BEZ HRANIC - náš online šuplík
Dammy the Sheep
Sekce
Anketa
16.07.2011 [14:00], Ree, Thriller a Horor, komentováno 12×, zobrazeno 668×
To je tak, když hrajete Farmville a jednu ovečku pojmenujete podle hlavní postavy Deníků. A ještě k tomu jste natolik trhlí, že ten nápad rozvedete.
Co kdyby Mystic Falls nebylo město, ale statek? A Klaus se nevyhne ani jemu. A s jeho návštěvou jde hlavním hrdinům o zadek.
Spoluautorská s Ajjinkou :)
Slunce se vylouplo na obzor a v malém statku jménem Mystic Falls si zvířátka užívala klidné dopoledne. Někteří byli zalezlí u místního napajedla Grill, aby se občerstvili, ale většina z nich trávila svou volnou chvilku u místního rybníka. Tohle byla jejich každodenní zábava, až to začínalo zavánět stereotypem. Většině z nich to nevadilo. Většině…
Dammy ležel ve stínu, kopýtka založena pod hlavou, značkové sluneční brýle na očích a žužlal stéblo trávy. Nudil se, ačkoliv místní nabídka těl byla víc než jen lákavá. On měl ale oči jen pro jednu.
Elče to v tom slunečním svitu hrozně slušelo. Pozoroval, jak si slastně protahuje kopýtka a spokojeně o něčem béká se Stefem. Jo, jeho bratr ho neuvěřitelně štval. Vždycky získal tu nejlepší ovci ze stáda. Dammy to nechápal. Vždyť on byl ten hezčí, více okouzlující. On byl ten, jehož békání hladilo uši. On byl ten, čí kopýtka dokázala unést snad cokoliv. To on měl být ten, který měl získávat nejlepší ovce. Tak proč to byl Stef?!
Měl prostě kliku, jinak si to Dammy neuměl vysvětlit. Dokonce ani jeho ohoz nebyl tak čistě bílý jako ten jeho. Všechno to zavánělo nějakým podvodem.
„Bé, Dammy,“ zabečel vedle něj tolik známý hlas. Dammy si jedním kopýtkem stáhnul brýle níž z očí. Už předem věděl, koho uvidí.
„Nemám na tebe náladu, Andie,“ zabečel nazpátek. Andie byla jedna z neinformovanějších ovcí ve stádě. Věděla o každém beku a občas se i docela hodila. Bohužel žila v domnění, že když se o ni jednou otřel růžky, jsou pár. Nebyla nejchytřejší, ale tělo měla špičkové.
„Ty nikdy nemáš náladu,“ stěžovala si bečivě a přidřepla si hned vedle něj. Dammy se neochotně o kousek posunul, nemusel se dotýkat její vlny, teď na to neměl chuť. Otráveně vyplivl do kuličky přežvýkané stéblo a podíval se na ni. Upřeně a za jasným účelem.
„Jdi do Grillu a dej si něco na mě,“ ponoukal ji. Chvíli na něj tupě zírala a pak se oklepala. Bez rozloučení se zvedla a houpavým krokem odcházela pryč. Dammy si už chtěl znovu lehnout, ale nebylo mu to přáno.
„Neměl bys tohle dělat, brzy si toho pastýřka Lockwoodová všimne.“ Zhluboka se nadechl, až se mu nozdry rozšířily. Na jeho rádoby chytré rady nebyl ani trochu zvědavý.
„Promiň, Stefe, jestli ti kazím tvou dobrou image. Ty jsi ten hodný, já ten chytrý, každý máme něco,“ pokrčil ramínky.
„Nikdy se nepolepšíš, Dammy,“ stěžoval si.
„Jako by ti na tom záleželo,“ natočil čumák na stranu.
„Jo, záleží,“ odpověděl a složil si kopýtka pod sebe. „Jsi můj bratr.“
„Hm… Stejný vrh, ale povedl jsem se jenom já. Elči na tom taky záleží?“ zajímal se.
„Elču do toho netahej.“ Jejich bratrský rozhovor přerušilo až zběsile békání. Oba dva se vytáhli na kopýtka a rozhlíželi se kolem.
„Utíkejte!“ ozývalo se ze všech stran. A potom uslyšeli štěkot.
„Forbesová! Sakra, je jaro,“ mumlal vyděšeně Stef.
„Každoroční stříhání?“
„Jo, Klaus se vrátil.“
„Ne, letos se,“ vycouval Dammy na všechny čtyři. Letos to nedovolí, ne po tom, co minulý rok přišly deště a jemu pak mrznul zadek. Tentokrát ne! „Utíkejte!“ zabečel na ty dva, co pořád stáli před ním a nic nedělali. Stef se kolem sebe zmateně rozhlížel, ale nehýbal se. Elča byla víc při vědomí, rozeběhla se.
Dammy na nic nečekal a běžel za ní. Takhle zezadu byla snad ještě hezčí než zepředu. I ocásek měla zatraceně sexy.
„Stefe!“ zastavila se a hledala svého milovaného beránka. Ten ale nikde poblíž nebyl.
„Musíme jít!“ zavelel Dammy. Na nic nečekal, čapnul Elču za přední kopýtko a vlekl ji za sebou.
„Ne!“ bečela plačtivě Elča. „Nemůžeme ho tu nechat!“
„To teda sakra můžeme!“ nedal se Dammy a i přes všechny její protesty a snahy o to ho kopnout, běžel dál. Nikdy by neřekl, že Elča bude mít takovou páru.
„Dammy, přestaň, vždyť ho Klaus dostane!“ Zapřela se kopýtky, ale Dammy byl silnější než ona. Zůstala za nimi dlouhá rýha.
„Sakra, Elčo!“ Zastavil tak, že do něho narazila. To tření vlny o vlnu jí do těla vypustilo plno zvláštní elektřiny. Kopýtka jí brněla a měla chuť se čumákem otřít o ten jeho. „Stefan se o sebe postará. Copak si nepamatuješ, co ti Klaus naposledy udělal za sestřih?“ Otřepala se už jenom při té vzpomínce. To afro už víckrát nesnese.
„Ale tady jde o Stefa!“ békala smutně. Protočil oči, znovu ji chytil za kopýtko a běžel s ní dál
Když už si myslel, že jsou dostatečně daleko, zadýchaně se zastavil. Pustil Elčino kopýtko a snažil se zorientovat. Pořád byli na pastvě, to věděl, ale… Nestačil dokončit myšlenku, protože znovu ucítil Elčino kopýtko. A to hodně zblízka.
„Au!“
„Ty jeden vypelichanej, zažloutlej Berane!“ vyjela na něj Elča, až si Dammy překvapeně přisedl ocásek, když dopadl na zem. On ji zachrání a ona na něj takhle? Život vážně nebyl fér.
„Berane?“ nadzvedl pochybovačně jedno huňaté obočí. „To mě má urazit?“ ukázal na ni v úsměvu své dva přední zuby.
„Jsi tak… tak… namyšlený,“ prskla po něm a naštvaně se k němu otočila zády, kopýtka založená na hrudi.
„Vsadíme se, jak dlouho ti to vydrží? Protože tady budeme muset přečkat noc, abychom si byli jistí, že Klaus bude pryč.“ Natočila hlavu a nakrčila čumák.
„Fajn, vsadíme se,“ natáhla k němu kopýtko. Než ho přijal, ještě s ním škubla. „O co?“
„Když vyhraju, dáš mi pusu,“ zazubil se. Umučeně zabékala. „Snad se nebojíš.“
„Fajn. Když vyhraju já, přenecháš nám se Stefem tu nejlepší trávu.“
„Domluveno,“ souhlasil a potřepal si s ní kopýtkem. „Ačkoliv bych čekal, že budeš chtít, abych tě nechal na pokoji. Ale evidentně jsi ráda, když se o tebe zajímám.“ Nafoukla tvářičky, stáhla k sobě obočí a rychle utekla pryč. Hledala nějaké místo, kde by bylo teplo a kde by ji Dammy hned tak nenašel. Zachránila ji až hromada sena za kopečkem. Na nic nečekala a rychle se do ní zavrtala.
Dammy si mezitím skočil na čistě dietní večeři. Jen trochu jetele, nic víc. Znechuceně se zamračil, když si uvědomil, že se čím dál víc podobá Stefimu. Ta představa byla děsivá a vůbec se mu nelíbila. Odhopkal o kus dál a zakousl se do delikátního sena. Když ale zvedl hlavu, aby mohl lépe polknout, zavětřil a škodolibě se usmál.
„Tu pohádku o třech prasátkách znáš? To nejhloupější si postavilo domeček ze sena.“ Čekal, že se ozve hned, ale ona váhala. Měla na jazyku tolik nadávek, že by se z toho nejednomu pastýři protočily panenky, ale nechtěla Dammymu udělat radost. Přesně to on chtěl, aby se jí rozžhavila kopýtka vztekem a vypěnila.
„V tomhle příběhu jsou čtyři. A to čtvrté zůstalo pod širákem a do konce noci mu umrzl zadek.“
Dammy překvapeně zvedl obočí. Takovou reakci nečekal. Ne od Elči. Většinu času to byla jen upjatá ovce, která kolem něj provokativně natřásala vlnou. Až teď pomalu poznával, co v ní doopravdy je.
„Kdyby to třetí nemlelo blbosti a radši ho pozvalo k sobě, nikdy by se to nestalo,“ zamručel nespokojeně. Fakt, že ho Elča slušně setřela, mu nedělal ani trochu dobře.
„Zapomeň!“ Hromada se zavrtěla a díra v něm se zakryla dalšími stébly sena. Dammy byl v šoku. Ona mu sprostě zabouchla před nosem! Ale to by nebyl Dammy, aby si něco takového nechal líbit. Dožvýkal poslední zbytky jetele a kopýtkem zabušil na dřevěný vozík, na kterém ta kupa sena trčela.
„Jestli mě nepustíš dovnitř, budeš mít dva omrzlé berany. A věř, že zvlášť jeden by byl potom ještě protivnější,“ hrozil jí.
„Nechal jsi tam Stefa jenom tak, tak proč bych tě měla pouštět dovnitř?!“ ohradila se. Byla na toho berana naštvaná. Byl tvrdohlavý a na svého bratra nebral vůbec žádný ohled. A ji děsně štval. Nehodlala se s někým takovým dělit o ďolík, který si stvořila vlastními kopýtky. Hlavně s Dammym ne!
„Zachránil jsem ti vlnu, tak bys mohla projevit trochu vděku a šoupnout se. Ještě pořád tě můžu za Klausem zase dotáhnout.“ Zajíkla se při přežvykování stébla a pomalu odhrnula seno na stranu.
„Nechci za Klausem,“ békla rozklepaným hlasem a sklopila pohled.
„Nechci zmrzlý zadek,“ oplatil jí Dammy. Svraštila čumáček, ale nakonec mu přece jen udělala místo.
„Ale budeš se chovat slušně! A kopýtka necháš na své straně kupky!“ domlouvala mu.
A Dammy se snažil. Zpočátku. Jenže když si začal uvědomovat teplo, které ze sebe vysílalo Elčino tělo, nějak se mu ta snaha zvrtla. Ne že by mu to vadilo. Ale Elča byla jiného názoru.
„Dammy!“ okřikla ho, když ucítila, jak se pomalu kopýtko po kopýtku přišoupává k ní.
„Co?“ vyšlo z něj nevinně. Nehýbal se, byl strnulý, ani vousky na čumáku se mu nehýbaly. Teď mu nemohla říct ani slovo o tom, že se k ní chce přitulit.
„Zůstaň tam, kde jsi!“ nedala se Elča. Byla zmatená, tohle vůbec neměla dovolit. Jak mohla být tak hloupá a pustit ho k sobě? Asi nějaké chvilkové zatemnění mysli.
„Co dělám?“ ptal se Dammy. „Nikdy jsi neslyšela o tom, že víc vlny víc zahřeje?“
„Ne! A ani slyšet nechci!“
„No ale to je chyba,“ odfrkl si samolibě. „Nevíš, o co přicházíš.“
„Vím moc dobře, o co přicházím,“ zasnila se a Dammyho naděje vylítly vysoko nad jeho růžky. „Mohla jsem teď ležet schoulená vedle Stefiho, v klidu spát a nestarat se o to, jestli mi bude zima, nebo ne! Věř mi, vím, o co přicházím!“ rozčilovala se.
Bylo zajímavé, jak moc mu Stef dokázal zničit náladu i svou nepřítomností. A to ten útěk tak hezky začal.
„Jenže kdyby tady byl Stef, hůře by se ti plnila sázka.“ Samolibě se ušklíbl a kopýtko nenápadně posunul blíž k ní.
„Sázka?“ zabékala nešťastně. Byla si vědoma, o jakou sázku se jedná, ale alespoň kousek jí doufal, že mluví o nějaké úplně jiné. Ve které mu za jeho výhru slíbila kopnutí do toho vlnitého zadku.
„Dlužíš mi polibek, mluvíš se mnou.“ Další nešťastné béknutí muselo být slyšet až na farmu. Snažila se vymyslet, jak z toho pryč, ale jediné, co ji napadlo, byl útěk. To zamítla okamžitě. Taky se jí nechtělo mít omrzlý zadek.
„Neříkala jsem, že s tebou nebudu mluvit, ale že na tebe budu naštvaná. A to pořád jsem!“ zkusila to. Překvapeně se na ni otočil a tentokrát už to posunutí nebylo nenápadné.
„Nevymlouvej se, Elčo. Tady není sporýš, který bys mohla požvýkat,“ varoval ji. Vyděšeně se na něho podívala a rázně zavrtěla hlavou. Tohle si přece nemůže nechat líbit! Jenže kopýtko ji zradilo a trochu se mu zabořilo do té bohaté vlny. Samolibě se usmál a naklonil se k ní. Skoro už se dotýkali čumáky, když Elča bolestně békla. „Co se stalo?“
„Au. Něco se mi dostalo do vlny,“ fňukla. Dammy jí pomohl na kopýtka a trochu jí prohrábnul vlnu. Měl co dělat, aby v ní jen tak slastně nehrabkal, ale když se mu do kopýtka něco zapíchlo, dokonale ho to probralo. „Co je to?“
„Lehla sis do bodláků,“ objasnil jí a snažil se udržet smích. Věděl, že by ho v tomhle stavu mohla hodně bolestivě nakopnout. Nechtěl si ji popudit ještě víc.
„Dammy, dostaň to ze mě,“ škemrala.
„A co za to?“ usmál se provokativně.
„Nevykopu tě ven, to by mohlo stačit.“
„Fajn,“ povzdechl si. „Začínám být strašně nenáročný,“ brblal, když se jí snažil bodlák vytáhnout. Šlo to těžko, protože ani jeho kopýtka nebyla zrovna stavěná k manuální práci. Ale snažil se. A po dvou minutách obrovské snahy, deseti sprostých zabečení a jednoho zafunění se mu to nakonec povedlo.
„Děkuju,“ vydechla Elča vděčně a zamrkala na něj svými dlouhými řasami. Dammymu se lehce zatočila hlava, asi jako když si na jaře lebedil v sedmikráskovém poli. Byl v rauši.
„Jen děkuju? Dělal jsem tohle jen za děkuju?“ bečel Dammy nevěřícně. Tohle se mu snad jen zdálo! Ona se mu snad jen zdála! Elča stydlivě sklopila hlavu a pozorovala zvoneček na svém krku. Kopýtkem rozpačitě přejížděla po zemi a v nashromážděném prachu vytvářela cestičky. Dammyho ten pohled vyburcoval skoro k nepříčetnosti. Tak moc se chtěl čumáčkem ňuchňat s tím jejím. „Čert to vem!“ zabekal rozhodně a doslova se na Elču vrhl.
Musel lehce natočit hlavu, aby jí neublížil svými tvrdými růžky, ale zvládl to. Konečně se k ní dostal tak, jak chtěl. Přejel jí jazykem po tváři až k nozdrám. Nic tak vzrušujícího dlouho nezažil. Elča pořád trochu v šoku funěla, vytřeštěnýma očima zírala do těch jeho.
„Jednou jsem to musel udělat,“ pronesl Dammy slavnostně a konečně ji políbil. Dlouze, mlaskavě a s veškerou vášní, kterou v sobě měl. Zkrátka tak, jak uměl nejlíp.
Nedokázala mu to oplácet. I když se snažil. Ale málem ho kousla, když cítila, jak se vozík se senem pomalu rozjel.
„Dammy!“ békla vyděšeně. „Kam to jede?“ Dammy se okamžitě probudil z veškeré vášně a vystrčil hlavu z kupky. Elča svoji otázku nestačila zopakovat znovu, když ji popadl za kopýtko a dotáhl ji na kraj vozíku. Obul se do ní vítr a pročechrával jí vlnu.
„Musíme vyskočit.“
„Ne!“ vyjekla. „Co tě to proboha napadlo? Nemůžu skákat! Zlomím si kopýtko. Nebo se rovnou zabiju. To bys chtěl?“ mumlala zběsile. Dammy převrátil oči a popadl ji do náručí. Zastříhal ušima a skočil. Křečovitě se ho držela kolem krku a tiskla mu čumák do vlny. Pořádně ji objal, aby se jí při dopadu nic nestalo, a sám si pochroumal pravý růžek.
„Elčo, už jsme na zemi,“ upozornil ji, když se ho pořád nechtěla pustit. Normálně by mu to nevadilo, ale ten růžek vážně bolel. Potřeboval si zalézt někam do kouta a bručet.
„Zachránil jsi mě,“ vydechla vděčně.
„Jo,“ souhlasil zachmuřeně. Elča si ho pořádně prohlédla a všimla si uštípnutého růžku.
„Jsi v pořádku?“ békla soucitně a rychle k němu přiběhla. Opatrně se kopýtkem dotkla naprasklého místa a Dammy bolestně zabečel. „Promiň, tohle jsem nechtěla,“ omlouvala se a lehce mu to místo pofoukala.
„Jsem v pohodě,“ ujistil ji. „Akorát nám teď umrznout zadky.“
„Víc vlny víc zahřeje,“ probékla nesměle.
Dammy ji překvapeně sledoval, nevěděl, jestli to myslí vážně, ale když se k němu opatrně přitiskla, pochopil, že to vážně opravdu myslela. Zaraženě ji nechal, aby se k němu přitulila. Cítil se podivně nesvůj, ale nechal to plavat. Užíval si její vůni a líně jí z vlny vybíral stébla sena.
Zbytek noci strávili zapletení do sebe.
Ráno se Dammy probudil zmatený, ležel na trávě a okolo něj nikdo nebyl. To ho dokonale probralo, vyskočil na nožky a zmateně se rozhlížel. Elču ale nikde neviděl. Skoro by už začal zmatkovat, když za ním křupla větvička. Otočil se a byl připravený na všechno, ale ne na tohle.
Elča v ranním slunci vypadala kouzelně. Sluneční paprsky jí probleskávaly načechranou vlnou, s kterou si jemně pohrával slabý vítr. Přiškrceně polkl, ale nijak mu to nepomohlo. Odkašlal si a přistiženě sklopil oči, když si uvědomil, že se na něj usmála.
„Dobré ráno,“ zabečela na pozdrav a ladně došla až k němu. Dammy zatřepal hlavou, jako by se snažil setřást ze sebe něco vážně ošklivého. Byl nesvůj a to nebyl jeho styl. Divil se, co s ním dokázala udělat jedna ovce, kterých je na světě stovky. „Spal jsi tvrdě, nechtěla jsem tě budit. Už je to lepší?“ máchla kopýtkem k jeho hlavě. Dammymu chvíli trvalo, než mu došlo, co tím myslí. Sáhl si na uštípnutý růžek. Nebolelo to.
„Skvělý,“ zabečel. „Na tohle teď každá poletí,“ zamručel sarkasticky. Měl Elče trochu za zlé, že v noci tak zazmatkovala. Nechtěl si myslet, že je její vina, že teď vypadá jako nečistokrevná ovce z míst, kde lišky dávají dobrou noc, ale nemohl si pomoct. Byla to její vina! „Radši půjdeme najít Stefa, než se stane ještě něco horšího,“ rozhodl. Možná přesně tohle potřeboval k tomu, aby zjistil, že Elča není kdovíjaká výhra.
Musel si najít nějakou jinou ovci. Nějakou, která není zadaná. A která rozhodně nemá destruktivní sklony. Ale to se teď bude dělat těžko, když vzal v potaz, že po nájezdu Klause vypadají všechny ovce pěkně opelichaně.
„Myslíš, že bude Stef v pohodě?“ obávala se Elča a srovnala rychlost kopýtek s jeho.
„Možná ho budeš muset odsekávat majzlíkem, ale bude žít,“ békl odměřeně. Elča se na něho zamračila a smutně si prohlížela svůj zvoneček. Tak trochu ji mrzelo, že včera zpanikařila a nedokončili to, co začali. Kopýtka jí pod tou vzpomínkou lehce zabrněla a pohled jí sklouznul z jejího zvonečku na ten jeho. Krásně se leskl a ten líbivý zvuk se k němu přesně hodil.
Musela zavrtět hlavou, když jí došlo, nad čím přemýšlí. Ona má Stefa, Dammy je jenom egoistický a tvrdohlavý beran.
Který jí zachránil vlnu, život a nakonec i zadek…
Pomalu se blížili k pastvině, když začali potkávat první spolubydlící. Většina na nich mohla oči nechat, jak jim záviděli, že si svoji vlnu ohlídali. Jen Carča se nosila jako modelka. Klaus se nad ní smiloval a udělal jí moderní letní sestřih. Vypadala jako pudl. Čemuž jste se nemohli divit, když jste věděli, že je její máma hlídací pes. Carča byla jediná ovce, která se na Klause těšila.
Byla to pěkně proradná ovce!
„Neviděla jsi Stefa?“ houkla po ní Elča. Carča se zastavila a pohodila hlavou. Když jí ale tvář neohodila dlouhá vlna, trochu rozladěně se zašklebila. Dammy si v duchu odfrknul, ona nikdy nebyla tak úplně normální. A od té doby, co má v tlamičce špičáky, to s ní nebylo o nic lepší.
„Včera. Utíkal, co mu kopýtka stačila,“ odpověděla Carča a dřepla si před ty dva.
„A potom už nic?“ začínala Elča panikařit. Milovala Stefa, a i když si po včerejší noci připadala trochu jako běhna, chtěla ho najít, obejmout a zabořit hlavu do jeho vlny. Byla to tak silná potřeba, že ji skoro fyzicky bolelo, že to nemůže udělat teď a tady.
„Zkus se podívat kolem, nemohl utéct daleko,“ poradila jí Carča. Elča na nic nečekala a v závěsu s Dammym se rozeběhla kupředu. Nevěděla, kam přesně její skoky směřují, ale byla si jistá, že v hledání neskončí, dokud ho nenajde. Prolezli lesík, horní pole, až k napajedlu. Nikde nebyl.
„Taky je tu možnost, že se prostě zdekoval,“ snažil se Dammy Elču připravit i na tu horší možnost. On sám věděl, jaké to je, když to v sobě vypne. Všechno mu pak bylo najednou úplně volné. A jestli to udělal Stef…
„To by nikdy neudělal!“ rozčilovala se Elča, ale někde v koutku mysli přesvědčovala i sama sebe. „Musíme se rozdělit,“ plánovala. Dammy si otráveně odfrknul, ale vydal se na opačnou stranu než Elča. A zatímco on hledal ještě pořád na statku, Elča zkoušela okolí. Vyptávala se okolních kolemběžících, ale nikdo Stefa neviděl.
Vyčerpaně a smutně se sesunula na kopýtka a fňukla. Tohle byl její konec. Nakonec sebrala poslední síly a pomalu došla zpátky na statek. Chtěla se zavrtat do sena a probékat celý den i noc, ale pak uslyšela hlasy.
„Dammy?“ fňukla a šla za svými instinkty.
A potom ho uviděla.
Stál vedle Dammyho, nahý od kopýtka ke kopýtku a horními kopýtky zakrýval to, co nemělo být vidět.
„Stefe, tolik jsem se bála,“ vydechla úlevně. „Proč se tady zašíváš?“ Chtěla k němu jít, ale on ji zastavil. „Co je?“
„Já… Mně…Totiž…“ snažil se vykoktat, ale nešlo mu to.
„Omrzl mu zadek,“ práskl na něho Dammy a Elča překvapeně békla.
Přidat komentář
Komentáře
1
10) Ada (17.10.2011 19:39)
tak tohle bylo fenomelnální! 
Sice mi nějaké části přišly lehce nechutný, ale nemohla jsem si pomoct od zvrhlého uculování 
vážně skvělá práce, holky jedny šikovný!
8) petronelka (17.07.2011 13:19)
Tak tohle se vám děvčata neskutečně povedlo celou dobu jsem se přiblble usmívala, ale musím říct - bravo, tohle byla nejlepší jednorázovka, co jsem kdy četla
7) HMR (17.07.2011 07:30)
To je... naprosto geniální!!! Netuším, co vychvalovat víc, nápad, vykreslení "povahy", souhru s "originálem", prostě uňo ňuňo!!! Geniální!
Vzhledem k přiřazení povídky do "hororového" šuplíku mě napadl poněkud alternativnější konec, ono, myslím, stádo ovcí může mít jen jednoho chovného berana...
6) eMuska (17.07.2011 00:58)
Ach jo, ofčátka mojé! tvojé! 
ja som to vedela, že ty keď dačo spracuješ, to už len sa pučiť! 
5) jeanine (16.07.2011 23:46)
Farmville by měli zakázat. Je to návyková látka!!! Ale ovečku jménem Dammy nemám!!!
Jsem mrtvá smíchy!!! Úžasný!
2) Nebraska (16.07.2011 14:30)
Ach můj bože!
Tak jo, VD mě fakt nechytly a dokonce se mi ani nelíbí Damon/Ian, ale Dammy je fakt borec 
A Elča s brnícími kopýtky! Ale když ji oblízl od nozder až na tvář, zašklebila jsem se Ale Tak moc se chtěl čumáčkem ňuchňat s tím jejím - to bylo romantický
Jste fakt cvoci Nejúžasnější 
12) Alex (14.03.2012 13:44)
No mocnéééé...
....culila jsem se jak tele 
paráda 
.....tak na upíří ovce 
