Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

29.01.2012 [11:30], Alrobell, Romance, komentováno 14×, zobrazeno 335×

9.

 

 

 

„Tak ho vzbuď,“ prosil mě Kryštof. Bylo ráno a on číhal s rukou na břiše, až se prcek pohne. Prcek chrněl.

„A jak asi?“ zeptala jsem se ho.

„Já nevím, tak ho pošťouchni,“ navrhl mi.  Byla sobota ráno, oba jsme leželi v posteli a užívali si jeden druhého.

„Prcku, když se pohneš, koupím ti super kočárek – rollsroyce hadra,“ uplácel naše dítě Kryštof.

„Já si myslím, že mu je to jedno,“ smála jsem se. Od včerejška měl ruku vyloženě přilepenou k mému břichu a prcek dělal Zagorku.

„Víš, přemýšlel jsem.“ Volnou rukou mi přejížděl po paži.

„O čem?“

„Co kdybychom koupili dům?“

„Dům?“ vyjekla jsem. Jako se zahradou? To jako že budu pěstovat rajčata? Já? Už jsem se viděla, jak pleju záhonky – nesnáším všelijaký mravence, breberky, pavouky a podobnou havěť. A hlína za nehty? Brrrrr…

„No, byl jsem se včera na jeden podívat a pak jsem ti volal do práce a řekli mi, že jsi odešla na oběd do Imperialu s… s Michaelem,“ řekl tiše.

Aha, takhle se to dozvěděl. Já ty holky zabiju! Normálně je umlátím svojí kabelkou a pak to všechno svedu na těhotenské hormony.

„A kde by ten dům měl být?“ zeptala jsem se. Nechtělo se mi extra dojíždět. Vlastně jsem teď sešla kopec a byla jsem na náměstí. Taková malá dvacetiminutová procházka. Nahoru jsem si to vždycky vyjela trolejbusem. Nejsem žádná fajnovka, která pohrdá MHD.

„Právě, že je to tady kousek. Vlastně bys to měla blíž do práce,“ lákal mě a začal mi oždibovat krk.

„Hmmm,“ přitulila jsem se k němu blíž. „Promluvíme si o tom později, ano?“ Spojila jsem naše rty a rozhodla se, že budu řešit jiné věci, než je náš dům. Náš polibek byl ovšem přerušen zvoněním s Kryštofova telefonu.

„Drahá tchýně, je právě na drátě, chce s tebou mluvit, volá tě…“

„Ano, mami?“ Po svatbě jí tak začal říkat a máma byla v sedmém nebi. Ona ho milovala, kdyby mohla, tak se k nám nastěhuje a upečuje ho k smrti. „To víš, že přijedeme,“ mluvil do telefonu. Co? Začala jsem vrtět hlavou. „Ano, fotky taky přivezeme, i to video,“ souhlasil s ní Kryštof. Je pravda, že od svatby jsme u našich nebyli. A zřejmě tam pojedeme dneska. „Ne, Kristýnka už mi udělala snídani a kafíčko, hezky se o mě stará, to víš, že jo,“ lhal do telefonu, jako když tiskne. Oba jsme lenošili v pyžamu v posteli, bylo půl desáté a diskutovali o tom, kdo komu donese snídani do postele. Přitulila jsem se k němu a bylo mi jedno, že právě hovoří s MOU matkou. Začala ho líbat na nahý hrudník. Jazykem jsem mu obkroužila bradavku a Kryštof vychrlil do telefonu: „Mami, musím končit, Týna právě rozpaluje pánev na lívance, víš, jaká je nešika, přijdeme v jednu!“ zaklapl telefon, odhodil ho neznámo kam a překulil se na mě.

„Ty jedna potvoro,“a začal mě líbat na krk.

„Nešika?“ dostala jsem ze sebe. Dal mi hodně rychle zapomenout.

„No, ještě že už jste tady, maminka už chtěla volat policii,“ vítal nás táta.

„No kde jste?“ slyšeli jsme mámin ječák.

„Mami, máme zpoždění jen deset minut,“ houkla jsem směrem ke kuchyni, dala pusu tátovi a pohladila Bertíka.

„Víte vy, jak jsem se o vás těch deset minut bála? Kryštůfek říkal, že tady budete v jednu. On vždycky chodí včas,“ podívala se na mě vyčítavě. No pardón, že jsem musela čůrat. A hlavně, já za to nemůžu, že teď Kryštof jezdí jak šnek!

„Mám pro tebe ty fotky,“ zamával na ni Kryštof naším svatebním albem.

„Květka přijde ve tři, tak jí všechno ukážeme,“ tetelila se máma. Já opravdu jen stěží potlačila touhu převrátit oči v sloup.

„Tak pojďte si dát oběd,“ směrovala nás máma do kuchyně. Bylo prostřeno skoro jak na Vánoce. Mamča si dala opravdu záležet. No jo, no, ona svého zetě milovala.

Knedlíčková polévka a husa s domácím bramborovým knedlíkem a zelí. Mňam! Pěkně jsem se nacpala a pak hekala.

„Co se jít projít?“ navrhla jsem, opravdu jsem potřebovala na vzduch.

„Dej mi deset minut a půjdeme,“ přikývl Kryštof.

„My s tatínkem se taky přidáme, že, tatínku?“ Táta byl opravdu hodně nadšen. Kdyby se mu chtělo, jak se mu nechce, byl by už dávno doma. A tak jsme se celá rodina včetně Bertíka vydali na procházku. Cestou jsme se samozřejmě museli zastavit v lahůdkářství Květiny dcery, aby i ona viděla, jakého má mamča fešného zetě. Po hodině na čerstvém vzduchu jsem byla tak unavená, že jsem se odebrala do svého bývalého dětského pokoje, abych si trochu odpočala.

Chudák Kryštof musel ve spárech mé drahé matinky přežít i kamarádku Květu. Táta mi pak řekl, že se celou dobu tvářil velmi statečně a dokonce ani jednou nepřevrátil oči.

Ležela jsem v ordinaci u doktora a společně s Kryštofem hypnotizovala monitor, kde spinkalo naše mrně. Doktor pořád koukal na monitor, škrábal se na bradě a pak zase mhouřil oči na monitor.

„Takže to bude…“ začal a my zase zadrželi dech, pak zase pět minut čučel na monitor. Přemýšlela jsem, že prostě slezu a přetáhnu ho jedním s těch nástrojů, co tam měl.

…Kluk!“ zamumlal jen tak pod vousy.

„Cože?“ ujišťovala jsem se.

„Kluk,“ zopakoval s úsměvem.

„Vyhrála jsem!“ vykřikla jsem a pod vidinou té nové kabelky jsem se zatetelila. Byla tak krásná a my se vsadili a já vyhrála. Kryštof tvrdil, že to bude holčička – prý krásná jako její maminka, jen nesmí být tak hubatá – sprosťák!

„Pane doktore, a já myslel, že to bude holčička, díval jste se správně? Já jen, že manželka teď bude trvat na koupi té kabelky. A ke kabelce musí být správná peněženka a boty,“ chytil se Kryštof teatrálně za hlavu. No jo, no, znal mě až příliš dobře.

Takže kluk!

Malej Kryštof!

Byla jsem šťastná!

A Kryštof taky, bylo to na něm vidět. Vůbec mu nevadilo, že jsme ty boty sháněli celý zbytek dne.

Seděla jsem jako na trní a sledovala hodinky. Kryštof už podruhé mířil k baru, aby si nalil panáka na uklidněnou. Popravdě, nebýt těhotná, tak už ji mám jak z praku. Čekali jsme návštěvu a ne ledajakou. Kryštof konečně svolil a chtěl se setkat s Michaelem. Nevěděla jsem, co zapříčinilo tuto změnu, a ani jsem po tom nepátrala.

Když ve tři hodiny zazvonil zvonek, šla jsem s bušícím srdcem ke dveřím. Jakmile jsem je otevřela, vykouklo na mě velké plyšové zvíře. Málem jsem se začala smát. Velký plyšový medvěd s mašlí kolem krku a za ním Kryštofův otec s nesmělým úsměvem. Byly si tak podobní, až mě to děsilo. Znamenalo to, že ho nebudu moct pustit z očí ani v důchodu.

Odnesla jsem plyšáka do ložnice a cestou jsem se s ním pořádně pomuchala. Potom jsem zamířila do kuchyně, kde jsem měla připravený svůj vyhlášený tvarohový dort s ostružinami.  Naložila jsem jim talířky a nesla do obýváku. Byli zrovna uprostřed tichého hovoru. Na stole ležely dopisy od Kryštofovy mámy a Michael tichým hlasem vysvětloval, co se vše událo. Když mluvil o Kryštofově mámě, klepal se mu hlas.

Nechtěla jsem rušit tuto jejich chvilku, proto jsem vycouvala i s dortem ze dveří. Když budu mít štěstí, tak si na něj Kryštof ani nevzpomene a budu ho mít celý pro sebe. Usmíření syna s otcem a dort navrch. No není to pohádka?

Měla jsem smůlu. Asi za hodinu jsem byla povolána i s dortem.

Sakra!

Měla jsem s ním takové plány!

Když jsem se tedy podělila o dort, byla jsem ráda, že spolu mluví… ano, nepadli si do náruče, nejsou nejlepší kamarádi, ale mluví spolu a to je začátek. Trapné chvilky ticha jsem vyplňovala já povídáním o miminku a Michael poslouchal, zajímal se, ptal se… Já mu odpovídala a Kryštof se také zapojil. Když se Michael zvedl, že je čas jít domů, nemohla jsem uvěřit, že od jeho příchodu uběhly tři hodiny.

Jakmile se za Michaelem zavřely dveře, Kryštof odešel zpět do obýváku a nalil si panáka. Sedl si do křesla a potichu popíjel ten zlatavý nápoj.

„Tak co?“ zeptala jsem se.

„Děkuju, Týno,“ bylo to jediné, co mi řekl. Přišla jsem k němu a posadila se mu na klín. Pevně mě sevřel a já věděla, že je šťastný.

„Milá maminko, jste právě ve dvacátém prvním týdnu a vaše miminko měří zhruba dvacet šest centimetrů,“ předčítal Kryštof z knihy a já se snažila rukama odměřit tu velikost. „Miláčku, tohle je tak půl metru,“ přiblížil mi ruce více k sobě a zkrátil vzdálenost mých dlaní tak o polovinu. Přiznám se, ulevilo se mi. „Miminko váží tři sta šedesát gramů,“ pak ztichl a po chvilce dodal, „no, a to další už není podstatné,“ a zavřel knihu.

Zvedla jsem hlavu a zamračila se.

„Co tam píšou?“ zeptala jsem se a natahovala se po knize.

„Nic,“ dával ji pryč z mého dosahu.

„Hele, chci to vědět,“ trvala jsem na svém.

„Možnost křečových žil a hemoroidů,“ upřesnil. Fajn, o tomhle s ním debatovat nebudu.

„Dáme si zmrzlinu?“ otočila jsem řeč jinam.

„Lísko-oříškovou?“

Za pět minut jsem se snažila zapomenout na hrozící hemoroidy pomocí velké misky lísko-oříškové zmrzliny. Skoro se mi to povedlo.

Dny plynuly a já si uvědomila, že brzy bude Štědrý den a s ním obvyklá fiaska. Lidi vždycky před Vánoci zblbnou a kupují naprosté koniny. Jako Kryštof. Jednoho dne dorazil s autem na dálkové ovládání pro prcka – prý to má pod stromeček. Když jsem opáčila, že je ještě uvnitř mě a tohle – ukázala jsem na obří krabici – bude potřebovat až za dva až tři roky, byla jsem označena za detailistku, která kazí radost našeho dítěte z prvního dárku.

Kryštof s Michaelem k sobě hledali cestu a zdálo se, že miminko je hodně spojuje. Studovali spolu různé katalogy, kde hledali ten nej nej super kočár s různými vychytávkami. Pokaždé, když vybrali nějaký ten pravý, šli mi ho slavnostně ukázat.

„Vidíš, Týno? Je v krásné modré barvě,“ ukazoval mi Michael na obrázek. No, poznávat barvičky umím.

„A koukej, perfektně k tomu pásne ta autosedačka, jedna z nejbezpečnějších na trhu,“ ukazoval další obrázek Kryštof.

„Hmmm.“ Spíše než ty obrázky mě zajímala cena, kterou se mi vždycky snažili zatajit.

„Kolik?“ zeptala jsem se.

„No, když si vezmeš, jaká to je značka,“ začal Michael.

„Kolik?“ zopakovala jsem svůj dotaz.

„Třicet tisíc,“ přiznal kajícně Kryštof.

„Jste se zbláznili, to sám houpe a jezdí, ne?“ zeptala jsem se. „Kromě toho, má plastový kolečka, vždyť se mi to dítě utřepe k smrti! A nevymýšlejte kraviny! Prostě zajdeme do obchodu a koupíme normální kočár a ne nějaký – pane bože, vždyť ta firma vyrábí auta, ne?“ vyjekla jsem.

„Náš prcek musí jezdit v něčem speciálním a ne v nějaké šunce,“ odpověděl Kryštof.

„Hele, já jsem vyrostla v Libertě a vůbec mě to nepoznamenalo,“ odsekla jsem a odcházela z obýváku. Třicet tisíc za kočár – se snad pomátli, ne? Vědí vůbec, kolik by za to bylo párů bot?

„Vůbec tomu nerozumí,“ slyšela jsem za sebou.

„Hele, dělejte tak, ať se s vámi rozdělím o ten čokoládový dort, jo?“ poznamenala jsem.

„Ale Kristýnko, to bys nám přece neudělala,“ slyšela jsem Michaela, a pak se opět oba zahloubali do katalogů. Kdybych je nedržela zkrátka už od počátku, měla bych doma už patero kočárků, minimálně tři postýlky, výbavu tak pro šest dětí. Prostě se nedali zastavit. Když jsem vcházela do kuchyně, právě mi začala pípat minutka, což znamenalo jediné – dort je hotov!

„Udělám kafe!“ slyšela jsem Kryštofův hlas a za chvíli byl u mě. Cestou k pressovači mi pomuchlal vlasy a vtiskl lehký polibek. Když jsme společně nakráčeli zpět do obýváku, jeho otec nám oznámil, že objevil rollsroyce mezi kočárky.

Děkuji Hanetce za korekturu...

další kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1