Holka od silnice - 13. kapitola | | BEZ HRANIC

Sekce

Další odkazy

Facebook

Anketa

25.11.2010 [08:00], Anna43474, ze série Holka od silnice, komentováno 6×, zobrazeno 363×

Bratr. Není pravda jako pravda...

(Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale nějak jsem se prostě nedokázala vcítit do Andreasovy hlavy, když už je jasné, co koho čeká. Já vím, chudák Sarah. Kamenujte mě, jen do toho.)

Holka od silnice 13

Oči učí se prolévat slzy,

když na rtech zhořkne ti med.

Můžeš říkat, že tě to mrzí,

avšak nikdo neuvěří hned.

Vztyčen byl prapor bílý,

přestože válka dál trvá.

Co když se prorok mílí -

kdo bude oběť prvá?

Andreas jako ve snách přikývl. „Nechápu to.“

Tina se na něj vyděšeně podívala. „Andreasi, co jsi zač?!“

Okamžik ji mlčky pozoroval, než zavrtěl hlavou. „Pojď se posadit.“

Chystala se odporovat, ale při pohledu do jeho zničené tváře ji veškerý odpor přešel. „Fajn,“ povzdychla si a otřela slzu, která se jí zatřpytila v koutku oka.

Manuel je nechal o samotě; Tina slyšela, jak se za ním zabouchly vchodové dveře. Posadili se do kuchyně ke stolu a Tina netrpělivě kývla. Nechtěla marnit čas, když byla její dcera v takovém nebezpečí, ale zároveň věděla, že tohle je důležité. Alespoň se tak tvářil.

Chvíli mlčel, jako by snad vzpomínal, než začal vyprávět.

„Všechno to začalo už v Buenos Aires. Naše rodina byla jedna z těch, které byly skoro na mizině. Všichni jsme bydleli v chatce – vlastně to byla bouda stlučená ze starých rezavých plechů z továrny. Každý se snažil žít nejlíp, jak mohl.

Měl jsem osm sourozenců – šest sester a dva bratry – a já byl čtvrtý nejmladší. Nakonec jsem stejně přežil jen já. Otec zemřel, když mi bylo devět.

Když jsme byli doma sami, chodil k nám Zari. Pracoval pro překupníky s bílým masem – působil jako vyděrač. Netuším, proč si zasedl zrovna na naši rodinu, ale přesto se pořád snažil odchytit někoho z nás o samotě. Já s Diegem, mým starším bratrem, jsme se jeho plány snažili za každou cenu kazit a dost dlouho se nám to dařilo. Vždycky byl poblíž někdo, kdo nám pomohl, přestože jsme byli cizí.

Jednou, když k nám přišel, jsem byl doma jen já s Benediktou. Nikdy se nenaučila mluvit a já jediný se s ní uměl domluvit pomocí naší vymyšlené řeči. Byla krásná… Miloval jsem ji nejvíc ze všech. I když jsem byl mladší, ochraňoval jsem ji. Nedokázal jsem si představit, že by jí kdokoli cokoli udělal. Tehdy jsem ji schoval do proutěného koše a snažil se předstírat, že jsem tam sám. Nevím, jestli mi to uvěřil, každopádně nás pro ten okamžik nechal na pokoji. Ale mohl přijít kdykoliv.“ Zavřel oči a povzdychl si. Po chvíli, která Tině připadala jako věčnost, se znovu pustil do vyprávění.

„Často jsme kradli na tržnici. Nějak jsme se živit museli. Vzpomínám si, že jednou se mi nic nepodařilo ukrást. Hlady jsem skoro neviděl, a proto jsem se rozhodl jít do vedlejší chudinské čtvrti, kam jsme se normálně neodvažovali. Nicméně… v každé takové části města bylo pár skupin raubířů, které té bídě kralovaly. Když mě objevila tamější, hledal jsem mince v kanálech vedle silnic. Zbili mě, a kdyby mě tam nenašel Diego, zemřel bych. Už nikdy jsem se tam nevydal.

Pár let jsme měli klid, ale potom se přihnala epidemie. Nebyla čistá voda ani léky. Byl zázrak, že nás přežilo tolik. Nikdo, kdo onemocněl, neměl naději na uzdravení. Vlastně… Diego se také nakazil. Beníta ani já jsme neonemocněli, ale to bylo asi stejné štěstí jako přijít z deště pod okap. Nicméně můj starší bratr na tom nebyl tak špatně, takže jako jediný nakonec vyvázl. Ale všichni ostatní… nikdo další z mých sourozenců nepřežil.

Tehdy jsem si myslel, že už se nic horšího stát nemůže. Netrvalo ale dlouho a pokračovalo to – nedokázal jsem ji ochránit. Jednou se prostě nevrátila domů a já… vydal jsem se ji hledat do doků a tam jsem narazil na Zariho. To bylo poprvé po docela dlouhé době, co jsem ho viděl, a taky to bylo znát. Neřekl mi, kde je sestra, ale já věděl, že v tom má prsty. Přísahal jsem, že ho zabiju. Stalo se to, čeho jsem se vždycky bál – prodal ji lidem, kteří obchodovali s jinými… lidmi.“ Na okamžik se odmlčel a strnule se zahleděl z okna.

„Mathias, se kterým chodila, jim ji přivedl a sám se k nim přidal. Našel jsem si ho a chtěl mu to všechno oplatit, aby věděl… Tehdy mě napadlo, že bych si měl začít dělat seznam, koho plánuju oddělat.“ Temně se uchechtl. „Věděl jsem, že se musím pomstít. Na nic jiného jsem ani nemyslel… Ale jenom do té doby, než jsem se po pár hodinách vrátil domů. Nedokázal jsem… nemohl jsem nikoho z nich zachránit. Náš dům byl v plamenech a oba dva zůstali uvnitř… Matka i Diego. Uhořeli. Všechny jsem je tam viděl, všechny, kdo kvůli mně zemřeli. Byl to můj domov, jediné místo, kam jsem se mohl vrátit… Do té chvíle jsem pořádně nechápal, jaké to je, když v životě nemáš vůbec žádný cíl, když nevíš, co bude zítra…“ Zavřel oči, zavrtěl hlavou a opět si povzdychl. „Hnala mě jenom pomsta. Celé ty roky jsem nedokázal vidět nic jiného, myslet jinak. Bylo to jako… jako nějaká mlha, sen, ze kterého se nedokážu probudit. Snad jsem ani nechtěl. Pořád jsem jenom propočítával, kolik let mi ještě zbývá, než je určitě najdu… Vážně jsem je chtěl zabít. Oba dva, a asi i všechny ostatní, kteří mohli za její smrt, ačkoli nad tím jsem se příliš nezamýšlel. Prostě… prostě jsem je chtěl jenom zabít, tak jako to udělali oni jí. A tak se taky stalo.“ Ztěžka polkl.

„Čirou náhodou jsem se dostal k muži jménem Carnegio, který pracoval pro velkou společnost. Naučil mě všechno, co jsem potřeboval, a poslal mě dál. Po čase jsem se dozvěděl, že si ho některý z těch dvou našel, a rozhodl jsem se, že pomstím i jeho. On si tohle nezasloužil… Byl jenom kurýr, nic víc. Oni vraždili bez rozmyslu, bez slitování, snažili se mi zničit život. Jako by to tehdy ještě šlo.“ Znovu se nevesele zasmál. „Dělal jsem špinavou práci, přijímal každý úkol, který mi nabídli – to všechno, jen abych se dostal dál. Nestačilo mi být samotář – potřeboval jsem skupinu. A to se mi stalo osudným.“

Tentokrát se odmlčel na delší dobu, jako by si potřeboval utřídit myšlenky. Po všech těch letech. Tina byla zmatená. Netušila, jak se má zachovat. S jistotou věděla jen to, že lítost je k ničemu. Jim oběma.

Když znovu promluvil, jeho hlas zněl jinak. Zlověstněji. „Do té doby jsem nikoho nezabil. Věděl jsem, že jednou to musí přijít, byl jsem si tím tak jistý, že jsem ani nepřemýšlel, jaké to bude. Vždycky mě nechávali trénovat jen na terč, abych se zbytečně nerozptyloval. I pohyblivá figurína byla v pořádku. Nikdy jsem si na tom místě nepředstavoval živého člověka… pokud se to tak dá říct. Ale když na to přišlo…“ Složil obličej do dlaní. „Jednoho dne… Náš informátor narazil na spojku – ten muž měl krytí drogového dealera, ale ve skutečnosti to byl jeden z nejznámějších prodejců zbraní. Nikdo z nás… nikdo nevěděl, že je jen figurka na šachovnici, stejně jako ostatní. Vždycky v tom bylo něco většího.

My… šli jsme po něm. Věděl jsem, že bude utíkat – pokaždé to tak bylo. Ale na živo to bylo prostě… jiné. Až ve chvíli, kdy jsem ho zahnal na útes, mi došlo, že on je cíl. Díval jsem se… díval jsem se mu do očí a najednou… Nevím, nelitoval jsem ho. Ale… bylo to… Když jsem na něj mířil a přesně tak, jak jsem se to naučil, se mu chystal prostřelit srdce, udělal jsem chybu. Věděl jsem to – varovali mě. Já… podíval jsem se mu do očí.“ Pohlédl jí do očí. Viděla, že v těch jeho se něco zalesklo, snad dávná vzpomínka… Nedokázala to popsat jinak.

„Jen vystřelit. Jen stisknout spoušť. Tak málo stačilo a neudělal bych to. Ale… musel jsem. Nedokázal jsem uhnout. Tehdy už ne. Bylo pozdě. Pro všechny. Víc jsem se pomstít nemohl.“ Vydechl. „Později… šel jsem do kostela a vyzpovídal se. Hloupé, nemyslíš? Neřekl jsem, co jsem udělal. Vzít život je hřích, který se nedá vykoupit jinak než smrtí. Tak to říkával Diego. Věřil jsem mu. Vždycky jsem mu věřil.“

Když se opět odmlčel, Tina se odvážila promluvit. Napoprvé si musela odkašlat. „Jak je to dlouho?“

Povytáhl jeden koutek úst jakoby v úsměvu. „Šest let. Před šesti lety jsem… zavraždil člověka. A pak jsem toho nechal. Šel jsem za šéfem a řekl mu, že už tohle nechci. Že mi to stačilo. Ale… prý se toho nikdy nezbavím. Nikdy nemůžu odejít. Tehdy jsem tomu nevěřil.“ Věnoval jí smířený pohled. „Teď už vím, že je to pravda.“

Chvíli na něj zůstala jen tak zírat. Nebyla schopna slova. Co se na to dalo říct?

Po pár minutách se rozhodla. Bylo to to nejtěžší, co mohla v životě udělat. „Dobře,“ poznamenala bezvýrazným tónem. „Nedá se nic dělat. Co se stalo, stalo se. Můžeme řešit jen následky. Takže-“

Chystala se ještě něco dodat, ale v ten moment v kuchyni zazvonil mobil.

Byla ráda, že se může zvednout a vypadnout z té místnosti. Už to tam nedokázala vydržet. Měla pocit, že se každou chvíli sesype.

Vzala vibrující přístroj do ruky a zběžně pohlédla na displej. „Co je, Manu?“ Snažila se mluvit tiše a klidně, aby nepostřehl, jak se jí třese hlas. Jen stěží potlačovala vzlyky.

Z reproduktoru se ozvalo mechanické zapískání, což značilo špatný signál. „Ehm… Mohla bys mi dát Andrease, prosím?“ Zdálo se jí to, nebo zněl opravdu nějak jinak?

„Jasně,“ odpověděla a pomalu došla zpátky do obýváku.

Podíval se na ni. Podávala mu mobil. Přiložil si ho k uchu. „Haló?“

Ačkoliv nechápala, co se děje, viděla, jak zbledl jako stěna. Do té doby tento obrat jen četla v knihách, ale on nyní v obličeji doopravdy nabral sinavou bledost. Než se stačila zeptat, odpověděl, nikoli však jí.

„Diego?“ zašeptal sotva slyšitelně.

Shrnutí