Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

05.12.2011 [08:00], MisaBells, ze série Sázka na duhu, komentováno 15×, zobrazeno 445×

Zdál se mi sen. Byl jsem zavřený v kovové kleci s obřím lvem. Tiskl jsem se k mřížím a nedokázal jsem vydat jediný hlásek. Když lev zařval, málem jsem si nadělal do textilu.

Lidé se na nás dívali a šeptali si, jak jsem statečný, že tam jsem s tím vyhladovělým dvouhlavým lvem. Dvě hlavy?!

Přímo před mýma očima mu narostla třetí a všechny naráz zařvaly.

„Nezvoň!“ křikl jsem na lva a jeho řev se rázem změnil v pisklavou melodii mého mobilu.

Probudil jsem se.

Natáhl jsem ruku na noční stolek a nahmatal telefon.

„Mno,“ zamumlal jsem nevrle.

„Ty spíš?“ ozval se v telefonu Džej, můj drahý – momentálně na zabití nominovaný – bratr.

„Ne, jen jsem ti to nechtěl vzít,“ zavrčel jsem.

„Můžu zavolat později, nebo jindy…“

„Co je, Džeji?“ sykl jsem podrážděně. Vrátil jsem se domů v devět ráno, tak co čekal? Že mu po čtyřech hodinách budu radostně jásat do sluchátka?

„Byl jsem u toho doktora,“ hlesl. Zpozorněl jsem. Museli byste mého bratra znát, aby vás tahle jediná věta nahodila do pohotovostního režimu. Julius Vít, alias Džej, nebyl sdílný typ. Co mohl, to se snažil řešit sám. Když už vám prokázal tu čest, že se svěřil, bylo to většinou ze dvou důvodů.

Zaprvé, nedokázal s tím už nic jiného dělat, nebo zadruhé, což bývalo horší, bál se. Právě z toho druhého důvodu mi v dětství říkal spoustu věcí, ale teď?

U doktora byl minulý týden, pokud mě paměť neklame, a já vůl se zapomněl zeptat, takže buď vyčerpal možnosti řešení, nebo se ve svých dvaceti sedmi letech bál jako malý kluk.

„A?“ pobídl jsem ho, když dlouho mlčel.

„Mám ojedinělý druh rakoviny. Jakýsi osteosarkom. Řekněme, že jsem skoro v cílové rovince.“ Teď bylo ticho na mé straně. Můj mozek se přepnul na slovník cizích slov. Jako kdyby nemluvil ani česky. Rakovina?

Můj malý brácha bude závodit, nebo o jaké cílové rovince to sakra mluví? Chce dělat vykopávky? Osteo-cože? Sarkofág? Jaký v tom je rozdíl?

„Dadýne?“ Poprvé od mých patnácti let, kdy mě odkopla moje velká školní láska, mi po tváři začaly téct slzy. Jako kdyby mu nebylo dvacet sedm, ale znovu sedm a přišel si za starším bráchou pro pomoc.

„To zvládneme,“ zašeptal jsem. „Chemoterapie, transplantace, léky, dám ti, jaký budeš chtít orgán… To bude dobrý, dostanu tě z toho,“ mlel jsem.

„Mám metastázy v plicích a nejspíš i jinde…“

„No a co, do prdele?!“ zařval jsem na něj. Kdo mu dovolil se s tím takhle smířit a vzdát to?!

„Máš pravdu,“ odvětil a ten vztek  ve mně zmizel. Ne, nezmizel, ale odsunul se do pozadí. Nešlo tady o mě. Šlo o něj a o to, že se musel v tuhle chvíli a celý minulý týden zkurveně bát!

„Jedu k tobě,“ oznámil jsem mu, protože co jiného dělat po telefonu? Neuměl jsem mluvit a už vůbec jsem neuměl utěšovat.

S hluchým telefonem v ruce jsem vstal z postele a natáhl se po džínách a košili.

Z tohohle se drahá máti zvedne ze židle, napadlo mě. Jaká ubohá ironie. Vyhodila ho z bytu, protože to byl podle ní noční hlučný alkoholik, a nakonec se z něj vyklube…

 

♥♥♥

Džej bydlel v ohromném domě. Nikdy jsem nepochopil proč, ale on se mi to snažil vysvětlit. Prý pro budoucnost, aby jednou se svou rodinou nemusel řešit ponorkovou nemoc jako u našich rodičů.

Kvůli tomuhle monstru – a samozřejmě vyhazovu z domu – prodal svou autodílnu, kterou budoval od střední školy, a která mu za těch pár let dost slušně vydělávala. Pokud jsem věděl, stále v ní ale pracoval.

Do domu jsem se dostal sám. Džej mi dal jako jedinému klíče a dokonce mi nechal v prvním patře pokoj.

„Džeji?“ křikl jsem do tiché chodby a zul si boty. „Brácho?“ Došel jsem do obýváku, prošel kuchyni, zkontroloval zahradu.

Polilo mě horko, když jsem vcházel do jeho ložnice a napadlo mě, že to vzdal.

Dveře na balkon byly otevřené. „Džeji?“ zavolal jsem znovu. Venku zavrzala židle a v balkonových dveřích se ubjevilo cosi, co bylo nedávno mým bratrem. „Kurva fix,“ ulevil jsem si.

„Co jsem posral, že se mi to stalo?“ zeptal se ochraptělým unaveným hlasem. Zíral jsem na něj a v hlavě si jeho otázku přemílal jako kyselý bonbon. Ať jsem ji otočil jakkoliv, byla pořád kyselá a křivila mi tvář.

„Já nevím,“ hlesl jsem popravdě. Chvíli se na mě díval, a pak zase zmizel z dohledu. Vztekle jsem praštil pěstí do dveří, a když jsem se přestal třást a ovládl se natolik, abych se znovu nerozbrečel jako holka, vyšel jsem za ním. Od teď žádné slzy. Od teď jen Džej.

 

♥♥♥

Mluvili jsme. Kroužili jsme slovy okolo hlavní otázky jako supi nad mršinou. Téma máma jsem měl možnost vytáhnout tolikrát, ale zatím mi k tomu chyběla odvaha. Džej nevypadal, že by o ní chtěl mluvit. Vlastně…

Od té doby, co se odstěhoval, nemluvil o ní vůbec.

Z ničeho nic se zasmál.

„Jsem ale rád, že nejsem jen hypochondr,“ vyhrkl. A bylo to. Téma máma otevřeno.

„Ví to?“ odvážil jsem se zeptat. Džej zavrtěl hlavou a ironicky se ušklíbl. „Budeš jí to muset jednou říct,“ upozornil jsem ho.

„Aby se mohla ukájet sebelítostí, jak má nemocné dítě?“ odfrkl si.

„Víš, že to tak není, brácho. Tak mi řekni, co s tebou měla tehdy asi dělat? Co si měla myslet, hm?“

„Nedělej to,“ vzdychl. Povytáhl jsem nechápavě obočí.

„Nedělej – co?“

„Nesnaž se ve mně vyvolat pocit viny. Nebyl jsem to já, kdo ji vyhodil z domu.“

Nadechl jsem se, abych mu to vyvrátil, protože takhle jsem to fakt nemyslel, ale on pokračoval. „Chtěl jsem si koupit psa, nebo rybičky, nebo tak něco, ale tenhle týden jsem měl čas přemýšlet. Chtěl jsem to všechno zahodit. Zabalit to, nebo se zbaběle zavřít doma a užírat se tím vším, ale víš co? Neudělám to. Nezahodím nic. Naopak. Já totiž nechci umřít sám. Každý život končí stejně. Je vlastně jedno, jak žiješ. Na tom konci se ti stane to samé, jako jiným. Ať jsi bohatý, nebo chudý. Prostě umřeš.“ Uvědomil jsem si, že nedýchám, až když mi začalo hučet v hlavě.

„Chci za sebou nechat šťastné vzpomínky,“ dodal.

„Takže… Co teď?“ snažil jsem se to pochopit.

„Teď jdu žít a sbírat zážitky, které se mi těsně před smrtí promítnou před očima, znáš to.“

Zavrtěl jsem hlavou. Nepodařilo se mi to – pochopit ho. Nerozuměl jsem vlastnímu bratrovi, krucinál. „A začnu hned!“ vyhrkl a doslova z balkonu utekl.

„Kam letíš?!“ halekal jsem za ním.

„Pro kytaru!“ odpověděl z dálky a já slyšel jen bouchnutí dveří od ložnice. Pro kytaru? Na co?! Ach, bože můj, přeskočilo mu!

Rozběhl jsem se za ním a málem se s ním srazil na chodbě. Nevím, co se mu stalo za ten den se mnou, ale tohle už zase byl Džej jako dřív. „Pohlídej mi barák, nevím, v kolik přijdu.“ A byl pryč. Stál jsem na chodbě, zíral na dveře a cítil se jako debil.

Odešel jsem do svého pokoje a myslím, že v tu chvíli jsem začal hrát hru, kterou hrají malé děti.

Na schovávanou.

 

♥♥♥

Časem se vše vrátilo do doby předtím. Nebo se spíš ten hajzl osteosarkom schoval při té hře tak skvěle, že jsme na něj, Džej a já, zapomněli.

Už bylo jedno, kde spím. Brácha pořád někde lítal, a když jsem já musel v polovině října odjet pryč, rozloučil se jako vždycky: „Volej, piš, volej, piš, volej a kup mi dárek.“ A smál se.

Měl jsem se vrátit koncem listopadu, ale věci se vyvinuly jinak a vlastně i lépe, takže jsem začátkem nového měsíce stál před domem bráchy a hledal klíče od jeho domu…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1