BEZ HRANIC - náš online šuplík
Mad Lover - prolog
Sekce
Anketa
15.08.2010 [21:30], Nebraska, ze série Mad Lover, komentováno 34×, zobrazeno 1383×
FF k Bratrstvu černé dýky - zcela mimo pořadí, zcela nečekaně.
Pro AliceBrandon, protože ta za to může.
Pro Ajjinku a Ree, protože v tom jedou taky. A pro sfingu, která se s radostí nechala nakazit ;-)
Maddy je milující a milována - a nic víc k životu nepotřebuje.
Jenže Vyhlazovací společnost jejího muže Fihrma unese a když zjistí, že o Bratrstvu neví nic, nechá ho před rozedněním venku. S prvními slunečními paprsky přijde Maddy o všechno. Neschopná žít bez muže, ke kterému byla tak pevně připoutána chce odejít do Stínu za ním.
Věci se ale nedějí vždycky tak, jak si představujeme. A touha po pomstě, vyvolaná halucinací, která možná halucinací nebyla, dokáže z tiché a obyčejné Maddy udělat nevyzpytatelnou, zuřivou a zatraceně bojovnou Madhness. A věci se dají do pohybu, přesně tak, jak Stvořitelka zamýšlela...
1.
Slyšela toho o Bratrstvu dost. Už když byla malá, mahmen ji děsila, že pokud nebude dojídat večeři, přijde jeden z jeho členů a odnese ji s sebou. Vezme ji do jejich tajného úkrytu, kde bude muset mýt nádobí.
A mytí nádobí Maddy vážně nesnášela už jako malé dítě.
Když byla větší a poprvé se dozvěděla o Vyhlazovací společnosti, pochopila, že bez Bratrstva by tu možná už nebyla. A dospěla k názoru, že je ráda, že na ně někdo dává pozor, ale že rozhodně netouží po bližším seznámení s někým, kdo zabíjí bezduché ve velkém.
Rok před přeměnou se seznámila s Fihrmem, který jí měl při té velké události pomoci, a prakticky okamžitě se do něj bláznivě zamilovala. Byla vděčná, že je to normální muž, který má na jejich svět stejné názory, jako ona. Žádný bojovník. Nikdy nikoho z Bratrstva na vlastní oči neviděl a neměl žádné násilnické sklony. Žili svůj klidný a spokojený život, do ničeho se nemíchali a když se k nim občas donesly zvěsti o unesených upírech, kteří se nikdy nevrátili zpět, pomodlili se k Stvořitelce.
Žili svůj malý sen.
Až do toho úterý, kdy se Fihrm nad ránem nevrátil domů.
Půl hodiny před svítáním mu zavolala. Nikdy se nevracel tak pozdě. Jenže místo něj se ozvala jen hlasová schránka. Nechala mu vzkaz a snažila se znít klidně, ale srdce jí vyděšeně bušilo a na zátylku cítila mrazení. Věděla, že se něco stalo.
Milovala ho. Milovala ho mnohem víc, než před lety, kdy se poznali. Připadala si jako blázen, ale první večerní a poslední ranní myšlenka vždycky patřily jemu – protože když usínala i když se probouzela, byla mu na dosah ruky nebo rovnou v jeho objetí. Nedokázala si představit, že by se odloučili na víc než několik hodin, kdy pracoval v laboratoři a ona doma kreslila. Nedovedla si představit, že by nebyl.
Volala mu celý den. Vyděšená. Hysterická. Poprvé v životě nenáviděla to, čím je. Nenáviděla Slunce. Modlila se ve Staré řeči ke Stvořitelce a prosila, aby na Fihrma dala pozor. Aby ho opatrovala. Aby jí ho vrátila. Volala svým i jeho rodičům, volala jeho sestře, volala do nemocnice. Nikdo o něm nic nevěděl.
Po setmění se posadila na verandu jejich domku a zachumlaná v pleteném plédu, celá uplakaná a vyděšená, hladová a nevyspalá čekala.
U chodníku zastavilo velké tmavé auto. Neznala ho, nikdy ho neviděla.
Vzlykla a oči se jí zalily další dávkou slz. Rychle je setřela – pořád ještě neměla důvod truchlit! Pořád ještě se mohly otevřít dveře toho cizího auta a Fihrm se k ní mohl rozběhnout, obejmout jí a omlouvat se za to, že se zapovídal a tak zůstal někde schovaný s vybitým mobilem. Pořád ještě-
Ani jednoho z těch dvou mužů neznala.
Byli obrovští. Silní. Na první pohled děsiví. Oblečeni v černých kožených kalhotech, motorkářských botách. Ten dlouhovlasý měl na sobě dlouhý černý plášť, ten s bradkou měl krátkou budnu a kšiltovku Red Sox.
Bojovníci.
Zavrtěla hlavou a zvedla se z křesla. Když došli pod schody, všimla si detailů. Ten s bradkou měl kolem levého oka tetování ve Staré řeči a ten dlouhovlasý měl nádherně žluté oči. Couvla ke dveřím.
„Madeline?“ řekl ten dlouhovlasý tichým hlasem. Znovu zavrtěla hlavou a snažila se za svými zády nahmatat kliku, aby se mohla schovat dovnitř.
„Madeline, počkej,“ poprosil ji a už se nedokázal tvářit nezaujatě. Když uviděla smutek v jeho obličeji, nohy ji přestaly poslouchat a zhroutila se na podlahu verandy. Vystoupali tři schody a dlouhovlasý si dřepl kousek od ní.
„Je mi to nesmírně líto. Nedokázali jsme ho najít včas,“ hlesl. Maddy nemohla dýchat. Měla pocit, že její vlastní žebra jí drtí plíce a že se udusí. Pak ten tlak stoupal vzhůru, cítila své srdce v krku, pak žluč na patře – a náhle měla pocit, že její tělo implodovalo dovnitř sebe. Ta bolest v hrudi, tam, kde jí zuřivě tlouklo srdce, byla neskutečná. Nevnímala, co jí bojovník říká. Jediné, na co dokázala myslet, byl Fihrm. Na jeho úsměv, na jeho zděšení, když až v den jejich svatebního obřadu zjistil, že Maddy nemá ráda hokej. Na to, jak jen v roztrhaných džínách vymaloval kuchyň a ona celou dobu chodila kolem něj jako mlsná kočka a nemohla se dočkat okamžiku, kdy z něj ty zatracené kalhoty svlékne.
Měla pocit, že umírá. Slyšela v hlavě jeho hlas, cítila na jazyku jeho chuť, tu neuvěřitelnou a dokonalou chuť jeho krve, která byla už mnoho let součástí jejího těla, a jediné, co chtěla, bylo ho ještě jednou, naposledy vidět.
Klidně ve Stínu.
Jen být s ním.
Jenže místo aby ji ta bolest zabila, jen ji drtila, ale nechávala ji naživu.
„Madeline?“ objevila se jí před obličejem tvář toho bojovníka v kšiltovce. „Komu máme zavolat?“
Nedokázala odpovědět. Slyšela své vzlyky, nářek, který provázel její žal, ale neměla sílu na to, aby se pokusila uklidnit. Nechtěla se uklidnit. Chtěla zemřít.
„Musíme k ní někoho zavolat,“ slyšela jakobyz dálky hlas toho s bradku. „Chce odejít do Stínu.“
Jak to věděl? Řekla to nahlas? Nejspíš ano. Ocitla se ve vzduchu, pak na gauči v obývacím pokoji. Někdo z nich ji sem odnesl. Viděla Fihrma, jak sedí na opačné straně pohovky a zatímco ona se snaží sledovat film, on jí svými dokonalými prsty masíruje chodidla a potutleně se na ni usmívá, protože cítí, co to s ní dělá. Nikdy se nedozvěděla, jak ten film skončil – a vůbec toho nelitovala.
„Nechci tu být sama! Nechci tu být bez něj!“ Už jen chraptěla. „Nemůžu... nemůžu... Fihrme!“
Náhle se u ní objevila její mahmen. A Stella, Fihrmova matka. Slyšela rozčilené hlasy otce a tchána a tiché, klidné hlasy bojovníků. Slyšela nářek žen. Cítila jejich objetí, jejich slzy, jejich smutek. Všechno bylo jako v mlze.
Dlouhovlasý bojovník si klekl před ni a vzal její dlaň do svých. Něco chladného a kovového upoutalo její pozornost.
Fihrmův řetízek. To jediné, co po něm po východu slunce zbylo.
Konečně omdlela.
Pohřeb se konal, přestože neměli do rakve co dát.
Nezemřela.
Chtěla. Jenže její matka ji v té vaně našla moc brzo. Křičela na ni, ať ji nechá odejít do Stínu za Fihrmem, ale místo toho ji dovezli k Haversovi, který zašil její nepříliš povedené rány a nechal ji zamčenou v pokoji pod stálým dohledem. Pokaždé, když k ní přišel, vypadal nešťastně, ztrápeně. Dvakrát se s ní snažil promluvit, ale odmítla ho. Nepotřebovala řeči od někoho, kdo netušil, čím prochází.
Když ji pak pustil do domácího ošetřování, stále v jejich domě byl někdo s příbuzných nebo známých. A ona trávila většinu času v posteli a odmítala se hnout. V posteli, ze které stále ještě cítila jeho vůni, která při každém milování naplnila každou buňku jejího těla. Jejich vůni.
Jedla, ale jen tolik, aby ji nebolel žaludek hlady. Pila, ale jen tolik, aby se jí nelepil jazyk na patro.
Slábla. Potřebovala krev. Ale představa, že se od někoho nakrmí, od kohokoliv, ji přiváděla k záchvatům zuřivosti, které ji ještě víc vyčerpávaly. Nikdy nepila od nikoho jiného. Nikdy. A nikdy to neudělá. To radši zemře.
Nepomohly prosby. Výhružky. Sliby. Když její otec přivedl nějakého mladého upíra, syna nějakých jeho známých, jen se otočila na druhý bok. Ten mladík byl tak odhodlaný, že se před jejím obličejem řízl do zápěstí a doslova jí ho nacpal k nosu. Cítila, jak se jí prodlužují špičáky, ale pevně sevřela víčka a zůstala bez pohnutí.
Ne. Nikdy.
Umírání bylo zatraceně nepříjemné. Ale mnohem víc jí vadily ty obličeje rodiny. Nakonec byla ráda, že byla tak slabá, že udržet oči otevřené jí dalo obrovskou práci. Byla i jistá, že už je to jen otázka dní. Možná hodin. Byla klidná. Jen unavená. A hladová.
A pak, uprostřed noci, kdy dům byl tichý až na hovor z kuchyně, měla pocit, že zaslechla Fihrma. Jeho hlas. Suché, rozpraskané rty roztáhla do slabého úsměvu. Halucinace? Milovala je.
Cítila, jako by byl přímo vedle ní. Jakoby se sklonil k jejímu uchu a láskyplně šeptal, ať to nevzdává. Že tu má zůstat. Cítila jeho dech na svém uchu. Cítila jeho vůni, jinou, zvláštní. Už si nedokázala vybavit, jak voněl a to ji přimělo k slzám. Fihrm je setřel a ten dotek ji přivedl na pokraj šílenství. Možná už šílená byla, když měla takové halucinace.
„Můžeš se pomstít, Maddy,“ šeptal Fihrm. Milovala ten zvuk. „Jen to nevzdávej...“
„Dobře,“ řekla. Spíš jen pohnula rty.
„Hodná holka,“ zamumlal Fihrm. A pak jí na rozpraskaný ret dopadla teplá kapka.
Ach, Stvořitelko, vážně se zbláznila! Přísahala by, že cítí krev! A byla voňavá, byla skvostná, byla... Otevřela ústa a cítila, jak jí Fihrm zespodu vzal hlavu do dlaně a pomohl jí se přisát k jeho zápěstí.
A Maddy pila. A poslouchala jeho šepot, měla chuť se hystericky smát, protože se jí právě zdálo, že pije od svého mrtvého manžela, kerý ji přemluvil, aby se vrátila, aby to nevzdala, aby žila...
Udělala by pro něj cokoliv. Udělá pro něj cokoliv.
Najde ty bastardy. Nějak. Donutí Bratrstvo, aby je vyhladilo do posledního zatraceného smradlavého hajzla! Zabije je klidně vlastníma rukama. Všechny.
Pila krev, která se jí zdála tak moc silná, tak jiná, tak skvělá, že to vážně nemohla být realita. A když už do sebe nemohla dostat ani o lok víc a unavou a zároveň plným žaludkem nedokázala už ani přemýšlet, Fihrm ji pohladil po čele a popřál jí dobrou noc.
Miluju tě, zamumlala. Nebo to alespoň chtěla udělat.
„Já vím. Jsi hodná holka,“ řekl Fihrm.
Zvláštní. Nikdy jí takhle neříkal. Takže je vážně šílená.
To je dobře. To se bude hodit.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
32) Czistoslava (31.08.2011 21:15)
Tak Nebrasko a hura na pocteni od tebe 
, zacina to dobre. Zrovna jsem docetla treti dil Wardove tak si to jeste trochu opeprim tvojim dilem.
31) Lucky (12.07.2011 10:37)
Uawww... paráda.... zamáčknu slzu v oku a pokračuju dál... hledala jsem něco jiného, ale tohle mě vážně dostalo....
28) Arminka (27.01.2011 20:03)
holka, na tohle jsem čekala jako na smilování... fanfiction o mojí nejoblíbenější serii 
úžasné úžasné úžasné úžasné... těším se až se vrhnu na další 
zasloužíš si veškerou mou pochvalu 
26) DeSs (19.11.2010 18:43)
Asi před deseti minuty jsem odložila Zsadista. Wratha předevčírem a včera Rhage. A pak jsem si vzpomněla na obrázek černé dýky tady. A když jsem si přečetla perex... jsem štěstím bez sebe! Je tu fan fiction k mé momentální posedlosti a navíc od skvělé autorky.
Půjde o Phuryho, že jo?! Protože si toho dost zakusil s Bellou a já si celou dobu přála, aby další přišel na řadu on...
Fihrma i Maddy je mi líto, ale doufám, že se z toho vyhrabe a splní slib. Holka válečnice, to by mohlo být skvělé! A já vím, že bude, ať to dopadne jakkoli! Skvělé!
(Na Kluky jsem nezapomněla ani nezanevřela... jen nebyl čas a pak mi přišly knížky Bratrstva... no frmol. Určitě s ek nim vrátím, neboj!)
A za Mad Lover vážně děkuju! Přesně tohle jsem po těch třech dnech s Bratrstvem potřebovala! Další Bratrstvo, ale na dávky! Abych si odvykla... 
25) Silvaren (18.11.2010 13:42)
Nejdřív Ti musím strašně moc poděkovat, že jsi mě přitáhla ke světu Bratrstva. Jsem jím úplně pohlcená. Během týdne jsem přelouskala první tři díly, teď začínám Butche a nemůžu se odtrhnout.
Nevyspalá a s očima jako angorák jsem se konečně dostala k Tvé Maddy a PÁNI!!! JE LEPŠÍ NEŽ ORIGINÁL!!!
Už jsem skoro zapomněla, jak přesně dokážeš popsat pocit beznaděje a jak dobře Ti to píše. Takže jsem tady a jsem celá Tvoje.
24) MisaBells (15.11.2010 14:15)
Neb! Můžeš mi prosíííím říct, co to vyvádíš???? A co ti k tomuhle mám jako říct??? To snad není možný, bylo to... ale jo, je to možný! Vždyť jsi to ty, kdo to píše! Bylo to skvělý! Od koho to pila? Neříkej mi, že fakt Fihrm! Mazec a nápis "další kapitolka" krásně září, jdu tam!
23) magorka (13.10.2010 11:26)
Nejdřív jsem si teda přečetla J.R.Ward, abych mohla konstatovat, že jsi opět lepší než originál a to nemluvím o řádech, ale o celých galaxiích! 
Už první díl je našláputý jak blázen a já si tady okusuju kloubečky, jak to s touhle upírkou bude dál..
a moc ráda si budu okusovat kloubečky několik příštích měsíců ....tedy, za předpokladu, že kapči budou přibývat a já se neuhryžu až na kostičku 
21) Karolka (28.08.2010 09:37)
Právě jsem si posolila kafe... Bulím, strašně... A hele, tys to četla anglicky, tak víš líp, jak autorka píše. Ale když srovnám českou verzi, kterou jsem četla já a tohle tvoje... prostě tohle je o dost lepší a to bych autorce za ten nápad jako takovej rok čistila boty zadarmo.
Děsně se těším na další!
19) Bye (16.08.2010 22:32)
Tak jo, neříkám, že rozumím úplně všemu, ale už jsem se trochu dostala do obrazu. 
V tomhle světě se teprv rozkoukávám, ale jedno je mi jasný. Jakmile do něj zasáhneš Ty, už nikdy nebude stejný, jako předtím...
V očekávání věcí příštích,
Bye
18) Rosalie7 (16.08.2010 14:50)
Tak jsem si našla, co to je to Bratrstvo... Jdu si ho půjčit, protože jsi mě naprosto dostala
Vážně musím? 
16) Hanetka (16.08.2010 12:15)
Co to je? Kde se to dostane? Jdu shánět Bratrstvo a ty piš, všechno od tebe je totálně úžasné.
15) Kamila (16.08.2010 11:24)
nebrasko, já se taky přidávám, už jsem si stáhla první díl bratrstva, holka, jak ty to děláš, nejdřív mě přitáhneš k Pratchettovi a teď k Bratrstvu... nemáš v zásobě ještě něco?
34) ambra (13.10.2011 20:42)
Tak, tajnačku mám za sebou (ano, četla jsem bez znalosti předlohy a bála se komentovat, abych nebyla za debila
), teď už mám i dostatečný odstup, abych si to hezky užila. A s úsměvem musím konstatovat, že ty emoce jsou stejně drásavé, jako jsi mi je nandala i ve chvíli, kdy jsem nevěděla, co je zač Stvořitelka a jak se to má s upířím jídelníčkem
. Nebí, skvělé!
