Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

25.09.2011 [23:45], Karolka, ze série Kronika zítřka, komentováno 20×, zobrazeno 817×

Prolog

Tehdy, až zjeví se zas jednorožců slzy,

věz, lide Království, že spása přijde brzy.

Až panna čistá z ušlechtilé krve

vrátí se do míst, kde město stálo prvé.

Do vlasů vloží z těch slz převzácný diadém

A získá moc, jež noc promění v jasný den.

 

◊◊◊◊◊◊◊◊◊◊

 

1)

Přemítala o tom neustále. Přestože věděla, že nikdy nenajde uspokojivou odpověď. Cítila by se teď o něco lépe, kdyby ji na to připravili? Kdyby vyrůstala a byla vychovávána s vědomím, že její život má už dávno nalinkovaný průběh?

Noci a dny v temné kobce angharadské pevnosti se nijak nelišily. V oblasti Ledových plání vládla deset měsíců v roce mrazivá zima, proto malé okno umístěné těsně pod stropem zakrývala okenice. Plynoucí čas mohla Elaine měřit jen podle toho, jak eunuchové, kteří střežili její dveře, přinášeli jídlo a vyměňovali pochodně.

Určitě. Měli ji vychovat s vědomím, že jednou skončí tady. Měli jí to říct. Třeba, když jí bylo pět a otec jí začal posílat učitele. Nebo raději ještě dřív, když se učila mluvit a chápat význam slov. Už tehdy jí mohli říct pravdu. Neměla by teď takový strach. Necítila by se tak zrazená a rozzlobená.

Elaine vstala a přes ramena si přehodila vlněnou deku. Páchla jejím potem. Tak jako všechno v této místnosti. Začala přecházet z rohu do rohu. Jako vždycky. Někdy se bála, že zešílí. Být jen sama se sebou. Ani netušila, jak dlouho vlastně. Trpěla samomluvou. S kým jiným by si měla povídat?

Vzpomínky, které jí přicházely na mysl, působily jako hojivý balzám a zároveň jako sůl sypaná do rány. Občas si nebyla jistá, jestli si to všechno jen nevysnila.

 

Za dveřmi se ozvaly kroky. Následovalo chřestění klíčů a trojí cvaknutí západky. Do temnoty kobky se vlilo o něco jasnější světlo z chodby. Elaine si zaclonila oči. Otylý Kay jí nesl jídlo. Nenáviděla jeho sádelnatý obličej. Nenáviděla jeho mlčenlivost a uhýbání pohledem. Jako by mu neuřízli přirození, ale jazyk. Chtěla vědět, co se děje tam venku. Jak se daří matce. A neskončila už válka? Jenže to by tu už nemusela sedět zavřená. Otec by ji nechal odejít do komnat ženského křídla paláce.

Kay beze slova položil na stolek cínový talíř s pečeným masem, vařenou nasolenou zeleninou a chlebem. Pak vyměnil dohořívající pochodeň za novou.

„Kayi?“ oslovila eunucha. Tentokrát se jí podařilo neznít tak zoufale.

„Vaše výsosti?“ reagoval strážce bezbarvě a naznačil úklonu. Ani jednou se jí nepodíval do očí.

„Který máme den?“ zeptala se a tentokrát už v tom byly slyšet sotva potlačované slzy.

„Dvacátý den druhého měsíce, Vaše výsosti.“

Prudce zamrkala. Čtyři měsíce. Byla tu zavřená už více než čtyři měsíce.

„Jak se daří lady Isoldě? A co otec, je zdráv? Bojuje se ještě?“ Nevydržela se ovládat a chrlila ze sebe jednu otázku za druhou. Kay ale jako obvykle v hluboké úkloně rychle vycouval.

Odhodila zbytky důstojnosti a rozběhla se za ním. Zahlédla už jen jeho vystrašený kulatý obličej a náhle z letargie probrané zbrojnoše, kteří se mu objevili v zádech, aby jí zabránili v útěku. Tvrdě vrazila do už zavřených dveří a pak do nich bušila pěstmi a křičela.

„Nenávidím tě! Otče! Nenávidím tě, slyšíš?!“ Pak se zoufale svezla k zemi. Zmučená mysl našla vzpomínku na ty šťastnější dny, kdy jejím jediným trápením byly hodiny strávené nad rámem plátna, na které měla vyšít jakýsi obraz. Zoufale jí to nešlo. Chůva ji tahala za copy a vyhrožovala, že to poví matce. Elaine se vždycky jen ušklíbla. Taková hrozba se nutně musela minout účinkem - Isolda by se něčím takovým nezabývala.

Dívka si nevšímala ledové podlahy a zůstávala sedět na zemi, u dveří. Objala si kolena a představovala si, že prochází chodbami Angharadu. A vysnila si, že je čas oblevy. Okenice jsou dokořán a dovnitř se vkrádají hřejivé sluneční paprsky. Venku zpívají ptáci. Pamatovala si každý detail. Kožešiny na stěnách i řasené nástěnné závěsy. Hrdé stráže v lesklých zbrojích, koně na nádvoří. Kdysi je míjela s povýšeným úsměvem. Byla přece dcerou jednoho ze tří králů. Byla ještě dítě. A byla… hloupá.

„Historie. Historie je základ vzdělanosti, Vaše výsosti,“ poučoval ji stařičký učitel, který prý učíval ještě tři krále, a Elaine by se vsadila, že i jejich otce. A ona bláhově protáčela oči a pouštěla všechny ty příběhy o Cianovi Dobyvateli a proroctvích Kroniky jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kdyby bývala dávala pozor. Bylo to přece tak jasné! Panna z královské krve, slzy jednorožce. Jenže ona pozor nedávala.

 

◊◊◊◊◊◊◊◊◊◊

 

Tohle místo měl rád. Vždyť mohl dopadnout mnohem hůře. Ano, měl by být mrtvý. Stejně jako jeho otec a nevlastní sestry. Stejně jako všichni, kdo se té noci nešťastnou náhodou zdržovali ve zdech Morriganu. Měl by být probodený nebo spálený na popel…

Bran se mimoděk dotkl dlouhé bílé jizvy, která se táhla po jeho levé tváři od spánku až ke koutku úst. Nepřítomně hleděl do výhně, která změnila barvu meče ze stříbřitě šedé na sytě oranžovou. Podobnou barvu, která se právě odrážela na stěnách kovárny i na jeho nahé kůži. Díval se do řeřavých uhlíků a vzpomněl si, že kdysi míval strach ze zbraní a ohně. Několik dlouhých měsíců. Ale to už bylo dávno…

Vytáhl rozžhavený meč, položil ho na kovadlinu a uchopil kladivo. V ohlušujícím pravidelném rytmu pak po tisící dokazoval sobě, ohni i železu, že doba strachu už pominula. Ovládl ho a zabil. Z malého chlapce se dávno stal mohutný silný muž. Jen ta jizva na tváři se občas ozývala. Stejně jako občasné noční můry, které ho vracely do doby, kdy mu bylo devět a byl někým úplně jiným.

Bran vrátil meč do výhně a několikrát stlačil rameno dmychadla. Pak zahlédl stín. Na okraji jeho zorného pole se něco pohnulo. Byl to jen okamžik. Prudce se otočil a s kladivem v jedné a s rozžhaveným mečem ve druhé ruce zaujal střehový postoj. Jaký by to byl kovář, kdyby neuměl použít zbraně, které sám ukoval.

„Nejsem nepřítel!“ ozvalo se překotně z úst zbrojnoše. Jeho ruka spočívala na jílci meče dosud zasunutého v pochvě. Z železného krunýře, který chránil jeho hruď a břicho, vykukovaly vlněné rukávy v barvách krále Fearghase. Podle toho, jak byl celý naleštěný, to vypadalo na někoho z královské stráže. Možná přímo z Angharadu.

„Můžeme si promluvit?“ pokračoval voják.

Bran se posměšně usmál.

„Zřejmě už mluvíme.“ Nehodlal odložit zbraň. Takových už tu bylo. Chtěli nakupovat bez peněz. A ta králova pakáž byla nejhorší.

Voják spustil ruce podél těla a chvíli čekal, jestli se kovář nehodlá trochu uvolnit.

Nehodlal.

„Přináším povolání od krále Fearghase,“ řekl trochu podrážděně a sáhl do vaku, který měl přehozený přes rameno. Vytáhl odtud svitek. Podával ho Branovi.

Kovář se krátce zadíval na pečeť a pak upřel ledově modré oči do tváře vojáka.

„Pečeť poznávám. Ale kdyby tě opravdu poslal král, věděl bys, že neumím číst.“

Voják přikývl.

„Vím to. Ten pergamen není popsaný. Král posílá jen tu pečeť.“

Branovi se ve tváři nepohnul jediný sval. Uvnitř ale prožíval nechuť, hněv a neklid.

„Co tedy chce?“

„Abys splatil dluh.“

Kovář se na okamžik neovládl a všechny ty roky potlačované emoce se probojovaly na povrch. Dluh? Měl splatit dluh?!

„Jak?“ zasyčel a vojákovi přeběhl mráz po zádech. Ten polonahý kovář vypadal v načervenalé záři plamenů a s jizvou na tváři, jako by ho vyplivlo samo peklo.

„Pojedeš s námi. Král ti to chce říct osobně.“

Brana na vteřinu napadlo, že by toho vojáka mohl zabít. A pak i všechny muže, kteří jistě čekali venku v záloze. A mohl by utéct. Třeba do Lugliru, k moři. Ale hned ten nápad zapudil. Byl příliš podobný svému otci, než aby dokázal porušit přísahu. I když byla vynucená.

Nakonec prostě odložil kladivo a tónem, který nepřipouštěl námitky, nařídil vojákovi, aby počkal venku. Musel uhasit výheň a poslat vzkaz Oisinovi, aby mu pohlídal kovárnu. Třeba se jednou vrátí.

Sbalil si kus sýra a chleba, do měchu nalil ředěné víno. Do každé nohavice ukryl jednu dýku, k pasu si připnul svůj oblíbený meč. Ve stáji osedlal Epona. Když ho vyvedl na dvůr, spokojeně se usmál. Král Fearghas poslal osm vojáků, aby ho přivedli.

Nasedl na koně a přes hlavu si přetáhl kapuci kožichu z vlčí kůže. Nenáviděl Ledové pláně.

 

◊◊◊◊◊◊◊◊◊◊

 

Usnula na zemi. Vzbudila se prochladlá, rozlámaná a stále ještě s mokrými tvářemi. Nespala tedy dlouho. Vstala a vrátila se k přecházení po místnosti. Pomalu se jí rozproudila krev a ztuhlé svaly se zahřály. Občas ji napadlo, že by se mohla pokusit o sebevraždu. Ne proto, aby ukončila své trápení, ale aby se pomstila otci. Aby ho připravila o šanci naplnit proroctví.

Kručící žaludek donutil Elaine zasednout k dubovému stolu a pustit se do jídla. Fearghas nebyl hloupý. Žádný nůž, dokonce ani lžíce. Neměla by se ani na čem oběsit, stěny byly zcela hladké. Možná kdyby se zapálila… Stejně to byly plané úvahy. Věděla, že by to nikdy nedokázala.

Pak uslyšela hlasy. Překvapeně zamžourala na pochodeň. Ne, ještě nebyl čas ji vyměnit. Otec?!

Vyskočila a zadívala se na dveře. Měla by ho prosit? Nebo raději předstírat pokoru? Jaké chování by jí mohlo pomoct dostat se na svobodu? Odpověděla si sama. Žádné. Nezavřel ji sem přece za trest. Měla prostě smůlu, narodila se jako dívka. Do královské rodiny.

Nervózně si položila ruku na hruď. Pod špinavými vlněnými šaty ukrývala malý kožený váček, největší poklad tohoto světa. Nenáviděla tu věc, ale zároveň se k ní upínala, když jí bylo nejhůř. Třeba to všechno nebylo zbytečné. Třeba je právě ona tou dívkou z legendy. Většinou tomu ale nevěřila. Kolik století už uplynulo od toho dne, kdy se slova o slzách jednorožců objevila v Kronice? Devět, nebo deset?

Dveře se otevřely. Nestál v nich otec, ale ani Kay. Otvor ozářený světlem nezvyklého množství pochodní téměř celý zaplnila mohutná mužská postava. Elaine se zadrhl dech. Instinktivně couvla a vmáčkla se do nejzazšího stínu kobky. Cožpak byl Angharad dobyt? Taranis ji přišel unést? Ale neslyšela přece zvuky boje…

Temná silueta vešla hlouběji do místnosti. Elaininy oči si přivykly světlu, přesto mu neviděla do tváře. Měl totiž na sobě nějaký kožešinový plášť a na hlavě kápi.

„Elaine z rodu Cianova, musíš jít se mnou.“

Neznělo to podlézavě, jako když mluvil Kay, ani štěkavě jako otcovi vojáci. Řekl to klidně, bez emocí. Jeho hlas byl hluboký a sytý. Obsahoval ale jasně patrný imperativ. Ať to byl kdokoli, nehodlal diskutovat.

Jenže ona byla dcera Fearghase, jednoho ze tří králů, a ještě před pár měsíci žila v přepychu.

„Nikam nepůjdu. Chci mluvit se svým otcem! Kdo jste?“

Troufla si udělat krok vpřed a nechat se ozářit mdlým světlem pochodně. Ruce zatínala do pěstí, aby nebylo vidět, jak se jí třesou.

„Jsem…“ Nastalo pár vteřin ticha. Elaine už si začínala myslet, že se odpovědi nedočká. Ale on to nakonec dopověděl. Velmi hrozivým a vzteklým hlasem. „Jsem služebník krále Fearghase. A mám příkaz vás odvézt.“

Dostala strach. A vzápětí vztek, protože strach nesnášela.

„To by mohl říct každý, že slouží mému otci! Jak si mám být jistá? Chci s ním mluvit!“ Málem si i vzdorovitě dupla nohou.

„Budete mi muset věřit. Stejně jako já musím uvěřit, že to páchnoucí stvoření, které se podobá spíš podomkovi, je princezna Elaine.“

Zalapala po dechu. Na moment zapomněla na strach a ovládl ji hněv.

„Jak se opovažujete? Podomek?!!“ vykřikla.

Urazil ji! Tak hrubě ji urazil! Dotkl se něčeho, co ji donedávna trápilo úplně nejvíc. Bylo jí patnáct a stále ještě nekrvácela. A o těch dvou nepatrných boulích na hrudi se rozhodně nedalo mluvit jako o ňadrech. Trápila se tím. Dcery služek měly kypré tvary mnohdy už od dvanácti let. A ona by bez ženských šatů opravdu mohla vypadat jako… chlapec.

Neodpovídal. Jen tam tak stál a zdálo se, že se tou urážkou ani nebaví. Viděla jen jeho ústa a strništěm porostlou bradu. Jako by byl vytesaný z kamene.

„Chci mluvit s otcem,“ zopakovala, tentokrát už mnohem pokorněji. Opravdu z něj šel strach.

„Ohledně toho nemám žádné příkazy, Vaše výsosti.“ Zdálo se jí to, nebo zaslechla stopy soucitu?

Nerozhodně se rozhlédla. Měla by si něco brát s sebou?

„Vaše věci jsou připravené,“ oznámil jí stručně. Pak ustoupil ode dveří a rukou naznačil, aby šla za ním.

Mělce se nadechla. Mělo by cenu odporovat? Přejela cizince pohledem od hlavy k patě. Ne, asi ne.

 

◊◊◊◊◊◊◊◊◊◊

 

Nic mu do toho nebylo. Válka tří králů už dávno nesouvisela s jeho životem. Kdysi dávno změnila jeho osud, ale od té doby? Byl kovář a občas taky žoldák. Ať se zbylí dva králové mezi sebou klidně pozabíjejí.

Jenže Fearghas na něj nezapomněl. Zdálo se, že ho ani nemusel hledat, když se rozhodl, že ho povolá. Nestačilo mu zabít všechny, kteří byli Branovi drazí, chtěl ho ještě ponižovat. Znovu a znovu, dokud bude živ.

Cesta do hlavního města Ledových plání, Angharadu, trvala skoro tři týdny. Zima vrcholila. Podél cest ležely zmrzlé mršiny vyhublých zvířat. A také poutníků, kteří utíkali od hranic s Luglirem, protože se prý Taranisovo vojsko dalo do pohybu. Tyhle zvěsti ale přicházívaly ve vlnách a většinou se nepotvrdily. Občanská válka královských bratrů uvázla na mrtvém bodě. Království bylo zbídačené a slabé. Na pořádné vojenské tažení nedošlo už nejméně dva roky. Jen občas se na jednu nebo na druhou stranu hranice vypravila malá skupina vojáků, aby napadla nějakou vesnici a pak hned utekla zpátky do bezpečí.

Hradby Angharadu se na obzoru objevily dva dny předtím, než k nim Bran v doprovodu vojáků vůbec dorazil. Ledové pláně se táhly od obzoru k obzoru. Černá skalnatá země s ostrůvky zamrzlých jezer, která se během dvou letních měsíců měnila ve vodní plochy. Jejich nejbližší okolí se vždycky zazelenalo. Půda rodila štědře a rychle, dokud se navrátila zima a smrt.

Bran měl mnoho dní, aby přemýšlel o tom, proč ho král povolal, ale na nic nepřišel. Očekával nějakou sebevražednou misi. Byl si jistý, že ho Fearghas nenávidí tak moc, jako on jeho.

Uvedli ho rovnou do trůnního sálu. Kdysi dávno, ještě před válkou, býval jen jeden trůn. V Morriganu. Jenže po smrti krále Bedwyra na něj neusedl nejstarší syn Aeron, jak bývalo zvykem, ale všichni tři synové. Chtěla to tak Kronika a té se nedalo odporovat. Země prý bude čelit velkému nebezpečí a obstojí, jen když jí budou ve svornosti vládnout všichni tři bratři. Ale oni to nedokázali, přišel rozkol. Aeron zahynul rukou svých bratrů a Fearghas i Taranis si pořídili své vlastní okázalé trůny. Bran si občas kladl otázku, jestli Kronika není jen nástrojem ke zničení Království.

„Přišel jsi.“ Fearghas vypadal dobře na svůj věk. Měl statnou postavu, ostatně jako všichni z Cianova rodu. Jeho tvář byla porostlá hustým černým vousem, teď už značně prošedivělým. Seděl na svém falešném trůně a samolibě se usmíval. Ty holky, co se mu ustrašeně třásly za zády, si mu nejspíš sednou na klín, jakmile skončí slyšení.

„Jako bych měl na vybranou,“ neodpustil si Bran jízlivě.

Král se rozchechtal a nechal si od jedné z těch děvek dolít víno.

„Měl bys být vděčný!“ zaburácel vzápětí. „Chci ti dát příležitost zbavit se dluhu.“

Bran stál dokonale nehybně. Ani ve tváři se mu nepohnul jediný sval. A to i přesto, že ve svých představách krále právě podřezal jako podsvinče. Vděčný… zbavit se dluhu…

„Co chceš, králi?“ zeptal se místo toho.

Fearghas nespokojeně mlaskl a dal si hlt vína.

„Přísahal jsi mi! Ušetřil jsem tvůj život a ty mi ho teď dlužíš, bastarde.“

I teď dokázal Bran mlčet.

Král vstal a zamířil k němu. Mračil se a zdálo se, že se i vzteká.

„Taranis chce mou dceru, proklatě! Prý poslal několik skupin vojáků. Cestují nenápadně, v přestrojení. Mají za úkol unést ji a živou dopravit do Lugliru. Chci, abys ji odvezl a ukryl.“

Bran překvapeně hvízdl.

„Proč by to dělal? Musí vědět, že bys ji za příměří nevyměnil.“

Fearghas se rozmáchl a hřbetem ruky Brana udeřil.

„Nic nechápeš!“ zasyčel. „A ani nepotřebuješ chápat. Prostě ji odvez a udrž ji na živu, za každou cenu!“

Bran si setřel stružku krve z prasklého rtu a v duchu tohle napadení připsal na seznam Fearghasových hříchů.

„A co mi zabrání, abych mu ji nevydal, nebo ji nenechal někde zmrznout?“

Král se nečekaně usmál. Jeho pichlavé oči vypadaly spokojeně.

„Možná bych se mohl spolehnout na tvou přísahu. Jsi Aeronův bastard a tak jsi po něm zřejmě zdědil jeho změkčilé lpění na cti a pravdě. Ale já…“ rozesmál se. „Já nejsem hlupák.“

Bran se s ním nepřel. Jen napjatě čekal. Král měl zřejmě něco v záloze a jemu se to ani trochu nelíbilo.

Fearghas se vrátil na svůj trůn a gestem si přivolal jednu z ustrašených služek. Když přišla blíž, přitáhl si ji k sobě na klín a zabořil obličej do jejího hlubokého výstřihu.

„Kolik dcer měl Aeron, bastarde?“ zeptal se přeslazeným tónem.

„Tři,“ hlesl Bran. Tři zlatovlasé dívky, všechny byly mladší než on. Nejmladší Aoife se ještě kojila, když vojska Fearghase a Taranise vtrhla do lesů Morriganu.

„A kolik myslíš, že jich té noci zemřelo?“ pokračoval král v kladení otázek.

Bran přišel o dech. Vytřeštěnýma očima zíral do zarostlého obličeje muže, který mu zavraždil otce.

„Tak kolik?“ zopakoval král. „Já ti to povím, kováři. Dvě.“

Odstrčil služku a napřáhl ruku s vytrčeným ukazovákem.

„Odvezeš mou dceru, ukryješ ji a dohlédneš, aby zůstala živá a zdravá a nevinná, dokud pro ni nepošlu. Pak ti vrátím svobodu a propustím poslední Aeronovu dceru.“

Bran opouštěl trůnní sál jako v mrákotách. Celých dvacet let žil v tom, že z jeho rodiny nikdo nepřežil. Kde je Aoife? Děsil se myšlenky, že ji král celé roky drží zavřenou v nějaké díře.

Vyslechl si veškeré rozkazy, převzal peníze. Nechal se vést do věže angharadské pevnosti. Právě tam totiž nechal Fearghas střežit svou jedinou dceru Elaine. Těžko říct, proč ji držel jako vězně, ale bylo jasné, proč ji nechal hlídat právě eunuchy. Každé malé dítě znalo legendu o nejstarším proroctví Cianovy Kroniky.

V doprovodu mnoha vojáků vyšel schody až na vrcholek věže a předal strážci pověřovací listinu. Ten tlustý mužík si ho měřil dost nedůvěřivě, ale nakonec mu odemkl. Brana ovanul nepříjemný zápach. Fearghas musel být stejně úžasným otcem, jako bratrem. V kobce hořela jediná pochodeň, kováři trvalo pár vteřin, než si všiml mladičké dívky s velkýma ustrašenýma očima, která se tiskla do zadního rohu. Bylo to skoro ještě dítě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1