BEZ HRANIC - náš online šuplík
Nepřítel nepřítele - 27. kapitola
Sekce
Anketa
01.10.2011 [07:43], Nebraska, Romance, komentováno 45×, zobrazeno 1581×
Světlo a tma
Paige nabyla dojmu, že dům je málo nazdobený. Když jsem namítla, že už nemá žádné volné okno, které by mohla oblepit žárovičkami, trochu šíleně se usmála a řekla, že okna rozhodně neměla na mysli.
„Já nikam nepolezu,“ vyhrkla jsem odhodlaně.
„Kam polezeme?“ zeptala se nadšeně Amy.
„Nikam nepolezeme, teď jsem to přece tetě řekla,“ poučila jsem ji. Vážně přikývla, otočila se na Paige a bezelstně se zeptala:
„Kam nepolezeme, teto?“
„Na střechu,“ mrkla na ni Paige a mně se trochu ulevilo. „Připravíme překvapení pro strejdu, jo? Až přijede z práce, bude koukat, jak to tu budeme mít krásné!“
„Ten bude určitě nadšen,“ broukla jsem si. Dozvěděla jsem se, že moje ironie je občas na ránu. A že se máme dojít obléct.
Paige rozhodně nevadilo, že kolem domu nejsou žádné jehličnany, pokud člověk nepočítal kousek živého plotu z tújí nebo něčeho podobného. Z kufru auta vytáhla několik krabic s dalšími vánočními světélky a začala vybírat, které listnaté, aktuálně úplně holé stromy ověsíme. Rezignovala jsem na jakékoliv námitky, koneckonců ona byla paní domu. A ona to bude vysvětlovat Mikovi. Ona to bude znovu vysvětlovat, až přijde účet za elektřinu.
Amy a psi se nám motali pod nohama a soutěžili v tom, kdo na sebe v co nejkratší době nabalí co nejvíc sněhu. K mé pramalé radosti Amy zcela jasně vedla a bylo jasné, že jakmile omotáme stromy, čeká ji horká koupel. Ale vidět její rozzářenou tvář, slyšet její vysvětlování psům, že musejí běhat opatrně, aby si všichni navzájem třeba nestoupli na pacinku, vnímat její nadšení a spokojenost stálo za všechno promácháné oblečení světa.
Už se stmívalo, když Paige slavnostně zapojila do zásuvky poslední z dlouhé řady prodlužovaček. Škarohlídsky jsem čekala, že se ozve zaprskání, objeví se jiskry a celý dům i vesnice a města v okruhu několika kilometrů zhasnou. Místo toho se přední zahrádka a okolí dvorku a příjezdové cesty rozzářilo. Vehnalo mi to slzy do očí, ani jsem nedokázala říct, proč. Amy nadšeně lítala od jednoho stromu k druhému, pak k nám, a celou dobu hulákala, že teď už to Santa rozhodně najde.
„Vsadím se, že jsme teď vidět i z vesmíru,“ usmála jsem se. Paige nastavila dlaň a plácly jsme si.
Na žití tady se zvykalo tak snadno, až mě to samotnou děsilo.
Michael přijel za naprosté tmy chvíli po osmé. Amy už skoro spala, ale když slyšela, jak psi dole někoho vítají, probrala se a nesměla tam chybět.
„Lásko, zapomněla jsi ozdobit střechu a komín. A vyrobit kolem domu svítící terč, aby to Santa fakt trefil,“ uculoval se. Paige mu něco špitla do ucha a podle jeho přehnaně vyděšeného výrazu bylo jasné, že si pro něj připravila nějakou hodně pikantní pomstu.
„Myslíš, že to Santa neuvidí? Mamka říkala, že uvidí,“ strachovala se Amy. Založila jsem si ruce na hrudi:
„No! Nejdřív přijedeš tak, že probereš už skoro spící dítě, pak ji děsíš tím, že Santa to bez terče nedá. Asi tě nemám ráda!“ Zeširoka se usmál a v tu chvíli jsem si byla jistá, že mu všechny ženské, se kterými v New Yorku přišel do styku, musely zobat z ruky.
„Chápu to tak, že bych to teď měl nějak vyžehlit?“ zeptal se vesele.
„Ty umíš žehlit, strejdo?“ divila se Amy.
„To si piš!“ přikývl. „A kromě toho umím taky skvěle číst pohádky, že jo?“ Než stihla přikývnout, zvedl ji do náruče a vydal se s ní po schodech. „Jdeme spát, čau!“ houkl na nás, než zmizel v horním patře.
„Čau!“ opakovala po něm Amy.
„Víno?“ zeptala se Paige.
„Rozhodně.“
O skleničku později se k nám přidal i Michael. Loudil něco k jídlu, a když byl odkázán na talíř v lednici a mikrovlnku, zvedl se a za stálého vyprávění historky o zákazníkovi, který tak dlouho ochutnával jednotlivá vína, až se totálně zbořil, překročil Hydea, odešel do kuchyně, ohřál si jídlo, třikrát řekl Haven, aby neloudila, donesl nám další láhev, vrátil se s talířem s domácími těstovinami, znovu překročil Hydea a ještě před usednutím do křesla stihl Paige krátce líbnout na čelo.
„Tohle je naprosto úžasný,“ zamumlal s plnou pusou, když ochutnal vonící směs z mletého masa, sušených rajčat, bylinek a dalších věcí, které jsem nedokázala identifikovat.
„Taky jsme se oblizovaly až za ušima,“ souhlasila jsem.
„A ty tagliatelle jsou dokonalý,“ řekl a významně na Paige mrkl. Uchechtla se a hned mi vysvětlila, že to byly první těstoviny, které se ještě ve Státech učila vyrobit, a první várka se dala použít jako zbraň hromadného ničení.
„Vaříš dokonale, přísahám,“ ujišťovala jsem ji a myslela jsem to naprosto vážně. Přišlo mi, že když jsme si dávaly jídlo ve Florencii, nebylo tak dobré, jako když vařila Paige. Nechápala jsem, jak je možné, že ještě před dvěma lety skoro neuměla vařit.
„Neměla jsem tu co dělat, aspoň ze začátku. Tak jsem vařila. Rosa, Gasparova babička, mi po něm poslala staré rodinné recepty, a když jsem si s něčím nevěděla rady, hledala jsem na internetu a zkoušela tak dlouho, dokud se to nepovedlo. Chudák Mike si tenkrát málem uhnal žaludeční vředy, když statečně jedl všechno, co jsem se učila. Celou dobu říkal, jak je to super, a pak jsem ho přistihla, že chodí tajně pít žaludeční kapky.“
„To není pravda!“ bránil se Michael. „Nepil jsem je po každém jídle, nepřeháněj! A navíc jsem ti řekl, když se to moc nepovedlo.“ udě
„Jo, třeba že tam je málo soli. Přitom jsem viděla, jak mu ravioli protekly vidličkou, a on prý: Je to málo slané, miláčku.“
„Jsi statečný muž,“ řekla jsem s vážným obličejem a pozvedla sklenku. Děkovně kývl hlavou a nevšímal si Paigeina řehotu.
Celý večer jsem byla rozesmátá, uvolněná, spokojená. Pak jsem si lehla vedle tichounce oddechující Amy, přetrpěla Hydeovo funění a mručení, než se uvelebil u postele, a jakmile jsem zhasla lampičku, viděla jsem ho před sebou.
V tom absolutně nesedícím Henryho tričku. A pak bez něj.
Prosím, zaříkávala jsem ho v duchu. Dávej na sebe pozor. Nepokaz to. Nenech si ublížit. Ozvi se.
Ty prevíte.
Nechápal jsem, jak někdo může létat turistickou třídou. No dobře, chápal jsem, proč přesně jí tolik lidí létá, tyhle letenky nebyly zrovna levná záležitost. Ale po asi tak dvaceti hodinách letu do Tokia jsem byl z pohodlné sedačky stejně rozlámaný, a nedokázal jsem si představit, že bych celou tu dobu seděl v té druhé části letadla.
Letiště Narita bylo vánočně vyzdobené, dokonale vyleštěné a chvíli jsem měl pocit, že jsou mezi čekajícími cestujícími nastrčení zaměstnanci v civilu, kteří mají za úkol se tvářit mile, spokojeně a vánočně. Nikdo tu nevypadal utahaně z dlouhého letu, nikdo nebrblal kvůli čekání na odbavení, bylo tu nečekaně ticho, takže jsem si mohl dosyta užít koledy. Některé věci jsou stejné na obou polokoulích. Bohužel. Našel jsem svůj další gate, koupil si kafe, které chutnalo docela přijatelně, posadil jsem se pod jeden z vysokých vánočních stromů a dvě hodiny čekání na další let jsem si krátil sledováním toho, jestli mě někdo nesleduje. V Bangkoku jsem si potřeboval být jistý. Nakonec jsem po hodině pozorování nabyl dojmu, že všichni sledují mě. Potřeboval jsem se pořádně vyspat, to poklimbávání při sledování filmů bylo o ničem.
Cestou ke gateu mě zastavily dvě drobounké Japonky. Pisklavě se chichotaly a trvalo jim pěkně dlouho, než z nich vypadlo, jestli by se se mnou mohly vyfotit. Protože prý tak velkého bělocha na vlastní oči nikdy neviděly.
Při nástupu do letadla jsem se opět setkal se dvěma ženami, které na JFK tak vyděsil Johnny. Tentokrát se na mě mračily, protože věděly, že zase zamířím do první třídy. Udělalo mi to škodolibou radost. Chvíli jsem zvažoval, že bych se nad sebou možná měl zamyslet. Pak jsem si ale řekl, že mám dovolenou a lidi jsou mi u prdele. Hned mi bylo líp.
Pokusy o vyslovení názvu letiště v Bangkoku jsem vzdal prakticky okamžitě. Byla skoro půlnoc, když jsem se dostal ke svému kufru, vyměnil si pár peněz a vydal se ven chytit nějaké taxi. Mohl za to i fakt, že jsem k zavazadlovému pásu nespěchal a sledoval jsem okolí. Nikde nikdo. Nikdo, kdo za mnou vystoupil z letadla neměl nejmenší náladu se tu zdržovat déle, než musel.
V duchu jsem si nadával za ten nápad s hotelem. Měl jsem se na to vysrat a zůstat tady, vůbec nikam se mi nechtělo. Pak jsem si ale uvědomil, že další let je až skoro v poledne, a čekat tu dvanáct hodin by byla vážně kravina. Jakmile jsem se usadil v zelenožlutém taxíku a vysvětlil rozespalému taxikáři, kam chci, došlo mi, že teď mám konečně volno. Teď si můžu dělat, co chci.
Před měsícem bych nadšeně přespal v hotelu a vydal se na Phi Phi. Možná bych tu zůstal o den dýl a zjistil, cože to na těch Thajkách je.
Teď jsem přijel do hotelu a oznámil, že tam na mě čeká zásilka. Čekala. Nepředpokládal jsem komplikace, ale při kontrolách se mohlo stát cokoliv. Jenže já byl prostě klikař. Vzal jsem si kartu, obálku od FedExu, objednal si buzení na devět ráno a vydal se na pokoj.
Sprcha mi připadala jako nebe. Do postele jsem padnul prakticky ve spánku.
Telefon musel zvonit hodně dlouho, než mi konečně došlo, co je to za zvuk a co se po mně chce. Spal jsem sedm hodin a přišlo mi to hrozně málo. Jet lag se projevil. Poděkoval jsem recepční s hrozně vtipným přízvukem a vydal se zase pobalit to, co jsem v noci roztahal po koupelně. Z kufru jsem vyndal jen trenky, ponožky a trika, všechno ostatní, letní oblečení jsem tam nechal. Odtrhl jsem zavírání obálky, vyndal ze svazku papírů plochý balíček alobalu a rozbalil ho. Nový pas, pár bankovek velké hodnoty.
Robert Bavetta zůstal v pokoji 1012 hotelu Mandarin Oriental.
Robert Cipriani opustil hotel, cestou se zastavil koupit si nový kufr a ještě pár kousků oblečení, protože bez kufru přes půl světa nelétá nikdo svéprávný a pravděpodobně by to dost upoutalo pozornost. Všemi kontrolami prošel bez jediného zádrhelu a nikdo si ho nevšímal. Byl to jen zazobaný turista.
Letadlo se po ranveji rozjelo s jen několika minutovým zpožděním a já se přistihl, že se těším jako malej kluk. Konečně mě přestaly hlodat pochybnosti ohledně toho, jestli si nekoleduju o průser. Nejhorší možná věc, která se mohla přihodit bylo to, že mě Mike vyhodí. Nebo spíš Paige. Že i když mi psala, nikdy nepřekousla to, co jsme jí provedli, tu dobu, kdy věřila, že je Michael mrtvý. Že mi nakope zadek, přesně tak, jak občas slibovala.
A že mě Jo pozdraví, možná poděkuje a to bude všechno. Což by bylo mnohem horší než nakopání do zadku.
Po hodince přemýšlení mě dostihla všechna ta časová pásma a já vytuhl, totálně.
Ve Frankfurtu jsme přistáli úplně divně, nebo možná selhaly moje výpočty délky letu a plusových hodin. Připadal jsem si jako troska a na záchodě jsem se přesvědčil o tom, že tak i vypadám. Měl jsem se v hotelu oholit. Včera. Nebo ráno. Možná zítra. Nebo kdy jsem to tam byl. Stevardka u posledního letu tohohle zasranýho výletu se na moment lekla, ale pak se zatvářila jako správná profesionálka a chápavě podotkla, že ty dlouhé lety člověka vyčerpají. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli jsem jí odpověděl, nebo se mi to jen zdálo.
Do Florencie se letělo jen necelou hodinku, se vším tím popojížděním a přistáváním to trvalo skoro dvě. Vždycky jsem si představoval, že jestli se někdy podívám do Itálie, budu se cítit zvláštně, jako bych se vracel domů. Místo toho mě bolela záda od bezmála dvou dnů sezení a zdejší letiště bych si klidně spletl s tím ve Frankfurtu. Vlastně s jakýmkoliv jiným.
Když jsem se pak u jediné otevřené směnárny dozvěděl, že slečna u sebe už má jen pár eur, protože chvíli přede mnou přistálo letadlo z Ruska a bylo plné zazobanců, k únavě se přidalo i nasrání. A po ostré výměně názorů s taxikářem (kterému jsem nejdřív vůbec nerozuměl a několikrát se ho zeptal, jestli rozumí anglicky, než mi došlo, že ten jeho jazyk je něco jako angličtina) jsem se dozvěděl, že někam do prdele za Luccu mě prostě v noci nepoveze a co když jsem terorista. Měl jsem chuť mu procpat hlavu střechou, aby viděl, jakej jsem terorista. Nechápal jsem, jak bych s tímhle kreténem mohl být nějak kulturně-historicky spjatý. Musel jsem mu slíbit v přepočtu skoro třicet dolarů dýško, aby tu kraksnu rozjel. A jen jsem se modlil, že se na Mika dobouchám a bude mít u sebe dost peněz.
Celkově jsem měl tu hodinku cesty pocit, že jsem posral, co jsem mohl. Že ta cesta byla totálně debilní nápad. Že jsem měl vážně zůstat v Thajsku, vyvalit se na pláž a relaxovat. Že sem jedu a nevím, jestli tu o mě vůbec někdo stojí. Že sem možná jedu úplně zbytečně, protože jsem patetickej kretén.
Z pohledů, které na mě řidič přes zpětné zrcátko házel jsem pochopil, že teď už je mu podle mého nasraného funění jasné, že skutečně jsem terorista. Doufal jsem, že mě nevyhodí někde na odpočívadle dálnice. Nebo u pole do sněhu, když jsme sjeli na vedlejší silnice. Ukázal se ale jako frajer, když mě vážně dovezl až k osamocenému tmavému domu, osvícenému jen spoustou světelných řetězů v oknech. Poznal jsem ho i v té tmě a najednou jsem byl hrozně nervózní. Nejen vinou taxikáře, který se domáhal peněz a hlavně dýška.
Než jsem stihl vystoupit z auta a dojít jen v triku a svetru, protože bundu jsem nechal v Thajsku, kde bylo vedro, ke dveřím, rozsvítilo se jedno okno v přízemí. Nevšímal jsem si toho. Měl jsem dost práce sám se sebou.
„Zůstaň! Běž na místo!“ Dřevem tlumený hlas byl jednoznačně Michaelův a dostal mě. Naprosto. Nejde na mě vypustit ty jejich psy. Mého jmenovce. Pak otevřel. Stál v rozsvícené chodbě jen v nějakých kalhotách a až ve chvíli, kdy jsem se domotal až ke prahu mi došlo, že to jsou kalhoty od pyžama a na nohavici mají Spidermana.
„Ježíši,“ zachraptěl jsem. Došlo mu, z čeho jsem tak uchvácený a zeširoka se usmál.
„Ty vole!“ řekl pak vyčítavě a objal mě. Byl jsem zmrzlý, nejen díky zimě, která byla venku, ale i díky únavě, možná jsem byl zmrzlý celou tu dobu, ale teď jsem přes oblečení cítil, jak Mike hřeje, a byl to nevýslovně slastný pocit. Měl jsem pocit, že se rozbrečím. A on na tom byl podobně; když se odtáhl, měl skelné oči. „Je kurevská zima, pojď dovnitř,“ mávl rukou.
„Potřebuju, abys mi půjčil prachy. Nějak nemám na taxíka. Támhleten vydřiduch se rozhodl, že mě obere o všechno,“ kývl jsem hlavou k taxíku. Jeho řidič mi vztekle připomněl, že anglicky rozumí. Michael mu něco odpověděl zpěvavou italštinou, zmizel na chvíli ze dveří a když se objevil, měl přes sebe přehozenou bundu a v ruce držel peněženku.
„Jdi dovnitř,“ postrčil mě přes práh. Hned naproti byly zavřené dveře, za nimiž se ozývalo dvojité kňourání psů. Než jsem se stihl zout, byl zpátky i s kufrem a taškou. A taxík vysmahl i s pořádným zahrabáním ve sněhu, takže se nebylo čemu divit, že se nahoře na schodech objevila Paige v dlouhém tričku a tlustých pletených ponožkách.
„Co to bylo za cvoka?“ zeptala se rozespale. Mike se po ní ohlédl, takticky si stoupl přede mě a řekl:
„Mohla by sis na sebe vzít něco víc, prosimtě?“
„Proč?“ nechápala. Sešla pár schodů a uviděla mě.
„Ahoj,“ zahučel jsem. Vážně jsem se snažil tvářit mile, protože jsem byl obrovsky rád, že ji vidím. Chvíli stála a čekal jsem, že mě každou chvíli pošle do háje. Místo toho se ale ozvalo dupání po schodech a najednou mi visela kolem krku a mačkala mě tak silně, že to bylo nepříjemné. Pak jsem ucítil pod uchem mokro.
„Ježiš, nebreč,“ mumlal jsem a významně se podíval na Mika. Culil se a vypadal spokojeně. A Paige hlasitě popotáhla a pořád mě škrtila. „Sundej si ji, buď tak hodnej,“ zamračil jsem se na něj. To ji probralo. Pustila mě, odtáhla se a zavrtěla hlavou:
„Ty jsi takovej idiot, Roberte! To ses nemohl ozvat?! A koukej se otočit, slíbila jsem, že jestli tě potkám, nakopu ti zadek!“ Jenže ji trochu zrazovalo to, že se celou dobu usmívala.
Bylo to jako přijet domů. Když tedy vynechám to vítání od psů, kteří sice vypadali jako velcí a zlí trhači, ale zloděje by nejspíš přivítali a ublížili mu maximálně ublízáním k smrti. Posadili mě do kuchyně ke stolu, sedli si proti mně, přinesli mi jídlo, které mi po těch letadlových blafech připadalo jako nejlepší pokrm na světě. Nalili mi víno s vodou, protože jsem jim oznámil, že kdybych si dal dvě deci normálního vína, zabilo by mě to. Zpovídali mě, ptali se na Theresu, na Johnnyho, na chlapy, na naše. Na Tora. Když jsem řekl, že jsem Palbotovi pravděpodobně zařídil povýšení, Paige se mi znovu pověsila kolem krku, což Michaela trochu rozladilo.
„To není kvůli Kevinovi!“ bránila se, když viděla jeho výraz. „Je to kvůli tomu, že ho neza-.“ Zarazila se. „Že poslechl Jo.“
A byli jsme u ní.
„Jsou v pořádku?“ zeptal jsem se s pohledem zapíchnutým do stolu.
„V naprostém. Jsou úžasné,“ usmála se Paige. „Lituju toho, že jsem si vzala tvýho bratra, protože kdybych byla svobodná, požádala bych Jo o ruku.“
„Fakt dík,“ ušklíbl se Mike, ale nebyl naštvaný.
„A... Chm...“ Připadal jsem si jako puberťák. Paige se snažila nesmát, ale vyloženě si užívala toho, jak se v tom plácám a nevím, jak začít. „Říkala něco?“
„Jo,“ přikývla Paige. „Mluví pořád.“
Zavrtěl jsem hlavou a ušklíbl se.
„Ale jestli ses chtěl zeptat na to, jestli něco říkala o tobě, tak říkala.“ Zachránila mě. Nemračila se. Neřekla, že Jo si myslí, že jsem hovado. Že mě nesnáší za to, že jsem je sem poslal. Že už mě nikdy nechce vidět.
„Fakt? A co?“
Místo odpovědi se zvedla a řekla, že je čas jít spát. Málem jsem frustrovaně zaječel. Nechtěl jsem jít spát, ne teď. Ne dřív, než mi řekne něco dalšího. Jenže ona se otočila k Mikovi a řekla, že by možná bylo fajn, kdyby si vzali na noc Amy k sobě.
Chvilku trvalo, než mi to seplo. Ale pak mi to došlo. Kdybych byl o něco míň utahaný, popadl bych ji do náruče a dal jí pořádně mlaskavou pusu. Takhle jsem jen zamumlal něco o tom, že je pěkná mrcha. Pobavilo ji to.
Mike odnesl Amy, která se ani neprobrala. Jo se na posteli jen zachrula, ale spala dál. A i když jsem na ni v slabém světle z chodby prakticky neviděl, nic než jen obrys pod dekou, bylo mi skvěle. Pokusil jsem se poslat psa na chodbu, ale měřil si mě z koberce u postele dost nevraživě. Když se pro něj ale vrátil brácha, poslechl a pomalu se vyploužil ven.
A pak byla tma, jen světélka za oknem lehce prosvítala skrz závěsy. Věděl jsem, že bych se měl dojít osprchovat, protože jsem byl uválenej a zpocenej, ale neměl jsem na to sílu. Jediné, co jsem potřeboval, bylo si lehnout vedle ní. Jen si lehnout a natáhnout ruku a dotknout se jí. Přivonět.
Když jsem si opatrně lehl na kraj postele a vsoukal se pod deku, podle jejího dechu bylo jasné, že je vzhůru. Dřív, než ji napadlo mě praštit jsem promluvil:
„To jsem já, Robert.“
Bez jediného slova rozsvítila lampičku. Musel jsem před tím světlem přimhouřit oči. I tak jsem viděl, že vypadá mnohem líp. Vypadala nádherně. Voněla spánkem a nějakým mýdlem a sebou a já neměl ani sílu zvednout hlavu z polštáře.
„Vypadáš hrozně,“ řekla potichu.
„Dlouhej let,“ odpověděl jsem stejně tiše. Zhasla a přisunula se blíž. A pak ještě blíž, až úplně ke mně.
„Jsou všichni v pořádku?“ zeptala se a její dech mě šimral na krku.
„Jo. Úplně všichni.“ Věděl jsem, na co se ptá.
„Děkuju. Tak spi.“
Poslechl jsem. Nikdy se mi neusínalo líp.
Přidat komentář
Komentáře
1 2 3 »
44) Nebraska (02.05.2011 11:08)
ewen, zkusím to, ale mám doma nemocné obě děti, takže uvidím, jestli mu usnou po obědě obě najednou, aby byl klid 
41) ambra (30.04.2011 12:56)
Uááááááááááááááááááá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Děkuju!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Mmch nejlíp popsaný stavy z dlouhého letu, co jsem kdy četla, udělalo se mi blbě i po těch letech 
.
Ale to všechno potom...
40) ambra (30.04.2011 12:34)
Jen technická, než se začtu, bylo to už v minulé kapitole a je možné, že už mi hrabká, ale může se v češtině dostat pocit? Čéče, nečteš moc v AJ? 
39) Petris (29.04.2011 21:05)
Směju se se slzami v očích, nádhernej díl.
38) Karolka (29.04.2011 21:03)
Trhanej dech... 
To je jediný, čeho jsem teď schopná. Jo. A ještě: uááááááááááááááá! Ty jsi... Paráda!!!!!!!! Krásný. Celou dobu jsem sotva dýchala, jak jsem popoháněla všechny ty dopravní prostředky. Moc jsem si to užila! Děkuju. A ještě jedno: uááááááááááááá! na závěr. 
37) Anna43474 (28.04.2011 21:51)
Tak abys věděla, dojatě pofňukávám a jsem celá naměkko 
To přivítání Uááá 
Dostala jsi mě, opět
TKSATVO 
34) Popoles (28.04.2011 13:14)
To není fér! Jak to, že mě každou kapitolou totálně dostaneš do kolen?
To cestování byla děsivá štrapáce, já bych asi toho protivnýho taxikáře umlátila botou. Ale přivítání na všech frontách prostě dokonalé. Díky!
33) semiska (28.04.2011 09:46)
Paige a její vášeň se světýlky byla moc krásná. Malej maniak 
Příjezd Roberta k Paige a Mikovi luxus. A Paige nezapomíná,že?
Závěr romanťárna, moc se ti to povedlo.
32) sakraprace (28.04.2011 08:52)
Paige je světýlkový maniak
Ovšem Robertovo cestování mě celkem odbouralo. Luxusní.
Neb, to setkání s Mikem a Paige, prostě nádhera. A s Jo, tak klidné a krásné, jako návrat domů Musím ještě jednou, tak pa.
31) kohynka (28.04.2011 07:20)
No sláááva, konečně pokračování a ještě tak krásný... sice bejt já na místě Jo, tak mám milion otázek, bulela bych jako želva a minimálně ho ... pomilovala, ale tohle je přesně jejich styl a já si užila každej řádek a moc se těším na další děkuji za pokračování
30) Silvaren (28.04.2011 04:04)
Já tomu nemůžu uvěřit! Oni jsou konečně spolu! A žádné srdcebolné shledání. Prostě tak, normálně. Je to úúúúúžasnéééé! A co bude dál? Kam se podějou? Díky, díky, díky a těším se, co pro ně vymyslíš.
29) fixena (28.04.2011 01:28)
jo, to rozdejchám je to skvělý, vážně, ty postavy jsou tak moc opravdický, úplně to všechno prožívám s nimi.
a musim říct, že já jsem naopak s jejich přivítáním spokojená (jo+rob). připadá mi to takto mnohem víc působivé a mnohem víc to o nich říká... je to strašně sladký, jak tam jenom tak ležej vedle sebe a jsou rádi, že se konečně setkali
fakt poklona, milostivá jen tak dál
28) Pája (28.04.2011 00:32)
Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá a je to tu!!!!! po zcestování půlky světa už nám Robert konečně zakotvil v Itálii a u Jo v posteli!!!! Iíííííííííí jejich přivítání z Mikem a Paige bylo úžasný!!! Úplně jsem viděla toho uvalchovanýho, neoholenýho, nevyspalýho a děsně šťastnýho chlapa před sebou Miluju ho!!! Miluju tě!!! Ale trošku mi to zkazila ta závěrečná vítačka s Jo, ale to se dožene, až se na pár hodinek vypinká a nabere sílu to bude pak jiná vítačka
Nebí, bylo to úžasný!!!! díky!!!!
26) MisaBells (28.04.2011 00:03)
Neb! To uvítání!!!!! Za jedno bych ti ruce zulíbala a za druhé tě kopla! To byla studená sprcha teda! "Tak spi"??????? Chci náhrady!
P.S.: Bylo to stejně dokonalý, i když mrmlám!!!! Děkujuuuuuuuuuu
45) ireen (03.05.2012 17:36)
Nebi! Děkuju Ti nastotisíckrát!!!!!!!!!!!!!!!!
Tohle taky chci mít doma a několikrát(mockrát) to shltat! 
Tak nějak jsem už u té třetí kapitoly věděla, že takhle zřejmě se to bude vyvíjet, ale stejně jsi mě zase dostala a já tu štěstím brečím.
Romantika jako višeň!!!!!
Kdy si to budu moct koupit?