BEZ HRANIC - náš online šuplík
Finále - Povídka č. 3
Sekce
Anketa
21.01.2012 [00:00], Soutez, ze série 1. Battle, komentováno 7×, zobrazeno 329×
Finálové kolo je tady. Jeho tématem bylo Slepý, hluchý a němý jedou na výlet. Jak se s tím autorky popraly?
Nad komentáři můžete opět hlasovat o nejlepší povídce.
Zpáteční do Liberce.
Do Prahy na InKartu.
Zpáteční do Teplic, ale ne přes Prahu.
Byl pátek, lehce po poledni, takže zatím byl klid. Ticho před bouří. Moc brzo na návraty z práce a ze škol, moc brzo na odjezdy na víkend. Tuhle dobu jsem měla nejradši. Člověk měl dost času na kafe, pečtení novin nebo kusu knížky, kterou jsem měla položenou vedle tiskárny. Někdo by možná řekl, že tu byla nuda, ale mě to prostě bavilo.
Poloviční do Berouna. Doufám, že se ta holka nikde neztratí. Není moc malá na to, aby jezdila sama?
Další půlhodinu nepřišla ani noha. Osobák 5467 tu ani nemusel zastavovat, nikdo nevystoupil. Míla jen došel pro bednu se soutěžními holuby pana Holečka. Došla jsem si pro jablko, snědla ho, pak otevřela knížku a začetla se.
Jednou bych se chtěla podívat do New Yorku. Škoda, že je to tak daleko a nedá se tam dojet vlakem.
Začetla jsem se tak důkladně, že jsem vůbec nepostřehla, kdy přišli. Najednou tam stáli – mladý, usmívající se blonďák, prošedivělý chlápek, co vypadal trochu jako ten poslední James Bond, a hnědovlasý muž, kterýmu mohlo být skoro třicet stejně dobře jako skoro čtyřicet, a velkými tmavými brýlemi na očích.
„Kam to bude?“ zeptala jsem se trochu zaskočeně a rychle jsem položila knížku.
„Kam jede příští vlak?“ zeptal se ten v brýlích.
„Co prosím?“ Tohle nebyla odpověď, kterou jsem čekala. Ruce nad klávesnicí jsem zastavila těsně předtím, než jsem začala psát kam jede. Blonďák se zašklebil ještě víc a zamával rukama tomu Bondovi před očima. Ten přikývl a něco řekl, podivným hlasem, huhlavě, nesrozumitelně. Až po několika vteřinách mi došlo, že to mělo být Já ti to říkal.
„Kam jede nejbližší vlak?“ zopakoval ten s brýlemi. A pak dodal: „Sedni si.“
Otevřela jsem pusu, abych mu odsekla, že sedím a ať není drzej. Vždycky se našel někdo, kdo měl pocit, že je chytřejší než obyčejná pokladní na nádraží, a často se mi to pokoušel dát sežrat. Uměla jsem si s takovými lidmi poradit. Nebyla jsem pitomá, proboha. Jenže než jsem stihla něco říct, za přepážkou něco cinklo a zafunělo.
Dobře, tohle mě trochu zmátlo.
Naklonila jsem se a podívala se těm třem k nohám. U brýlatého ležel natažený na zemi vlčák s nějakým žlutým oblečkem. Neměl vodítko, ale divný postroj, a mně se zdálo, že trvalo hrozně dlouho, než mi došlo, že je to slepecký pes. Vedle Bonda seděl černý pes, taky ve žlutém, ale trochu jiném postroji. Vypadal, že se směje.
Vodící psy nevidomých držitelů průkazů ZTP/P a asistenční psy přepravujeme zdarma, bliklo mi hlavou. A konečně jsem se vzpamatovala.
„Nejbližší vlak jede na Paku, v 13:24. Osobní.“
Bond se podíval na blonďáka a ten na něj zase něco zamával rukama. Znaková řeč! Teda, tohle bylo vážně divný. Blonďák odpověděl, zatímco brýlatý byl tiše a čekal, obličej natočení ke svým dvěma spolucestujícím. Bond se pak otočil k němu a začal mluvit. Tentokrát jsem u nerozuměla nic, ztratila jsem se v jeho řeči hned na začátku, když se mi nepovedlo zachytit první slovo. Slepý se hlasitě rozesmál a pak se zeptal:
„A je hezká?“
Blonďák se na mě podíval, pořád rozesmátý, pak se rukou dotkl Bonda, a když se k němu obrátil, horlivě zakýval.
Cítila jsem jak rudnu. Mluvili o mně?
„Je.“ Tentokrát jsem Bondovi rozuměla. I když to znělo jako he.
„Má na sobě uniformu?“ pokračoval slepý. To už jsem se v rozpacích doslova topila, neschopná vymyslet, jak bych měla zareagovat. Mezi blonďákem a Bondem zase proběhla nějaká konverzace, po které se Bond hýkavě rozesmál, jeho kolega se na mě podíval a omluvně pokrčil rameny. Následovala další nesrozumitelná řeč a slepec natočil hlavu ke mně.
„Nechtěla byste jet s námi na výlet do Paky?“ zeptal se. Černý pes radostně štěkl. Bond se k němu sklonil a něco mu říkal. Všimla jsem si, že na uchu má nějaké naslouchátko, ze kterého vedl drátek ke kroužku v jeho na kraťoučko ostříhaných vlasech. Najednou jsem se necítila nesvá jen kvůli tomu, že mě evidentně přímo přede mnou probírají, ale i proto, že... Prostě proto. Bylo to divný. Oni byli... divní. Kde se tu vzali?
Čekali na mou odpověď, všichni tři. Zamumlala jsem, že jsem v práci. Následovala další slovní výměna mezi blonďákem a Bondem, který ji pak přetlumočil slepému. Ten se usmál a rozhodl:
„Necháme slečnu výpravčí na pokoji. Dáte nám lístky do Paky?“
„Zpáteční?“ hlesla jsem úlevně, protože se konverzace vracela k tomu, v čem jsem si byla jistá. A taky proto, že jakmile jim prodám lístky, půjdou pryč.
„Ne, jen tam.“
Bond se naklonil ke sklu a něco řekl. Nerozuměla jsem mu ani slovo.
„Co prosím?“ Podívala jsem se na slepého, jako kdyby mohl vidět, že jsem v koncích. Ten ale mlčel, a Bond znovu zopakoval dotaz.
„Pes? Jestli se platí za psa?“ zkusila jsem vyluštit jeho otázku. Usmál se a přikývl. „Ne, asistenční psi jezdí zadarmo.“
Blonďák mu poklepal na rameno a odstrčil ho. Postavil se ke mně a rozepl si bundu. Pak zalovil v náprsní kapse. Když vyndal ruku, měl na ní krysu.
Zaječela jsem a odstrčila se i se židlí tak prudce, že jsem odjela až k protější stěně. Všichni sebou trhli a tvářili se překvapeně, jeden ze psů začal štěkat. Krysa spadla blonďákovi z ruky přímo na pultík u přepážky a na chvíli to vypadalo, že se vydá otvorem přímo ke mně. Obrovská bílá krysa s metrovým ocasem, růžovým a holým. Zatmělo se mi před očima a rukou jsem začala šátrat po klice od dveří, abych mohla utéct.
„Co se stalo?“ Slepý zvýšil hlas, zatímco blonďák se vrhl po kryse a chytil ji do dlaní těsně předtím, než mohla prolézt k pokladně. Tvářil se ublíženě, už se na mě neusmíval. Bond si dřepl ke psovi a něco říkal. Já měla srdce v krku a třásly se mi ruce.
Kdyby tam krysa vlezla ke mně, určitě bych umřela.
„Omlouváme se.“ Slepý se snažil nesmát se, ale nemohla jsem si nevšimnout jeho pobaveného úšklebku. „On se jen chtěl zeptat, jestli se platí něco za potkany.“
„Pot-potkani?“ Potkan byl ještě horší než krysa. Panebože, chtějí vzít do vlaku potkana?! Co když jim tam uteče? „Potkani?!“
„Potkani,“ přikývl slepý. Bond něco gestikuloval blonďákovi, který se smál, tentokrát hodně, ale byl úplně potichu. Můj mozek nespolupracoval. Matně jsem si uvědomovala, že potkani asi bez přepravní schránky do vlaku nesmí, a pokud mají schránku, berou se jako zavazadlo – ale nahlas jsem byla schopná vykoktat jen:
„Nic.“
„Výborně,“ kývl slepý. „Takže třikrát se slevou pro mrzáky a k tomu tři zvířata zadarmo. Kolik to dělá?“
Opatrně jsem přijela k počítači, ale oči jsem pořád upírala na blonďáka a jeho prsty, mezi kterými se míhal hnusný růžový ocas. Zavrtěl hlavou a udělal tři kroky dozadu. Hlesla jsem, že děkuju, ale tak potichu, že mě nemohl slyšet – pokud tedy slyšel. Úplně ledovýma a třesoucíma se rukama jsem napsala do počítače cíl cesty a slevu a řekla jim částku. Bond se podíval na displej, pak vytáhl z kapsy peněženku a podal mi pětistovku. Když jsem brala mince ze zásobníku, vypadly mi z ruky a cinkaly na zemi. Nezvedla jsem je, radši jsem vzala jiné a strčila to ven na pultík i s jízdenkou. Bond poděkoval.
„Rádo se stalo,“ pípla jsem. Byla jsem zmatená, vyděšená, nesvá, nervózní – zralá tak akorát na panáka.
Nikdo jiný na mě nepromluvil. Slepec mlaskl a řekl:
„Pojď, Wally.“ A vlčák se postavil, počkal, až se ho jeho pán chytí, a pak se vydal ke dveřím. Blonďák otevřel dveře a přitom si strkal potkana zpátky do bundy. Otřásla jsem se znechucením. Bond se svým psem šel za ním a něco huhlal. Když domluvil, blonďák se zase bezhlesně rozesmál a slepec škodolibě a velmi nahlas řekl:
„Jo, možná byla hezká, ale fakt divná.“
V životě jsem se necítila víc rozhozeně. Dotčeně. Uraženě. Znechuceně. A styděla jsem se za sebe a bylo mi to líto. Chovala jsem se jako blázen. Měli pravdu. Každý další den jsem čekala, jestli se neukážou znovu, protože jsem se potřebovala omluvit. Vysvětlit jim, že normálně nejsem úplně kráva, ale že jakýkoliv druh myši je pro mě prostě to nejhorší, co mě může potkakt. Chtěla jsem jim to říct a zkusit to ještě jednou, líp, a zeptat se, kde se tu vzali, jak se dali dohromady, jaké to je...
Ale koupili si jízdenku jen tam. Už nikdy se neobjevili. Takže jsem nikdy neměla šanci jim říct, jak moc mi nakonec dali. Co všechno jsem si našla na internetu. Že už vím, že to co Bondovi čouhalo z hlavy byl kochleární implantát, díky němuž slyšel. Nemohla jsem říct blonďákovi, že jsem si koupila knížku o znakové řeči a naučila se – snad správně – pár základních frází. A nemohla jsem jim představit Simbu, malou labradoří holčičku, která u mě bydlí do doby, než jí bude rok a podstoupí výcvik pro asistenční psy, aby mohla jít pomáhat někomu, kdo ji potřebuje.
Ale snad vědí, že v lidech zanechávají nesmazatelnou stopu. Doufám, že jezdí na výlety pořád. Nejen vlakem, nejen tady.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
6) Twilly (24.01.2012 19:40)
Někam se mi zaběhl komentář 
, ale rozhodně by bylo nefér tady nezanechat tlapu. Všem finalistkám patří můj obdiv a upřímná gratulace, že jste to dotáhly až do finále. Děkuju vám všem za čtenářský zážitek 
5) yasmini (24.01.2012 19:34)
Lehká, jemná, četla se naprosto sama. Humorně pojaté depresivní téma. Povídka se mi opravdu líbila, tleská a skláním se. 
4) AliceBrandon (22.01.2012 15:29)
Pro mě jsi jednička, protože jediná tvoje povídka byla pojatá humorně. No uznejte, když je téma slepý, hluchý a němý jedou na výlet, čekáte řachandu. A ne depresivní příběh o problému postižení, který byl mimochodem nádherný, nicméně očekávala a přála jsem si něco úplně jiného. A to jsem nalezla tady.
A nechyběla ani špetka zamyšlení na závěr.
Autorce děkuju a posílám velkýho hudlana 
3) Popoles (21.01.2012 19:27)
Tak a teď babo raď. Kdybych mohla, dla bychvám všem hlas a poklonila se až k zemskému jádru, páč všechny tři povídky byly excelentní, půvabné, s hloubkou a životem vepsaným mezi řádky. Díky za každou z nich!
2) Stebluska17 (21.01.2012 12:07)
Tohle bylo krásné! Líbil se mi hlavně ten závěr, který donutil člověka se nad sebou zamyslet. Vážně nádhera *
1) Silvaren (21.01.2012 10:33)
Úžasný!!! Vtipné, poučné, ale ne patetické, s pointou. Vážně nádhera!
7) Bye (24.01.2012 22:32)
Milé finalistky, je vidět, že jste se až sem neprobojovaly jen tak náhodou. Všechny tři povídky z Vaich dílniček mají hlavu a patu a jsou čtivé, na správných místech dojemné, romantické, popřípadě vtipné. Zvlášť obdivuju Vaši schopnost ze sebe pokaždé vysypat něco smysluplného a nápaditého na zadané téma (ne, že by ta předchozí byla méně obtížná, že?
). 
Mám svůj soukromý tip na všechny tři finalistky, i když si teď nejsem stoprocentně jistá, kterou z Vás přiřadit ke které povídce. Aspoň budu hlasovat takříkajíc nezaujatě
Jak už jsem řekla, všechny povídky mě oslovily, ale jen jedna z nich pro mě neměla chybičku. A té teď jdu dát svůj skromný hlas
Děkuju