BEZ HRANIC - náš online šuplík
Hot Christmas
Sekce
Anketa
15.02.2012 [19:15], Tor, Romance, komentováno 33×, zobrazeno 826×
Co mám říct...
Prostě mi po něm bylo smutno :-)
„Sakra, Sethe! Sklapni už, bože.“
Frankie začínal fibrilovat a já se bohapustě bavil. Mohl jsem si vybrat mezi tímhle, anebo dobře mířenou ránou pěstí a ze zřejmýho důvodu jsem se radši chechtal.
„Jako a co je na tom blbýho? Proč bysme nemohli mít číslo na Katy Perry, kurva? Je hezká a válí, no ne?“
„A co by sis tak jako představoval, ty magore? Ohňostroj? Co z tebe bude tryskat? A odkud?“
Dennis zašrouboval láhev s vodou a hodil ji do kouta ke svýmu ručníku. Já zatím nenápadně signalizoval Rogerovi, ať mi nalije JD-ho a přinejmenším na čtyři prsty. Dva se dneska zdály prostě málo.
„Že zrovna ty se do toho sereš. Řek bych, že právě pro tebe by Katy mohla bejt to pravý ořechový.“
Seth si stáhl rychlým pohybem vlasy do culíku a zíral na Dennise. Od regionálního kola jsme se pořád snažili odhadnout, jestli je Dennis čtyřprocentní, nebo ne. Já bych řek, že jo, ale bylo na něm, aby přiznal barvu. Problém s tím nemám, za ostatní ale mluvit nemůžu. Zrovna Seth měl v šuplíku nepochybně tučnou zásobu homo-vtipů a byl celej říčnej ten arzenál použít. Dennis nebyl takovej vůl, aby si to neuvědomil. Na druhou stranu nebyl dost chlap na to, aby se mu postavil. Myslím, aby se postavil Sethovi, aby bylo jasno. Ten dvojsmysl fakt nebyl záměrnej. Hehe.
Díky podobnejm narážkám nám tu zkrátka vznikaly zajímavý situace a já čekal, kdy to bouchne a rozbijem si navzájem huby.
Dennis byl naprosto přesnej. Došel na krok před Setha a zíral mu do očí.
„Jak to jako myslíš? Co?!“
Čelisti mu pracovaly jako drtička plechů a pěsti měl zaťatý.
Seth vypadal spokojenej sám se sebou, protože se mu ho povedlo vytočit. Upřeně Dennise pozoroval a koutky mu cukaly.
Frankie se na mě zahleděl a zakroutil hlavou. Pomalu se vydal směrem k nim. Já se zahleděl na Rogera a beze slova zvedl šest prstů. Roger si zaťukal na čelo, jako by mě trojitej panák mohl položit, nebo co. No, buďme upřímní. Pokud by jich bylo víc, tak asi jo. Naštěstí - nebo naneštěstí - jsem slíbil návrat domů bez ztráty květinky a včas, protože Tara chystala nějakou speciální večeři a byla tajemná jako hrad ve Skalistejch horách. Občas z ní podařenou souloží dostanu, co chci. A do ní taky.
Tentokrát ne.
Dennisovi se náhle přes celej obličej zobrazila myšlenka.
„Budu tancovat na Katy Perry, když si TY obarvíš vlasy na růžovo, blbe!“
I na Sethovi bylo krásně patrný, že se ho zmocnil nápad.
Popadl ho za zátylek a vlepil mu mlaskavýho hubana. Pročež jsme Dennise málem sundávali ze stropu. Frankie se nacpal mezi ně a lehce plácl doutnajícího Dennise po tváři.
„Přestaň! Jako bys toho vola neznal.“
Seth zrovna kroutil zadkem s hlasitým „Pu-pu-pi-du.“ Chudák Marilyn musela rotovat v hrobě. Přitáhl jsem ho k sobě za triko.
„Hergot nech toho. Co tě to napadlo s tou Katy?“ Seth přestal šaškovat a zatvářil se rozpačitě. U něj snad doposud neviděnej výraz.
„No, Molly ji má ráda…“
Zašklebil jsem se na něj a on zvedl bradu. Od našeho slavnýho vítězství v regionálním kole Mistrovství v pánským stripu uplynuly už bezmála dva měsíce a ti dva byli ještě pořád spolu. Ničemu jsem nerozuměl. Tara prohlásila, že se tomu nediví. Tomu, že to nechápu i tomu, že jsou ti dva pořád spolu. Kdykoliv byla Molly u nás na návštěvě, věčně měly hlavy u sebe a špitaly si a chichňaly se a já se tvářil, že neposlouchám. A byl zelenej zvědavostí. Na Den díkůvzdání jsme nakonec skončili u Hannah a Frankieho, kterej vzal Setha na milost. Máma příšerně remcala, takže nás neminul příslib několikadenní návštěvy o vánocích. Nakonec jsem na to kejvnul. Jednak že je River Falls v tuhle dobu fakt krásný a druhak, že se Tara domů do Winlocku na vánoce nechystala a bylo to bolavý téma. Večeře na Díkůvzdání byla nakonec docela fajn, přičemž se vyhnu popisu, co dělal Seth se syrovým krocanem. Jen to vzal za trochu jinej konec, než Mr. Bean.
Teď jsme na sebe koukali a já se přestal křenit v momentě, kdy mi došlo, co se poslouchá u nás doma. Ještě že má Adele samý cajdáky, na který se dá akorát tak předkoitálně ploužit.
Roger došel k pódiu a podal mi cinkající skleničku. Sesunul jsem se na podlahu a klátil nohama. Whiska mě hřála odshora dolů. Roger chvíli znechuceně sledoval svůj soubor, pak vyvrátil oči a vrátil se za bar. Uprostřed stěny z lahví a sklenic byla vystavena naše vítězná trofej z regionálního kola. Vysoká nejmíň metr. Roger se na ni po milionté zahleděl, změnil výraz z otrávenýho na zbožňující a láskyplně ji přejel hadříkem. Marnie mi tuhle říkala, že si nepamatuje, kdy takhle pohladil ji. Trofej se leskla a svítila tak, že postavit ji někde na volný prostranství, bude vidět i z vesmíru a E.T. kvůli ní netrefí domů.
„Hele, Rogere, že jsi v životě neleštil nic tak…dlouhýho?“ Zacinkal jsem ledem a Roger mým směrem zvedl prostředníček.
Rozchechtal jsem se.
********************
Do vánoc chyběly necelý dva tejdny a moje přítelkyně zešílela. Dostala červeno-zelenou virózu. Byt byl vyšperkovanej jako domeček Santovejch skřítků a svítil dvakrát tolik. Pro samý ozdoby nebylo kam šlápnout, z voňavejch svíček jsem měl zničenej čich a v oku tik z toho, jak se vždycky odněkud přiřítila a práskla skříní či šuplíkem s hysterickým řevem „Tam nelez, mám tam dárky!“ Poznámku v tom smyslu, že to byl původně můj byt, jsem nejednou spolknul. Koneckonců, co jsem si zasadil, to mi vyrostlo. Rozbujelo se a zhoustlo. Rozkvetlo. A až na ten občasnej tik to bylo moc fajn. Když se rozhodla ozdobit světýlkama i záchod, přehodil jsem si ji přes rameno a odnesl pryč. Do ložnice se za náma táhla cestička ze žároviček.
Odemknul jsem dveře, tiše vešel dovnitř a „Last Christmas“ od Wham! se mnou prásklo o futra. Mariah Carey bude hned v závěsu. Všechno, co chci na vánoce já, je trocha klidu. Když jsem Taře v pominutí smyslů vyrobil cédéčko plný vánočních písniček, netušil jsem, co mě čeká. Do svátků ji nesmím pustit k Rogerovi, nebo ho přesvědčí na nějaký strašný santaclausovský číslo. Do červený čepice s rolničkou prostě nejdu. Vlastně – rolničku odmítám mít kdekoliv. Chlap musí mít svý mantinely.
Tiše jsem si pověsil bundu a sledoval drobečky.
Opřel jsem se zadkem o gauč s novým přehozem, na kterým byli sněhuláci. Jeden každej mi připadal spíš jako panáček Michelin, ale nahlas jsem to neřekl.
Tara stála zády ke mně u kuchyňskýho pultu, vlnila se do rytmu hudby jako užovka a já si ji prohlížel. Vlasy, který jí o kus porostly, měla stažený do ledabylýho uzlu. Na sobě citronově žlutý tričko, s logem „Limette Creative“ vepředu na kapsičce. Sice jsem netušil, co to znamená, ale jak jsem to triko viděl, koupil jsem jí ho. Nosila ho ráda, mě to těšilo a ji těšilo, že mě to těší. Takže jsem ji potěšil kdykoliv ho měla na sobě.
Dnešek nebude výjimka.
Krátká džínová sukně jí obepínala prdelku a krásně lnula ke stehnům, kdykoliv se zhoupla v bocích. Moje topořivý tělíska právě ukazovaly zbytku těla, jak dělat svou práci. Narovnal jsem se, přešlápnul a ona se otočila. Široce a zářivě se usmála a já jihnul a tvrdnul zároveň. Netušil jsem, že je něco takovýho vůbec možný. Bylo.
Postrčila si brýle na nose naučeným pohybem a kývla hlavou ke stolu. Byl nádherně prostřenej, ubrousky složený jako origami do tvaru labutě. Návod si našla na youtube. Když jsem to viděl poprvý, myslel jsem, že jsou to kachny. Rozčílila se, švihla po mě ubrouskem a pak jsme měli poněkud psychedelickou debatu na téma kachnama se nehází.
Z trouby to božsky vonělo, na stole hořely vysoký svíčky, třpytily se skleničky a sváteční talíře, který nám vnutila moje máma.
Zíral jsem na to s jedním okem přivřeným jak Colombo. Jemu by to možná hned došlo, já se ale moc nechytal. Ty šestiprstý whisky byly nakonec tři, no.
Prudce jsem se zamyslel – ne, narozeniny nemá. Má je v květnu. Moje dvaatřicátiny jsme oslavili v listopadu. Nemá svátek a není Valentýn. Díkůvzdání bylo, vánoce budou.
Že by ji povýšili? Vyrobil jsem patřičně nadšenej obličej a čekal, co bude. Utřela si tlapky do utěrky a pak mi je omotala kolem krku.
„Vítej doma, milenče.“ Dívala se mi rozzářeně do očí.
„Co slavíme, milenko?“
„Ještě, že mi budeš už brzo říkat jinak,“ zamumlala a uhnula pohledem.
„Cože?“
„Nic, nejdřív se najíme, dokud je to teplý. Sedni si a nalej víno. Mě jen trošku.“
Políbila mě, otočila se a začala rachtat dvířkama od trouby.
Hm. Jídlo. Jejich strategie – nejdřív nakrmit, až pak vyděsit – je všeobecně profláklá. Na tohle jejich know-how přijde docela brzy každej chlap. Na druhou stranu – vařila skvěle a já měl hlad.
Dřepěl jsem za stolem a pozoroval, jak červený víno ve sklenicích hází odlesky na ubrus. Přemejšlel jsem, jak si tenhle italskej mok poradí s tím základem, co mám v břiše.
Tara nakrájela maso na plátky, postavila na stůl mísu se salátem a druhou s bramborama, plus pár dalších s tajuplným obsahem. Tváře měla růžový a byla zvláštně roztěkaná. Já byl naopak pekelně soustředěnej a strohej v odpovědích.
„Máš dost velkej kus masa?“
„Jo!“
„Nechceš přidat brambory?“
„Ne!“
„Vem si salát.“
„Nejsem králík!“
„Já si vezmu. Potřebuju vitamíny. Tobě by taky neuškodily.“
„Grrr!“
„Chutná ti? Není to suchý?“
„Jo. Ne.“
„Chrisi…?“
„No?“
„Ale nic. Jez.“
A dost.
Švihnul jsem příborem, utřel si pusu a propálil ji ocelovým pohledem.
„Tak co je, holčičko?“
Zatěkala očima po místnosti a polkla. Položila příbor a opřela se. Zadívala se mi do očí.
Do prdele. Není to, doufám, večeře na rozloučenou? Co?! Má jinýho…a neví, jak to říct? Ať je to, kdo chce, je mrtvej. Je, kurva, po něm!
Oči jsem měl přivřený a zuby stisknutý. V žaludku náhle rozbouřenej oceán, ve kterým plavaly kousky masa. Čekal jsem.
Zatřepala víčky.
„Ježíš, ty máš výraz. Tohle je…tak těžký.“
Posunul jsem se na židli a rádoby nonšalantně přehodil nohu přes nohu.
„Jestli mi chceš něco říct, tak to udělej.“ Srdce mi tlouklo.
Odstrčila židli od stolu a postavila se.
„Já ti to radši ukážu.“
Odešla a já zíral do rozvrtanýho talíře. Zmatenej, jako lesní včela na palouku.
Vrátila se a položila přede mě obálku.
Hleděl jsem na ten bílej obdélník se směsicí protichůdnejch pocitů. Permanentka na novou sezonu fotbalovýho klubu chicagských Medvědů to asi nebude. Ty svíčky k tomu moc nejdou. Že by nějaký odměny? Lístky do kina? Někdo nám píše?
Ze vší tý cíleně sváteční atmosféry jsem měl staženej zadek. Váhavě jsem po obálce sáhl, zatímco mě pozorovala očima, velkýma jako talíře.
Otevřel jsem ji a vytáhl černobílej obrázek. No, obrázek je příliš vzletný slovo, tohle byla jakási změť čar ve tvaru trychtýře.
Po pěti úderech srdce mi došlo, na co se dívám.
Zvedl jsem pomalu oči a podíval se jí do obličeje. Zářila. Jakoby všude kolem ní rostlo a sílilo světlo. Nebo na mě šly možná mdloby, nevím.
Moje holka byla těhotná a veškerej prostor kolem byl těhotnej spolu s ní. Pozorovala mě s mírným, vědoucím úsměvem. Připadal mi povědomej. Vsadil bych se, že Mona Lisa byla v tom, když ji Leonardo maloval, protože se usmívala úplně stejně, jako Tara v tuhle chvíli. V tom blahosklonným, moudrým a ryze ženským pohledu jsem se cítil jako červ na háčku. Zvedl jsem se a pomalu došel k oknu. Fotku z ultrazvuku jsem držel v prstech, jako by byla jedovatá. Slepě jsem se zahleděl ven na světla do tmy ponořenýho města.
Kurvadrát, co teď?
„Chrisi?“ Váhavě se dotkla mejch zad a já sebou trhnul, jako bych dostal ránu proudem.
Otočil jsem se a beze slova na ni koukal.
Úsměv zmizel, pusa se jí stahovala do tenký linky. Oči se začínaly lesknout.
„Ty z toho nemáš radost, viď,“ zašeptala.
Přejel jsem jí prsty po pažích.
„No tak, no…to bude dobrý.“
Ježíši, co to melu? Chudák to malý, jestli po mně zdědí tyhle retard-geny. Cítil jsem se jako po ráně kladivem a nebyl schopnej zafungovat tak, jak se ode mě asi čekalo. Upřímně – netušil jsem, CO se ode mě čeká. Rozhodně to ale nebylo tohle, podle jejího výrazu. Poodstoupila a vymanila ruce z mejch dlaní. Dívala se do strany a já do druhý. Takový rozpačitý ticho mezi náma ještě nebylo. Nedokázal jsem to rozseknout, nedokázal jsem říct ty správný slova, udělat to správný gesto. Byl jsem mimo. Úplně, totálně a naprosto. Potřeboval jsem cigáro. Cigáro a chvíli pro sebe.
Vrazil jsem jednu ruku do kapsy a druhou tak nějak epilepticky zašermoval.
„Já…se hned vrátím. Já si jenom…chrm. Hned přijdu, jo?“
Ani se nepohnula. Pomalu jsem se vyplížil, popadl bundu a tiše zaklapnul dveře. Seběhl jsem schody a rozrazil vchodový dveře. Málem jsem povalil paní Hollowayovou, která už pár týdnů bydlela v bytě po Alici. Nemá cenu říkat, že se mi jejím odstěhováním docela ulevilo. Agnes Hollowayová nijak nevybočovala ze vzorce postarších dam se všetečnýma očima. Neměla psa, měla kocoura. Pana Čumáčka. Nicméně jako pes vypadal, velikostí určitě. Běžně se promenádoval sám po chodbě, kde jsem ho jednou v pološeru nakopl. Nechtěl jsem! Zkuste mu to vysvětlit. Kdykoliv jsme na sebe od tý doby narazili, vypadal stejně nasranej, jako Jean-Claude Van Damme, když zjistil, že Expendables I. vydělali balík.
Madame Hollowayová se chystala zapříst hovor, ale nedal jsem jí příležitost. Udělal jsem pár rychlejch kroků a začal se šacovat. Vytáhl jsem krabičku a zadíval se na ni. Kruci. Cigarety a mimino – to nepůjde dohromady. Švihl jsem s ní do nejbližšího koše. Správně. To je zralý rozhodnutí, hodný nastávajícího otce. Otce! Kurva, já budu otec. Táta! Rozklepaly se mi kolena a horečně jsem se začal v tom koši přehrabovat. Vytáhl jsem cigáro, vrazil si ho do koutku a napotřetí si zapálil. Ruce se mi třásly. Přestanu až od zejtra. Všiml jsem si, že za mnou Agnes hledí a pečlivě vymalovaný obočí se jí sbíhalo vprostřed čela. Ometl jsem si z rukávu obal od čokoládový tyčinky, rázoval dolů ulicí a inhaloval nikotin a ostatní dobroty. Neměl jsem tušení, kam jdu.
********************
Motal jsem se po ulicích jako špína v hrnci. Všude mraky lidí, předvánoční nákupní horečka byla v plným proudu a já se mezi nima plácal. Tolik ženskejch. Všechno jsou to chodící dělohy! Potencionální miny, sotva se otřeš, je v nich nálož. Jen vybuchnout!
Proud mě zanesl do jednoho z obchodů a já bloudil mezi regálama a nevěděl, čí jsem. Zjistil jsem, že už chvíli tupě zírám na balení papírovejch plenek. Prostej jakýkoliv logický myšlenky jsem jeden balík shrábnul a postavil se do fronty u kasy. V hlavě mi dunělo.
U vedlejší poklady stála mladá rodina. Muž měl na ramenou malýho kluka, žena držela za ruku culíkatou holčičku v čepici s obří bambulí a oba dospělí se na sebe co chvíli s úsměvem zadívali. Hleděl jsem na ně jako uhranutej.
„Pane? Pane!“ Pokladní mi málem luskla prsty přes ksichtem. Zaostřil jsem na ni.
„Nechcete k tomu i dudlík?“ culila se jako měsíček.
„Já nevim. Chci? Máte nějaký?“
Musel jsem vypadat přesně tak blbě, jak jsem se cítil, protože se nabídla, že mi ho donese.
„Jakou barvu?“
!!!
Osvítilo mě. „Modrej. Určitě.“
S plínkama pod paží a dudlíkem v náprsní kapse jsem vyšel ven. Pořád jsem měl před očima tu mladou rodinku. Začalo sněžit. Přemejšlel jsem, jestli má táta v garáži pořád naše starý dětský sáně. Do očí mě praštila vyzdobená zlato-stříbrná výloha klenotnictví. Bylo to jako blesk z čistýho nebe. Vyplul jsem ze tmy na světlo.
Najednou jsem měl jasno.
Taxík se plížil ulicí a já se zadíval okýnkem ven. U kraje cesty stál jinej a moje holka, moje…žena… zrovna rvala do kufru tašku, velkou jako stodola. Hodil jsem na sedadlo spolujezdce peníze, popadl plínky do podpaží a vyletěl ven. Sedla si dozadu a zavřela dveře. Doběhl jsem k autu a zabouchal na okýnko.
„Taro? Co to, sakra, děláš? Slyšíš? Vylez!“
Zadívala se na mě, obličej prázdnej. Pak se otočila dopředu a kývla hlavou. Taxík se rozjel.
Dovolil jsem si stát deset sekund jako solnej sloup a zírat za ní.
Pak jsem se otočil, vlítl před kapotu taxíku, ze kterýho jsem právě vystoupil a vpadnul znova dovnitř.
„Sledujte támhleten taxík. Jeďte za ním.“ Oči jsem měl navrch hlavy a zíral přes čelní sklo na vzdalující se koncový světla.
„Helejďte, pasažéři musej sedět vzádu, takhle to vypadá, jako bych vezl kámoše zadarmiko. Nebo někoho z rodiny, víme?“ Řidič se opřel loktem o volant a koukal na mě.
„Zaplatim vám dvakrát tolik, když hned pojedem.“
Koutky se mu zvedly. „Vy ste šéf. A pravidla jsou tu od toho, aby se porušovaly, no né?“
„No jó, hlavně už jeďte!“
S uchechtnutím se plynule rozjel a zařadil do proudu aut.
Za pár minut mi bylo jasný, že jede k Molly. Vlastní byt dávno pronajala, neměla v tomhle městě kam jinam jít.
Zastavili jsme v ulici plný vzrostlejch jilmů a já dneska už podruhý zaplatil. Taxikář z druhýho auta jí zrovna vyndával tašku z kufru. Došel jsem k nim a hodil ji zpátky. Balík s plínkama na ni.
„Co to děláš!“ Štěkla po mně, oči za skly brejlí zúžený do štěrbin. Znovu hrábla po tašce a já ji chytil za zápěstí.
„Pusť mě!“ zavrčela.
„Přestaň,“ řekl jsem tiše a otočil se na čumícího taxikáře.
„Dejte nám pár minut.“ Chlápek pokrčil rameny a sedl si za volant. Taxametr utěšeně tikal.
„No to teda ne, já tady vystupuju. Zaplatím a…“
Bál jsem se. V tuhle chvíli jsem byl regulérně podělanej strachy, že jsem to zkurvil už moc. Uměla být umíněná a tvrdohlavá a teď byla přesně ta chvíle, kdy tyhle její vlastnosti tančily oslavnej tanec. Popadl jsem ji za rameno a otočil k sobě.
„Já se hrozně, hrozně moc omlouvám. Jsem kolosální vůl, odpusť mi to, prosím!“
Zahleděla se na balík plínek a pak zpátky na mě. Měl jsem knedlík v krku. Těžce jsem polknul a zvedl jí bradu dvěma prstama.
„Taro? Holčičko, odpusť mi, že sem utekl jako malej. Řekni něco, prosím. Já se v první chvíli lekl, ani nevim proč nebo čeho. Sakra…Řekni, že jsem kretén, nebo tak...“
„Jsi hroznej kretén, Christophere,“ řekla a přísně na mě koukala.
„Jsem, viď.“ Souhlasil jsem, celej nadšenej, že na mě mluví.
No, když jsem za kreténa, můžu bejt klidně i za blbce. Pomalu jsem se svezl na chodník, na svý pěstěný kolena. Sklonila hlavu, pozorovala mě a v obličeji se jí krásně měnil výraz z unavenýho a smutnýho na překvapenej a nevěřícnej.
Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhnul dudlík.
„Ježiš, promiň.“ Vrazil jsem ho zpátky a sáhnul do druhý kapsy. Taře pod nosem vyrůstal parádní rohlík. Nic na světě jsem teď nechtěl vidět víc, než tenhle úsměv. Vylovil jsem malou sametovou krabičku. Ruku, sbalenou v pěst, si opřela o hrudník. Otevřel jsem ji a světlo pouličních lamp se odrazilo od protáhlýho, oválnýho kamene. Vypadal jako malá, vybroušená křišťálová fazolka. Když jsem ho uviděl, byl jsem jasnej. Tvarem připomínala obrovskou lesklou skulpturu v parku Millenium, u který jsme se setkali při našem prvním opravdovým rande. Tara na prsten koukala a oči se jí třpytily.
Z knedlíku v krku jsem měl meloun. Odkašlal jsem si.
„Nevadilo by ti… mohla bys…teda, chtěla bys…chm…“ Zoufale jsem se nadechl a hledal ty správný slova. Bylo načase je konečně říct. V hlavě pochopitelně vymeteno.
Zakroutila hlavou a vzala můj obličej do dlaní. Políbila mě.
„Chtěla,“ dýchla mi do pusy. „To víš, že chtěla.“
Úsměv se mi rozlil přes půl hlavy. Postavil jsem se a zvedl ji do náruče. Vypískla a já ji honem postavil.
„Kruci, miminko, promiň. Neudělal jsem ti nic? Je to dobrý?“
„Chrisi, ty moulo. Jsem těhotná, nejsem skleněná.“ Usmívala se a já ji znovu objal.
„A chm…budeme pořád moct…to? Neublížím mu nějak? Abych ho pak pozdějc nějak nešťouchl, nebo tak...“
Rozesmála se a já se na oko zamračil.
„Co se řepíš, ženská? Těhotný jsme poprvý, no ne?“
„To jsme. Na něco si ale zapomněl,“ zavrněla a významně propnula prsty na levý ruce.
Pomyslně jsem se plácnul do čela. Opatrně jsem prstýnek vyndal z krabičky a natáhl jí ho na prst. Byl z bílýho zlata a pekelně jí slušel. A já ho budu rád splácet pár dalších měsíců trdlováním u Red Wolfa, o tom žádná.
Najednou se nad náma ozvalo příšerný holčičí pištění a pronikavej hvizd. Zadívali jsme se nahoru a z okna ve třetím patře koukaly dvě blonďatý hlavy a dělaly kravál jako sbor Alexandrovců.
Povzdechl jsem si a mrknul na ni.
„Je to v pytli. Do deseti minut to ví každej.“
„No a co,“ usmála se a políbila mě. „Ať to ví třeba všichni.“
Zatímco jsme se líbali a taxikář dělal, že nekouká, z domovních dveří vylítly ty dva árijský sny a začaly kolem nás křepčit. Molly vřískala, že bude nejdružičkovatější družička a Seth dělal nad rozkrokem prapodivný gesta, kterejm jsem radši nechtěl rozumět. Nezapomínal u toho řečnit.
„Bude megaoslava, vole. Loučení se svobodou, jaký tohle město nezažilo, rozumíš. Domluvim ti fantastickou a všehoschopnou striptérku! Co jednu, celej sbor! Urvou ti koule, hehe!“
Tara ze sebe sundala Molly a přitočila se ke mně.
„Ještě něco jsem ti chtěla říct.“
Naklonila se a krátce mi zašeptala do ucha.
Zavřel jsem oči a prásknul čelem o střechu taxíku.
********************
Nikdo mi nic neurval, takže:
červenec 2012
Narodila se nám dvojčata, lezu u Red Wolfa po baru.
září 2012
Celý noci řvou a já lezu po zdi.
březen 2013
Stěhování do River Falls, lezu po fasádě novýho domu.
květen 2013
Lezu po svý ženě v rámci oslav dokončení rekonstrukce ložnice.
červenec 2013
Lezu po čtyřech jako kůň (prej jako osel) s ročním Mickeym a Bobbym na zádech.
únor 2014
Narodila se Tabby. Mám 3,8 promile a lezu po Terrym.
duben 2014
Lezu…
A dost! To už by stačilo!
Koneckonců, co je vám, kurva, do toho…:-)
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
32) Czistoslava (18.02.2012 12:05)
Tor jsi senzační opravdu 
.
Konečně tu kolem mě bylo ticho a klid a mohla jsem si Crise přečíst. Ti mužští ti vyloženě jdou, nemáš náhodou nějaké svoje mužské "Alter ego"? 
31) Jula (17.02.2012 22:36)
Tor, udělala jsi mi obrovskou radost!!!! 
Chris je perfektní, jeho reakce čistě chlapská, chodící dělohy mě vážně dostaly 
A když si to potom všechno v hlavě srovnal a začal nakupovat... Byl prostě k sežrání 
Že by nám sem příště nakoukl Aidan? 
29) Vlkouš (16.02.2012 18:19)
Tor - miluju tě a tvoje psaní. Fakt to chci knižně i s Tvým podpisem
Hlášky jednotlivě nekomentuju, protože to ani nejde. Celý je to skvěle napsaný a musím říct, že jsem se fakt nasmála a totálně dojala. Chris je prostě zlatíčko A ty jsi skvělá
28) finka (16.02.2012 17:50)
Jo, Bruno Mars.
Twilly, Tor tak to se shodneme. Kvílí, jako by mu někdo skřípnul koule 
Hele beruš, to bude fajn když se bude chtít Aidan vrtět a ta jeho z toho bude mít (pochopitelně) hrůzu. Já bych svýho na pódium nepustila. Vzpomínám si, že jsem i odmítla jít do gay baru. Šli by mi po něm a já bych ho neubránila a to by nebyl na pódiu (snad).
Prostě proč nesmyslně riskovat, že 
27) MisaBells (16.02.2012 12:54)
Torííííííííííííí však mně taky chyběli a tohle byla prostě přesně mířená smrtící rána! Nejvíc jsem se natlemila u toho kalendáře... Zvažuju, jestli mám žebrat o další kousek, nebo to prostě nechat spokojeně být s tím, že lepší je někdy nevědět, ale - pro boha! - Vždyť je to Chris!!!
Bylo to skvělý.
26) Silvaren (16.02.2012 10:51)
Páni, Tor, tohle je prostě dokonalý. ON je dokonalej. Prošpikovala jsi to úžasnýma hláškama, prostě jsem si to užila.
25) Tor (16.02.2012 10:15)
hoja ženy, prča že? Hot muskej a lezeme po monitoru. Já si ho málem převrátila, proč to nepřiznat
Co sem vyzobla:
Káčo - pus pus. Jsem ráda, že si to tak prima sedlo. Obzvlášt na kachny jsem pyšná ) IE - nemám smajle, kurde.
V River Falls podobnej podnik neni. Nicméně Dom a Terry jdu po Chrisovi jako slípka po flusu, aby podobnej vybudoval. Jako spolumajitel a manažer. Takže - uvidíme. Problém bude doma páč Aidan se samože vidí na pódiu a Maggie šílí
Fin - hlášky se berou sama nevim kde. Někdy se jedna odrazí od druhé, pak mě napadne třetí, čtvrtá, pobavim sama sebe a pracně se vracim k příběhu.-) a některý se ujmou a některý si uložim na pozdějc.
Nossko - uvidíme. Možná až přijde ten pravej čas. Teď se vrátím na Cestu a bude hůř!!! slibuju. Já vám dám holý chlapy...furt
AMO - jestli to vyjde teďkom, sama nevim. Abys pak třá nelitovala.-)
KatkoB - tohle jsem si troufla prachsprostě odhadnout. Žádnej elaborát na toto téma nebyl
Ree - ty seš prdelka Otázka je, jestli by měl někdo "koule" tohle vydat. Páč typická romanťárna to není, co si budeme povídat.
Ambruš - sama víš, že když se zavřou jedny dveře, otevřou se jiný. A pak další. Takže ... uvidíme a těšim, se, hehe.
Twilly - Bruna neřeš. Já ho taky nemusim. Ale ta písnička - svatbovo-vánočně laděná mi k tomu prostě sedla
Jinak děkuju. Jsem děsně ráda, že jsem vám zvedla náladu a vaše pozitivní energie se z komentů zase valí zpátky do mě. Díky, holky.
24) Petris (16.02.2012 09:54)
Díky Tor!!
Taky se mi po nich stýská!
Jako vždy je to skvělý, zbožňuju Tvůj styl, humor, chlapskej pohled ..
Moc jsem si to užila, škoda, že takové svátky nejsou častěji.
23) ambra (16.02.2012 09:12)
Já jsem fakt magor. Většinu času jsem se při čtení chechtala a pochechtávala, ale teď tu brečím. Možná proto, že jsi tenhle bonus napsala tak, že už je to fakt konec. A mně to pomalu ale jistě dochází.
Perly odmítám kopčit, to bych musela celý
. Miluju Chrise, miluju Taru, ale ty máš výsadu - Tebe ještě o trošku víc než ty dva. Děkuju za tuhle nádheru (za oknem mám letos poprvé bílo, takže ta vánoční atmoška... ... no prostě je po mně...).
21) Twilly (15.02.2012 23:45)
Torýsku to je tak krásnýýýý... já.. kurvadrát, já nevím co říct?
Snad jenom tohle:
- Hm. Jídlo. Jejich strategie – nejdřív nakrmit, až pak vyděsit – je všeobecně profláklá. Na tohle jejich know-how přijde docela brzy každej chlap. Na druhou stranu – vařila skvěle a já měl hlad.
- Vsadil bych se, že Mona Lisa byla v tom, když ji Leonardo maloval, protože se usmívala úplně stejně, jako Tara v tuhle chvíli.
- Rozčílila se, švihla po mě ubrouskem a pak jsme měli poněkud psychedelickou debatu na téma kachnama se nehází.
- Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhnul dudlík. „Ježiš, promiň.“ Vrazil jsem ho zpátky a sáhnul do druhý kapsy.
- Zatímco jsme se líbali a taxikář dělal, že nekouká, z domovních dveří vylítly ty dva árijský sny a začaly kolem nás křepčit.
jo a definitivně mě dorazilo tohle:
únor 2014
Narodila se Tabby. Mám 3,8 promile a lezu po Terrym.
Ne, chyba 
z obláčku mě ÚPLNĚ definitivně srazil Bruno Mars (nesnáším ho!!!! 
promiň 
)
20) Ree (15.02.2012 23:44)
Já to prostě musela dát ještě jednou! On je tak sladkej! Takový trouba naprosto k poňuchňání!
„Nevadilo by ti… mohla bys…teda, chtěla bys…chm…“ O tomhle do té doby neuvažoval, co? Ale věděl, co je správné! Věděl, že když spolu budou mít děti, měli by se vzít
„A chm…budeme pořád moct…to? Neublížím mu nějak? Abych ho pak pozdějc nějak nešťouchl, nebo tak...“ Zajímalo by mě, co by dělal, kdyby mu řekla, že má na devět měsíců útrum Bobek, by asi zkolaboval!
„Co se řepíš, ženská? Těhotný jsme poprvý, no ne?“ Těhotný jsme poprvý? Skapala jsem... Takový ňuchňy ňuch! Těhotný! Oni oba!
Nikdo mi nic neurval, takže: - To je moc dobře, protože pak by nebyla Tabby, a jsem si jistá, že ta je z dětí nejroztomilejší. Už jenom proto, že je to holka 
Lezu po svý ženě v rámci oslav dokončení rekonstrukce ložnice. - Taky jsem nedávno zrekonstruovala pokoj, nechce to oslavit?
Mám 3,8 promile a lezu po Terrym. - Závidím Terrymu, i když on to jako výhru nebere
Ještě pořád si tu tak spokojeně ňuchňám a vzdychám a nadávám, protože takhle roztomile pitomej chlap snad neexistuje Možná se objevím i zítra
Jo, a na závěr ještě jedna maličkost, Tor, vedle Nebezpečné lásky a Myšičko, myš... mám volné místo mimojiné i pro Hot Boye. A tohle chci mít jako epilog! Tak se snaž
19) KatkaB (15.02.2012 23:26)
Tak tohle jsem fakt potřebovala dneska číst. Nádherný bonus, Tor 
"Moje holka byla těhotná a veškerej prostor kolem byl těhotnej spolu s ní." Panečku, dokonale vidím, jak září štěstím a svítí do všech stran.
"Tolik ženskejch. Všechno jsou to chodící dělohy!" To mě až doteď nenapadlo, asi to tak vidí fakt jen muž. Že Ty ses zase ptala nějakýho chlapa, jak to vidí? Musel napsat na A5, co se v něm odehrávalo, když se dozvěděl novinu, která zásadně změní celý život?
"Zatímco jsme se líbali a taxikář dělal, že nekouká..." 
Úplně to vidím, jako bych tam taky někde postávala
Co se asi v chlapech děje, když se dozví TU novinu. Nastávající maminka září plná očekávání, že její štěstí bude sdílené a ono je to jinak. Přesto Chris chytil svoji životní šanci za pačesy a je z něj určitě skvělej táta
Bylo to luxusní!!! Děkuju
18) AMO (15.02.2012 22:36)
No dopr... to bylo parádní od prvního písmenka po posledního smajlíka. Zase jsi dokázala připoutat k monitoru slintající obecenstvo a pak ta třešnička (i chichotálek i písnička)! 
Tor, fakt smekám a modlím se, abych tě mohla poznat. Snad u Neb? Mám naději za pár...?
No prostě... i ta dvojčata! Trochu známá jména No a kachny!!!
Bomba! Dík!
17) Nosska (15.02.2012 22:20)
Jééééééé to bylo tak úžasný. To byl Chris, aby neudělal nějakou blbinu... Nádhera, nádhera, nádhera. Teď tu sedim přiblble se umívám a chce se mi brečet.
Ale požádat svou milou o ruku s dudlíkem v ruce
Doufám, že ještě o nich uslyšíme. No, spíš si přečteme
Co dělají dětičky a tak...
P.S. Fotečka s písničkou byly jen třešničkou na dortu.
16) Kacikacka (15.02.2012 22:15)
Tak tohle byl nádherný bonus a ten závěr? Koneckonců, co je vám kurva do toho...? já to miluju Chris s Tarou mi oba moc chyběli a tohle je hezký oživení 
takže děkuju 
a ještě jednou říkám, je to úžasný
15) kaccag (15.02.2012 21:51)
Krásný, krásný .... děkuju ... prozářil se mi den (včetně ne/házení kachnama a Limette Creative, viď Nebrasko??)
33) tina (18.02.2012 22:39)
Co rict. Jako vzdy, hltala jsem kazde slovo.
