BEZ HRANIC - náš online šuplík
Eccentric
Sekce
Anketa
28.10.2011 [10:30], Veronika, Thriller a Horor, komentováno 0×, zobrazeno 195×
Díky roztomiloučké holčičce v růžových šatečkách jako pro panenku zemřela. Nebýt toho maličkého stvoření, nikdy by se hrdinka příběhu nevydala vstříc bouři a podivínce. Měla to ta ubohá dívenka za potřebí?
Můj modrý budík se rozřinčel zrovna ve chvíli, kdy ranní paprsky lechtaly mou tvář a vlaštovky létaly tak vysoko, že v žádném případě nemohla přijít bouře, na kterou v našem vyschlém městečku všichni obyvatelé netrpělivě čekali. Velice pomalým a ledabylým krokem jsem se vydala do koupelny, vyčesat si ze svých vlnitých vlasů vysoký ohon a vyčistit si ohavně zadrátovaný chrup. Rovnátka nejsou pro parádu, jak si většina lidí myslí. Alespoň v mém případě jde spíše o krok k ošklivce než k modelce roku.
Spolykala jsem ovesné vločky nacucané v mléku, které na první pohled vypadaly více jako tři měsíce prošlý kompot než jako chutná snídaně a sebrala ze stolku papírek s položkami ranního nákupu.
„A nezapomeň koupit šlehačku,“ volala na mě mamina z ložnice, kde měl můj zbytek rodiny ještě hlubokou půlnoc.
Ačkoliv na hodinách městského úřadu odbývalo teprve sedm hodin, lidé se zde hemžili jedna báseň. Tu stará paní s pytlem plným rohlíků, támhle zase ustaraný manažer hledající zmateně svá lejstra a o kousek dál spokojený dědula se svým líným psíkem. Bylo zvláštní pozorovat líné ranní bytosti. Všichni by ještě rádi dospali poslední kapky únavy, ale každodenní povinnosti jim ve spánku bránily. Zívající mladík spěchající do školy byl tím autentickým a nefalšovaným příkladem. Přes ospalost neviděl na cestu a coural se jako hlemýžď po rozpálené silnici. Přijíždějící tramvaj na něj nepočkala, ujela. Chudák.
Já však měla také na spěch. Hbitě jsem v samoobsluze vybrala košík plný potřebných potravin, vyhodila pár korun za mentolové žvýkačky a vesele si to namířila domů.
Ptáci se předháněly v okouzlujících písničkách a v akrobatických kouscích ve vzduchu, který voněl čerstvě pokosenou travou. Modrá peřina bez jediného mráčku mne zaskočila natolik, že jsem několik dlouhých minut věnovala odpočinku na lavičce s výhledem na tak krásně zbarvené nebe a také na zaprášené schody v koutě čtvrti, které vedou přímo k našemu baráku a zároveň kazí tuto ranní podívanou. Jejich zaprášený povrch, rozbité dlažební kostky a sloupaná veškerá barva působila v tak krásný den jako pořádný ranní šok.
Mou pozornost po chvíli upoutala zvláštní osoba, zřejmě dívka, která se kulhavým krokem belhala právě k těmto ohavným schodům. V ruce držela několik igelitových a několik látkových tašek, vlasy měla netradičně ostříhané nakrátko a její již tak divný obličej obohacovala jizva, která se té podivínce táhla přes celý obličej. Žvýkala žvýkačku, přičemž nechutně otevírala a zase zavírala ústa. Dřepla si na schody a hlasitě oddechovala, avšak tvářila se velice vyrovnaně.
S hrůzou v očích jsem zjistila, že jediná možná cesta do bezpečí mého domova jsou schody obsazené mladou bláznivou osobou, u které jsem jistě nevěděla ani pohlaví. Vyděšeně jsem na ni hleděla a modlila se, aby se sebrala a odstoupila alespoň pět metrů stranou, ale ona jen seděla a žvýkala. Když na mne ta bláznivka upřela oči a vyplázla rudě červený jazyk, sebrala jsem svých pár švestek a utíkala na úplně opačnou stranu.
Zalezla jsem do menšího obchodního domku kousek od levné samoobsluhy, kde jsem za pár korun nakoupila na celý dnešní náročný den nutnosti a zmateně si dřepla na obrubník podél obchůdku s levnou módou z Anglie.
Chovám se jako malá. Vždyť ta chudinka mě možná vůbec nechtěla vyděsit, jen mě svou tváří odpudila a zastrašila. Tu šílenou jizvu bych přežila. Roztrhané oblečení bych zkousla také a i na miliony vláčících tašek bych dokázala zapomenout, ale na výraz, který na mě vrhala a na vypláznutý rozpraskaný jazyk se zapomenout nedalo. Ačkoliv si ke mně na obrubník přisedla nádherná malinká holčička s blonďatými lokýnkami a tvářičkami jako dozrálé meruňky, na podivínku jsem myslela pořád.
Holčička se na mě culila jako slunce na obloze a naprosto mě okouzlila. Její očka zářila více než hvězdy na nočním nebi a úsměv měla oslnivější než kterákoliv jiná dívenka. Ukazovala si na mě prstíčkem a zubila se na mě svými bělostnými zoubky. Na šatičkách jako pro princeznu neměla jediný flíček ani skvrnku a jasně červené botky byly naleštěné jako moje, když jsem šla poprvé do tanečních.
Holčička mě vzala za ruku. Její ledová ručka sevřela tu mou a já jemně pohladila ten maličký kousek ledu. Malý andílek seskočil z nepohodlného obrubníku a donutil mě cupitat krátkými kroky za ním. Lokýnky se té princezničce rytmicky pohupovaly do chůze a ona se usmívala stejně rozkošně jako před chvílí. Nespustila jsem z toho křehkého stvoření oči. Maličká mě táhla směrem k východu a já si s ní připadala tak bezpečně, že bych si snad troufla přejít zaprášené schody, i kdyby na nich sedělo deset takových podivínek jako byla ta zvláštní ženská.
Andílek mě vytáhl až ven, do toho krásného dne. Holčičku oslnila sluneční zář a ona vypadala lépe než všechny modelky dohromady. Mé oči zaslepily ranní paprsky slunce a já přes slzy neviděla ani holčičku, ani bláznivku, neviděla jsem nic. Chtělo se mi kýchnout, ale nemohla jsem, chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Asi omdlím, pomyslela jsem si nakonec toho bludného okamžiku, ale v tom mi na pomoc přispěchal velký černý mrak přinášející pořádnou bouřku. Otevřela jsem víčka a úlekem jsem poskočila několik centimetrů do výšky.
Místo holčičky vedle mě stála bláznivka a prorývala mě svým zohyzděným obličejem. Celá vystrašená jsem nebyla schopna mluvit, natož vzít nohy na ramena a tak jsem před ženskou stála jako zkamenělá socha a se slzami v očích pozorovala, jak na mě tupě zírá. Když na mě vycenila své polámané zuby vypadající spíše jako tesáky mohutného medvěda než zuby člověka, začala jsem křičet. Křičela jsem jako bimbající hodiny kostela na náměstí a pevně jsem zavřela oči, abych tu stvůru neviděla.
Kdybych slyšela někoho takhle křičet, asi bych si myslela, že jde o zkoušku sirén než o lidský křik a tak jsem se nedivila, že mi hned tak nikdo nepřispěchal na pomoc.
„Slečno, co se děje?“ uslyšela jsem za sebou příjemný hlas a pocítila jemný dotek na zádech. Otočila jsem se a zahlédla mladíka. Vystrašeně na mě hleděl a podával mi kapesník. „Na co?“ tázala jsem se při pohledu na látkový kapesník s ručně vyšitým monogramem. „Pro vás,“ podotkl muž a podstrčil mi kapesník pod nos. „Látkový kapesník?“ pousmála jsem se. „Ani nevím, že se ještě vyrábí.“ „Jak sama vidíte, vyrábějí,“ strčil mi kapesník do ruky. „Jestli dovolíte, půjdu. Spěchám do práce,“ řekl honosným hlasem nakonec a zavřel aktovku, z které vytáhl kapesník. „A jak vám to vrátím?“ zvedla jsem kapesník nad hlavu. „To je dobré. Mám doma ještě tucet takových,“ usmál se pán a odešel.
Zamilovaně jsem hleděla na ten čtvereček látky a pochodovala směrem k zaprášeným schodům. Přes ten zmatek jsem úplně zapomněla na hromy, blesky a podivínku, která k mé smůle seděla na schodech stejně tak, jako když jsem ji spatřila poprvé.
Nejsem přece malé děcko, pomyslela jsem si, pevně stiskla látku v ruce a přidala do kroku vstříc ošklivým schodům. Hromy burácely a já si začínala myslet, že bludné schody se stanou mojí zkázou. Těsně před nimi jsem krátce zaváhala s myšlenkou, že se vrátím, avšak odhodlání mě sunulo dál. Bláznivce kmitaly oči jako rozbitá ručička kompasu, avšak když jsem procházela, upoutala zrak jen na mě.
Nestalo se nic. S malým zakulháním jsem prošla kolem bláznivky, která dále pohodlně seděla na schodech jako přibitá a já si to vesele namířila domů. Bouřka však neustala a kolem mě nebyla kromě podivínky za mnou ani noha. Přidala jsem do kroku, skoro jsem běžela a rozhodla se dnes předstírat nemoc. Angínu, chřipku, pořádný kašel, jen abych dnes už nemusela páchnout ven. Klidně si nechám od maminy uvařit nechutný zázvorový čaj a vypiji ho do dna, ale ven nepůjdu. Když jsem vytahovala klíč od domovních dveří, naposled jsem pohlédla na podivínku. Ta holka, místo aby si konečně užívala samotu na schodech bez mé přítomnosti, si posbírala své tašky a štrádovala si to přímo ke mně. Docvaklo mi, že by bylo fajn strčit už konečně klíč do zámku a zmizet v bezpečí domova, avšak klíč mi pochopitelně nešel zasunout do klíčové dírky. To monstrum se přibližovalo a já, coby nešika na druhou, klíč vší silou rvala do zámku.
Konečně. Schody do našeho bytu jsem brala nejmíň po deseti a nahoře jsem byla za pár vteřin. Ačkoliv normálně v tuto hodinu vrcholí přípravy, kdy se každý předhání, aby se zrovna on mohl zhlédnout naposledy před odchodem z domova v zrcadle, dnes, jakoby zázrakem, byl byt prázdný. Venku svítilo slunce a z okna nebyla vidět bláznivka, ale sucho, teplo a lidé pobíhající sem a tam.
Dřepla jsem si na černé sedátko vedle kuchyňského stolu neschopna ničeho. V hlavě se mi promítal celý ranní horor, příjemné setkání s malým andělíčkem i mladík, díky kterému právě žmoulám látkový kapesník.
Zabrala jsem za kliku od našeho velkého balkónu a pohlédla na cvrkající městečko. Lidé šmejdily a pochodovaly po chodníčcích, slunce svítilo, školáci odcházeli do škol a pejskaři hýčkaly svá psiska i psíky. Klid v městě byl tak uklidňující, až mi konečně vykouzlil na tváři úsměv. Vůně rána a posekané trávy mi v žaludku udělala opět dobře a já se cítila snad ještě lépe než před hodinou, kdy jsem si velebila na lavičce dívajíc se na oblaka.
Chraptivý zvuk za mými zády přivolal mou pozornost a já byla nucena odtrhnout se od té ranní krásy. Za mnou ale nestála holčička v růžových šatičkách coby zlatý andílek, nýbrž podivínka ve vší parádě. Jizva, týčící se podél celého jejího obličeje, zářila až mě rozbolely oči a roztrhané oblečení mě teď vyděsilo ještě více, než když se mi s podivínkou střetl poprvé zrak. Vyvalila jsem na to stvoření oči a vykřikla. Naposled.
Nebýt obrovského balkónu, nejspíš bych bláznivce vlepila pár facek a pak utekla. Nebo ji jen omráčila. Možná bych ji polila vodou, možná něco jiného, cokoliv. Takhle jsem se vrhla střemhlav dolů z obrovské výšky, aniž bych si svůj plán několikrát promyslela. Jak se dostala přes pevně zamčené dveře nechápu, avšak vím, že vyhrála jen ona a nejspíš se mi mezi živými doteď posmívá. Já to ale také nemám nijak zvlášť otravné. Od rána do večera si v nebesích hraji s andělíčkem v růžových šatičkách, ano, s tou krásnou holčičkou a i já mám jednu takovou róbu. Nad hlavami nám svítí svatozář a máme se dobře. Žádní podivní lidé, jen ráj.