Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

23.01.2012 [18:30], Alrobell, Romance, komentováno 20×, zobrazeno 381×

8.

 

 

 

 

 

Seděla jsem sama v kuchyni a myslela na to, co mi Kryštof řekl. Z obýváku jsem slyšela hudbu hrající z věže, kterou sem tam přerušilo cinkání lžičky o porcelán – tak zuřivě jsem míchala čaj.

Kryštof se šel proběhnout, prý si potřebuje vyčistit hlavu.

Proč mi to neřekl dřív?

Proč?

Sakra práce, vždyť ještě před pár týdny bych byla první, co to ví. Klidně by se u mě objevil v šest ráno s výborným kafem a začal by to na mě chrlit. Chtěla bych ho zabít a on by se vytasil s ještě horkými skořicovými rohlíčky a teď… Teď jsem to z něj musela tahat…

„Týno, já to nezvládnu.“ Jako bych slyšela znovu jeho hlas.

„Kryštofe, ale tohle je holý fakt, s tím nic neuděláš,“odpověděla jsem.

„Ty to nechápeš…“

„Máš pravdu, nechápu,“ přiznala jsem.

Jak mám pochopit to, že jeho otec se vrátil a byl na naší svatbě?

Po tolika letech?

Proč?

Co chce?

Proč teď?

V hlavě jsem měla tolik otázek a Kryštof jich musel mít ještě víc. Chtěla jsem toho chlapa chytit pod krkem a vyřvat mu díru do hlavy, hodit po něm něco, sprostě na něj křičet, kopnout ho do zadku. Na druhou stranu jsem byla ráda, že má Kryštof tátu, když už jeho máma…

Slyšela jsem zarachotit klíče v zámku. Otočila jsem se a viděla vcházet Kryštofa, byl celý zpocený. Kryštof si vyndal iPod z uší a položil ho na skříňku v koupelně. Beze slova potom zapadl do sprchy, slyšela jsem tekoucí vodu.

Tohle bude bezvadný den.

Když pak přišel do kuchyně, dávala jsem zrovna nádobí od snídaně do myčky. Beze slova se posadil a já mu podala sklenici džusu. Jen jsme se na sebe koukali. Já nevěděla, kde začít. Jak mu mám pomoc?

„Kryštofe, nechceš ho vyslechnout?“ zeptala jsem se z ničeho nic. Koukala jsem na jeho vytřeštěné oči.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Je to tvůj táta,“ stála jsem si za svým.

„Je to jen chlap, co poskytl sperma, táta je ten, co vychovává, ten, co se stará. Já budu táta, on je jen poskytovatel DNA,“ pronesl naprosto bez emocí.

„Je to tvoje rodina.“

„Ty si moje rodina, ty a prcek,“ přitáhl si mě k sobě.

Od té doby jsme o tom nemluvili. Doufala jsem, že se mu to rozleží v hlavě, přece jenom je to jeho táta a děda našeho dítěte. Dál jsem chodila do práce, jedla, milovala se s Kryštofem a prožívala nejšťastnější období svého života. Dokonce jsem přestala i zvracet a musím říct, že jsem z toho měla opravdu velkou radost.

Seděla jsem ve své kanceláři a připravovala se na prezentaci pro nového klienta. Prý si vyžádal speciálně mě. Jednalo se o velkou zahraniční investiční společnost, která chtěla zahnízdit na českém trhu. Naše firma spolupracovala s médii, pořádala akce, aby se naši klienti dostali do povědomí veřejnosti… Vlastně jsme vytvářeli značku.

„Jste připravena, Kristýno?“ zeptal se mě nejvyšší, když vešel do mé kanceláře. Ne, celou dobu si tady válím šunky! Ten den mě náš boss opravdu vytáčel. Nejen, že mi volal co hodinu, jak jsem na tom, ale pořád se mě vyptávat, proč chce ten klient mě.

Jak to mám asi vědět?

Já ho neznám.

Michael Holar, v životě jsem o něm neslyšela. Na googlu jedna rozmazaná fotka a informace o jeho osobě velmi stručné. Čech, který se svým kamarádem vybudoval jednu z největších investičních společností v Americe. Emigroval tam velmi mladý, neoženil se. Tyto informace mi opravdu moc nepomohou.

Celý týden jsem pracovala na prezentaci a pojídala u toho bebečka. Kryštof mi pořád říkal, ať zpomalím a odpočívám, ale copak na to mám čas?

„Jasně,“ mávla jsem rukou. Však to bude v pohodě, ne? Sukně u dneska zvoleného kostýmu mě škrtila v pase. Asi si ještě o pauze zajdu koupit něco nového, protože skoro nemůžu dýchat. Schůzka byla naplánovaná na dvě hodiny a tak jsem o půl jedné opouštěla kancelář s recepční Petrou, která se rozhodla, že mi prý vybere něco, z čeho si náš nový záhadný klient sedne na prdel.

Já jsem si teda málem v tom obchodě sedla na prdel, když se vytasila s kostýmkem, z kterého by mi lezla celá prsa. Prý ho musím okouzlit… To sice možná, ale nemusím vypadat jako šlapka, že ano? A proto jsme po menší výměně názorů zvolily jednoduché bledě modré pouzdrové šaty s bílým páskem a dvouřadovým sáčkem.  Moje bříško s prckem nebylo stažené a krásně se kulatilo.

S naprosto neotřesitelným sebevědomím jsem vcházela do firmy a pořád si říkala – Jsi hvězda, Kristýno, a nakopeš jim prdele! Ouu jé! Na recepci mi to v hlavě znělo hlasitě, když jsem jela výtahem, tak se můj hlas ztlumoval a před zasedačkou mi to už jen šeptal.

„Tak fuj, fuj, Týno, ať nám to vyhraješ,“ poplivaly mě holky a vstrčily do zasedačky. Byli tam tři cizí muži a jedna žena. Snažila jsem se jich moc nevšímat. Všichni elegantně oblečení, všichni napjatí. Jak se sluší jsem se představila a show začala.

Byla jsem skvělá.

Byla jsem úžasná.

Klienta jsem získala.

Vlastně jsem na ně spustila svou kadencí tatatatata… Neměli šanci. Šéf na mě pořád pomrkával a ukazoval mi, že jsem jednička. A pak, na konci jednání, kdy jsem si je konečně pořádně a v klidu prohlédla, jsem se zarazila u jednoho účastníka.

Mírně prošedivělý, v očích jiskřičky…

Koho mi sakra připomínal… nedávno jsem ho viděla, ale kde?

Všiml si mého pohledu a usmál se…

A byly tam…

Ty dolíčky, co na Kryštofovi tolik miluji…

Byl na svatbě… do prdele…

Jeho otec!

S heknutím jsem se posadila a velevážený pan Holar byl najednou u mě.

„Kristýno, jste v pořádku?“ ptal se mě. Kristýno? Tak důvěrné oslovení? Těkala jsem očima směrem k šéfovi, který na mě valil oči.

„Jistě, teď, když mě omluvíte, pane Holare,“ chtěla jsem se zvednout, ale něco v jeho pohledu mě zastavilo.

„Chtěl bych si tady s paní Markovou promluvit o samotě,“ pronesl nekompromisně. Jeho doprovod beze slova odcházel. Šéf na mě vrhl pohled – pak okamžitě ke mně – a hnal se za nimi.

„Pane Holare, opravdu netuším, jak bych vám mohla pomoci,“ začala jsem a dívala se všude možně, jen ne na něj. Tolik mi připomínal Kryštofa.

„Kristýno,“ začal a já s sebou opět trhla. „Jde o to, že mě Kryštof nechce vyslechnout. Já chci jen šanci všechno vysvětlit, teď, když čekáte dítě…“

„Jak víte, že jsem těhotná?“ vyjekla jsem. Jeho pohled mi jasně naznačoval, že ví všechno. Ono už to vlastně moc nešlo přehlédnout. Začínala jsem sedmnáctý týden – přišlo mi to jako včera, kdy jsem čůrala na ty plastové tyčinky a odmítala uvěřit těm dvěma čárkám. Možná věděl i jakou používám zubní pastu.

„Kryštof vás nechce vidět a já ho přemlouvat nebudu,“ pronesla jsem rozhodně.

„Chci po vás jen oběd, dáme si dnes pozdní oběd. Dovolte mi vás pozvat. Chtěl bych poznat vnouče, když jsem syna propásl…“ Jeho slova zněla prázdnou místností. Koukal na mě těma Kryštofovýma očima!  Do prdele!

„Oběd, ale nic víc, možná se nezdržím ani na dezert,“ vzdala jsem to.

„Výborně, objednal jsem nám stůl v Imperialu, bude to krátká procházka. Teď běžte za svým nadřízeným a za dvacet minut vás vyzvednu před vchodem,“ oznámil mi.

A pokrájíte mi i maso? měla jsem se chuť zeptat, ale to už byl před zasedačkou, mluvil se svými lidmi a já šla k šéfovi.

„Kristýno, říkala jste, že ho neznáte,“ vychrlil na mě šéf, jakmile jsem se zjevila ve dveřích.

„Však taky neznám,“ přikývla jsem. Nehodlala jsem mu tady vysvětlovat rodinnou historii svého manžela. Svého manžela! Svého manžela – tohle jsem slovní spojení se mi neustále převalovalo v hlavě. Milovala jsem, jak zní… Milovala jsem, jak vypadá napsané… Občas, když jsem byla sama, jsem si ho šeptala… Jsem blázen!

„Ale on se choval, jako by vás znal.“

No, taky že jo. Ten podle mě ví i o tom nanuku, který jsem ukradla z Jednoty, když mi bylo sedm.

„Žil dlouho v Americe, je uvolněný, familiární,“mávla jsem rukou. Možná by mi to i sežral, kdyby drahý tchán nahlas nezavolal.

„Kristýnko, máme tu rezervaci v Imperialu na třetí. Už bychom měli jít,“ slyšela jsem hlas za sebou.  Koukla jsem na šéfa – o toho se pokoušel infarkt – usmála jsem se a zmizela. Ještě, že je pátek. Snad do pondělka vychladne.

Práci jsem toho dne opouštěla za velkého pozdvižení. Bylo mi jasné, že v pondělí budu přepadena v kuchyňce a podrobena výslechu nejvyššího stupně. Což zahrnovalo i malinové taštičky. Už teď se mi sbíhaly sliny.

 

 

 

 

 

 

Zrovna jsem se nimrala v kachně na pomerančích. Dívala jsem se na ten plátek, který byl poprskaný nějakou omáčkou, zřejmě pomerančovou. Předkrm byl nějaký speciální salát – v překladu dvě haluzky salátu, čtvrtka rajčete, jedno kolečko okurky, pak nějaká úžasná zálivka. Byla jsem ráda, že jsme k tomu dostali rozpečenou bagetku. Alespoň nebudu hladová.

Zlatý guláš s pěti knedlíky!

„Nechutná vám, Kristýnko?“ zeptal se mě tchán.

„Ale jo, ale jo,“ na důkaz toho jsem si strčila kus kachny do pusy. Musím uznat, že byla úžasná. Akorát jsem měla pocit, že s mým bagrováním bych to měla v sobě za pět minut. Nesnášela jsem designové restaurace. Sice to chutná, ale na talíři máte houby.

„Mají tady vynikající čokoládový dort s malinami,“ usmál se na mě a já měla hned lepší náladu.

Dám si.

Dva kousky.

Během té doby, co jsme jedli, jsme probrali počasí, pak firmu, kde pracuji, ale já věděla, že nás čeká důležitější hovor.

Rozhovor o Kryštofovi.

Michael – jak mu mám prý říkat, ho strategicky začal, teprve když mi donesli dva velké kusy toho čokoládového dortu. Věděl, že jsou dobré a já od nich nezdrhnu. A tak začal mluvit. O tom, jak potkal Kryštofovu mámu – bylo léto, bylo jim osmnáct. Jak se do sebe zamilovali, jak musel odjet za rodiči do Londýna a následně se odstěhovali do Ameriky. Říkal, že jí psal, ale nikdy nedošla odpověď.

„Proč teď? A jak jste se o Kryštofovi dozvěděl?“ zeptala jsem se. Byla to otázka, která mně a možná ani Kryštofovi nedala spát.

„Před měsícem zemřela má matka a já našel tohle,“ vytáhl balíček zažloutlých dopisů a pak jeden, který vypadal o dost nověji. „Našel jsem to u ní v krabici, do té doby…“ zlomil se mu hlas.

„Můžu?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě,“ podal mi ten nejnovější. A já četla. Psala to Kryštofova máma, podle data pár dní před tím, než zemřela. Žádala ho, aby převzal zodpovědnost za svého syna…  Zabolelo mě u srdce… Kryštofova máma… Michael… Kryštof…

„Já vám pomůžu, ale musíte mi dát čas,“ zašeptala jsem. „ A tyhle dopisy schovejte, musíte je ukázat Kryštofovi. Alespoň ten poslední.“

„Díky, Kristýnko, a teď to dojezte, bude už skoro pět hodin, odvezu vás domů. Kryštof už bude mít určitě strach.“

Představa toho, že mě tchán veze domů a Kryštof to zjistí, se mi moc nelíbila.

„To je v pořádku, pojedu…“

„Nenechám vás jít v tomhle počasí samotnou a ve tmě,“ pronesl nekompromisně. No jo, jaký syn, takový otec, že ano.

Nakonec mě vysadil před domem a popřál mi hezký večer. Slíbila jsem, že se mu ozvu. Hned jak vymyslím, co s Kryštofem.

 

 

 

 

 

 

„Zlato! Jsem doma!“ volala jsem už z předsíně. Žádná odezva.

„Kryštofe?“ zkusila jsem to znovu. Zula jsem si boty a šla do obýváku, seděl tam a tvářil se jak bůh pomsty. „Ahoj, děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Proč si byla s mým otcem v Imperialu?“ zeptal se mě chladně a já vyvalila oči.

„Ty mě špehuješ?“ vyjekla jsem.

„Samozřejmě, že ne, sakra! Co si o mně myslíš? Ale řekl jsem ti, že nechci, aby ses s ním stýkala!“ začal na mě křičet.

„Pokud já vím, řekl jsi, že se s ním nechceš vidět ty! A navíc, je to náš klient! A kromě toho také dědeček našeho dítěte!“ křičela jsem na něj nazpět.

„Já si nepřeji…“ začal.

„Ty mi nebudeš zakazovat, s kým se budu nebo nebudu stýkat. Já mám občanský průkaz a jsem svéprávná!“

„Jenom tě využívá!“

„Kryštofe, nech toho!“ zařvala jsem a pak do mě zevnitř něco šťouchlo. „Aáách?“ dostala jsem ze sebe a chytila se za břicho. Kryštof byl v tu chvíli u mě.

„Není ti něco? Co ti je? Týno? Já nechtěl křičet,“ drmolil a nesl mě k sedačce. „Týno, tak mluv!“

„Miminko, pohnulo se,“ zašeptala jsem nevěřícně.

„Vážně?“ vytřeštil oči.

„No fakticky,“ přikývla jsem s úsměvem. Kryštof mě k sobě přivinul a políbil na čelo.

„Nechci se hádat, hlavně ne kvůli němu,“ zašeptal.

„Já taky ne, ale měl bys ho vyslechnout. To, co ti chce říct, možná změní tvůj pohled na něj,“ navrhla jsem tiše.

„Rozmyslím si to,“ připustil. „A teď se podíváme, co že se to s tím naším prckem děje.“

Byla polovina listopadu, venku začalo sychravé počasí, tak akorát na deku, svařák a dobrou knihu. Ležela jsem přitulená ke Kryštofovi a on předčítal, byl to takový náš rituál.

„Miminko měří asi 13 centimetrů a váží průměrně 140 gramů. Už vás plně slyší a taky můžete cítit jeho pohyby. Pokud bude mít dítě správnou polohu, může vám lékař v příštím týdnu říct, jestli to bude holčička nebo chlapeček,“ předčítal Kryštof nahlas.

 

 

 

Hanetka je supermanka, coby do rychlosti korektur! Děkuji!

 

další kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1