Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

16.02.2012 [17:00], Casiopea, ze série Profesor Morous, komentováno 11×, zobrazeno 491×

Ačkoli jsem šla spát jen pár hodin před svítáním, vzbudila jsem se brzy. Možná za to mohly zlé sny a starost o přátele, se kterými jsem nemohla být v kontaktu. Anebo snad ta tíha, která ležela na celé škole jako neprodyšný poklop. Smutek a tíseň sálaly z každé stěny, převalovaly se v chodbách jako neviditelná mlha a pronikaly mi až do morku kostí. Připadalo mi, že samotná magie zakladatelů vyvěrá ze základů budovy v mollové tónině.

Vystrčila jsem bosé nohy z postele a napůl rozespale jsem zašátrala po hůlce. Za chvíli už hořel oheň v krbu. S lítostí jsem se zadívala na své ruce a trochu moc hubené tělo navlečené v noční košili. Bylo příjemné být na chvíli sama sebou. Rozhodla jsem se, že mnoholičný lektvar si rozhodně dám až po sprše. Představa, že bych měla omývat nahé zavalité tělo Herkula Morouse, na mě šly mrákoty.

Dala jsem si lehkou snídani. Můj žaludek se totiž na lektvar ani trochu netěšil a nalačno by mi ho mohl bez poděkování vrátit. Nakonec už se to nedalo odkládat. Jednou rukou jsem si zacpala nos a druhou jsem zapáchající roztok obohacený o snítku vlasů skutečného Morouse vypila. Útrpně jsem zavřela oči a zaťala zuby. Nejdřív zareagoval právě žaludek. Žalostně v něm zaškrundalo a povážlivě se nechutnému obsahu vzepřel. Potom už se mi celým tělem prohnala palčivá vlna bolesti, která vzdáleně připomínala neodbornou masáž rukou wrestlingového zápasníka. Svaly se mi samy od sebe zatínaly a zase povolovaly. Kůže svědila a štípala, jak se na setinu vteřiny snažila zápolit s příliš rychle rostoucím objemem. V kloubech mi hlasitě zalupalo. Skončila jsem na všech čtyřech a kňučela jsem jako nakopnuté štěně. Ten zvuk postupně přešel v o něco hlubší a mnohem udýchanější zvuk. Profesor Morous byl tu.

S námahou jsem se chytila židle, která pod mou váhou nespokojeně zaúpěla, a vytáhla jsem se do stoje. Ještěže se můžu oblékat pomocí kouzla!

Zkontrolovala jsem svůj odraz v zrcadle. Velrybovitá postava navlečená v hábitu, buclaté tváře porostlé strništěm, prořídlé světlé vlasy s počínající pleší… Na moment jsem zavřela oči a hledala jsem ztracený klid. Další den v Bradavicích může začít.

 

------------------------------------------------------------------------

 

Přestože jsem už jedla, do Velkého sálu na snídani jsem se dostavila. Pokud jsem měla splynout s místním osazenstvem, neměla jsem na vybranou. Přivítal mě povzbudivý úsměv profesorky McGonagallové. Špitla mi, abych se za ní večer určitě zastavila. Zmrazil mě pohled na nového učitele černé magie, vyučované po pádu Brumbála místo Obrany. Zadrhl se mi dech. Rabastan Lestrange. Probodával mě nečitelným pohledem a mně bylo chvíli na omdlení. Mé oči automaticky zalétly ke stolu milovaných Nebelvírů a našly Nevillovu pobledlou tvář. Kolik bolesti ještě bude muset snášet? Vrah jeho rodičů propuštěný z Azkabanu je jeho učitelem?

Posadila jsem se na své místo vedle profesora Kratiknota. Funěla jsem a popadala dech.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a pousmála se na něj.

Pokýval hlavou a stínovou magií zvedl konvici s horkým čajem. Tázavě se na mě podíval. Vděčně jsem přikývla.

„Promiňte, pane profesore,“ oslovila jsem ho. „Ještě jsem neměl příležitost hovořit s ředitelem Snapem a nejsem si jistý, na jaké pořádky jste tu zvyklí. Konají se nějaké pravidelné porady profesorského sboru?“

Kratiknotova tvář se zachmuřila. Naklonil se ke mně a šeptem odpovídal.

„Nic takového, milý kolego. Ředitel Snape si na to nepotrpí. Svá nařízení a výhrady nám sděluje pouze písemně.“

Podmračeně jsem poděkovala a usrkla horkého čaje. Takže žádné porady. Snape se tedy opravdu snaží ze všech sil, držet si všechny od těla. Co by udělal Harry? Nejspíš něco nebezpečného a nepromyšleného, odpověděla jsem si se smutným úsměvem. Všechno by bylo snazší, kdyby tu byl se mnou. Měli jsme to pěkně rozdělené – on vymýšlel šílené plány a já zachraňovala to, co se nedařilo. Bez něj a bez Rona jsem si připadala ztracená. Navíc – a ta myšlenka Morousovi způsobila zvýšené pocení – první hodinu mě čekají lektvary se Zmijozelem. No, dříve nebo později to muselo přijít.

„Slyšel jsem, že jste absolvoval Čarohlavy. To jistě znáte profesora Steguse.“

Málem mi zaskočilo.

„Hm,“ zahuhňala jsem s plnou pusou a pokusila jsem se na Kratiknota usmát.

„Je to vzdálený bratranec mého strýce z otcovy strany. Už léta jsme se neviděli,“ prozradil mi a jeho malou tvář na chvíli prozářil úsměv. „Jestli se nemýlím, vyučoval astronomii.“

„Hm,“ odpověděla jsem znovu a narvala si do úst kus chleba. Kývala jsem, jako že ano.

Profesor Kratiknot se spokojeně uculil. Pár chvil vypadal uvolněně, ztracený ve vzpomínkách.

Brzy jsem se rozloučila a pomalou kolébavou chůzí se vydala do svého kabinetu. Když jsem míjela nebelvírský stůl, ruce se mi samy od sebe zaťaly do pěstí. Seamus, Angelina, dokonce i Levandule. Bodlo mě u srdce. Všichni tiší a zasmušilí, až se tajil dech.

Dlouho jsem přemýšlela, kterým lektvarem začít. Pokud přijdu s něčím příliš jednoduchým, sklidím úšklebky a povýšené poznámky. V případě náročného lektvaru proti sobě Zmijozelské rovnou popudím. Nakonec jsem se rozhodla pro Kostirost. Těm holomkům neuškodí vyrobit jednou něco prospěšného.

Zmijozelští páťáci už čekali v učebně. Hned na prahu jsem použila Revelio, které by mě sice neupozornilo na lepidlo nastražené na židli, ale magické žertíky by odhalilo.

Dýchavičně jsem se doploužila do přední části učebny a snažila se ignorovat pochechtávání a jedovaté poznámky na svou tloušťku. Zmijozelové dělali čest svému jménu a jedovatě se mi dívali do očí.

„Dobrý…“ začala jsem, ale nedostala jsem šanci pozdrav dokončit. Dveře se rozlétly a do místnosti vtrhl černý plášť Severuse Snapea. Ještě za chůze pohybem ruky vylevitoval z police učebnice a ty s tichým žuchnutím přistávaly studentům na pracovních stolech. Zastavil se až těsně přede mnou a aniž se na mě podíval, otočil se k žákům.

„Strana 258, Veritaserum. Vyluhovanou Paměťovku najdete na svých stolech. Očekávám, že budete pracovat rychle, tiše a pečlivě.“

Veritaserum?! Vyráběné studenty?!

„Pane…“ začala jsem, ale dnes mi zřejmě nebylo dáno dokončit jedinou větu.

Snape se ohlédl přes rameno a věnoval mi jeden ze svých proslulých ledových pohledů.

„Vy?“ protáhl udiveně. „Čemu vděčíme za tu čest?“

Zmijozelové se pochechtávali a Snapeův levý koutek se lehce zvedl do ironického úsměvu.

„Mám tu hodinu lektvarů,“ zasípala jsem Morousovým hlasem. A ano, znělo to přesně tak žalostně, jak jsem se obávala.

„Obávám se, že zjevně nemáte,“ reagoval ředitel. „Nebelvír, Havraspár a Mrzimor si przněte jak libo. Své hady si budu učit sám.“

Ztěžka jsem polkla. Když teď odejdu, jsem před studenty jednou provždy odepsaná. Hádat se s ním ale nemůžu.

„Ehm…“ odkašlala jsem si a doufala, že se mi podaří promluvit bez pískání v nose. „Pokud dovolíte, posadím se vzadu a budu přihlížet vašim učebním metodám.“

Asi vteřinu se na mě díval, pohled naprosto nečitelný, a pak mávl hůlkou k jedné z prázdných židlí v zadní části učebny. Rázem se proměnila v obrovský polstrovaný gauč.

„Beze všeho,“ řekl s jedovatým úsměvem. „Jen nevím, jestli se vejdete.“ Potom se otočil a po zbytek hodiny jsem pro něj byla neviditelná. Zmijozelové řvali smíchy, mně po zádech tekl pot. Dokolébala jsem se až ke gauči a s heknutím, kterému se prostě nedalo zabránit, jsem se do něj svalila. Díky Merlinovi, zadek se mi do něj vešel.

Vztek a stud mi krev přeměnily v syčící kyselinu. Tenhle pocit jsem dobře znala. Neminul mě při žádném ze setkání s profesorem lektvarů. Urážel mě při každé možné příležitosti. Obvykle jedním dechem poté, co za nějakou imaginární chybu sjel Harryho. Jedinou úlevu mi přinesl fakt, že Snape své Zmijozely nijak nešetřil. Za celou hodinu své koleji sice nestrhl jediný bod, to bylo samozřejmě nemyslitelné, ale pichlavými poznámkami je častoval víc než štědře. A oni byli pokorní jako beránci.

 

------------------------------------------------------------------------

 

Během oběda jsem dumala nad tím, co dělat. Snape se prostě nebratříčkoval vůbec s nikým a má defenzivní taktika servilních lichotek ho spíš popuzovala, než vedla k rozhovoru. Zmijozelské myšlení je prostě úplně jiné, než myšlení zbytku světa, to bylo jasné. Nakonec jsem se odhodlala k zoufalému pokusu, za který by se nemusel stydět ani Harry. První odpolední hodinu jsem měla volnou, a tak jsem své korpulentní tělo nasměrovala k někdejší Brumbálově pracovně. Ani mě nepřekvapilo, že před tajným vchodem čeká zmijozelská stráž v podobě Badocka s Bolem.

„Pane?“ zabručel nesouhlasně a zároveň přezíravě ten první. Jeho pane by se díky tónu dalo snadno zaměnit za „pitomče“.

„Jdu za ředitelem,“ pronesla jsem a učinila pokus pokračovat. Zastoupili mi cestu.

„Ředitel Snape nechce být rušen,“ zavrčel tentokrát o poznání hlasitěji Bole.

Morousův tlak dosáhl astronomických výšin a já jen doufala, že mi z uší nestoupá pára.

„Očekává mě,“ zkusila jsem poslední zoufalý pokus a znovu jsem vykročila.

Vzápětí mě z obou stran popadly jejich paže. Díky, Herkule, za tvé stabilní těžiště. Pohnout mým tělem nebylo vůbec snadné.

„Vy se zapomínáte!“ vyprskla jsem a přemýšlela, jestli ve zmijozelských očích stoupnu v ceně, když jim vyčaruji předkus nebo želatinové ruce.

Socha grifa, která střežila vchod do ředitelny, se nečekaně pohnula. Otočila se kolem své osy a zároveň se postupně odkrývalo točité schodiště vedoucí někam vzhůru. V mém zorném poli se brzy objevila postava v černém plášti. Stál tam, jako by nás celou dobu přes zeď pozoroval. Ruce založené na prsou, havraní vlasy vrhaly ve světle pochodní temné stíny na jeho kamennou tvář.

„Předpokládám, že mi teď předložíte logické a inteligentní vysvětlení,“ pronesl.

Už jsem se nadechovala k omluvě, protože tenhle tón byl nejspíš jen stupeň před vyslovením Avady, ale Zmijozelové mě předešli.

„Pane, ten novej profesor chtěl projít…“ vyhrkl Badock snaživě.

„Tak jsme ho nenechali projít,“ doplnil Bole.

„Aby neprošel,“ pípnul už méně kurážně Badock, když se Snapeovo levé obočí vyšplhalo nebezpečně blízko hornímu okraji čela.

„Pane Bole, byl byste tak laskav a zkontroloval, jestli pan Badock nezapomněl svůj mozek pod svou postelí?“ Jeho pohled pak přejel K Badockovi. „Pan Badock pro vás laskavě udělá totéž.“

Když se temně černé oči přesunuly na mě, stáhla jsem hlavu mezi ramena v očekávání gejzíru ostrého sarkasmu. K mému úžasu ale řekl:

„Jen dál, vážený pane Morousi, než tady zakořením.“

Brada mi údivem málem cinkla o podlahu. Na čele mi vyrazil pot. Tohle nevypadalo dobře.

Srdnatě jsem setřásla ruce zaražených hadů a vykročila jsem ke schodišti. Snape už byl pryč. Než se mi podařilo vyfunět až nahoru, stihl se usadit v Brumbálově křesle (protože jemu právem a navždy náleželo) a uvařit konvici horkého čaje. Sáhla jsem do kapsy pro kapesník a osušila si obličej. Zatracený Herkules!

Snape stál a s chladným pohledem si mě prohlížel. Zdaleka nejhlučnějším zvukem v místnosti bylo mé lapání po dechu. Nerozhodně jsem postávala vedle křesla umístěného proti ředitelovu stolu a namáhavě jsem přemáhala bolest v kyčli.

„Posaďte se,“ řekl konečně.

Morousovo tělo se s úlevným výdechem svalilo, křeslo zaúpělo. Omluvně jsem se pousmála - těžko říct, jak při tom Herkules vypadá - čekala jsem.

„Jsem vlastně docela rád, že jste přišel,“ prohlásil Snape, ruce sepnuté do dokonale pravidelné stříšky.

Chtěla jsem se zeptat proč, ale on se najednou narovnal a aniž pohnul rty, mého těla se náhle zmocnila strnulost. Petrificus, došlo mi zděšeně. Vytřeštila jsem oči. Snape vstal pružně jako kočka a obešel stůl. Pak se sklonil a položil mi ruce na spánky. Šly na mě mrákoty. Uvnitř jsem ječela a horečnatě vzpomínala na všechno, co jsem kdy četla o nitrobraně, ale dopředu jsem věděla, že nemám šanci. Nikdo nebyl lepší než Snape, pokud šlo o pronikání do myslí druhých.

„Legilimens,“ řekl a já cítila, jak se mi v hlavě pomalu a nekompromisně šíří teplo. Zoufale jsem se dívala do Snapeovy tváře a zároveň se mi na ni jako na promítací plátno otiskovaly obrazy, které lovil z mé paměti.

Ne, nesmím… Nemůžu! Na nic nemysli! Nemysli na nic!

Snapeovým výrazem náhle jako blesk proběhl úžas. Poměrně vzácný jev hodný zaznamenání. Nedokázala jsem si ho ale dostatečně užít, protože tlak v hlavě už začínal být k neunesení. Přesto stoupal. Obrazy před očima se mi začaly rozplývat v mlze. Cítila jsem slzy, které mi tekly po vousatých tvářích, také ředitelovy prsty na spáncích, jeho dech, ale pohnout jsem se nedokázala.

Harry, ne!

Jak jsme byli hloupí a bláhoví. Jak jsme si kdy mohli myslet, že se to podaří. Ano, čekala jsem prozrazení, ale ne tak strašně brzy. Doufala jsem, že budu mít příležitost zjistit alespoň něco, za co by stálo za to vyměnit život. Hloupá…

Zároveň s bolestí a čirou hrůzou ve mně rostlo odhodlání. Pramenilo ze stejného šílenství, jako nápad přijít do Bradavic a pod nosem Voldemortovy pravé ruky se pokoušet o nemožné. Budu-li mít příležitost, zaútočím a dám do toho všechno.

Snapeovy ruce odpluly, ale mlha v mé hlavě se vytrácela jen pozvolna. Když se rozptýlila, dívala jsem se do tváře plné těžko zadržovaného hněvu.

„Nezralí tupí pitomci!“ zasyčel. „Co jste si, u Merlinových vousů, mysleli?!“

Celé ty roky, kdy nás Severus Snape učil přípravě lektvarů, mi připadal ledově nazlobený. V tu chvíli jsem ale pochopila, jak jsem byla bláhová. Teprve tohle byl skutečný hněv. Tohle byl opravdový led. Kdyby se dalo vraždit pohledem, tělo Herkula Morouse by už leželo u krbu nasekané a narovnané na polínka.

„Copak nemáte v těch vašich hlavách ani špetku inteligence?!“ hromoval dál. „Jak jste si to představovala, slečno Grangerová? Že mi zalichotíte a já s vámi zítra půjdu na máslový ležák do Prasinek a tam vám vyklopím strategii Temného pána?!“

No, ne tak přímo, ale svým způsobem… ano.

Zavřela jsem oči, protože jsem ten pohled nedokázala snést. Promiň, Harry…

Ovanul mě proudící vzduch. Když jsem oči zase otevřela, Snape už byl na nohou a rázoval po místnosti. Zuřil a tentokrát neměl potřebu se přetvařovat. Po nekonečně dlouhých minutách se zastavil a otočil se ke mně. Toužila jsem po možnosti alespoň se přikrčit.

„Věděl jsem, že Nebelvíři jsou zbrklí namyšlení blázni, kteří se ve jménu údajné odvahy vrhají do nebezpečí, aby je pak jiní v krvi a potu zachraňovali. Jen o vás jsem si myslel, že jste poměrně inteligentní. Otravná, ale inteligentní,“ upřesnil. Z jeho slov sršely jiskry hněvu smíchané s kostkami ledu.

„To jste jim tu pitomost nemohla rozmluvit?!“ vyjel na mě a blížil se. Jeho dlouhý stín padl na mě a já zase zavřela oči.

Nic se nedělo. Až o nezměřitelně dlouhou dobu později mě lehce ovanula vůně bylin. Troufla jsem si podívat se, co se děje.

Snape stál přímo přede mnou, v ruce držel hůlku. Zabije mě, nebo mě přenechá jemu, proběhlo mi zděšeně hlavou a zoufale jsem si přála, aby udělal to první. Pak jsem si s hrůzou uvědomila, že si v mé mysli musel přečíst i o profesorce McGonagallové. Varovat… Musím… nějak…

Severus Snape si povzdechl a jeho výraz pak překryla obvyklá netečná maska. Jen ty černé planoucí oči prozrazovaly, že výbuch hněvu, kterého jsem byla svědkem, dosud neustal. On ho jen uzamkl v sobě.

Zvedl ruku s hůlkou a přiložil mi ji ke spánku. Z očí mi vytryskly slzy. Tolik jsem doufala, že v téhle válce neumřu úplně zbytečně…

Pak jsem cítila něco zvláštního. Podivný pocit chladu někde uvnitř mé hlavy. Bezbolestně proplouval mým mozkem a nezadržitelně se blížil k oblasti spánku. Když dospěl až k hrotu Snapeovy hůlky, ten pocit slábl. Zároveň ve mně sílila iracionální nejistota a zmatek.

Odtáhl se, volnou rukou si přivolal prázdný flakón a jemně do něj vložil zvláštní bílou mlhu usazenou na špičce své hůlky. Lahvičku pak zazátkoval. Pak se jeho ruce znovu ocitly na mých spáncích. Jeho tiché Legilimens pronesené jen na půl úst mělo tentokrát trochu jiný dopad. Cítila jsem ho ve své hlavě. Rozhlížel se, pátral. Pokud by to bylo možné, řekla bych, že se dotýká mých vzpomínek, přetváří je, ohýbá. Zatočila se mi hlava.

„Vydržte, jsem téměř hotov,“ slyšela jsem jako by za zástěnou a zároveň přímo ve své mysli. Pak jsem ztratila vědomí.

 

------------------------------------------------------------------------

 

„Jestli vám do vašich nosních dírek budu hledět ještě o pár vteřin déle, nejspíš si na noc budu muset vypít Bezesný spánek,“ ozvalo se.

Trhla jsem sebou a zmateně jsem se rozhlédla.

Kde to…

Co to…

Snape?

Snape!!!

Seděla jsem v křesle, bezesporu v ředitelně bradavické školy. Za stolem naproti mně seděl Severus Snape, v ruce brk a na stole nějaké pergameny. Díval se na mě s klidným opovržením.

Zmateně jsem pátrala v paměti. Oběd s Kratiknotem, Badock a Bole, Snape mi nabízí čaj a já… Usnula?!

„Panebože…“ vydechla jsem sípavě Morousovým hlasem.

„Přesně to mi běží hlavou už deset minut,“ souhlasil Snape. „Kdybych měl zálibu v prozkoumávání tunelů a jeskyní, projdu si zmijozelské sklepení a nenechám se vtáhnout do vašeho nosu.“

Zajíkla jsem se.

„P… promiňte, pane…“

„Bylo by od vás slušné sdělit mi alespoň účel vaší návštěvy, než mi příště začnete chrápat v křesle.“

Účel návštěvy? Kolečka v hlavě se točila jen pomalu a namáhavě, jako když se Herkules Morous snaží vylézt do schodů.

Ředitel Snape pak vyčaroval tempus a významně se na mě podíval. Vytřeštila jsem oči. Nejenže jsem měla být za pár minut na hodině lektvarů s Nebelvírem, za dvě minuty vyprší účinnost mnoholičného lektvaru. Z křesla jsem vstala rychlostí, o které se Morousovi nikdy ani nesnilo.

„Smíte použít můj krb,“ pronesl Snape nezvykle neútočným hlasem. Být to někdo jiný, řekla bych, že to znělo skoro laskavě. Na vteřinu mě to vyvedlo z konceptu.

„Čas letí, pane Morousi,“ houkl na mě, teď už s typickou nevraživostí.

Doběhla jsem k jeho krbu a hrábla do nádobky s letaxem. Ve chvíli, kdy jsem vystoupila z modrých plamenů do soukromí své ložnice, kalhoty, které už nedrželo velké břicho, se mi svezly ke kotníkům.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1