BEZ HRANIC - náš online šuplík
O psíkovi a panáčkovi bez ocásku
Sekce
Další odkazy
26.01.2012 [19:00], Veronika, Ostatní, komentováno 2×, zobrazeno 103×
Jedná se o krátký fejeton na téma "Pejsku náš, co děláš." Ve vtipné úvaze jsem rozebírala pejskův život a nás lidi, jakožto ztrápené osoby. Každý by jistě chtěl okusit psíkovo optimismu a já vím jak toho dosáhnout. Stačí chtít.
Všichni známe tu dětskou říkanku o pejskovi, který skákal přes oves a po zelené louce, a myslivci. I malé děcko z mateřské školky a možná i ti nemladší hravě zvládnou zazpívat písničku „Pejsku náš, co děláš.“ Otázka těch nejmladší by byla asi ta, zda psíci umí mluvit? Z říkanky je zřejmé, že myslivec živě hovoří s psíkem, avšak všem je nám určitě jasné, že s lidskou řečí by to psík daleko nedotáhl, neřekl by takřka nic. Psi "mluví" celým svým tělem a používají celou řadu "lidských" signálů, aby nám předali nějaký vzkaz. My se ale nechceme věnovat psí řeči ani ničemu takovému.
Zamysleme se raději nad myslivcem a čtyřnohým zvířátkem, jelikož tak lehké, jako v dětské písničce, to s psíkem zajisté nebude. Jako všichni psíci, i tenhle rád skáče a je veselý, to už mají ti chlupatí mazlíčci v povaze. Většina pejsků je hodná, má radost ze života a projevuje ji i tím, že vesele skáče, řekněme třeba právě po louce, případně i přes oves. Lidé radostnou povahu pejsků obdivují, dalo by se říci, že jim závidí. Také bychom, obrazně řečeno, skákali přes cokoliv, avšak z nejrůznějších důvodů se nám nechce. Nemáme náladu, něco nás trápí, ať už je to těžká zkouška ve škole či nepříjemná schůzka nebo si zkrátka myslíme, že skákání není důstojné. Jen těžko si umím představit postarší paní, co by si vyšla z baráčku na nejbližší louku a hodinku, možná dvě by si skákala. „Hop se, hop tam.“ Leda v bláznivém snu. Proto se raději na svět jen mračíme, louku obejdeme, abychom si neumazali boty, a o ovsu raději nemluvím.
Městští psíci to se skákáním mají skoro stejné jako lidé. V žádném případě to nemají lehké. Vždyť by ta stvoření mohlo v rušném městě plných pobíhajících a zmatených lidí a jezdících dopravních prostředků ještě něco rozjet na placičku, tak jsou maličcí a křehcí.
Hledat pole ve městě je nesmyl. Je to stejné jako hledat jehlu v kupce sena. Nemožné. Psům musejí postačit pouze uzoučké pásy podél chodníků s pár trsů trávy, kam je lidé chodí venčit. Jen kdyby psík začal přes cokoliv venku skákat. Ať už přes louku, oves, rozbitý kropáč, kameny či kaluže. Páníček by zkrátil moderní vodítko na minimální délku a pejsek by měl po ptákách. Možná by chudáček dostal i přes čumák. „A teď si skákej.“
Přes to všechno však v psíkovi ta radost nějakým způsobem přežívá a jen při malé příležitosti všem v mžiku vesele ukáže, že skákat nezapomněl. Z budoucnosti, ani z ničeho jiného strach nemají. Jediné, čeho se podvědomě bojí, je obava, aby je jejich páníček neopustil. Právě tenhle pejsčí optimismus lidé obdivují a proto s nimi žijí. Očekávají, že alespoň kousek té radosti přejde z jeho psíka na ně. Jsem si jista, že kdyby bylo lidem dovoleno zanechat práce, povinností a místo nich se veselit, příležitost by si nenechal ujít nikdo. I já bych se celý den jen smála, užívala si života a skákala, třeba i přes oves, kdybych mohla a měla dostatek volné chvíle. Řekla bych to celé asi takhle. Lidé by se místo práce zajisté rádi se svým mazlíčkem doma v teple honili za ocásek. Škoda jen, že lidem ocásek nikdy nenaroste.
Přidat komentář
Komentáře
1
1) Ajjinka (05.01.2012 19:53)
Poprosím tě, aby sis obrázek nahrála k nám do galerie a to v maximální velikost 100px na výšku. Taky si text rozděl do více odstavců, takhle nasyslený se špatně čte. Pak zaškrtni, že je článek hotový, abychom ho mohly vydat. Díky 
2) Ivanka (26.01.2012 20:55)
Zajímavý fejeton, myslím, že povětšinou souhlasím. Taky bych si skákala, třeba i přes oves, jen abych nemusela psát čtvrtletní písemky.