Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

09.09.2011 [18:45], Karolka, ze série První láska, komentováno 41×, zobrazeno 1306×

Jaké to je prožívat svůj úplně první vztah? Je silnější? Hlubší? Vydrží věčně?

Příběh inspirovaný albem korejského skladatele a klavíristy Yirumy s názvem First Love.

Dvanáct kapitol, dvanáct autorek a nejméně jedna osudová láska...

(Dnes od Karolky)

Yiruma - I

1) Já

Drnčivý zvuk budíku znásobený dvěma lžícemi a třemi vidličkami strčenými do kastrolu vtrhnul do mé hlavy silou a účinností vodíkové bomby. Vytřeštila jsem oči a jako každé ráno musela přemýšlet, co se to do prčic děje. Běžné zvonění na mobilu by mě nevzbudilo. V pět ráno můj biorytmus prostě odmítal nastartovat tělesné pochody.

Ještě napůl mrtvá jsem se došátrala k psacímu stolu. Moje další pojistka, že nezaspím. Když musíte vstát, abyste budíku zabránili v dalším zběsilém poskakování v jeho plechovém vězení, dost těžko znovu usnete. Bylo to ale moje rozhodnutí vstávat o hodinu dřív, než jsem ve skutečnosti potřebovala. Na opěradle židle na mě čekaly tepláky a mikina. Někdo rád plave, někdo si kreslí. Já běhám. Ale jinak jsem skoro normální.

Přesto jsem se po umlčení toho monstra odvlekla ještě na pár minut do postele. Už když jsem si lehala, tušila jsem, že je to zase jednou tady. Ne že bych z toho měla kdo ví jakou radost. Temnotu kolem vystřídalo světlo jasného dne. Nebyl to sen a nebylo to ani bdění. Vždycky když přicházely tyhle stavy, ocitala jsem se na tenké hranici nevědomí. Nedalo se s tím bojovat. Obvykle to ale netrvalo dlouho. Stačilo počkat, až ty obrazy pominou. Doufala jsem, že to tentokrát nebude nic… strašidelného.

Tak tedy - jasný slunečný den. Rozhlížím se. Poznávám to tady. Stojím na Staromáku, za zády mám radnici a hledím přes tu zalidněnou plochu směrem ke galerii. Tyhle vize nejsou jako film. Spíš jako koláž, sestřih jednotlivých obrazů. Ještě vidím kočár tažený dvěma bělouši a pak už se dívám na starobylý portál knihkupectví U Jednorožce. To místo znám a uvědomuju si, že tahle vize se nedostavila poprvé. Napětím ani nedýchám, vím, co bude následovat. Ocitám se před policemi plnými knih. Nevím, co si chci koupit. Možná jsem přišla jenom tak, tohle místo miluju. Vůni tiskařské černi a všechny ty mapy vymyšlených světů. Karty z her na hrdiny. Ano a teď se otáčím doprava. Pomalu vydechnu. On stojí kousek ode mě a vypadá úžasně. Neznám ho, vídám ho jen tady, ve svém snu. Usmívá se na mě a já jsem najednou úplně mimo. Bojím se, že nedokážu souvisle promluvit a totálně se ztrapním jako nějaká blbka. Obraz se ztrácí. Už zase ležím ve svém pokoji…

Posadila jsem se a zafuněla. Nikdy jsem nepochopila, jaký smysl tyhle divné vidiny mají. Tedy, neděly se tak často, abych kvůli nim musela třeba na prohlídku ke cvokaři. Nejsem hloupá, kromě Kamily jsem o nich nikomu neřekla. První jsem měla, když mi bylo osm. Viděla jsem, že táta umře. Máma si myslela, že to byla jen ošklivá noční můra. Jenže ta bouračka se za půl roku opravdu stala. Teď mi táhlo na sedmnáct a za celou dobu se mi ta věc se sny přihodila asi tak desetkrát.

Vstala jsem a svlíkla si noční košili. Hodila jsem na sebe tepláky. Vlasy jsem narychlo svázala gumičkou. Cestou ke dveřím jsem nakoukla k bráškovi, abych se ujistila, že ještě spí. Když jsem viděla, že spokojeně chrupká, usmála jsem se a vyrazila ven. Přeběhla jsem hlavní ulici a vzala to kolem gymplu na pláň. Rychle svítalo, byl teplý konec května. Máma by mi asi dala pár facek, kdyby věděla, že chodím takhle brzy ráno běhat do sadů, ale dnes měla noční, takže se to nedozví.

Dusala jsem mezi stromy, na uších sluchátka. Snadno jsem našla svůj rytmus. Jenom já, asfalt a Yiruma. Vrátila jsem se k tomu snu. Ten kluk byl fakt nádhernej. Když jsem tu vizi měla poprvé, chodila jsem k Jednorožci den co den v naději, že na něj narazím. Pak jsem to ale vzdala. Stejně nemělo cenu hledat ho, když bylo zataženo. V tom snu přece svítilo slunce.

Vypnula jsem zbytečné myšlenky a soustředila se na uklidňující tepání ve spáncích.

Le-vá pra-vá le-vá pra-vá…

Vlastně jsem nesnášela tu bolest ve svalech a propocený tričko. Ale milovala jsem, jak se můj mozek doslova topí v endorfinech. Byl to lék na všechny trable. Lepší endorfiny než progesteron. Z romantických knížek by jednomu mohlo taky hrábnout.

Le-vá pra-vá le-vá pra-vá…

S klukama to byla většinou hrůza. Moje nejdelší zamilovanost trvala deset minut. Obvykle mě přešla ve chvíli, kdy dotyčný otevřel pusu a spustil to svý vole-vole.

Le-vá pra-vá le-vá pra-vá…

Uvítala bych, kdyby se mi zdálo spíš o výprodeji v Marks and Spencer. Bylo by to mnohem praktičtější. Ale ten kluk od Jednorožce se mi líbil. I když už jsem trochu pochybovala, jestli vůbec existuje.

Mrkla jsem na hodinky. Nejvyšší čas to otočit. Tomášek bude brzy vzhůru a budit ho mi obvykle dalo pěknou fušku. Spával stejně tvrdě jako já.

<<<<<>>>>>

Do třídy jsem vběhla pár minut po zvonění. Bráška chodil do školy na Strossmayeráku a můj gympl stál až u ministerstva. Když jsem si sedala, Mikeška zrovna smolila na tabuli zadání eseje z angličtiny.

„Welcome, miss Soukup! We are honoured by your presence.“ Učitelka se na mě otočila s jízlivým úsměvem. Ignorovala jsem výbuchy smíchu, které to kolem vyvolalo. Zamumlala jsem omluvu a zadýchaně lovila v batohu penál.

„Kdes byla?“ Kamila do mě nenápadně ale bolestivě šťouchla loktem, zatímco se skloněnou hlavou přepisovala do sešitu zadání písemky.

„Tomášek si doma zapomněl bačkory,“ odpověděla jsem tiše. „Asi jsem trhla rekord v běhu s dítětem na ramenou.“

Solidárně pokývala hlavou.

Romantic love - tak znělo zadání. No bezva, už to začínalo vypadat jako spiknutí. Nakonec jsem se rozhodla použít nějaké věci od Shakespeara. Brali jsme ho minulý týden. Mikeška bude vrnět blahem a já nebudu muset dělat příliš hluboké filozofické sondy do svého velmi rozháraného nitra. Uchichtla jsem se.

„Zase se mi o něm zdálo,“ prozradila jsem Kamile těsně před koncem angliny. Obě už jsme ty elaboráty odevzdaly a hladina hluku ve třídě nám poskytovala ideální atmosféru pro celkem nerušený rozhovor.

„Ty se máš, Dany,“ zašeptala závistivě. „Taky bych chtěla takový sny.“

Nenechala si to vysvětlit. Já bych se jich klidně vzdala. Obvykle jsem trnula, jestli mě nečeká nějaká hrůza. Ty sny totiž přicházely, jen když se mělo v mém životě udát něco zásadního. Nejdřív ta tátova smrt. A pak taky stěhování. Když měl Tomášek loni zápal plic, věděla jsem to měsíc dopředu. Jenže k čemu to bylo dobré, když se tomu nedalo zabránit?

„Jakej byl?“ Spiklenecky se ke mně naklonila a se zatajeným dechem čekala, až jí ho asi popadesáté popíšu. Kamča byla ztracený případ. Pubertě podlehla hned v prvním setu. V její lavici se neustále povalovali Hříšní milenci a Nestoudní markýzové, či jak se ty hrůzy jmenovaly.

Předstírala jsem zamyšlení. Nehodlala jsem se přiznat, že na něj myslím častěji, než by se mi líbilo, a že mám jeho podobu už pěkně vrytou do paměti.

„Je asi o hlavu větší než já,“ začala jsem šeptem, protože Mikeška začala s rozzuřeným: „Quiet!“ obcházet třídu.

„Měl světlý vlasy. Ale ne zas tak moc. Takovej tmavší blonďák.“ U toho jsem se trochu zamračila. Blonďáci mě nikdy moc nebrali. Snad proto, že jsem sama byla bloncka. „Tmavě modrý triko, džíny.“ V duchu jsem ho sjížděla pohledem od hlavy až k patě a přitom se mi udělalo pěkně horko.

„A dál? Danielo!“ povzbuzovala mě netrpělivě Kamila. „Jakou měl postavu?“ To byla její oblíbená pasáž.

„No, pěknou,“ utrousila jsem lakomě a honem jsem se zadívala na tabuli, protože angličtinářka se už dostala až k nám.

„Ale no tak!“ zaúpěla Kami, když konečně zazvonilo. „Zapomněla jsi na ty ramena!“

„Tak jo. Měl široký ramena. A taky slušný svaly. V tom triku byl vidět každej jeden z nich.“

„Asi jako Mareček?“ zašeptala s nábožnou úctou jméno svého idola ze čtvrťáku. Radim Mareček byl vážně kus chlapa, ale říkalo se, že má na pažbě už neuvěřitelné množství zářezů. Rozhodně jsem ho viděla strkat jazyk do krku nejmíň sedmi různým holkám. A to jenom letos.

„Mareček je debil,“ smetla jsem to ze stolu.

Chtěla se hádat, ale jako obvykle to brzy vzdala. Kamča byla příliš pohodová, než aby si chtěla kazit den takovou blbostí.

„Poznala bys ho, kdybys ho někde potkala?“ zeptala se místo toho.

Pokrčila jsem rameny, i když jsem věděla, že nejspíš jo. Někdo takový se tak snadno přehlédnout nedal.

<<<<<>>>>>

Když jsem odpoledne vypadla ze školy, volala mi máma. Vzala si prý volno, a tak bráchu z družiny vyzvedne ona. Trochu mě mrzelo, že mi to dala vědět tak pozdě. Holky už před deseti minutami vyrazily někam do cukrárny. Bylo krásně a já bych ráda šla s nimi. Teď jsem bezradně stála u křižovatky. Domů se mi nechtělo.

Jenže to zklamání netrvalo déle než pár vteřin. Ani jsem o tom nemusela přemýšlet. Už od rána jsem věděla, že se tam prostě musím jet podívat. Třeba se to stane už dnes…

Vystoupila jsem na Staroměstské a vydala se kolem fildy a Ježkova muzea na Kafkáč. Tam i zpět táhly davy turistů. Bavila jsem se jejich uchvácenými výrazy i nosy zabořenými v mapách. Čím víc jsem se blížila, tím silněji jsem vnímala ten pocit. Navzdory svému daru jsem byla ve své podstatě skeptická. Nikdy jsem neměla potřebu hledat nadpřirozeno. Úplně mi stačilo to málo nadpřirozena, které si našlo mě. Ale když jsem stála u Mikuláše a Pařížskou přijížděl kočár tažený bílými koňmi, ten pocit už se nedal ignorovat. Bylo to něco jako lehký trans. Vnímala jsem všechno kolem – lidi, zvuky, slunce – ale bylo to tlumené a ztišené mým napjatým očekáváním. Podobně jsem se cítila během vizí.

Pomalu a trochu prkenně jsem vkročila na náměstí. Jako střelka magnetu jsem bez zaváhání zamířila na druhou stranu, ke knihkupectví U Jednorožce. Kdyby teď kolem mě procházeli fanoušci Baníku a házeli dlažební kostky do výloh, vůbec bych je nezaregistrovala. Zaváhala jsem až před kamenným portálem.

Bylo velké teplo a prosklené dveře zůstávaly trvale otevřené dokořán. V zádech mi zářilo jasné světlo, takže jsem do šera tam uvnitř příliš neviděla. Nakonec jsem zbaběle sklopila hlavu a vešla. Dívala jsem se pod nohy. Srdce mi bušilo a plíce se dožadovaly zvýšeného přísunu kyslíku. Musela jsem se zastavit, opřít se oběma rukama o nejbližší regál a zavřít oči. Nikdy v životě jsem neomdlela, ale tohle se tomu asi hodně blížilo.

Věděla jsem o něm dřív, než promluvil. Možná jsem ho vnímala už u Mikuláše, ale teď to bylo intenzivní, nezpochybnitelné.

„Slečno, jste v pořádku?“

Zvuk jeho hlasu mě vysvobodil z té úzkostné strnulosti. Uvnitř mě se rozpínalo horké uklidňující cosi a vyvolalo mi úsměv na tváři. Jako bych se měla setkat s někým, koho velmi dobře znám. Otočila jsem se k němu.

Rovné světlé vlasy zastřižené těsně pod ušima. Byly takové rozházené, žádný gel nebo tak něco. Tmavě modré obtažené triko. Kdybych si troufla podívat se níž, určitě bych viděla džíny. Ale já se nepodívala. Zůstala jsem zaseknutá na jeho napůl ještě starostlivém a napůl už potěšeném úsměvu a hlavně na těch šedomodrých očích. Uvědomila jsem si, že jsem na tom možná hůř než Kamila. Ta chemická reakce šla napříč tělem i duší a nenechala ve mně kámen na kameni.

„Nikdy mi nebylo líp,“ vydechla jsem k vlastní úlevě bez koktání a přinutila se netvářit se tak hladově.

Příští kapitolu pro vás napíše Twilly. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2 3   »

41)  Lia (04.01.2012 20:22)

krásná povídka

40)  eMuska (04.10.2011 19:19)

ejš, v hrdle mám guču, čo sa bije so srdiečkom... toto bolo neuveriteľne magické! ja asi odpaadnem, vážne skvelé!

38)  Nebraska (12.09.2011 08:23)

Je smutné, že zatímco Daniela by místo snu o klukovi u Jednorožce upřednostnila sen o výprodeji u Markse a Spencera, já bych uvítala sen o tom, kdy si mám ve které loterii vsadit. Holt už definitivně nejsem mladá
Hezky rozehráno, Karolko

37)  Silvaren (12.09.2011 08:18)

Nádhera, Karolko! A víš, že to bylo totálně napínavý? A mělo to krásnou pointu.

36)  jeanine (11.09.2011 23:46)

Karolko, krásný začátek, jdu honem na dvojku, copak vymyslela Twilly. Moc hezky to začalo.

35)  Astrid (11.09.2011 22:10)

Vynikajúce, toto malo chuť - a ten koniec doslovne.
Otvorila si dokonalo dej, sme v Prahe, sme na strednej a proste ona tam šla idem ďalej kuknúť na Twilianu, čo tá vymyslela.
Karolín, Krásny prvý diel díky za Tvoje nápady

34)  blotik (11.09.2011 18:33)

Krása.

33)  Karolka (11.09.2011 17:42)

Jménem Dvanácteráka děkuji za vaše krásné komentáře! Moc nás to těší. (Myslím, že obzvlášť autorky, na které teprve přijde řada z toho musí být na větvi. )
Ohledně způsobu, jak tato série vzniká - máme velmi hrubou kostru, takové milníky, ale jinak si každá autorka v podstatě může dělat, co chce.

32)  Abera (11.09.2011 15:29)

wow

31)  Kristiana (11.09.2011 14:19)

Nádhera. Připomnělo mi to dobu, kdy mi bylo 13 a zažívala jsem svou první velkou lásku.

30)  Amisha (11.09.2011 14:15)

Kurník! Já to nekomentovala?! Celou dobu žiju v dojmu že jo, jak se to mohlo stát? Leda mezigalaktický spiknutí. Jinak to nevidím. Promiň sluníčko
I když co bych ti mohla napsat co už nevíš? Hele mám návrh nechceš už konečně něco zpackat, vždyť už ti ta chvála musí viset z uší, ne?
Jsi skvělá! Tak a máš to, lup tam s tím

29)  kytka (10.09.2011 17:20)

Karolko, tak to byla nádhera. Takové lehké, odpočinkové čtení. Navíc tahle místa skvěle znám, na "fildu" jsem chodila, tím pádem jsem to všechno přesně viděla před očima. díky.

26)  Tor (10.09.2011 10:05)

Karolko, děkuju...
Po přečtení jsem byla rázem 25 let zpátky, kdy jsem se modlívala, abych potkala toho, o kom se mi zdá.
Můj sen se nesplnil ale o to raději budu číst o Daniele. Je to poutavě napsaný, krásně ti kloužou slovíčka z prstů. V Praze jsem taky žila rok a na leccos si teď vzpomněla.
A těším se na Twilly a na další.

25)  SarkaS (10.09.2011 00:51)

Tak jo nebudu to zapírat, po dočtení posledního písmenka se v mé hlavě ozývalo jen jedno valmi táhle a rozpuštěné ááááááááách. Karolko, paráda. Jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet pod taktovkou dalších autorek

24)  Karolka (09.09.2011 22:15)

leelee: Nejsem, ale rok jsem tam žila.
Twilly: Buď v klidu. Ve Forks nebo v Seattlu taky nikdo z nás nebyl. Ať žije Google. (Jak to jde? )

23)  Twilly (09.09.2011 22:12)

Tak tohle bude ještě hooooooooooodně zajímavý, páč já jsem z Bratislavy

1 2 3   »