Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

13.02.2011 [21:30], Anna43474, Ostatní, komentováno 5×, zobrazeno 324×

Marnost stereotypu, jak to nazývám. Pubertální výkřik do tmy.

Jde jen o úhel pohledu.

Aneb moje ufňukaná dadaistická neděle.

Ne že bych chtěla Noth fušovat do řemesla, ale asi je to trochu badficovské.

A pokud to budete číst, nevšímejte si hrnečku, ok?

---

Frajeři

Třísknou vchodové dveře a pes se rozštěká. Neobtěžuju se vzhlédnout, ani když v hale začnou halasit bráchovi kamarádi. Až když se otevřou dveře mého pokoje, zatvářím se naštvaně a otočím se.

O futro se opírá můj osobní přízrak. Marek.

Další z Radkových idiotských kamarádíčků. Nesnesu ani jednoho, i když se je všechny moje spolužačky pořád snaží sbalit. Prý mám štěstí, že mi div nelezou do postele, pche!

Mám chuť do něj strčit, pořádně, aby si něco udělal, ale nakonec kolem něj jenom projdu a obloukem se mu vyhnu, když mě chce chytnout za zápěstí. Když už jsem skoro v obýváku, něco za mnou křikne. Dokázala bych to přejít bez poznámky, to jo, ale bez gesta na rozloučenou bych to nebyla já. Aniž bych se otočila, ukážu mu zvednutý prostředníček.

Co bych teď dala za ticho a klid, které tu byly před jejich příchodem. Vypadá to, že se rozlezli všude po bytě jako švábi, co se rozutečou před světlem. Vážně se nesvítí a já o něco ve tmě zakopnu. Nespadnu, na poslední chvíli chmátnu po držáku poličky na stěně. Zato si pořádně nakopnu palec a to něco pode mnou zakňourá. Podle hlasu poznám Radka.

„Debile,“ syknu a obejdu ho. Ať si tam klidně leží, mně je to jedno. Pomáhala jsem mu na nohy tolikrát, že už si to ani nepamatuju. Nikdy si nedá říct a stejně každý víkend vypadne na dvoudenní tah po hospodách. Nikdo to neřeší.

Vstup do kuchyně blokuje někdo další, koho nepoznávám. Asi bráchův nový „objev“ – další z party blbců. Odtáhnu ho ode dveří a vejdu do kuchyně, kde rozsvítím halogenovou zářivku nad linkou. Všichni, jak tu jsou, se potácí pryč od světla, zrovna jako ti švábi. Ušklíbnu se.

V konvici je vždycky trocha vody – to je taky důvod, proč z ní ustavičně drhnu usazeniny vodního kamene – a tak jen přepnu z „on“ na „off“. Než to cvakne, vytáhnu ze skříňky nad dřezem otřískaný hrneček s vlčákem, který už má nejlepší léta za sebou (ten hrneček, ne vlčák), a ze sklenice s kávou do něj naházím dvě lžičky toho levného nechutného nápoje jménem Mocca. Radši bych si sice dala Nescafé Gold, protože aspoň tolik nepřipomíná tady ten blivajz a navíc se dá konzumovat i „za studena“, když si chci zkazit chuť, ale nikoho samozřejmě nenapadlo ho koupit.

Z kredence vyndám plechovku z nálepkou hlásající „CUKR“, která je jako obvykle prázdná, a tak mi nezbývá než se vytáhnout na špičky a zašmátrat vzadu na nejvyšší poličce, kam schovávám sladké. Kdybych to neudělala, všichni by mi ho sežrali. Vytáhnu papírovou krabici s kostkovým cukrem a úspěšně dopadnu na paty. Cestou zpátky se ještě stavím v ledničce. Popadnu krabici s mlékem a kopnu do dvířek, aby se zavřela.

Do hrnečku hodím čtyři kostky cukru a zaliju vařící vodou, až vyšplíchne na desku. Neotřu to – ten flek se v záplavě neumytého nádobí ztrácí z dohledu. Sakra, moc vody! Bílá tekutina obarví hnědou břečku a hladina se zvedne. Na odkapávači leží několik neuklizených – a asi i neumytých – lžiček. Přesto nehledám čistou – nenašla bych ji.

S přeplněným hrnečkem se vydám zpátky do pokoje a tiše doufám, že se Marek už vytratil. Je to tak, nikde ho nevidím. Vrátím se do obýváku, z mísy vezmu jablko a odložím hrnek, abych ho mohla otřít o triko. Minulý týden vypnuli vodu. Stejně tekla rezavá.

S hrnečkem a jabkem v puse se vracím do pokoje, skočím pozpátku na postel a poleju se kafem. Pálí to. Nenadávám, v zubech mám pořád ovoce. Přes uřvanou Aliciu Keys by mě stejně nebylo slyšet.

Vstanu, svléknu triko a v podprsence jdu k oknu, abych ho otevřela. Triko letí do kouta, na zbytek hromady. Odložím hrneček a chvilku zápasím s kličkou na okně, než se mi povede trhnout ventilačkou. Dovnitř zavane únorový vzduch a mně naskočí husí kůže. Br, nesnáším zimu. A venku zas padá ten blbej sníh. Nesnáším sníh. Vlastně nesnáším všechno studený a mokrý, krom sprchy. Ta je horká. Když zrovna funguje.

Natáhnu si spací košili a podlezu sušák k balkónovým dveřím. Nejdou pořádně dovřít, takže s nimi nemusím zápasit. Lodžii máme spojenou s vedlejším bytem – často se tam scházíme.

Na mraze někdo stojí. Přibouchnu si dveře a bosky docapkám na vedlejší podestu, kde mají koberec. O zábradlí se opírá David a pokuřuje. Drcnu do něj ramenem a opřu se vedle něj. Společně sledujeme to nic za nepohyblivou prosklenou stěnou. Jsme potichu. Po minutě mi nabídne špaček cigára. Šluknu si a vrátím mu ho zpátky.

Je to kamarád. Zatraceně dobrej kámoš. Vždycky chtěl být něco víc. Vím to. Škoda, že je gay. Určitě by to byl fajn kluk, lepší než Marek.

Zapálí si další a jednu mi taky dá. Když oklepává popel, jedovatě zelené nehty zacinkají o zábradlí. Připomenou mi ohryzek jablka, který zůstal zapomenutý na knize na nočním stolku. Popotáhnu, protože se mi zimou spustila rýma. Otočí se ke mně a ptá se, jestli jsem brečela. Když zavrtím hlavou, pokrčí rameny a potáhne z cigarety. Nevěří mi.

Já přece brečím pořád. Nebo se to aspoň říká.

„Moniko!“ ozve se z bytu. Rodiče.

Obejmu Davida – je cítit jako citrusový osvěžovač vzduchu – a pádím zpátky. Radkova parta už je naštěstí pryč. Mamka s tátou už mu zřejmě promluvili do duše – opět – a všechno je zase při starém.

Trvají na společné večeři, ale to s díky odmítnu – musela bych mýt nádobí. Převléknu se do pyžama a zalezu si s Sherlockem Holmesem pod slaboučkou karimatku. Můj nejoblíbenější okamžik dne.

Vůbec se vám to nelíbilo, vím. Je to příšerné a nezáživné. Ale i tak díky, že jste se dopracovali až sem.

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

4)  ScRiBbLe (14.02.2011 15:11)

Mně se to líbilo!

3)  Abera (13.02.2011 22:05)

1