Myslela jsem, že už se nemusím bát,

bolesti se strachovat.

Měla jsem pocit, že už jsem to zvládla

a všechno ovládla.

Ach, byla jsem tak naivní,

žal mě brzy ovlivní.

Mé oči ztratí lesk

a srdce sežehne blesk.

Už dávno je pryč můj sen,

stejně tak bílý den.

Jen černá tma

a bolest má.

Křiku se nedostává,

hlas zmizel, to se stává.

Vše je pryč,

jen si dál němě křič!

Opuštěná, samotná,

Neschopná a nešťastná.

Nikde není řešení,

jen čas a brečení.

Oči mám však suché,

slzy jsou asi hluché.

Nic, žádná hmota,

jen čirá prázdnota...