Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

17.02.2012 [15:30], Karolka, ze série Kronika zítřka, komentováno 18×, zobrazeno 376×

Zbavit se nevítané návštěvy nebylo vůbec snadné. Conor – tedy Dylan, opravil se Bran popuzeně – se od svého koně nehodlal vzdálit. Kovář ho přemlouval, aby klidně odešel do hostince, ale cizinec jen zavrtěl hlavou.

Bran se vrátil do kovárny a našel tam nejistě přešlapující Elaine s podnosem plným jídla.

„Už odešel?“ špitla. Zase se podobala vystrašenému dítěti.

Kovář zavrtěl hlavou. Pak beze slova otevřel náruč. Přichystané občerstvení s břinknutím skončilo na stolku a Elaine se vzápětí tiskla k mohutné hrudi.

„Mám strach,“ ozvalo se sotva slyšitelně. Tiskla se k němu tak křečovitě, že mohla sotva dýchat, natož mluvit.

„Já vím.“

Ucítila polibek na temeni a silné paže se kolem ní stáhly ještě víc.

„Neboj se. Brzy zase odejde. Nemůže vědět, kdo jsi,“ utěšoval ji.

Zuřivě přikyvovala, i když se obavy nezmenšily ani o kousek.

„Jsem s tebou,“ řekl. „Zabiju ho, když budu muset, to víš.“

Znovu přikývla. Zvedla k němu hlavu, v očích úpěnlivou prosbu. Ne, nebála se o svůj život. Neděsila, že celé Království padne a nebude mu pomoci. Umírala hrůzou, že ji odvedou od Brana. Zoufale zkoumala jeho tvář, oči, výraz, hledala ujištění.

Sklonil se. Jeho rty se jí zmocnily stejně bolestivě, jako ji drtila jeho náruč. Tak nádherně. Polohlasné lapání po dechu, přijmout co nejvíc vzduchu, který on vydechuje. Pak mu uvěří, že všechno zůstane tak, jak je. Mluvil k ní každým dotykem, každým pohlazením, jazykem k jazyku. Tak spolu mluví dvě duše, když se slova zdají příliš mělká. Kdyby mi tě vzali, Elaine, bylo by to jako by mi vyřízli srdce z těla. V těch polibcích byla i tichá výčitka. Jak jsi to udělala? Uvízla jsi mi v srdci jako střepina, donutila ho tlouct v jiném rytmu. Není možné vyjmout tě, aniž by mě to zabilo.

Došel jim dech. Pohladil ji po tváři, projel prsty ty kraťoučké vlasy. Po tisící se děsil. Poznají, že je to žena. Nemůžou nepoznat. Sálalo to z ní.

„Mám mu dát to jídlo?“ zeptala se.

Zkoumal její oči. Už nevypadaly tak ustrašeně. Uvěřila mu.

„Zavolám ho,“ odpověděl souhlasně. Ještě jednou otřel rty o její čelo, jen aby potrápil své zmučené sebeovládání, a pak ji pustil.

Luglirský princ vešel do místnosti, tvář zamyšlenou a unavenou.

„Děkuji, chlapče,“ řekl Elaine. Ani se na ni pořádně nedíval. Kouřící polévka měla v tu chvíli váhu poloviny Království. Posadil se na lavici, popadl dřevěnou misku a hltavě jedl.

Měl být mým manželem, blesklo jí hlavou. Zůstávala stát nad ním a prohlížela si ho. Podobal se jejímu otci, Cian až do morku kostí. Nezdál se tak drsný, ale co ona ví, zná ho sotva pár chvil. Vždyť kdo stával v čele Taranisových vojsk po boku svého otce? Kdo kácel lidi jako stromy, když se probojovával na sever?

Modré oči se nečekaně zvedly od misky s jídlem a střetly se s jejím upřeným pohledem. Úlekem o jeden krok couvla.

„Je to moc dobré,“ řekl po krátkém zaváhání a pousmál se. I v tom úsměvu byla jasně patrná smrtelná únava.

„Finne?“ ozvalo se ode dveří trochu hlasitěji, než by bylo třeba. „Potřebuji tvou pomoc.“

Skoro se za ním rozeběhla.

Vyšli spolu ven. Elaine oslepila zář všudypřítomného sněhu. Ačkoli nesvítilo slunce, ta bílá jí vehnala slzy do očí. Bran šel vedle ní, jemně se konečky prstů dotkl její ruky. Zachvěla se a oplatila mu to.

Hnědák trpělivě čekal. Nechal se odvést až ke kovárně. Elaine přes něj přehodila vlněnou deku. Na krk zavěsila pytel píce. Hladila ho. Byl nádherný. Poslušně zvedl kopyto. Nechal se od Elaine přidržet, zatímco Bran vytahoval staré hřeby, brousil. Mlčeli.

Za pár chvil se na zápraží objevil Conor. S uspokojením sledoval laskavou a důkladnou péči, které se hnědákovi dostává. Přistoupil ke koni, hned vedle Elaine, a laskal hřívu, uklidňoval. Nad jejich hlavami se ozval křik dravce.

Conor se pousmál a zvedl oči vzhůru, po celou dobu němě sledován ostražitým pohledem kovářského učně.

„To je Hagard,“ pronesl s pýchou.

Elaine se zaklonila a očima našla pár vznešených křídel kroužících po obloze. Ostré hvízdnutí způsobilo, že sebou trhla. Kůň se ani nepohnul. Hagard odpověděl výkřikem a snášel se dolů. Za okamžik usedl na kožené rukavici svého pána a hltavě polykal kus masa, který dostal.

„Chceš si ho pohladit?“ zeptal se Conor hocha.

Nesměle přikývla. Nemohla od krásného sokola odtrhnout oči. Bázlivě zvedla ruku a šlehla pohledem ke Conorovi. Dělám to správně? Neublíží mi?

Jeho oči se usmívaly stejně jako ústa. Přikývl.

Konečky prstů se dotkla jemného peří. Bylo hebké jako samet. V mrazu cítila, jak hřeje.

„Zdravím tě,“ zašeptala.

Natočil k ní oko a přestal se hýbat.

„Jsem… Finn,“ řekla ještě. Stáhla ruku a uculila se.

„Jdeme na tu podkovu,“ ozval se Branův hlas.

Podívala se na něj. Stál tam, jen kousek od nich, ruku položenou na koňském hřbetě. V očích mu zuřila sněhová bouře, divoce v nich vířily krystalky ledu. Rty měl pevně semknuté, stažené do přísné přímky.

Zatajil se jí dech. Skoro se ho bála. Ten strach byl ale spíš jako příjemné mrazení. Kousek ledu putující po rozpálené kůži.

„Pomůžu ti.“

Přikývl. Přešel ke dveřím do kovárny. Otevřel je, aby mohla projít.

„Počkám tu,“ ozvalo se za nimi. Conor se žádné reakce nedočkal.

Vešla do kovárny, srdce jí tlouklo jako splašené. Uslyšela klapnutí dveří. O vteřinu později ji zezadu sevřel pár milovaných paží a tiskl ji s novou naléhavostí. Jeho rty se přitiskly na její krk, horký jazyk mučil mrazem prokřehlou kůži. Hněvivě a dotčeně se jí dotýkal, jemně ale naléhavě kousal, těsně přitisknutý na její záda. Neřekl jediné slovo. Elaine se zdálo, že radostí zešílí. Chtěl ji tak strašně moc a… žárlil.

Pustil ji nečekaně, bez varování. Zamířil k měchům výhně. Rozdmýchal ji. Na roztřesených nohou přešla ke kovadlině a na stolek hned vedle připravila vše, co bude Bran potřebovat. Kladiva, hřeby, podkovu. Ponořením ruky zkontrolovala teplotu vody v kádi. Když ji vytáhla, zachytil ji, v rukou připravené plátno. Sušil jeden prost po druhém, oči upřené do její tváře. V načervenalé záři plamenů se z něj tajil dech. Byl hrozivý. Hrozivě krásný.

„Miluju tě,“ zašeptala.

Reagoval sotva patrným zachvěním víček. Usmál se. Jeho výraz vyjadřoval úlevu, vítězství. Zasmála se. Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. Ale jeho oči toho byly plné.

„Bude pryč dřív, než se nadějeme,“ a mrkl na ni.

 

◊◊◊◊◊◊◊◊◊◊

 

Conor se cítil strašně unavený. Celé týdny ho posilovalo odhodlání dorazit do cíle. Když ho konečně dosáhl, měl pocit, že by si lehl klidně do stáje na seno a prospal dva měsíce. Opřel se čelem do koňské hřívy a pomalu vdechoval dobře známý pach. Bylo mu dobře. I mysl se ztišila únavou, usnul by snad i ve stoje. Jen tichá naléhavost, která se před mnoha týdny usídlila na dně jeho duše, ta tam byla pořád. To proroctví, někde tady v Morriganu…

Dveře se s tichým vrznutím otevřely a objevil se kovář.

„Jsem téměř připravený, pane. Otevřeme dokořán a vezmeme ho dovnitř.“

Hnědák se poslušně nechal vzít do tepla a šera kovárny. Dmýchání žhavé výhně, ještě několik úderů kladivem, jen trochu zchladit a pak rychle přitisknout ke kopytu. Kůň sebou nervózně trhnul.

„Ššš…“ To byla Elaine. Držela ho za uzdu a tiše k němu promlouvala. Zvuk zatloukaných hřebů. Zbrousit. Padla perfektně.

„Nevím, jak ti poděkovat,“ vydechl Conor vyčerpaně, když pustil kopyto.

„Zlatem,“ zazubil se kovář.

Conor se zasmál a sáhl k pasu. Z váčku vytáhl velký Luglirský zlaťák. Měl cenu tří koní.

„Pro tebe, kováři.“

Bran se mu zkoumavě podíval do tváře. Syn vraha, napadlo ho. Nenáviděl ho celý život a to se jejich cesty nikdy nezkřížily.

„To je příliš,“ řekl tiše. Varovný podtón, kterému Conor nerozuměl, se v tom nedal přeslechnout.

„Můj kůň je to nejdražší, co mám,“ oponoval princ. „Vezmi si to.“

Bran natáhl mozolnatou dlaň, aby ho v ní vzápětí zahřála mince.

„Díky.“

Princ kývl hlavou. Pak pročísl koňskou hřívu a řekl hnědákovi pár laskavých slov.

„Kdo tu má poštovní holuby?“ zeptal se znenadání.

Ozvalo se několikanásobné zadunění, jak Elaine, která zrovna odnášela prázdné nádobí, všechno vyklouzlo z rukou.

„Alroy, řezník. Bydlí na náměstí,“ odpověděl opatrně Bran. Přinutil se nehledět na Elaine. Ta se vzpamatovala a sbírala rozsypané věci. „Potřebuješ poslat zprávu do Lugliru? Vím, že pár pobřežních opeřenců tam má.“

Conor se mu zadíval do očí, ve tváří zvláštní výraz. „Zajdu tam, díky.“

Kovář přikývl.

„Můžeme pro tebe udělat ještě něco, pane?“ Už odejdi, je-li ti život milý. Nevím, jak dlouho se vydržím děsit, že se na ni podíváš z jiného úhlu a pochopíš…

„Vlastně, ano…“ Conor se pousmál. „Chystám se na noc do hostince, jsem unavený. Ale zítra bych rád vyrazil ke zřícenině. Potřebuji průvodce. Napadlo mě, že tvůj bratr…“

„Ne!“ ozvalo se z kovářových úst dřív, než princ domluvil. Pak se přinutil čelit Conorovu udivenému výrazu s klidnou tváří. „Zítra nás čeká mnoho práce. Bez svého bratra se neobejdu. Vsadím se, že když oslovíte kohokoli jiného ve městě, vyhoví vám.“

Princ si ho zadumaně prohlížel.

„Dobrá, nemohu tě nutit. Už jsi pro mě udělal hodně. Jsem ti zavázán.“

„Nejsi, pane,“ opáčil Bran. „Dobře jsi mi zaplatil.“

Jeho tón byl nesmlouvavý. Nepřipouštěl námitky.

„Takže už půjdu.“

Dvojí němé přikývnutí.

Conor chytil hnědáka za uzdu a stáhl mu z hřbetu vlněnou deku. Poskládal ji, přešel kovárnu a podával Elaine.

„Děkuji, chlapče.“

Hoch si přitiskl deku k tělu a sklopil oči. Conorovi se zdálo, že se zardívá. Výheň stále rozdmýchaná do pekelných teplot vrhala na stěny kovárny tančící otisky rudé a oranžové barvy. Stejně tak na tvář kovářského učně. Jeho rysy byly jemné, něžné. Rty měkké a vykrojené jako ústa panny. Dlouhé řasy vrhaly jemné stíny…

Conor couvl o dva kroky. „Půjdu,“ zopakoval.

Byl to jen pocit. Vzdálený, neuchopitelný. Křehký jako závan motýlích křídel. Nedal se pojmenovat a objevil se tak krátce, že po něm zůstalo jen prázdné místo, které doslova křičelo absencí čehokoli. Jako když se člověk ráno vzbudí, krásný sen mu proklouzne mezi prsty. Byl tu, ale nic po něm nezbylo.

Princ se nadechl a kyslík mu pomohl probrat se úplně. Chlapec se rozloučil a opustil místnost dveřmi na druhé straně kovárny. Stačilo převzít si uzdu z rukou kováře, znovu poděkovat a vyjít ven, aby záře sněhových peřin vymetla poslední naději, že to něco dokáže pojmenovat.

„V hostinci se o vás dobře postarají,“ pronesl kovář, který ho vyprovázel ven.

Conor se pousmál a nasedl. Hvízdnutím znovu zavolal Hagarda.

Ten chlapec byl… krásný.

 

◊◊◊◊◊◊◊◊◊◊

 

Elaine uložila deku do truhly. Do kotlíku nabrala sníh ze závěje před domem a dala hřát vodu na nádobí. Tíseň ještě úplně neodezněla. Snad zmizí, až Taranisův syn opustí město.

Ohlédla se, protože cítila Branův upřený pohled. Stál ve veřejích, ruce spuštěné podél těla, a jen se díval. Chtěla se k němu rozběhnout, ale odolala. Stát tady a čekat, až ta chvíle přijde, bylo přece tak mučivě nádherné. Pohledem sjela k jeho rukám. Vybavila si jejich drsný povrch a také jejich něhu. Věděla, jaký je to pocit cítit je na zádech, ve vlasech, na tvářích. Všechna ostatní místa byla zapovězena. Odsouzena k pouhému toužení, které nikdy nedojde naplnění.

Vykročil první. Vzít si další příděl křehké krásy, která mu drásala duši na cáry a natahovala tělo na skřipec. Pokaždé ho napadlo, že by s tím měli přestat, protože pokaždé umíral. Ale nikdy to nedokázal a věděl, že ani nedokáže. Její zlaté vlasy, čelo, víčka, nos. Rty, ano a rty. Také jemná pokožka štíhlého krku, když ho občas zaplavilo šílenství a on překročil nepsanou hranici. Ramena, paže, ruce s útlými prsty, které pokrývaly mozoly. Nic víc mu dát nemohla.

Objal ji kolem pasu a přitiskl ke svému klínu. Dnes k sobě bude obzvlášť krutý. Snad za to mohlo hrozící nebezpečí, které se díky Taranisovu synovi zhmotnilo skutečnější, než kdykoli jindy. Takže její klín na ten svůj a k tomu tichounké zavzdychání, které mu uvařilo krev. Pohled do očí, jasných a nevinných. Takové zůstanou.

Je tak bledá, už aby přišlo jaro…

Alabastrová pokožka, teď zrůžovělá vzrušením. Skláněl se pomalu, sledoval každý záchvěv očních víček, každý nádech. Ano, dnes k sobě byl obzvlášť krutý. Kéž by jen dokázal být jen o trochu víc sobecký. Jen o tloušťku jejího vlasu. Vzal by si ji. Neprotestovala by, věděl to. Nechali by svět padnout do pekel.

Ale ne dnes. Dnes bude statečný a odolný jako skála morriganského hradu. Jeho síla dodá sílu i té nádherné bytosti, která se k němu tiskne, jako by na tom závisel její život. Možná i závisel. Konec světa se odkládá. On si jen vezme pár polibků, ochutná rty a jazyk, slanou pokožku hrdla. Přivoní si k vlasům a přesvědčí se, že jsou opravdu hebké. Hladově bude naslouchat jejímu zrychlenému dechu. Dojde na samou hranici svých možností. A pak ji pustí a vrátí se do kovárny. Uvnitř plameny sžíravější, než kdy měla jakákoli výheň.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1