Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

13.05.2011 [22:30], Nebraska, Fanfiction, komentováno 19×, zobrazeno 2030×

Když V minul skupinku čekajících lidí, kteří toužili po tom, aby se dostali do ZeroSum pokud možno ještě dnes v noci, neměl právě dobrou náladu. Neměl ji moc dobrou posledních pár týdnů, přesně od té doby, kdy přestaly jeho vize. Navíc se přidal ten sen, který ho nenechal spát. Ten neuvěřitelně živý sen o ostré bolesti v prsou. Vždycky se vzbudil zbrocený potem, vyděšený jako nikdy v životě. Občas i křičel. Vypadalo to, že sen se stal nedílnou součástí jeho života. Možná místo vizí. Takže se nikdo nemohl divit, že nerozdával přátelské úsměvy.

Ale dnes to bylo extrémně špatné. Wrath mu nedovolil jít ven na hlídku. Řekl mu, že si má vzít volno. On! Volno! Že se má pokusit se srovnat, jinak to s ním Slepý král bude muset začít řešit jinak. Snažil se vybít si vztek na velkém boxovacím pytli v tělocvičně, ale nepomohlo to. Zkusil hudbu tak nahlas, že se přišel podívat Fritz, jestli se v Doupěti nedějí nějaké stavební úpravy. Nepomohlo to. Zbývala poslední možnost. Hodně, vážně hodně panáků Grey Goose. A protože rozhodně nebyl žádný alkoholik, vydal se do ZeroSum, aby počkal na bratry, kteří se tu staví cestou domů. Jenže když vstoupil do klubu, všichni ti zfetovaní a opilí lidé ho znechutili tak, že mu vztek vyvěral z každého póru. Věděl to, věděl, jak zuřivě a děsivě vypadá. Zahlédl podezřívavý pohled šéfky ochranky a bylo mu jasné, že dnes bude v jejím hledáčku. Ve VIP sekci se posadil ke stolu, který patřil jen Bratrstvu, a kývl na jednu z barmanek. Už ho znala. Když se k němu za pár vteřin vydala, tác, na kterém bylo vyrovnáno pět dvojitých panáků vodky byl jen pro něj.

První dva do sebe kopl na ex. Teplo, které se mu rozlilo až do žaludku, ho trochu uklidnilo. Natolik, že se automaticky rozhlédl, aby měl přehled, kdo je u dalších stolů. Vždycky bylo dobré vědět, kdo se motá okolo.

U stolu nejblíž k normálním prostorám klubu seděla partička, která něco slavila. Vishous si byl jistý, že je tady nikdy předtím neviděl, alespoň ne ve VIP zóně. Ti dva, kteří seděli tváří k němu, byli určitě lidé. Přestal si jich všímat. Jen rozladěně nakrčil nos, když vybuchli smíchy.

Dal si dalšího panáka na ex. Potřeboval někomu nakopat prdel. Kdyby mohl být venku a zrasit pár bezduchých, hned by mu bylo líp. Místo toho tu seděl a musel poslouchat, jak se baví nějací zasraní lidé.

„Dneska sám?“ Reverend se vedle něj objevil jako duch. Tvářil se přátelsky, ale Vishous si dobře všiml, jak ho zkoumavě pozorují Reverendovy fialkové oči a jak jeho pohled uhnul ke štíhlé a svalnaté šéfce zdejší ochranky.

„Nic neprovedu,“ zahučel V. Snažil se, aby nezněl moc vytočeně.

„Jen jsem tě přišel pozdravit,“ řekl Reverend klidně a nonšalantně pokrčil rameny. „Víš, že zákazníky, kteří pijí tohle, si hýčkám.“

„Jo, jasně,“ ušklíbl se V.

„Vidím, že dneska nejsi naladěn na přátelský pokec. Nechám tě tu. Kdybys cokoliv potřeboval, cokoliv, zastav se.“ Reverend vzdal snahu o jakoukoliv konverzaci a vydal se k dalšímu stolu, aby mohl pozdravit další své významné zákazníky.

„Kdybys potřeboval někoho zabít, s radostí se toho ujmu,“ zahučel Vishous a vykoledoval si od majitele klubu zamračený pohled. Zavrtěl hlavou a dodal: „Vtip. Měl by ses mým vtipům smát, když piju takhle drahej chlast.“ Ale oba věděli, že to vtip nebyl.

Dnes v noci měl Vishous chuť někoho roztrhat na kusy.

 

Dorazila před klub se skoro půlhodinovým zpožděním. Když viděla frontu před vchodem a velkého vyhazovače, měla chuť se otočit a zase jet domů. Ale dalo jí tolik práce najít místo k zaparkování podle všech bratrových požadavků a navíc přísahala, že na Garyho oslavu dorazí. Když byl tak hotový z toho, že by mohli mít stůl ve VIP salónku. Jako by tam bylo něco jiného, speciálního. No, bylo, ale Gary o tom neměl nejmenší ponětí. Nechápala, proč kluci ZeroSum tak milují. Kdyby věděli, co je to za klub a kdo je ten oslnivý frajer s čírem, který to tu vlastní, určitě by sem nechodili tak rádi.

A ta hudba! Proboha, jak to může někdo dobrovolně poslouchat? Jasně, mělo to rytmus, ale to bylo všechno. Brr.

Vytáhla mobil a rychlou volbou vytočila číslo svého bratra. Tak trochu čekala, že Sahvage to zvonění neuslyší a nedojde pro ni. Tak trochu v to i doufala. A ona bude mít důvod k tomu, aby se otočila a odešla k autu. Aby jela domů a pořádně se vyspala. Nebylo moc praktické sdílet společnou domácnost s upírem. S hudebně nadaným upírem. S upírem, který hrál na bicí.

Jenže Sahvage se ozval po dvou zazvoněních.

„Ano, Vee?“

„Jsem u vchodu. Je tu fronta a ochranka,“ řekla do telefonu a snažila se neznít rozladěně. I tak jí bylo jasné, že to bratr pozná. Jeho sluch byl mnohem lepší než její.

„Za vteřinku jsem u tebe.“

Trvalo to o něco déle, ale jakmile se otevřely dveře a za zády vyhazovače se objevila černovlasá hlava jejího bratra, přistihla se, že se jí ulevilo. I když na něj hodně často nadávala a pořád se spolu hádali, byl zárukou toho, že její svět je takový, jaký má být. Že je všechno v pořádku.

A navíc díky němu mohla předběhnout minimálně deset brblajících lidí. To člověku prostě zvedne náladu.

„Kde máš auto?“ zeptal se Sahvage místo pozdravu. I přes tmavá skla jeho brýlí, patřící k jeho image tak dlouho, že už nikomu nepřipadalo divné, že je nosí i v noci, viděla jeho rentgenový pohled. Protočila oči k tmavé obloze a ukázala pravačkou směrem ke křižovatce.

„Asi dvacet metrů odtud, pod lampou. Trvalo pěkně dlouho, než jsem se tam zapasovala, bylo tam málo místa,“ řekla vyčítavě. Mluvili o tom tisíckrát. Ona nepotřebuje dávat pozor, zdržovat se v davu a na osvětlených místech. Ne teď.

„Šikulka. Tak pojď,“ vyzval ji Sahvage a vtáhl ji do klubu. Už tu s ním a s kluky z kapely párkrát byla, ale nikdy tu nevydržela déle než hodinku, dvě. Lidé byli zfetovaní, kluci se opili a Sahvage dával pozor, aby se k ní nepřiblížil nikdo podezřelý. Což znamenalo kdokoliv cizí.

„Ronnie!“ zahulákal Albert, když se objevili před dalším z obrovských mužů z ochranky, který s kamennou tváří odhákl provaz, oddělující ty, byť jen pro tento večer, vyvolené od prostého lidu. „Už jsem tě chtěl jet hledat! Gary začínal vyšilovat, protože Sam začal vyšilovat!“

Podívala se vyčítavě nahoru na svého bratra. Sahvage, pro ostatní však Sam, jen pokrčil rameny.

„Dlouho jsi nejela.“

„Hele, hele,“ mávl rukou oslavenec. „Vykašlete se na to, jo? Vee přišla pozdě, jako vždy, Sam byl nasranej, jako vždy, vše je teda při starým a my si můžeme užívat. Propásla jsi majitele, Vee. Samotnej Reverend si s náma přišel poklábosit, ty krávo!“

„Pozor na pusu, mladý muži,“ řekla na oko naštvaně. „A neříkej mi Vee,“ dodala zcela vážně. Veronica byla naprosto v pohodě, pokud jí někdo říkal různými tvary a patvary jejího jména. Ale Vee patřilo jen Sahvageovi.

Protože tak jí říkal, když se pro ni vrátil. Když pro ni přišel, vzal ji s sebou a zařídil, aby mohla žít úplně normálně. Tedy normálně pro ně dva. Ze všech sil se snažil předstírat, že je člověk. Aby zapadl. Aby ona zapadla.

„Sam ti může říkat Vee, tak proč ne já?“ smlouval Gary. Neodpověděla, protože si všimla, že Sahvage zmlkl a někoho pozoroval. Otočila se, aby viděla, co se děje. Okamžitě poznala, co mu vadí. U stolu až vzadu u nouzového východu seděl obrovský muž v kožené motorkářské bundě, kšiltovku naraženou hluboko do čela. I ona na tu dálku poznala, že je nebezpečný.

Naštvaný upír je vždycky nebezpečný. S jedním žila.

Sáhla Sahvageovi na předloktí, aby upoutala jeho pozornost.

„Bude se něco dít?“ prohodila vesele, ale ve skutečnosti chtěla vědět, jestli si s tím upírem, ze kterého sálal vztek, něco provedli nebo to mají v plánu. Znala upíří náturu. Věděla všechno, co věděl Sahvage, Všechno, co mu řekl jeho otec. Nebylo to všechno zrovna příjemné, často to bylo hodně na hraně toho, co lidé vnímají jako normální, běžné, bezpečné, společenské. Jenže upíři prostě nebyli lidé.

„Třeba jako že se Sam svlíkne?“ navrhl Todd. Salva smíchu donutila Sahvage odtrhnout oči za tmavými skly od druhého upíra. Usmál se a zamumlal:

„Leda houby, blbče.“

A zatímco si kluci u servírky objednávali další pití, šeptl Veronice do ucha:

„Jeho zuřivost smrdí až sem. Znervózňuje mě to.“

„Reverend by ho sem nepustil, kdyby byl nebezpečný, ne?“ řekla tiše Veronica. Sahvage přikývl. Pustila to z hlavy. Jen si připomněla, aby se radši neotáčela. Podle svého bratra se tváří pořád vyzývavě a koleduje si tím o průšvih. Bylo by hloupé něco takového způsobit, když Gary slaví. A během chvilky na naštvaného upíra zapomněla. Gary byl už lehce připitý a sršel vtipem, takže se skvěle bavila a nevšímala si okolí. Tohle na VIP sekci musela ocenit. Nikdo si jich nevšímal, nikdo je nerušil.

O něco později se u nich znovu na chvilku zastavil Reverend. A jak s úžasem zjistila, nešlo jen o pár vět ze slušnosti. Netušila, jak k tomu došlo, ale najednou si její bratr s majitelem klubu podával ruku a Gary málem plakal dojetím, protože příští měsíc tu jejich doteď převážně garážová kapela Mortal Vombat bude mít vystoupení. Sice v pondělí večer, kdy sem chodí jen minimum lidí, ale i tak byli všichni čtyři nadšení. A Reverend vypadal spokojeně.

„Jak se tohle přihodilo?“ zajímala se Veronica. Sahvage se jen potutelně zašklebil. Přitom se podíval přes její rameno k nouzovému východu a dobrá nálada ho přešla. Ve skutečnosti vypadal spíš překvapeně. Veronice to nedalo a otočila se. Věděla, že to vůbec nebude nenápadné, ale chtěla vědět, proč ten zadní stůl se špatně naladěným upírem Sahvage tak irituje.

„Hopla,“ udělala suše, když zjistila, že místo jednoho hodně velkého chlápka v černé kůži tam sedí čtyři. „Doufám, že jsou všichni stejně společenští jako ten první. Nezírej na ně, nebo z tebe udělají mastnej flek.“

„Hlavně ty na ně nezírej,“ zabručel Sahvage a po krátkém zaváhání se k nim otočil zády. „Ať tě ani nenapadne se k nim přibližovat, rozumíš?“ Sykl důrazně. Veronica se ušklíbla:

„Vždycky jsem toužila po soukromém tanci na stole pro takovéhle milé chlapce.“

„Myslím to vážně!“ okřikl ji bratr polohlasně. I tak se na ně Todd tázavě podíval. Když uviděl Sahvageův výraz, zamračil se a zeptal se, jestli je všechno v pořádku. A to neviděl jeho oči, pomyslela si Veronica. Najednou stála na nohách, Sahvage ji táhl za ruku dál od stolu a vypadal vážně naštvaně. Evidentně se jí podařilo zarýt do nějaké upíří záležitosti, které nerozuměla. Rychle začala všechno rovnat.

„Nemám v plánu tam jít. Proč bych to dělala? Uklidni se, Sahve. Tady se mi nic nestane. Tady se nikomu nic nestane. Proboha, sedíme vedle tohohle obrovskýho pána z ochranky!“

Zmiňovaný vyhazovač nehnul ani brvou, i když ji musel slyšet, protože dunivé techno právě pomalu přešlo do fade-outu a na pár vteřin bylo ticho.

A pak se ozvaly první tóny písničky, kterou by poznala kdekoliv a kdykoliv. Danny Saber a Marco Beltrami. Titulní píseň k druhému dílu Bladea. Jedna z nejlepších basových linek, jakou kdy slyšela. Radostně vypískla a Sahv se přestal tvářit naštvaně.

„Zeptal jsem se, jestli by se tu nedalo hrát něco trochu jiného,“ řekl významným tónem. „Tak koukej být hodná. A nedívej se-“

„Dozadu, já vím,“ skočila mu Veronica do řeči a houpavým krokem se vrátila ke stolu.

„To znám!“ hulákal Gary. „To je z Bladea!“

„Ten film je dobrej,“ přidal se Albert.

„Ten film je výbornej,“ opravila ho. „Žeru to. Velkej svalnatej bručoun v černý kůži, to je sen každý ženský. Nic takovýho jako třeba tady ty tyčky pana Alberta, kterým říká ruce, že.“ Byla zvyklá, že do sebe s klukama přátelsky pošťuchovali. Ti tři byli jediní mužští, kteří se k ní mohli přiblížit, aniž by se musela bát toho, že Sahvage bude dělat nějaké problémy. Hned na začátku, když se s nimi během Veroničina a Albertova maturitního plesu poprvé potkal a po pár pivech se dohodli, že založí kapelu, jim vysvětlil, jak se věci s jeho malou sestrou mají.

Teď se ale nechechtali. Albert nedělal své posměšky ohledně Veroničiny výšky. Byli podivně tišší. A Sahvage byl ve střehu.

Tušila, kdo za ní bude stát, když se otočí. Naštěstí to nebyl ten zuřivec, ale jeho blonďatý společník. Nádherný blonďatý společník. A netvářil se nepřátelsky, naopak, usmíval se. Pak se významně popotáhl za klopu svého koženého kabátu a neuvěřitelně smyslným hlubokým hlasem řekl:

„Tak to jsem tu správně!“

Kluci se rozchechtali. Veronica se lehce usmála, ale pořád periferním viděním kontrolovala svého bratra.

„Bojím se, že na to, abyste okouzlil mou sestru jste moc světlý,“ řekl Sahvage a na slovo sestra dal zvláštní důraz. Blonďák se nadechl, ale Gary mu skočil do řeči:

„A taky nemáte upíří zuby. Sorry, chlape.“

Veronica měla chuť zaúpět a zmizet.

„Au, to bolelo.“ Blonďák se teatrálně chytil za hruď. Pak se ale narovnal a řekl: „Nechtěl jsem vás rušit, jen jsem se snažil dostat k dýdžejovi a říct mu, aby se neopovažoval hrát zase to, co předtím. Hezky se bavte,“ dodal s úsměvem, ale poslední jeho pohled patřil Sahvageovi a byl spíš zkoumavý, než přátelský.

„Asi bych tě měl odvézt domů, přestává se mi tu líbit,“ rozhodl se Sahv a vstal. Než stihla Veronica zareagovat, ozval se Gary:

„Jdi do prdele, Same! Nekaž mi oslavu! Ronnie nic neudělala, tak proč by měla domů, kurva? Je už snad dospělá, ne?“

„Jo, nekaž mu oslavu,“ řekla Veronica prosebně. „A nekaž mi večer. Nic se neděje.“ Postavila se těsně k bratrovi, stoupla si na špičky, aby vyrovnala jejich téměř dvaceticentimetrový rozdíl a pošeptala: „Blonďák byl v pohodě. Nevšímají si nás. Zbytečně vyšiluješ.“

„Vee,“ začal Sahv, ale víc říct nestihl, protože se změnila písnička a jeho sestra spokojeně zaječela.

„To je MIMS, bráško. Jestli mě odtud budeš chtít dostat teď, tak tě budu do smrti nenávidět!“

Ačkoliv byl její bratr velmi dominantní, velmi opatrný a velmi tvrdohlavý, proti psím očím, které mu Veronica předvedla nezmohl nic. S tichou nadávkou se zase posadil a kývl na barmanku, aby mu donesla dalšího Jamesona.

„Půjdu támhle,“ mávla Veronica rukou k parketu, který byl v druhé části ZeroSum. Nečekala na souhlas a rychle zmizela od stolu, než mohl Sahvage něco říct. Zatraceně, tohle bylo nejspíš nejbezpečnější místo v Caldwellu. No dobře, možná upíří nemocnice a samotné sídlo Bratrstva byly bezpečnější. Jenže ani v jednom Veronica nikdy nebyla, jen o těch budovách slyšela. A podle ní i samotné bylo Bratrstvo jen povídačka pro upíří děti. Od Sahvage se dozvídala o únosech, zmizeních a vraždách jiných upírů až moc často na to, aby se někde v tomhle městě pohybovala jakási bojová jednotka. A číslo, které jí Sahv uložil do mobilu jako druhou rychlou volbu hned po jeho telefonu, mohlo být kamkoliv. Měla přísně zakázáno na něj volat. Jen v případě vážně obrovského průšvihu nebo pokud by Sahvage umřel. Což bylo v podstatě jedno a totéž.

Zatřásla hlavou, aby se zbavila takových myšlenek. Usmála se na kluka, který do ní při tanci vrazil a teď se omlouval. Ti technaři vůbec netušili, co si s trochou rapu počít. Začala hrát další písnička, tentokrát znovu ze soundtracku k Bladeovi. Dýdžej byl pravděpodobně upír se zvrhlým smyslem pro humor. Střelila pohledem k jejich stolu. Bratr ji hlídal, přesně jak čekala. Smaragdově zelené, pro člověka nepřirozeně barevné oči měl schované za brýlemi, ale ona jeho pohled prostě cítila. Na dálku na něj vyplázla jazyk a pak se ušklíbla, když jedinou jeho reakcí bylo pohrození pěstí. Potom mu do zorného pole vstoupil Reverend a Veronica se spokojeně usmála. Teď měla pár minut klidu. Vydala se davem pohupujících se těl k baru, aby si objednala colu. Než stihla cokoliv říct, barmanka si ji prohlédla a zeptala se:

„Už vám bylo jednadvacet?“

„Mladistvým colu nenaléváte, nebo co?“ křikla Veronica. Barmanka pokrčila rameny a vytáhla z lednice vychlazenou Pepsi. Kdyby Veronica neřídila, dala by si něco ostřejšího. A s radostí by ukázala řidičák. Protože jednadvacet už jí bylo. Pro lidi už byla pár let dospělá.

Reverend stále bavil kluky. Trochu jí nervozitou zchladly ruce, když se nenápadně vydala k východu, kde byly toalety. Věděla, že je vážně stupidní krást se jako zloděj, když se šla vyčůrat, ale chtěla si jednou odskočit bez toho, aniž by na ni Sahvage čekal přede dveřmi.

O pár vteřin později měla pozvracené boty. A jen díky rychlému úskoku vzad nebyla pozvracená celá.

„Sorry, trochu to přepískla,“ huhlala hnědovláska s polorozteklým makeupem. Pokoušela se zvednout ze země svou zvracející kamarádku.

„Krávo, proč chlastáš, když to neumíš?“ vyjela na tu na zemi Veronica. „Do hajzlu. Nový boty!“ Otočila se k zásobníku papírových ručníků, aby je aspoň otřela, jenže byl prázdný. „No jasně!“ zaúpěla. Přemýšlela, jestli na pánských záchodech papírové ručníky budou. Neviděla to moc nadějně. Mohla buď boty ponořit pod tekoucí vodu a pak doufat, že uschnou, nebo se vydat do auta, kde měla v tašce s věcmi na cvičení i ručník. To by šlo.

Oklepala si boty z nejhoršího a bylo jí jedno, jestli nahodila ty dvě pipiny. Pak se otočila a vyšla ze záchodu. Byl trochu nezvyk nevidět čekajícího Sahva. Blesklo jí hlavou, že by možná měla jít za ním a říct, kam se chystá. Jenže s pozvracenými boty přes celý klub do VIP zóny – ne, to nebyl dobrý nápad. Vydala se k východu. Vyhazovači řekla, že se během chvilky vrátí. Překvapilo ji, že ji vzal na vědomí a dokonce přikývl.

Za chvíli už si čistila boty, jak jen to šlo. Ten ručník bude muset nejspíš zahodit tady do koše, neměla s sebou žádnou igelitovou tašku, do které by ten bordel mohla dát. Škoda ho. Zvláštní bylo, že i když ho prala předevčírem a teď do něj otřela i kdovíjaký natrávený alkohol, pořád byl cítit tak nějak čerstvě. Nebo se jí to zdálo? Sklonila hlavu blíž a ucukla. Jen zvratky. Narovnala se a zavřela kufr své Nubiry. Odkud ta vůně šla? Co to bylo za vůni?

Jakmile jí to došlo, klíčky od auta jí málem vypadly z ruky. To, co cítila, jí spíš než dětský pudr připomínalo téměř neutrální aviváž. Proto jí to nedošlo hned. Ale pokud jste v noci na ulici cítili cokoliv, co zavánělo drogerií, byl to obrovský průšvih.

Nevěděla, co dělat. Neviděla, je, netušila, kde jsou a kolik jich je. Nechtěla se rozhlížet kolem, aby na sebe neupoutala pozornost.

Oni si lidí nevšímají. Je tu šance, že ji budou ignorovat. Jen pokud by se jim připletla do cesty, koledovala by si o průšvih.

Napadlo ji, že zavolá Sahvageovi. Jenže nevěděla, jestli by ji neslyšeli. Nakonec třesoucíma se rukama zamkla auto a vracela se zpátky ke klubu. Řekne to Sahvageovi. Reverendovi. Možná bude dobrý dát ven víc vyhazovačů. Jo, to byl dobrý plán. Hlavně se do ničeho nenamočit.

A pak do nich vrazila. Vrazila! Málem si přitom překousla jazyk. Spěchala ke klubu, a místo aby se dívala kolem sebe, měla sklopenou hlavu – a teď se jí to vymstilo. Zírala do bledé tváře bělovlasého muže, který se na ni obořil:

„Kam čumíš, krávo?“

A odstrčil ji stranou.

Nepoznal ji. Necítil ji, nebo jak to dělají. Proběhlo jí obrovské zklamání, přestože měla být vděčná. Netušila, jak to řekne Sahvageovi. Neřekne mu to. Mají před sebou ještě skoro rok, než jí bude pětadvacet. Ještě pár měsíců po tom bude moct tvrdit, že přeměna teprve může přijít, ne? A pak se prostě oba budou muset smířit s tím, že Veroničin otec byl někdo úplně jiný. Nebo to možná byl tentýž, jen se v ní geny neuspořádaly tak, jak by měly.

„Tyhle fetky by měl někdo zabít,“ řekl zhnuseně druhý bezduchý. Přestali si jí všímat a postavili se do výklenku u vchodu do obchodu. Mimo dosah světla z lampy. Oba sledovali vchod ZeroSum. Číhali.

Jste mrtví, pomyslela si Veronica. Spolkla krev z prokousnutého jazyku, udělala ještě pár dalších kroků ke klubu a pak se rozběhla. Bylo jí jedno, jestli teď upoutá jejich pozornost. Už byla tak blízko, že se sem nemohli odvážit. A ona potřebovala Sahva tak rychle, jak jen to bylo možné.

Jenže se zdálo, že dneska v noci má prostě smůlu. Podruhé během snad minuty do někoho vrazila tak, až jí zuby cvakly o sebe. Nebýt toho, že ji ten člověk chytil, odrazila by se od něj a spadla by na zem. Nebyla žádný drobeček, měla bez čtyř centimetrů metr osmdesát, ale tohle bylo, jako by narazila do zdi. Zasténala a zvedla hlavu. A zasténala znovu.

Nechytil ji žádný člověk. Byl to ten zuřivý upír s kšiltovkou. Teď si všimla, že kolem pevně sevřených rtů má bradku a zblízka vypadá ještě hrozivěji než na těch několik metrů, které je dělily v klubu.

„Zmiz odsud,“ zamumlala Veronica udýchaně.

„Co?“ řekl spíš nevěřícně než nechápavě.

„Pár kroků odsud jsou dva bezduší a ty jim jdeš přímo do rány, takže seber svůj zadek a odhmotni se pryč, protože jakmile si tě všimnou, je po tobě, blbečku!“ Snažila se mluvit potichu, ale zřetelně artikulovala. Nevěděla, jestli je ten upír opilý, nebo jen natvrdlý, ale tohle vysvětlování jí bralo drahocenné vteřiny. Už mohla být u vchodu. Jen ji zdržuje.

Místo aby ji poslechl a zmizel, upír ji popostrčil směrem k ZeroSum a zavrčel:

„Jdi dovnitř, hned.“

Pak se mu v ruce odkudsi objevil velký tmavý nůž.

„Hej,“ udělala Veronica konsternovaně. Upír se na ni otočil a zvedl hlavu. Zahlédla odraz světla v jeho očích, asi velmi světlých, a pak ucedil:

„Ztrať se, holčičko.“ Nechal ji tam, nestaral se, jestli poslechne. Vlastně to vypadalo, že si je jistý, že poslechne. A chvilku to měla Veronica v plánu. Došla až skoro ke vchodu, odhodlaná říct Sahvageovi, co se děje venku.

Jenže pak uslyšela výstřel. Zarazila se. Vyhazovač ani nikdo z lidí nezareagoval. Lidé se dál bavili nebo nadávali kvůli dlouhému čekání a vyhazovač se tvářil dál stejně znuděně. Veronica se otočila, a přestože věděla, že dělá obrovskou chybu, rozběhla se zpátky.

Na chodníku před ochodem se zdravou výživou ležela dvě těla. Jeden bezduchý, který chroptěl a silně krvácel z rány na krku. I když krvácel byl slabý výraz; černá krev z něj v pravidelných intervalech vystřikovala do výšky. Ten upír ho trefil do tepny. Bezduchý držel v ruce stříbrnou pistoli.

Druhou ležící postavou byl právě ten upír. Veronica neviděla žádnou ránu, dokud nepřišla až k němu a nevšimla si na upírově černém tričku malého kulatého otvoru, kterým prosvítal kousek světlé kůže a rudá krev. Bezduchý ho střelil přímo do prsou. Upír byl v bezvědomí, jeho kšiltovka s logem a nápisem Red Sox ležela kousek od jeho hlavy. Vedle ruky byl ten nůž, se kterým se rozběhl na bezduché. A zpod upírova těla koukal telefon, zničený tím pádem na zem. Veronica si k upírovi klekla a pokusila se na krku nahmatat tep. Byl naživu.

Věděla, že upíři se hojí rychleji než lidé. Neměla nejmenší ponětí, jestli to platí i pro střelné rány do plic. Nevěděla, co má dělat. Do východu slunce zbývalo něco přes hodinu a ona netušila, kdo ten upír je a co s ním dělat. Věděla ale, kdo si bude umět poradit. Když vytáčela Sahvageovo číslo, byla si jistá, že ji bratr zabije.

 

 

---

 

Malé prohlášení: miluju Jane. Fakt jo. A nedovedu vysvětlit, proč sem zase cpu novou holku, místo abych vyrobila hezkou, klidnou povídku třeba o tom, jak se u upírů slaví Vánoce a jak Jane dělá nádivku a Vishous ji přitom obtěžuje. Nevím. Fakt nevím. A už zadva týdny budu áchat nad Vishousovým příběhem v češtině a budu ještě víc milovat Jane...

Ale Veronica má něco do sebe. Prostě to musí ven.

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1