Příběhy | | BEZ HRANIC - náš online šuplík

Sekce

Další odkazy

Facebook

Anketa

09.08.2011 [19:15], yasmini, Komedie, komentováno 5×, zobrazeno 251×

Dovolená a Had, dvě krátké povídky pro zasmání.

Dovolená

Po mém již desátém záchvatu kašle během jedné hodiny v pondělí ráno, poprskání monitoru i mé kolegyně v práci, snažila jsem se jí zrovna něco vysvětlit a kupodivu i pracovního, mi bylo řečeno „umíráš, nechceš jít domů?“

Podobným návrhům jsem značně vzdorovala, přišla jsem akorát z dovolené, stůl zavalený papíry byl rozdělen do tří hromádek, „spěchá“, „spěchá ještě víc“ a „hoří termín“. Nemohla jsem jim to tam prostě nechat na krku.

Při úterní poradě jsem byla osočena, že nakazím celé oddělení. Porada trvala asi dvě hodiny, s drobnými přestávkami, kdy vedoucí nebyla slyšet přes mé projevy. Bohužel nebyly vůbec k tématu.

Po odchodu z práce jsem jako splašená letěla nakoupit, nejsem sebevrah, občas mám i hlad, a přiletěla domů naprosto vyřízená, tekl ze mě pot a před očima se mi jemně houpal obraz světa. Většinou jsem padla do postele a dál se tam vesele dusila.

Přítel, který každou nemoc řeší po svém, tedy kloktá vodku s pepřem, mě v těchto chvílích vůbec nechápe. Je tím mužským tvorem, pro kterého rýma není nejvážnější nemocí, ale naopak k doktorovi ho nedostanete ani párem volů. Když už ano, můžete si na dalších pět let škrtnout veškeré lékařské plány. Ve svých čtyřiadvaceti se konečně přehlásil od dětské doktorky, tak máme zase do třiceti pauzu.

Proto po mně chce vyvíjet aktivitu, i když jsem naprosto nepoužitelná. Zvládnu dívání na televizi, pokud mu nevadí, že ji občas neuslyší, čtení, pokud ho nechce provádět nahlas, ale vaření, uklízení a další tomu podobné téměř již manželské povinnosti zvládnu jen s vypětím všech sil. Tuto skutečnost již pochopil a i přes jeho vyčítavé pohledy od kuchyňské linky dál nehnutě ležím pod dekou v křesle a je mi to jedno. Pravdou je, že večer je chápavý o poznání méně, jako většina mužů, a ten můj s každodenní pravidelností.

„Teda tobě se ten kašel zhoršuje,“ slyšela jsem od kolegyně v práci, asi minutu po tom, co jsem byla přesvědčena sama sebou, že je mi líp.

„Dík za podporu,“ odtušila jsem zastřeným hlasem - vnitřně nalomená, že zítra už nepřijdu.

„Mé známé se z toho vyklubal zánět pohrudnice.“ Známá, známé mé známé, přesto mě dokázaly takové zkazky vylekat.

Cítila jsem, jak mi stoupá teplota a jak se mi mlží písmenka v počítači.

„Zítra si beru dovolenou,“ zasípala jsem své nadřízené v kanceláři a zase se odplazila pryč.

Teď sedím celá spokojená s paralenem, čímsi na odkašlávání a pastilkou v puse. Jsem zabalená v dece a je mi prostě skvěle.

Aneb jak mi sdělila kamarádka - „Zfetla ses“.

Tomu říkám dovolená, jak má být, je to prostě jízda.

* * *

Had

Přijela jsem do Brna na ohňostroje, jako každý rok. Měla jsem přespat u kamarádky Hanky. Bydlela na studentském bytě se spoustou spolubydlících. A někteří z nich nebyli lidé.

Proto mě nepřekvapilo terárko v obýváku. Byl tam malý domeček s z něj vykukovala hlavička. Asi gekon, prolétlo mi hlavou. Veškerou tuhle havěť mám ráda, vypadal, že má tak velikost ruky.

„Co máte v tom teráriu,“ očekávanou odpověď jsem nedostala.

„Hada, je spolubydlící Jany,“ kývla směrem ke jmenované osobě.

Zaradovala jsem se, vždycky jsem si chtěla pohladit hada. Byl to můj sen. „Můžu si ho pohladit?“

„Jo jasně vytáhni si ho,“ laxně z křesla odpověděla Jana a nevypadala, že by se chtěla zvedat.

Sem blbá nebo co budu mu sahat do domečku a tahat ho proti jeho vůli ven. „ A nemohla bys mi ho vyndat prosím?“

Otráveně vstala a vydala se ke skleněné kleci. Vyndala domeček, pod kterým se objevil asi metrový had. A tu hlavičku měl opravdu malou!!!!

Ta velikost mě dost vyděsila, už jsem nebyla nadšená a rozhodně jsem ho nechtěla mít v ruce ani nikde jinde. Měla jsem strach.

„Doufám že jsi už hada někdy držela. Nemáš strach viď, oni to vycítí.“ S těmito slovy mi hada dala do roztřesených rukou. Málem jsem omdlela.

Raději jsem si sedla do křesla a nechala hada plazit. Nejvíc se mu líbilo udělat si z mých rukou cvičnou oběť. Byla jsem jak v poutech.

„Hele jak poznám že se mu to nelíbí?“ zeptala jsem se nacvičeným hrdinským hlasem.

„Bude kývat hlavičkou dopředu a dozadu, a tak jako trhaně, “ odpověděla Jana bez valného zájmu a četla si dál.

Výše zmíněné pohyby si had právě začal nacvičovat.

„Je jedovatý nebo je to škrtič?“ To sevření docela bolelo a pravdou bylo, že ani jedna z variant se mi nelíbila.

„To bys chtěla, aby byl jedovatý?“

S pitomostí sobě vlastní, jsem se zeptala, „Takže to nekouše?“

Koukala na mě jako na blondýnu.“ Čím myslíš že žere?“

Raději jsem to už dál nerozebírala. Blbá jsem a hotovo. Jelikož se had stále chvěl, a moje srdeční frekvence se zvyšovala, položila jsem ruce na klín i s hadem. Přeci jen hlava byla dál od mého obličeje, jen bolet to bude stejně.

Had naplněný pocitem volnosti se začal zase plazil.

„Nepouštěj ho prosím na pohovku. Nechci ji potom zase čistit.“ Janou popsaný objekt, byl přesně ve směru plazícího se tvora. Už jste někdy chytali hada? Ne, no jde to blbě.

Tahala jsem ho za ocas a postupně si jej přitahovala i přes svůj nově nabytý odpor směrem s sobě.

V tu chvíli se had vrátil zpět ke svému tanci „toto nechci abys mi dělala!!!“

„Hele ono se mu u mě asi nelíbí,“ panika v mém hlase nebyla předstíraná ani omylem.

„Tak ho vrať zpátky do akvária.“ s plnou pusou odpovídala Jana.

Had byl naštěstí při vidině domečku dost ochotný a spolupracoval. Sám se odplazil zpět.

Po této příhodě jsem vyškrtla hada ze seznamu potencionálních domácích mazlíčků.

Hádejte proč?