.2011 [18:30], Monelien, Poezie, komentováno 2×, zobrazeno 219×

Každý má občas strach, co bude zítra. Jestli bude nějaké zítra.
Občas mi hlavou létají obrazy
a hlodají tiše uvnitř,
nejsou to vidiny oázy
jen budoucnost, co není naše.
Srdce náhle sevřené
neviditelnou rukou,
v mysli dveře zavřené
a budoucnost, co není naše.
Vidím tebe, muže šťastného
co stojí před oltářem,
v ruce prsten, navlékneš ho
v budoucnosti, co není naše.
Vidím taky ženu, nádhernou
stojící ti po boku,
nevidím však sebe, oddanou
budoucnosti, co není naše.
Svírá se mi hrdlo a polykám slzy
ta představa mě ničí,
mé myšlenky jako vrazi
zabíjejí budoucnost, co není naše.
Vidím tě znovu, otce hrdého
co drží dítě své,
není tam nic kladného
na budoucnosti, co není naše.
Chci být tvá, chci to být já
kdo řekne sladké ano,
kdo tvé rty po ránu líbá
v budoucnosti, co je jen naše.
Avšak bude to tak, za pár let?
Budu to já a budeš to ty?
A co budoucnost?
Bude naše…?
2) Monelien (21.07.2011 16:33)
Děkuju