Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

22.03.2011 [18:45], Karolka, ze série Poslední město, komentováno 45×, zobrazeno 1095×

Šli celé odpoledne a on za celou dobu nepromluvil. Bylo to k zešílení. Ruth div nevybuchla vztekem a všemi těmi pocity hořkosti, které měly maskovat vědomí ztráty a strachu. Jeho chování ji mátlo. Prohlásil se za jejího manžela, odváděl ji do svého domu, ale neuplatnil své právo. Vždyť to měla být první věc, kterou by udělal kterýkoli jiný manžel. Obzvlášť před cestou lesy Rezervace, které stále ještě obývaly tlupy kočujících Krvesajů. Měl si ji označit. Ruth s tím počítala a děsila se toho. Ale on to neudělal. Čím víc času uplynulo, tím víc jí ujížděly nervy. Pořád čekala, kdy se na ni vrhne.

Navíc si uvědomovala, že s ním jednala neuctivě. Ačkoli byly ženy v Rezervaci vzácné a nikdo, ani ten největší surovec, by žádnou nezabil, muži stáli v autoritě. Smrt ženám nehrozila, bití ano. Nejvyšší Rada si ale nechal líbit její urážky i křik. Komukoli jinému by se vysmála. Co jsi to za chlapa, když na sebe necháš ječet ženskou?! Jenže on nevypadal jako někdo, o jehož síle a mužnosti by se dalo pochybovat. Stačilo si vzpomenout, jak klidně se vyrovnal s davem, který ho hodlal lynčovat. Jak snadno se vypořádal s Noahem, aniž musel vůbec použít fyzickou sílu.

Noah…

Vzpomínka na něj ji na chvíli přivedla na jiné myšlenky. Její první manžel se také nechoval jako většina těch, které znala. Nebyl moc chytrý, ale k Ruth se choval hezky. Svá práva uplatňoval citlivě a ona si nepamatovala, že by na ni někdy vztáhl ruku. Měl velkou sílu, ale nikdy toho nezneužil. Kdysi dávno, když jí to po pravidelných dávkách Intrahemu konečně začalo myslet, téměř k němu vzhlížela. S probuzeným intelektem se žádná ze vzpomínek na život mezi Krvesaji neztratila a ona si dobře uvědomovala, jak úžasná změna nastala. Jen kdyby Noah netrpěl tak nutkavou potřebou ohlížet se i po jiných ženách. Vlastně to byl talent. Ve městě, kde většinu obyvatelstva tvořili muži, si dokázal najít povyražení jen skutečný umělec. Ušklíbla se. Nenáviděla, když se vrátila z trhu a celý dům páchl pářením. A ještě víc, když o pár hodin později Noah přišel za ní a chtěl to znovu.

Ruth si hlasitě povzdychla. Jason se po ní zamyšleně ohlédl. Celou dobu měl na tváři neproniknutelný výraz. Tenhle druh boje přesahoval jeho zkušenosti. Druhé setkání se Sheylou a on byl stejně bezradný, jako při tom prvním. Tehdy z ní ale necítil nenávist. Bála se ho, ale stačilo pár hodin a začala se na něj spoléhat. Na jeho ochranu a sílu. Pousmál se. Vybavil si Sheylu pomazanou sirným bahnem. Jako by to bylo včera.

V tu chvíli se rozhodl. Historické záznamy mu sice nedávaly absolutně žádnou šanci, podle nich se lidská paměť přeměnou ztrácela trvale, ale Jason to nemohl vzdát kvůli několika pergamenům. Ne teď, když Sheylu zase získal. A tak změnil směr. Místo na severozápad k Hlavnímu městu stočil jejich kroky přímo na sever k Opuštěným městům. Už jednou si tam vzpomněla…

 

Stmívalo se. Slunce už stálo nízko a stromy vrhaly dlouhé stíny. Les začal ožívat. Ruth za tu dobu stihla probrat všechny možné vzpomínky. Když se vracela k těm z dnešního dne, uvědomila si, že díky marnému pokusu o útěk si s sebou nevzala nic, než to, co měla právě teď na sobě. Ani Intrahem ne. Pokud se pokusí znovu utéct, měla by to udělat co nejdřív. Ten válečník ji vedl jen chůzí, takže když poběží, do Nového Knoxvillu by se měla vrátit dřív, než pocítí abstinenční příznaky.

Když o něco později uslyšela nějaký potok, nebo řeku, zastavila se.

„Potřebuju se umýt,“ prohlásila. Pohlédla na Jasona, ale jen na chvíli. Nebyla si jistá, jestli by ji neprokoukl.

Vypadal zaskočeně.

„Nepočká to do zítřka?“ zeptal se podivně dutým hlasem. Nemohla tušit, že si její nový manžel okamžitě vybavil její poslední koupel v řece a všechno, co následovalo.

„Ne,“ odpověděla prostě.

Slyšel, jak rychle jí teď buší srdce a dost dobře nevěděl, co si o tom náhlém nápadu má myslet.

Nakonec jen přikývl a změnil směr. Po pár stech yardech se ocitli na břehu širokého potoka. Díky dešťům, které v těch dnech smáčely celý kontinent na jih od Rezervace, se korytem valily proudy kalné vody.

„Nerozmyslíš si to?“ zeptal se Jason a neubránil se úsměvu. Pokud do toho Sheyla vleze, dost možná pak bude mnohem špinavější, než je teď.

Ruth si nervózně pohrávala s copem. Teď bude vypadat jako hloupá ženská. Ale co na tom záleželo? Tohle bude nejspíš poslední příležitost, jak se svého únosce zbavit.

„Ne,“ odpověděla rozhodně. Rozvázala si lněný opasek a svlékla svrchní tuniku. Pod ní měla splývavou spodní, světle modrou.

„Potřebuju se svlíknout,“ houkla na Jasona. Ruce zůstaly nehybné s napůl vykasanými šaty.

Jason přimhouřil oči.

„Jsi moje manželka,“ prohlásil. Ani tentokrát na ni nekřičel. Přesto se zachvěla. Pokud u ní zůstane, za chvíli před ním bude stát nahá…

Mlčela. Místo odpovědi se na něj ošklivě zamračila. Dlouhé tři vteřiny ji pak nechal stát s bušícím srdcem, než konečně pokrčil rameny a odešel zpátky do lesa.

Ruth se tak ulevilo, že málem hlasitě vydechla. Napínala uši, aby se ujistila, že Jeho Excelence už je dost daleko. Podívala se na zpěněný živel a očima zkoumala protější břeh. Musela by přeskočit asi dvacet yardů, ale to by mohla zvládnout. Voda navíc hučela tak hlasitě, že by ji ten voják nemusel slyšet. Couvla o pár kroků, vykasala si tuniku a rozeběhla se. Doskočila téměř na druhou stranu, potok v těch místech naštěstí nebyl tak dravý a hluboký. Rychle vylezla nahoru a utíkala. V hrudi se jí spolu s adrenalinem rozlil opojný pocit nově nabyté svobody. Užívala si ji několik minut, když náhle vběhla přímo do čerstvé stopy Krvesajů. Prudce se zastavila. Snažila se zklidnit dech, aby lépe slyšela, ale moc se jí to nedařilo. Ten okamžik v ní ale velmi rychle probudil vzpomínky na minulost a s nimi pohřbené instinkty. Okamžitě se přikrčila. Vítr v hustém lese nefoukal, její pach se tedy nebude šířit nijak rychle. Zároveň ale bude těžké zjistit, kam smečka putuje. Lezla po čtyřech a zkoumala jejich stopu. Její smysly ale nebyly dostatečně trénované. Několik let užívání umělé krve jim ubralo na citlivosti.

Náhle ji cosi uchopilo za cop a prudce strhlo dozadu. S přidušeným výkřikem se svalila na záda. Ten Krvesaj v ní rozhodně nevyvolával pocit zmatenosti. Věděl, jakou věc musí udělat jako první. S jejím copem v jedné ruce a zuby přitisknutými ke kůži na jejím krku se druhou rukou propracovával pod ten pro něj záhadný mokrý oděv, do kterého byla navlečená. Při jakémkoli pohybu by jí mohl prokousnout hrdlo a nejspíš by to i udělal. Ruth bezmocně zatínala ruce do pěstí. Z očí jí tekly slzy.

A najednou se přes ně převalila blesková lavina, která Krvesaje smetla jako vítr podzimní listí. Ruth se jen instinktivně odkulila stranou a až potom si troufla pátrat po tom, co se děje.

Byl to on. Jason. Na vlastní oči viděla to, co z něj sálalo od prvního okamžiku. Všichni válečníci si nechávali narůst vlasy, jakmile dokončili základní výcvik, aby každý poznal, kdo jsou a jak vysoko to dotáhli. Tento muž, ačkoli měl hlavu úplně holou, nemusel nikomu dokazovat vůbec nic. Dokonalé pohyby, téměř ladné, jako když útočí puma. Ten pohled byl děsivý a fascinující zároveň. Ruth se v panice třásla. Zastaví se to uhrančivé monstrum, až skončí s tím Krvesajem? Najednou si nebyla jistá. Vypadal, že tohle je pro něj přirozenější než cokoli jiného.

Divoch zemřel za pár vteřin a Jason se ani nezadýchal. Okamžitě se zaposlouchal, aby odhalil zbytek smečky. Nikoho ale neslyšel, zdálo se, že tenhle byl samotář. Neulpíval na něm pach žádného jiného upíra. Proto se asi vrhnul na první samici bez ochránce, na kterou narazil.

Jasonův temný pohled se stočil k Sheyle. Vyděšeně se zajíkla, ale nedokázala se pohnout. Díval se na ni dlouho, ruce stále ještě položené na mrtvole Krvesaje. Pak pomalu vstal a nabral vzduch do plic, jako by celou dobu nedýchal. Sheyla si roztřeseným rukama objala kolena. Její krásná tunika byla roztržená.

Blížil se k ní pomalu. Hlavou jí proběhla jediná věta. Je to tady. Zavřela oči.

Jason se zastavil těsně u ní. Každý její pohyb na něj svou povědomostí působil jako kopanec do břicha. Kolena přitažená k bradě. Sheylin bezradný výraz. A strach. Z něj. Z Jasona.

Díval se, jak si úzkostlivě přidržuje nově vzniklý rozparek na tunice. Slyšel, jak sotva slyšitelně kňourá. Se zavřenýma očima čekala, že jí ublíží. Že si ji vezme. Ještě když byli na cestě, jednu chvíli uvažoval o tom, že dnes v noci si ji označí. A udělá to tak, aby ji donutil blaženě opakovat jeho jméno. A bláhově si představoval, že si třeba vzpomene, že spolu takhle nejsou poprvé.

Teď se jí ale bál i dotknout. Měl vztek. A nejhorší na tom bylo, že ho neměl proti komu obrátit. Koho mohl tentokrát vinit a těšit se na pomstu?

„Neublížím ti. Myslím, že ses už vytrestala dost.“

Otevřela oči. Pořád v nich byl strach, ale i překvapení a… hněv. Kdyby to řekl výsměšně, nejspíš by se naplno rozčílila. Ona, hloupá ženská se snažila utéct v lese. Ale on zase mluvil tím svým tónem, který ji dokonale mátl. Důvěrně.

„Bolí tě něco?“ zeptal se.

Uražená pýcha, napadlo ji, ale nikdy by to nepřiznala. Zavrtěla hlavou.

„Takže můžeš jít?“

Bylo na něm něco fascinujícího. I teď, když nebojoval. Něco, co ji nutilo být stále ve střehu. A zkoumat každý jeho výraz a gesto.

Přikývla a vstala. S povzdechem se zadívala na své nohy vykukující z roztrhané tuniky. Jason beze slova sundal svůj plášť a přehodil jí ho přes ramena. Aniž se ohlédl, vyrazil zpátky k potoku. Chvíli stála, ale pak se rozběhla za ním.

„Jak jsi mě našel tak rychle?“ zeptala se. Šla těsně za ním, protože hustý porost jí nedovoloval jít vedle něj.

„Věděl jsem, že se pokusíš utéct. Znám tě, Shey.“

Zamračila se. Pořád se odvolával na jejich minulost. Nedávalo to smysl.

„Navíc… máš v sobě čip,“ dodal.

Zastavila se. Ta informace ji šokovala.

„Čip? Jako mívají vojáci?“ Zadívala se na konečky svých prstů. A i když věděla, že tam určitě nic nemá, prohmatávala si bříška.

„Podobný,“ odpověděl Jason a otočil se k ní. „Tam ne,“ vysvětloval, když viděl, jak si prohlíží ruce. „Tady.“ Natáhl se a dotkl se jejích zad. Na bedrech těsně vedle páteře. V tu chvíli stál velmi blízko. Vzhlédla k němu, ale vzápětí o krok ustoupila. Zase ji mátl.

Sáhl do kapsy pláště, který měla na sobě, a vytáhl malou destičku.

„Vidíš? Tady. To jsi ty.“ Pohladil ji po zádech a pak jí sledovací zařízení podal, aby si ho mohla prohlédnout.

Zaplavil ji zvláštní pocit. Ten, který mívala, když se snažila vybavit si starší vzpomínky. Pamatovala si všechno, co dělala jako Krvesajka. Detailně. Ale jen několik let zpět. Nic z dětství, nic z dospívání. A on jí tvrdí, že má v sobě čip. Nevzpomínala si na něco takového! Jak by k tomu přišla? Nebyla si jistá, jestli si nevymýšlí.

„Dal ti ho můj otec,“ řekl tiše Jason, jako by tušil, na co myslí. „Tehdy jsi byla ještě člověk.“

Ruth ta věc málem vypadla z rukou. Člověk?!

„Ty musíš být větší blázen, než jsem si myslela! Lidé neexistují! Noah říkal, že jsou to jen povídačky!“ Byla pěkně rozčílená.

Jason jí vzal destičku z rukou a strčil si ji do vaku připevněného na břiše.

„Noah?“ nadhodil.

Mlčela. Nemusel křičet, aby poznala, že se zlobí. Všechno ostatní na něm pro ni bylo záhadou, ale poznala žárlivost, když se s ní setkala. Po manželství s Noahem o ní věděla všechno.

„Noah,“ odpověděla vzdorovitě.

Tohle bylo vážně k zbláznění. Emoce se v něm střídaly rychleji, než aby je dokázal pojmenovat. Chvílemi na ni měl vztek. Tak velký, že si živě představoval, jak někoho rdousí. Jenže stačilo pár minut a kolena mu měkla při jediném pohledu na její profil. A nic z toho si nemohl dovolit dát najevo. To první by ji vyděsilo a kvůli druhému by se mu vysmála.

„Jdeme,“ zavrčel a vydal se k potoku.

„Jestli tomu dobře rozumím, a ty mi zase nelžeš,“ pronesla uštěpačně, když se přizpůsobila jeho kroku a následovala ho, „ty mě najdeš kdekoli. Díky tomu čipu.“

Šel před ní, takže nezachytila jeho spokojený úsměv. Nikdy by nevěřil, že za to bude Georgi Simonovi jednou vděčný. „Kdekoli.“

Slyšel, jak podrážděně zasyčela. Málem se rozesmál. Pak už stáli na břehu potoka. Otočil se k ní. Než stihla protestovat nebo ho donutit k sáhodlouhé debatě na téma: Proč to nemůžu přeskočit sama?!, popadl ji do náručí, rozeběhl se a skočil. Když přistál na druhém břehu, držela se ho bez dechu a úplně křečovitě, tvář přitisknutou na tu jeho.

Nejdřív chtěl zavtipkovat, že ho takovým sevřením za chvíli uškrtí. Nakonec ale jen stál a užíval si to. Její dech teď nejen slyšel, ale i cítil, jak se jí z toho leknutí prudce zvedala hruď.

Ruth se probrala a horečnatě se snažila dostat na zem. Její pobouřený výraz se setkal s jeho spokojeným. Popuzeně zafuněla, obešla ho a po jejich stopě se vracela na místo, kde sešli z původního směru. Jason kráčel za ní. Netušil, jestli se ozvala jen jeho mužská ješitnost, ale na vteřinu měl pocit, že na něj reagovala jinak než úzkostí. A jestli se za svůj život naučil něco důležitého, byl to fakt, že k životu mu stačí pouhé zrnko naděje.

 

---

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »