Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (86)

Celkem hlasů: 188

08.03.2011 [23:00], Nebraska, Fanfiction, komentováno 12×, zobrazeno 1199×

 

Seděla jsem ve své kanceláři a snažila se skrýt znechucení z toho páru přede mnou. Lena Kerryová se chtěla rozloučit se svou matkou, Douglas Kerry svou tchýni nesnášel a rozhodně nechtěl vidět, jak znovu ožívá, i když jen na chvíli a ne úplně. Ona chvíli žalostně štkala a pak na něj rozzuřeně ječela, on křičel nehezké věci o tchýni a proklínal genetiku. Víc než kdy dřív jsem si uvědomovala své podpažní pouzdro s Browningem Hi-Power, ukryté pod sakem v barvě námořnické modři. Jeden výstřel do hlíny v květináči s obrovským fíkusem by je určitě umlčel. A pokud ne, možná bych mohla zkusit vystřelit do stropu a hádat, koho z nich trefí odražená kulka. Ano, to by věci rozhodně urychlilo. Pak jsem si ale vybavila, co by na to řekl Bert. Pokud už Kerryovi zaplatili zálohu, nejspíš by pokrčil rameny a snažil by se zbytek peněz dostat z toho přeživšího, ale jestli od nich ještě žádné peníze nedostal, moc by ho to rozlobilo.

Ta představa se mi líbila.

„Promiňte,“ skočila jsem jim do jejich hlasité konverzace.

„Co?“ vyštěkli po mně oba najednou. Dostala jsem chuť si sako sundat. Někdy stačí prostě jen ukázat, že máte zbraň.

„Pokud mě omluvíte, mám dnes ještě nějaké jednání,“ řekla jsem tak mile, jak jsem dovedla. Lena Kerryová se rozplakala a její manžel se zamračil:

„Co tím myslíte, jednání? Teď snad máte schůzku s námi, ne?“

„Měla jsem,“ opravila jsem ho a významně se podívala na hodinky. „Na vaši na poslední chvíli naplánovanou návštěvu jsem měla čas přesně do pěti hodin. Teď je sedmnáct deset a já s vámi nehodlám strávit ani o minutu déle. Přes půl hodiny jsem poslouchala vaše hádky a už mě to vážně nebaví. Nejdřív se laskavě doma dohodněte, jestli chcete vaši paní matku oživit a potom si domluvte další schůzku. S panem Kirklandem,“ zdůraznila jsem. Možná bych se měla cítit trochu provinile, že jsem ten uječený párek hodila na krk Larrymu, ale nebyla jsem si jistá, že bych dokázala sledovat jejich hádku s probuzenou zombie paní matky vedle sebe.

„Ale vy nás přece nemůžete poslat pryč,“ vzlykla Lena Kerryová a s rozmazanou mascarou na opuchlém a zarudlém obličeji vypadala jako děsivý klaun.

„Věřte mi, můžu,“ řekla jsem a nedokázala se neušklíbnout. „Mám teď jedno velmi důležité jednání.“

A mluvila jsem naprostou pravdu. Jednání, kvůli kterému jsem si na dnešní pozdní odpoledne, večer a noc neplánovala žádné oživování, bylo sakra důležité. A těšila jsem se. Projížděla jsem odpolední špičkou v St. Louis a v duchu si říkala, že pracovat hlavně večer a v noci má něco do sebe, protože ulice jsou pak skoro prázdné. Teplý jarní vítr mi otevřeným okénkem foukal dovnitř a vháněl mi pár pramenů mých černých kurnatých vlasů do obličeje. Milovala jsem jaro, protože St. Louis chvíli vonělo jinak než městem, výfukovými plyny a přepáleným tukem, bylo teplo, ale ještě ne horko a všechno vypadalo tak nějak líp. A nenáviděla jsem jaro, protože dny se prodlužovaly a za noc toho člověk stihl méně.

Když jsem zaparkovala před domem, neubránila jsem se spokojenému úsměvu. Micahovo auto stálo na příjezdové cestě, což znamenalo, že je doma. Už ten fakt mi způsoboval jemné mrazení v zátylku. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím, až se ztratím v těch neuvěřitelných leopardích očích a až se ho dotknu a zvíře ve mně se líně protáhne, aby mohlo to jeho přivítat. Druhým důvodem mého úsměvu bylo jedno kotě s fialkovýma očima. Věděla jsem, že bude doma. Po obědě mi volal a kontroloval, jestli jsem se najedla. Při té příležitosti chtěl vědět, jestli má přijet za mnou, nebo ho vyzvednu doma. Dnes byl on tím, kdo mi měl pomoci s ardeur.

Vstoupila jsem do domu, zabouchla za sebou dveře, a než jsem stihla položit kabelku na botník, stáli přede mnou, oba. Jeden tmavovlasý, druhý s dlouhým kaštanovým copem. Ani o jednom z nich byste rozhodně nemohli tvrdit, že má fádní barvu očí. Ani jednoho z nich byste nikdy nemohli označit za průměrného. Ale když měli v obličeji ten výraz, nadšení, nedočkavost a spokojenost, ten, o kterém jsem věděla, že je určený jen pro mě, podlamovala se mi z nich kolena.

„Ahoj,“ řekla jsem prostě. Micah v tmavě šedých teplákách a zelené mikině udělal ty poslední dva kroky, které nás dělily, naklonil se ke mně a s přivřenýma očima mi přejel nosem po tváři. Pak mě letmo políbil na rty, jen lehoučce, protože kdybychom se k sobě přitiskli, vítání by se trochu protáhlo. A na to jsme teď neměli čas. Odtáhl se, mrkl na mě a šel si obout běžecké boty.

„Jedla jsi?“ zeptal se Nathaniel, ještě než přišel blíž, položil mi ruce na boky a vlnivým pohybem, jakého by nebyl schopný žádný člověk se přitiskl až těsně ke mně. Tentokrát jsem to byla já, kdo toho druhého očichával. Zabořila jsem mu nos ze stranu do krku a zhluboka se nadechla. Vanilka mi naplnila nos a já slastně přivřela oči.

„Hmm,“ zamručela jsem spokojeně. Nathaniel se trochu odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí.

„To bylo hm jako ano?“ zeptal se pobaveně. Vyhýbavě jsem se zašklebila a jeho výraz se změnil ve starostlivý.

„Já se najím, přísahám. Hned teď,“ slibovala jsem. Vážně jsem to měla v plánu. Čekala mě spousta zařizování a nemohla jsem si dovolit Nathaniela nebo Damiana vysávat.

„Večeři jsem ještě nezačal dělat, ale vyrobím ti sendviče,“ navrhl Nathaniel. Významně jsem se podívala na Micaha. Teď jsem vážně potřebovala pomoc.

„Anita si něco najde,“ řekl Nathanielovi. „Pojď, za chvíli jsme zpátky.“

Nathanielovi se ale nikam nechtělo.

„Nechápu, proč mě taháš běhat. Měli jsme jít až zítra. A jestli se Anita nenají...“

„Anita se nají. Je to velká holka a slíbila ti to,“ nedal se Micah a strkal před sebou nešťastně se tvářícího Nathaniela ke dveřím. Moje malé, ztracené kotě. Zatímco si zavazoval běžecké boty, ještě na vysokých podpatcích jsem doklapala do kuchyně a z košíku na lince si vzala banán. Chtěla jsem ho uklidnit. Dneska se neměl stresovat.

„Už jím!“ vyhrkla jsem, než se za nimi zavřely dveře. Zakousla jsem se do banánu a s plnou pusou se usmála. Nathaniel se usmál, ale Micah se zatvářil napjatě.

„Horší kus jídla sis vybrat nemohla, viď? Teď se mi bude vážně skvělě běhat,“ řekl mi. Zachichotala jsem se, přestože na veřejnosti bych takový zvuk neudělala, a poslala jsem jim vzdušný polibek. Skopla jsem z nohou lodičky a rozběhla se ke kuchyňskému oknu, abych viděla, až zmizí za rohem. Spolkla jsem sousto, na telefonu vedle lednice vymačkala Jasonovo číslo a když to zvedl, potichu, jako by mě mohl někdo slyšet, jsem řekla:

„Čistý vzduch!“ Já, federální šerif, popravčí upírů, nekromantka a součást hned dvou triumvirátů jsem byla napjatá jako struna a nervózní jako panna před svatební nocí.

Když se o pár minut později otevřely dveře, Browning Hi-Power si hověl v pouzdře na posteli, nože jsem sundala a uklidila. Dnes večer jsem rozhodně neměla v plánu s kýmkoliv bojovat a věděla jsem, že kolem bude dost bodyguardů.

„Kde jste?“ sykla jsem netrpělivě na Jasona, který v náruči nesl první várku plastových dóz s občesrtvením.

„Budeme mluvit šeptem?“ zeptal se a zakřenil se. „Abychom nevzbudili Damiana?“ Plácla jsem ho po rameni, ale přistihla jsem se, že se taky nedočkavě uculuju.

„Do kuchyně,“ navigovala jsem Stephena s několika krabicemi zákusků. Pozdravila jsem se s Vivian a vyprskla smíchy, když mi Gregory s jasně zelenou papírovou čepičkou na hlavě podal piňatu ve tvaru hvězdy. Jako malou mě souboj s piňatou bavil a chtěla jsem, aby si to vyzkoušel i Nathaniel, i když s jeho smysly nebude těžké ji trefit. Doufala jsem, že dnešní večer se mu bude líbit. Nevěděla jsem, kdy přesně má narozeniny. Mohla jsem mu někdy nenápadně sebrat řidičák a podívat se, ale když se nikdy neměl k tomu, aby mi to řekl sám, nechtěla jsem na něj tlačit. Věděla jsem díky sdíleným vzpomínkám, že jeho dětství stálo za prd, a potom to nebylo o moc lepší. Netušila jsem, jestli měl někdy oslavu narozenin. Netušila jsem, jestli mu to nebude spíš vadit. Ale doufala jsem, že až nás tu uvidí, udělá mu to radost.

„Dort!“ zahlaholil Jason a postavil na jídelní stůl velkou obdélníkovou krabici. Zvědavě jsem ji otevřela a obdivně se na Jasona podívala:

„Vážně jsi ho vybíral sám?“ Dort byl s polevou z bílé čokolády, po obvodu měl fialkové svíčky a diagonálně přes něj bylo napsáno Nathanielovo jméno. I to bylo vyvedeno barvou, která skoro přesně trefila odstín jeho očí.

„Jistě,“ mrkl na mě Jason samolibě. „Vzal jsem ten nejtučnější, aby vypadal zítra na pódiu tlustě.“

„A ty si samozřejmě nedáš, protože si hlídáš linii,“ doplnila jsem ho.

„Tak,“ přikývl, ale pak se rozesmál.

Nechala jsem je všechny zdobit obývák a šla čekat před vchod. Slunce zapadlo před půl hodinou a bylo otázkou minut, kdy přijede osoba, která je pro dnešní večer velmi důležitá. Dveře se za mými zády otevřely a aniž bych se musela otáčet, věděla jsem, že za mnou stojí Damian. Cítila jsem ho, cítila jsem, jak se moje tělo samo od sebe naklání dozadu, jen aby se ho mohlo dotknout. Damian byl mojí součástí, patřil ke mně stejně neodmyslitelně, jako Micah a Nathaniel, i když každý z jiného důvodu. A já se ho prostě potřebovala dotknout. Když jsem ucítila jeho dlaň na holé kůži mé paže, měla jsem chuť zavrnět jako kotě.

„Vypadá to výborně,“ řekl spokojeně. Pohladila jsem ho prsty po jeho ruce a nadhodila:

„Kdy máš narozeniny ty?“

Ještě docela nedávno bych tvrdila, že upír narozeniny nemá. Mrtví přece narození neoslavují. A oslavovat přeměnu ve zrůdu je nechutné. Lidé se ale mění, a mě ti mí lidé i nelidé změnili dost.

„Chceš slavit věc, která se stala před tisícem let?“ zeptal se škádlivě.

„Stoprocentně,“ přikývla jsem. Chtěl něco dodat, ale před domem zastavilo velké černé auto s tmavými skly. Okamžitě jsem vystavěla všechny štíty, aby nikdo neměl šanci zjistit, kde právě jsem a co dělám. Všimla jsem si Damianova zamračení, ale neřekl nic a vrátil se dovnitř. Chtěla jsem za ním křiknout, že jsem za chviličku zpátky, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nejspíš to ví. Nebo to ucítí. Věděla jsem, že dnes je na řadě Nathaniel. Že počítá s tím, že až večer povstane ardeur, nakrmím se z něj. Jenže já chtěla, aby si své narozeniny opravdu užil. Nechtěla jsem z něj vysát všechnu energii a do rána ho nechat úplně vyčerpaného. Proto jsem teď zamířila k limuzíně a doufala, že až budu nastupovat dovnitř, nebude vidět, že nemám kalhotky.

„Ma petite,“ pokynul mi Jean-Claude hlavou a lehce se pohnul, abych si prostě nemohla nevšimnout toho, že jeho černou hedvábnou košili drží na jeho těle jen jeden jediný titěrný knoflíček těsně nad jeho pupkem. „Stále ještě máš tak naspěch, jak jsi slibovala?“

Neodpověděla jsem. Jen jsem dovolila ardeur, aby přišlo prozkoumat ten malý knoflík společně se mnou.

Když jsem o chvíli později s poněkud roztřesenýma nohama vystupovala z auta, slyšela jsem ho, jak slibuje, že nejdéle v deset dorazí na oslavu. A bála jsem se k tomu autu otočit, protože jsem nechtěla vidět případný vyjevený výraz řidiče.

Všechno klaplo na minutu. Jen co jsem za sebou zavřela dveře koupelny, abych se osprchovala, zazvonil mi mobil. Jen krátce; Micah mi dával vědět, že doběhli svou delší trasu a po protažení zamíří domů. Měla jsem nejvíc deset minut na rychlou sprchu a převlečení se.

„Osm minut!“ křikla jsem do domu a odpovědí mi bylo nedočkavé chichotání a Jasonovo komandování:

„Ty si stoupneš vedle dveří a bafneš na něj!“

O sedm minut později – určitě jsem překonala světový rekord v délce sprchy, převlékání a bleskového make-upu – jsme stáli v zhasnutém obýváku a hihňali jsme se jako malé děti.

„Už jdou,“ řekli najednou Jason, Stephen i Vivian. Gregory měl plnou pusu muffinu, Damian se tvářil nervózně, pořád ještě se nedokázal úplně uvolnit, a já zatím nic neslyšela. Až když Micah zacinkal klíči, věděla jsem, že jsou přede dveřmi.

„Proč je tam tma? Kam šla?“ Na vteřinu mě přepadla chuť rychle vyběhnout do předsíně a uklidnit Nathaniela, že je všechno v pořádku a že jsem tady. Jason, jako by věděl, co se mi honí hlavou, mi povzbudivě stiskl ruku.

„Nikam nešla, bylo odemčeno,“ řekl Micah konejšivě.

„Anito?“ křikl Nathaniel. Mlčela jsem a snažila se nevšímat si těch kolem, kteří se hryzali do dlaně, aby se nezačali smát. Nikdy mě nenapadlo, že oslava s překvapením může být tak emocionálně vypjatá, aniž by vlastně vůbec začala.

„Běž do obýváku,“ poradil Nathanielovi Micah a já se nemohla dočkat, až vejde dovnitř, rozsvítí a uvidí nás.

Přes všechno to plánování jsem opomněla jednu velmi důležitou věc.

Nathaniel vstoupil do pokoje a zůstal stát ve dveřích.

„Co tu děláte?“ zeptal se udiveně. Pár vteřin bylo ticho. Pak Jason pustil moji ruku a žalovně řekl:

„Já ho vidím, to nemá cenu.“

Moment překvapení byl ten tam. Zklamaně jsem vydechla. Nemůžete připravit oslavu s mohutným Překvapení výkřikem pro leopardodlaka, který vidí ve tmě. Ach jo. Jediné, co mě utěšovalo byl fakt, že to nenapadlo ani jednoho z dlaků. Micah s Jasonem se chechtali, Stephen se opatrně díval, co na to řeknu, a Damian nedokázal skrýt pobavení.

„Co je to?“ nechápal Nathaniel. Došla jsem k němu, opřela se dlaněmi o jeho potem provlhlé tričko, stoupla jsem si na špičky a políbila ho.

„Všechno nejlepší.“ Ještě pár okamžiků se mi zmateně díval do očí. Pak mu to došlo a on si zabořil obličej do mého ramene a pevně si mě k sobě přitiskl.

„Děkuju,“ zamumlal. „Hrozně, hrozně moc.“ Když mu chtěli pogratulovat i ostatní, dalo jim dost práce ho ode mě odtrhnout. Byl dojatý, oči mu plavaly a rozpačitě se usmíval. Micah mě zezadu objal kolem pasu a položil si bradu na moje rameno, na to, které ještě vonělo po vanilce. Sledovala jsem Nathanielův marný boj s Gregorym a papírovou čepicí a bylo mi nepopsatelně skvěle.

Před půlnocí se před domem znovu objevila Jean-Claudova limuzína. Její majitel ladně vstal z mé pohovky, zatleskal rukama a svým medovým dráždivým hlasem řekl:

„A teď mi dovolte vás pozvat na afterparty do Danse Macabre, milí moji. Ma petite a oslavenec tu mají nějakou práci.“

Protočila jsem oči. Jako by si tu poznámku nemohl odpustit.

„My nejedeme?“ zeptal se tiše Nathaniel, zatímco všichni návštěvníci se loučili a dohadovali se, kdo pojede v limuzíně a kdo pojede jen obyčejným autem.

„Ne,“ usmála jsem se na něj a snažila se nevšímat smutku, který jsem cítila, když mi ode dveří zamával Micah. Tohle byl jeho dárek; dnes bude spát v Cirkuse. Jakmile jsem se ale otočila k Nathanielovi a viděla, že mu došlo, že jsme tu jen sami dva, zatetelila jsem se blahem. „Mám pro tebe dárek,“ mrkla jsem na něj a vedla ho do ložnice. Ze skříně jsem vytáhla velikou krabici, a když jsem mu ji podávala, trochu jsem zaváhala. Přišlo mi to vážně divné, ale mluvil o tom a kdykoliv to zahlédl v televizi, zbystřil.

„Parní čistič!“ zajásal nehraně. Nikdy by mě nenapadlo, že můžu muži udělat radost věcí na úklid. Ale můj Nathaniel nebyl obyčejný muž. Byl to velmi neobyčejný leopard, který právě teď hodil za hlavu parní čistič i veškerou svou submisivitu a s pohledem číhající šelmy se ke mně blížil.

„To není všechno,“ vyhrkla jsem a překvapilo mě, jak zadýchaně můj hlas zní.

„Ne?“ zatvářil se pátravě. Zavrtěla jsem hlavou a ze šuplíku se spodním prádlem jsem vylovila poukaz na dva dny a dvě noci v relaxačních lázních za městem. Jen on a já. Na celý víkend. Micah se mnou byl ve Philadelphii, Nathaniel se se mnou nechá hýčkat a masírovat.

„Anito,“ hlesl a na chvilku vypadal rozpačitě. Pak ale nadšení převládlo nad přemýšlením a on nešetrně hodil poukaz na zem a skočil po mně. Naprosto nelidským pohybem. Velmi vzrušujícím pohybem. „Strašně, strašně moc tě chci,“ zamumlal a jazykem mi obkroužil ucho. A to ještě nevěděl, že nás čeká úplně obyčejná noc plná sexu, jako u běžných smrtelníků. Tedy... skoro běžných...

Ta oslava pro kotě se rozhodně povedla.

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1