BEZ HRANIC - náš online šuplík
Poslední zvonění
Sekce
Anketa
01.05.2011 [22:30], Anna43474, Komedie, komentováno 3×, zobrazeno 501×
...aneb Jak to vlastně tenkrát bylo.
Myslím, že všichni to známe minimálně z pozice obětí. Já to měla relativně nedávno z první ruky.
Poslední zvonění, jak ho zažila letošní 2.A...
Poslední zvonění
Už když ráno zazvonil budík, bylo mi jasné, že bych tenhle den nejraději zaspala. Nutkavý pocit schovat hlavu pod peřinu ještě umocnil onen protivný časový údaj. Čtyři ráno!
Když jsem instinktivně stiskla levé tlačítko mobilu a zabořila s rozespalým mručením obličej do polštáře, měla jsem tak akorát zaděláno na to, že znovu usnu. A protože jsem za poslední rok a třičtvrtě - ostatně je to celá doba, co chodím na střední - byla svým zaspáváním proslulá, nemohla jsem se divit, když se mi o půl hodiny později někde pod stolem rozeřval druhý budík.
Tentokrát to byl ten, který jsem si já sama určitě nenastavila, protože zvoní příšerně nahlas, a tak jsem musela chtě nechtě vystřelit ze svého vyhřátého útočiště a plavným skokem zaklapnout onoho vyzvánějícího brutuse, který mi nedával spát, přičemž jsem si, ve své nepozornosti, stihla přišlápnout nohavici kalhot na spaní. Naštěstí už jsem byla zvyklá - za poslední rok a třičtvrtě -, a proto jsem nespadla. Dokonce jsem se ani nepozastavila nad faktem, že při dalším došlapu - tentokrát na školní batoh - něco křuplo. Stává se.
Když se mi podařilo umlčet postrach spáče, zalezla jsem si zpátky do postýlky. Chvilka slastného nicnedělání, kterou si obvykle dopřávám o víkendu (dlužno dodat, že byl pátek), přece nemůže nic zkazit. Jenom pět minut...
Těch pět minut se patřičně protáhlo - jako obvykle. Bývá to tak každý druhý, popřípadě třetí den. Nestačila jsem se divit, že se nikdo nenamáhal mě zkontrolovat, zda jsem skutečně vstala. Onoho rána se mi ty myšlenky staly osudnými - klika cvakla, dvéře letí, táta vchází do dveří... Bylo šest ráno a já nestíhala.
Převážně proto, že mi sto třicet sedmička jezdí v šest nula osm ze Zámecké zahrady. Dolů do města jsem to neměla šanci stihnout, a tak mi nezbývalo než doufat, že profesorka nebude moc vyvádět. Teoreticky bych to do učebny měla stihnout tři minuty po zvonění, když to vezmu klusem. Nadechla jsem se a chystala se vyběhnout ze dveří - přeci jen, kilometr z kopce bez ranní rozcvičky není to pravé ořechové...
Najednou se znovu pootevřely dveře a dovnitř nakoukla rozcuchaná mžourající hlava. Divně mě pozorovala a já ji taky. „Co blbneš?“ zamumlala hlava a já v ní konečně poznala svého tatínka.
„Nestíhám,“ zavrčela jsem protivně a hnala se ze dveří.
Odrovnal mě, když už jsem si nazouvala boty. „Tě odvezu. Jsem to večer říkal.“ Nevzpomínala jsem si, že by něco takového někdo z nich povídal, ale nebránila jsem se. Mých pět minut, než jsem vstala, oblékla se a naházela si věci do báglu, se na mě podepsalo. Uvědomila jsem si to při pohledu do zrcadla.
„No ty vypadáš,“ poznamenala jsem schizofrenicky ke svému odrazu, přičemž už jsem ze sebe stahovala odrbané džíny a staré oprané triko, které jsem si v předchozím spěchu ani pořádně neprohlédla. Jen ve spodním prádle a tlustých ponožkách, na kterých jsem odjakživa ujížděla, jsem se kriticky zhodnotila v zrcadle. Dělala jsem to tak vždycky - snad nějaká sebemrskačská vada či co. Hlavu jsem radši neřešila. Při cestě ven z pokoje se mi podařilo znovu šlápnout na tašku. Už nekřupala.
Koupelna s dalším pozorováním v zrcadle mi pomohla vytěsnit z hlavy svírání žaludku, když jsem si vzpomněla na písemku z informatiky. Měl to být nějaký souhrnný test, profesor ho hlásil už snad měsíc dopředu. Zároveň jsem si - na poslední chvíli, jak jinak - vybavila to cosi, co jsem se už několik týdnů snažila zpevnit lepidlem na dřevo. Pořád to nedrželo. Kořeny to mělo někde ve výtvarné výchově a původně se to nazývalo opeřencem, který mě měl charakterizovat. Přestože jsem výtvarku na střední zařadila do trojky svých nejoblíbenějších předmětů (spolu s ní se tam nacházela také čeština a dějepis), stále jsme si nějak nepadly do oka. Nikdy jsem nepřišla na to, zda je to mým zanícením pro umění a přílišnou sebekritikou, nebo tím, že jsem prostě jen levá.
Když jsem procházela chodbou, na které odjakživa táhl průvan, potkala jsem tátu. „Podívej se na sebe,“ vyčetl mi, jako bych snad za to vrabčí hnízdo mohla. Něco jsem odsekla; další pohled do zrcadla jsem s prázdným žaludkem rozhodně riskovat nehodlala.
V kuchyni na mě čekaly domácí housky, po kterých jsem se vždycky mohla utlouct. Snídaně probíhala relativně v klidu - až na několikero sýpání jsem byla potichu. Nakonec jsem popadla svačinu a talířek uklidila do myčky. Měla jsem nový rekord - stihla jsem se nasnídat za tři minuty.
V pokoji jsem se opět zastavila před zrcadlem. Škodolibě mi vracelo ten žalostný obraz, ale já si jen mlčky povzdechla a pustila se do úpravy vlasů. Moje vlasy vlastně odjakživa bývala kapitola sama o sobě. Pokaždé si dělaly, co samy uznaly za vhodné, a já mohla jen tiše bublat. Tentokrát byly aspoň rozčepýřené a nadýchané, i když jiným směrem, než jsem chtěla. Mnohdy se mi stávalo, že jsem vypadala, jako bych si z hlavy právě stáhla tu hroznou gumovou čepici na plavání, kterou jsme museli nosit v první a druhé třídě, když jsme povinně chodili do plavecké haly. Vždycky jsem to tam nesnášela - vzpomínka na mokrou hlavu uprostřed prosince byla stále příliš živá. Možná odsud pocházel můj odpor k plavání? Nikdy jsem se tím nijak zvlášť nezabývala, ale možná by to za úvahu stálo.
Nakonec mi to přeci jen nedalo, a proto jsem si do parády vzala školní bágl. Po odborném prozkoumání jsem se příliš nehrozila - sešlápnutá byla jen prázdná petka od Spritu. Nikdy jsem se nenaučila připravovat si věci už večer - ačkoli mi to bylo poslední rok a tři čtvrtě neustále předhazováno - a právě proto jsem ráno většinou nestíhala.
Odjezd byl domluven na půl sedmou, ale samozřejmě nemělo cenu zuřit, když jsme teprve v šest čtyřicet sedm nasedali do auta. Náš Renault - zkráceně Renda, což se dotklo jistých stejně-se-jmenujících členů naší rodiny - mívá občas také své dny a dnešek rozhodně nebyl výjimkou. Předvídavě jsem si tašku hodila na zadní sedačky, aby mi nepřekážela při překotném vystupování, až budu zase muset roztlačovat povoz. Dnes na to naštěstí nedošlo a já za to byla ráda. Víceméně.
Dalo se očekávat, že na dálnici bude zácpa, stejně jako v Ústí, kde se stále ještě opravuje silnice. Táta mě nakonec stejně vyhodil ve městě, ať si nahoru na Terasu dojdu třeba po svých. Tomu se u nás říká demokracie. Ten den jsem měla nějaké výjimečné štěstí, protože jsem stihla doběhnout padesát dvojku, která stavěla na zastávce u školy. Kvůli vlastnímu pohodlí jsem si cestu prodloužila o tři zastávky - mohla jsem sice vystoupit už na Krušnohorské, ale proč si nedojet až na Stavbařů, když je to blíž, že? Osudová chyba, vážení, což jsem v tu chvíli samozřejmě ještě nemohla tušit.
Ano, nikdo nám neřekl, že Poslední zvonění čtvrťáků bude právě ten den. O to víc mě překvapilo, když jsem narazila na první spoluvězně. S pomalovanými obličejemi a z hrdla se deroucím řevem připomínali indiány, kteří právě s bojovým pokřikem prchají co nejdál od epicentra hurikánu. Už tehdy mi mělo dojít, že jsem vážně měla raději jet autobusem a risknout ten pozdní příchod...
Když jsem ovšem sešla kolem úřadu a dometelila si to k sámošce na rohu, došlo mi, oč vlastně jde. Tam už totiž na mně podobné nezasvěcence čekala první vlna útočníků. Nasadila jsem veškeré své duševní síly, abych sprostě nezdrhla, a vydala se vstříc jámě lvové. Zdárně jsem se vyhnula mrňavé blondýnce - někdy je výška vážně výhodou - která za mnou cosi vztekle křičela, a prokličkovala mezi dvěma kluky s rozprašovači naplněnými octem a bůhvíčím ještě. Pak už se tomu ale vyhnout nedalo.
Celá ulice, skrz níž jsem si musela probít cestu ke vstupu, se hemžila maturanty a hláška „Prachy, nebo život!“ byla víc než častá. Dle řevu to připomínalo krůty na tržnici. S hlubokým nádechem jsem se ponořila do davu a nechala si rtěnkou počmárat obličej. Za celé dopoledne jsem později nenašla odvahu podívat se na sebe do zrcadla. Jedinou útěchou mi bylo, že nejsem jediná, kdo vypadá jako debil. Ke rtěnkám různých odstínů přibyla i zelená lihovka na čelo a ledová voda z rozprašovače. Hlavně že jsem ráno přemílala, zda si brát bundu, či nikoli.
Nebudu vzpomínat, kolikrát mě během celého dopoledne přepadla existenční otázka - být, či nebýt? Když jsme ovšem přebíhali z pavilonu C (přírodní vědy) do pavilonu B (jazyky) - kde se ostatně nacházela i naše kmenová třída - a na chodbě se při onom taktickém ústupu střetli s partičkou trpělivých oktavánů, kteří si prostě nechtěli nechat vysvětlit, že už jsme totálně švorc a nemáme ani na hořké kafe z automatu, bylo to vážně maso. Vyfasovali jsme barevné párty-špagety do vlasů a studenou vodu za krk.
Třída byla silně načichlá octem, a tak nebylo divu, že ta polovina druhé á, která nezůstala nechráněna trčet na chodbě, sekundovala svým vyděšeným kolegům u otevřených oken a tiše se třásla, aby matematika proběhla v klidu.
Zvonění na hodinu brali všichni jako signál, že si mají posedat na lavice a napnutě čekat, až se venku na chodbě ozvou první řehtačky a bubny. Při každém zvuku, který se zvenčí ozval, jsme tiše naslouchali, neblíží-li se pohroma k nám. Paní profesorka nás prostě nedokázala přinutit k práci, a tak se za splnění úkolu považovalo opsání příkladů z tabule. V momentě, kdy se z vedlejší učebny ozval jekot, všichni strnuli a ono čekání na smrt se proměnilo v opravdový horor. Holky vřískaly při každém slově, které k nám dolehlo přes stěnu, a všichni se hromadně narvali k oknům. Nebylo kam utéct. Nakonec klukům ruply nervy a bleskově odtlačili několik lavic ke dveřím. Na to naskládali pár židlí a věšák na bundy. Barikáda byla hotová a my si oddychli. Nikdo nás ovšem neupozornil na jednu důležitou maličkost - a to tu, že dveře se otevírají ven, ne dovnitř.
Nikdo nebyl takový hrdina, aby se odvážil pobývat v blízkosti dveří, a matikářka jen nahlas úpěla, že jsme jak malí. Nikdo jí nevěnoval pozornost. V okamžiku, kdy se za dveřmi rozezněly řehtačky a podlahou otřáslo dunění bubnu, se všichni sborově evakulovali za katedru. A s řevem. Profesorka se nás snažila rozehnat, že prý se nic neděje.
„Nerada bych se vás dotkla, ale pokud nechcete, aby vás našli, měli byste být potichu,“ poznamenala suše.
„Přece byste nás nevydala! Vždyť jsme skoro jako vaše děti!“ oponoval někdo hodně hlasitě.
Matikářka spráskla ruce. „To tak ještě! Proboha, moji primáni! Oni jsou chudáci dole,“ došlo jí.
Smích nás přešel ve chvíli, kdy se rozlétly tak pracně zabarikádované dveře a dovnitř nakoukly vysmáté hlavy. Jejich majitelé se rozhodně nenechali zastrašit a vtrhli dovnitř. Rozbili při tom věšák, ale to jim zřejmě bylo putna. Všichni ječeli a schovávali se za profesorku, hrdinové. Já taky.
Nakonec to nebylo tak hrozné. Jen nás znovu trochu počmárali - divila jsem se, že je ještě kam - a nasmradili, zazpívali a vypadli. Jo, a při cestě pryč některé z nás sejmula hrst Bon pari. Já měla citronový.
Přidat komentář
Komentáře
1
2) piskot94 (02.05.2011 19:08)
jo, takhle to u nás taky vypadá... maturanti mají snahu chytat nás už půl kilometru od školy tenhle rok bude hroznej, oktáva A se nezapře ani když nejde o poslední zvonění... podle posledních informací, které mám, si najdou velkou síť, svolaj nás před školu a ze střechy budou kropit hadicí...
paráda 
1) Iwka (02.05.2011 17:11)
Hihíí Líbilo se mi to moc - jednoduché, zábavný námět, skvěle povyprávěné a takové vtipné ze života.. působí to hrozně příjemně a zvedlo mi to náladuuu 
3) Czistoslava (03.05.2011 21:40)
Úžasný
. Připisovala jsem to právě maturitním ročníkům, ale kdož ví co to bylo za akci.
To mi připomíná akci někdy v dubnovou sobotu, kdy jsem se s našima dětma přesunovala metrem na rodinnou sešlost. Potkávali jsme mládež v pyžamech, županech a chlupatých pantoflích co si nesli sebou hygienické potřeby v taštičkách s přehozenými ručníky kolem krku. V rukách vytažené zubní kartáčky (zatím bez pasty) a občas si je přehazovali v pusách z jednoho koutku do druhého tajuplně mezi sebou hovoříc
Měla jsem nutkání poradit jednomu mládenci jak by mohlo být efektní rozetřít si po obličeji holicí pěnu ....